Z krásného snu, kde nejsou žádné Hladové hry a člověk si může dělat téměř cokoliv, co se mu zachce, mě probudí Allisonin hlas a sluneční paprsky, které prosvěcují celé moje malinké kupé. Spustím nohy dolů a postavím se na své dezorientované nohy. Allison buší na dveře jako divá a křičí u toho, abych vstal a šel na snídani. Za to, jak křičí bych nejraději vykopl ty hnusné dveře, aby ji uhodili přímo do obličeje. Ovšem musím se trochu ovládat, a tak poslušně přejdu ke dveřím a pomalu je otevřu. Za nimi spatřím Allison úplně rudou.

"Bože to máš tak tvrdý spánek?" zeptá se mě a já si v duchu představuju, jak její hlavou mlátím o ty ocelové dveře.

"Bože, to jsi tak protivná pořád?" zeptám se jí sarkasticky. Sice mi nic neudělala, ale mám snad ještě větší vztek na celý svět, než včera. A pak mi dojde jedna skutečnost. Dnes už budu v Kapitolu. Tom odporném městě plném odporných stvoření, kteří se budou tvářit jako moji přátelé, a pak si budou vsázet na toho, kdo mě zabije. Nejradši bych z toho vlaku okamžitě vyskočil a rozmázl se o ty zatracené koleje, které mě vezou na jistou smrt.

"Bež se umýt a převléknout. Snídaně už je na stole!" řekne Allison a nevšímá si mé poznámky. Sice mi řekla, že se mám jít umýt, ale kam sakra? Vždyť tady je tak milion dveří a já nevím, které z nich vedou do koupelny.

"Heej!" zařvu na ni přes celou chodbu. Ona se okamžitě otočí a spraží mě tázavým pohledem a nadzvednutým obočím. Ani jsem si nevšiml, že má tak dlouhé vlasy. Sahají ji skoro až k zadku. Musím říct, že je opravdu pěkná. "Kde je koupelna?" zeptám se a naschvál roztáhnu ruce dlaněmi nahoru, abych ji naznačil v jakém chaosu se nacházím. Nerad bych totiž otevřel dveře například do Derekova pokoje, který by mě okamžitě vyhnal.

"Třetí dveře vlevo od tvého pokoje," řekne a přejde do jídelního salónku, kde zahlédnu Peetu, jak se směje. Jak se sakra může smát? A hlavně s kým se směje? Hlavně mi prosím neříkejte, že s tím nafoukaným idiotem. Vždyť to by byl zázrak, aby se ten bručoun zasmál. Ale sakra! Nemůžu ho soudit, když ho ani neznám. Ovšem po včerejšku ho ani znát nechci! Na to mám svou hrdost.

***

Po ranní hygieně a převléknutí se do obyčejného bílého trika a černých džínů, jsem se vydal na snídani. Pro jistotu jsem si zkontroloval brož, kterou jsem si připevnil z toho modrého trika na to, co mám teď na sobě. Alespoň něco, co mi zůstalo z domova. Tohle a vzpomínky, které mě budou tížit do konce života. Což bude přesně za týden.

Postavím se před ty samootevírací dveře do jídelního salónku a čekám, až se otevřou. Netrvá to dlouho a mě se naskytne pohled na ten přeplněný stůl, který by nakrmil celý můj kraj a ještě něco málo by zbylo. V tu chvíli mě přejde chuť na jídlo. Nemůžu se cpát, když vím, že se u nás doma hladoví. Nenávidím ten pocit. A nenávidím Kapitol za to, že si nás chce získat jídlem a takovým luxusem.

Nejvíc mě ale zaráží, že to, co jsem před chvílí viděl, je pravda. Peeta se směje společně s Derekem. Jak je tohle možné? Bože, to zas bude něco.

Pomalými kroky jsem se vydal dovnitř a nijak jsem na sebe neupozorňoval. Allison seděla v křesle, v ruce měla hrnek nejspíš s horkou čokoládou a koukala na reprízu vybraných splátců. Ovšem dnes to bylo komentované Ceasarem Flickermanem, hlasatelem a moderátorem všech relací kapitolského vysílání. Mluví něco o tom, že všichni splátci, až na ty z dvanáctého kraje už jsou v Kapitolu a čekají ve svých "nových domovech".

Přesouvám se ke stolu, kde si vezmu hrnek a nalívám si do něj horkou čokoládu z nádherně zdobeného džbánku. Opět mě bodá u srdce. Jeden takový podobný džbánek má moje mamka po své prababičce. Měla ho schovaný dost dobře, abychom ho já nebo otec nerozbili. Je až smutné, že mi zbyly jen vzpomínky na mou rodinu, a že už se s ní nikdy nesetkám.

"Je dobře, že jste tu oba. Chtěl jsem s vámi mluvit ohledně přehlídky splátců a dalších věcí týkajících se her a toho před nimi," vyslovuje Peeta, když si sedám. Zaráží mě, jak jsou jeho vlasy opět perfektně načesané. Každý jeho blonďatý a mírně vlnitý vlas má své místo, na kterém drží. To se o mých vlasech říkat nedá. Ale co to tu řeším? Vlasy? Za pár dní mě čeká smrt a já řeším vlasy. Asi už vážně začínám bláznit z toho všeho.

"Ty podrobné informace vám sdělím dnes večer, ovšem teď s vámi chci mluvit o tom, jak vystupovat, až přijedeme do Kapitolu. Na nádraží bude spousta lidí, kteří vás budou vítat jásotem. Vy se tvařte mile, jelikož mezi nimi mohou být i vaši sponzoři," řekne Peeta věcně. Asi jsem vám zapomněl vysvětlit, kdo to ti sponzoři jsou. No...Sponzoři jsou lidé, co mají spoustu peněz, a nevědí, jak s nimi naložit. A tak vsází na potencionálního vítěze a posílají mu do arény věci, které v tu chvíli zrovna potřebuje. Abychom si rozumněli. Když v aréně například umíráte žízní a jste dehydratovaní, sponzoři vám pošlou láhev vody na malém padáčku, který je určený jen vám. A jak to poznáte? Jednoduše. Na padáčku je napsáno číslo vašeho kraje. A proč to dělají? Z prostého důvodu. Když ten, na koho vsadili, vyhraje, dostanou za to dvojnásobek toho, co vsadili. Proto takhle pomáhají a utrácí peníze například i za drahé léky, když se nějaký favorit zraní. Aby ten člověk zdrhnul zubaté od kosy co nejdál. A když nemáte sponzory, máte o padesát procent větší šanci, že zemřete.

"A hlavně nezapomínejte, co jsem řekl včera. Musíte držet spolu!" řekne Peeta a můj pohled se automaticky přesune na Dereka, který překvapivě můj pohled sdílí. Ovšem jeho pohled je plný znechucení a já k tomu chlapci začínám cítit také pořádný odpor.

"Proč?" zeptá se stroze ale autoritativně Derek. Na to, že mu má být sedmnáct jako mně, je mnohem vyspělejší, než já.

"Vše vám sdělím už dnes před přehlídkou splátců!" řekne Peeta a na tváři se mu mihne nostalgický výraz. Ach ano, přehlídka splátců. V tomto ročníku dvacetčtyři chlapců, včetně mě, navlečených do kostýmu, který vystihuje podstatu kraje (náš kraj je pro Kapitol důležitý díky uhlí), vezeni na krásném vozíku, který táhnou dva koně. No není to paráda. Všude kolem budou na tribunách sedět lidi a pokřikovat na vás. A ten, kdo je nejvíc zaujme má vždy nejvíc sponzorů. Jak prosté. Zvedá se mi z toho žaludek, a tak si raději usrknu své čokolády a nevšímám si Derekova pohledu, kterým mě zabíjí. Teď už asi vím, kdo jako první bude usilovat o mou smrt.

Snídaně poté probíhá v naprostém klidu asi dalších půl hodiny. Během toho přemýšlím o své rodině. O Scottovi a Melisse. Co asi teď dělají? Zřejmě sledují, co se s námi děje. Ano, to jsem také zapomněl zmínit. Hladové hry jsou největší akcí z celého roku. Proto jde ve všech krajích elektřina celou dobu, co jsou Hladové hry v televizi. Tudíž od včerejška funguje ve dvanáctce elektřina celý den i celou noc. A tudíž fungují všechny televize, včetně promítače na náměstí. Loni jsem sledoval s obrovskou nechutí. Ostatně tak, jako každý rok.

Najednou se Allison vyšvihne z křesla a začne se koukat do oken. A na mě v tu chvíli padne panika. Určitě už jsme tu. A já? Co mám sakra dělat? Zase mám to nutkání sebrat si život dřív, než z tohohle zatracenýho vlaku vystoupím. Ostatní jsou klidní a přejdou k oknům. Dokonce i Derek působí klidně, jako by se ho vůbec netýkaly žádné Hladové hry. Jako by jen přijel na návštěvu do Kapitolu. Bože, co on je za člověka? Nechápu ho. A abych pravdu řekl, začínám ho nesnášet. Jak úžasné.

"Už jsme tu," vysloví Allison a já mám nutkání praštit hlavou do stolu. Všechny moje útroby se stahují a já mám pocit, jako by se je nějakej hajzlík snažil nacpat do krabičky od sirek. Ten hukot lidí z venku, jak jásají, že vlak s obětními beránky konečně přijel, je nesnesitelný. Dělá se mi z něj ještě víc špatně, než mi před tím bylo. Všímám si, jak se Allison a Derek namáčkli na okno a koukají. Allison má na tváři spíš znechucený výraz. Za to Derek má v očích jiskřičky nadšení. A já absolutně nechápu z čeho.

"Ty se nejdeš podívat?" zeptá se mě Peeta, čímž mě naprosto vykolejí. Ještě přímo ke mě nemluvil. Tohle je poprvé. A ačkoliv jsem to nedával najevo, beru ho něco, jako superhrdinu. A proč? Protože přežil Hladové hry a na tváři má normální výraz. Dokáže se i usmát. A působí mile, i když si ve svých hrách musel také prožít opravdové peklo. I když se říká, že jeho hry byly jedny z nejpoklidnějších a nebyly ani tak brutální. Přesto se ale vítězem stal Peeta Mellark z dvanáctého kraje

"Na co? Na lidi, kteří se těší na to, až uslyší výstřel z děla, který jim oznámí můj konec a večer na svých obrazovkách budou mít mou fotku, jako znamení, že jsem doopravdy umřel? Ne, děkuji. Stačí, že je uvidím všechny dneska na přehlídce!" odpovím naprosto jedovatým hlasem. Snažil jsem se do své odpovědi dát tolik odporu, kolik jen ve mě je. Ovšem stejně se mi to nepovedlo. A já teď cítím další příval hněvu. Tentokrát na sebe.

"Takže se budeš přetvařovat. Chápej mě, já chci jen abyste přežili. Alespoň jeden z vás. A pokud budeš vypadat jedovatě a chovat se tak, neseženu ti ani jednoho sponzora. Budu se tě snažit udržet tak dlouho při životě, jak jen to bude možné. To ti slibuju. Ale ty na oplátku musíš vypadat alespoň neutrálně, když už ne pozitivně. Neboj, chápu tvé pocity. Sám jsem si něco podobného zažil," usměje se na mě svými zářivě bílými zuby. Něco na tom opravdu je. On tu je od toho, aby nám domlouval sponzory. A my tu jsme od toho, abychom mu s tím (ne)vědomky pomohli. Je to jen o spolupráci. O ničem jiném.

***

Jen, co jsme vystoupili z vlaku nás začaly snímat kamery. Snažil jsem se tvářit co nejvíc přívětivě, i když to spíš muselo vypadat, jako bych dostal střevní potíže a zadržoval nezadržitelné. Hned na nádraží nás vzali někam do obrovské budovy, kde si nás převzali nějací odborníci na upravování lidských bytostí.

Docela jsem se bál, co se mnou udělají, ale nakonec jsem prošel asi třema koupelema, který ze mě snad vydrhli mou kůži a mě teď štípala ta nová. Vlasy mi omyli nejmíň pětkrát a já několikrát zaslechl, že jsem jako šmudla. Nejpotupnější ale bylo, když strhali chloupky všude na těle. A když říkám všude, tak myslím úplně všude. Cítil jsem se jako novorozeně.

A právě teď ležím na lehátku v nějakém pokoji, kde jsem sám a čekám na nějakou stylistku, která nás dnes navleče do svých kostýmů. Do hlavy se mi v tu chvíli připutuje brož. Nechal jsem ji na tom zatraceném tričku, které jsem si vslékal, když mě o to tak "slušně" požádali. S každou sekundou strávenou tady, Kapitol nesnáším ještě víc. Celé tělo mě neskutečně pálí, vlasy mám hebké tak, že mi snad za chvíli samovolně vypadnou z hlavy a já to ani neucítím. Cítím se tak, jako by mou duši nacpali do úplně nového těla.

Najednou do místnosti vstoupí dívka a mě zůstane rozum stát. Všichni lidé, se kterými jsem se zatím setkal, byli až moc výstřední. Od barevných vlasů, po divné plastiky obličeje až k nepřirozeně hubené postavě. Někteří dokonce vypadali jako zvířata. Jiní, dokonce i muži, se zas malovali tak, až nebylo poznat, jestli to jsou doopravdu lidské bytosti, či vybarvené omalovánky. Ovšem tato dívka mohla být stará stejně jako já. Měla dlouhé jahodové vlasy, krásná velká kukadla, která byla podtržena pouze jemně namalovanými černými linkami a slabými modrými stíny. Na sobě měla černé tílko schované pod černou koženkou a kalhoty měla kupodivu také obyčejně černé. A i přesto působila profesionálně.

Dech se mi na pár vteřin zastavil a já si začal myslet, že se to konečně začalo otáčet k lepšímu. A dívka to jen potvrzovala.

"Ty musíš být Stiles, že ano?" zeptala se a její hlásek lahodil mým uším. Tohle bych mohl poslouchat od rána do večera. Mluvila naprosto klidně a mile. Vůbec ne tak uspěchaně jako všichni ti, se kterými jsem se doteď setkal.

Jen nesměle přikývnu, protože její krása mi sebrala slova a já se zmůžu jen na takové posunky. "Já jsem Lydia a tohle je určitě tvoje!" představí se, načež natáhne ruku a mezi prsty drží mou černou brož. Jako neotesanec si tu brož seberu a začnu si ji prohlížet. Ovšem hned si uvědomím, jak jsem se zachoval, a tak se omluvně podívam Lydii do očí. Překvapuje mě, že ji z tváře nezmizel úsměv.

"Děkuju," vypadne ze mě chabě.

"Není za co. Tvoje brož mě přivedla na skvělý nápad. Chceš vědět o co jde?" zeptá se mile a natáhne ke mě ruku. Chvílí váhám, ale nakonec ji ruku podám a vydám se s ní pryč z místnosti.

***
Další kapitolka Hunger Games je na světě. Snad se vám to líbí a neudělala jsem z toho nesmyslnou slátaninu.☺

Abych vám pravdu řekla, tohle mě zatím baví psát ze všeho nejvíc. Spojila jsem můj nejoblíbenější seriál s nejoblíbenějšími filmy/knížkami. Možná proto při psaní nehlídám počet slov a možná proto vám kapitoly přijdou dlouhé.😂Ale snad vám to nevadí a snad jsem to doopravdy nějak nezpackala.☺