Převléknu se, poskládám své věci a položím je na židli u stolu. To je naposled, co vidím svou sváteční košili. Svírá se mi hrdlo, jen pomyslím na to, co se mnou bude za týden. Budu běhat v aréně, s dalšími dvaceti třemi chlapci, kteří se mě budou pokoušet zabít. A navíc ta aréna bude sama o sobě zabijáckým prostředkem. Například loni je zabíjela každa květina na kterou se jen podívali. Vzduch byl skoro jedovatý a pokud jste si u rohu hojnosti nevzali masku, byli jste do hodiny mrtví. Takové jsou hry. Nebezpečné a smrtící. A já se jich zúčtastním tento rok a budu jen jedním z těch, kteří padnou a budou zapomenuti.

V ruce pevně svírám brož, kterou mi dala Melissa. Ani jsem jí za to pořádně nepoděkoval. Neřekl jsem, jak moc pro mě znamená ona a její syn. A svým rodičům jsem také neřekl ani slovo. Co já jsem to za člověka? Měl jsem je uklidnit. Aby netruchlili.

Na stole spatřím papír a tužku a napadne mě jediné. Napsat jim dopis na rozloučenou. Dopis, ve kterém to vše napravím. Tedy alespoň částečně. Ovšem, než stačím dosednout a uchopit tužku, dveře od kupé se otevřou a v nich stojí Allison. Je pořád stejná. Nepřevlékla se. Neodmalovala. Ovšem v tvářích je čím dál tím víc propadlejší a v očích se jí zračí nefalšovaná lítost a omluva.

"Pojď jíst," řekne spíš šeptem. Nevím proč, ale je mi jí líto. Já alespoň brzy zemřu, jenže ona si bude dávat za vinu to, že ona a její ruka jsou důvodem mé smrti. Ovšem jediným důvodem mé smrti bude její děda. Gerard. Ten proradný pes, kterého z duše nenávidím.

Vyšvihnu se zpět na nohy a beze slov se vydám za Allison. Dveře od mého kupé se samy zavřou a já kráčím s Allison přes dlouhou chodbu až se před námi nakonec objeví dveře, které rozeznají, že chcete projít, a tak se samy otevřou. Přede mnou se najednou rozprostírá dlouhá místnost vybavená o dlouhý stůl, na kterém je jídlo. Jídlo všeho druhu. Od obyčejných pokrmů jako je chléb s máslem až po skvělý steak s bramborem a krásně nazdobený dort přes zmrzlinové poháry se šlehačkou.

Na druhé straně od stolu se nachází menší stolek, u kterého jsou čtyři křesla. Velmi luxusní křesla, o kterých se mi nikdy ani nezdálo. Jedno to křeslo by zajistilo jídlo pro Scottovu rodinu na celý rok. A ty koberce...Jejich prodejem by se uživila polovina kraje. Do tohoto kupé se dostávají sluneční paprsky snáz, jelikož tu jsou čtyři okna z obou stran.

"Tohle je jídelní salónek. Zde budeme jíst, dokud nedojedeme do Kapitolu, což je přesně zítra touhle dobou," řekne Allison bez náznaku citu v hlase a rukou mi pokyne, abych přešel ke stolu a vzal si cokoliv, co se mi jen zamane. U stolu už sedí i Derek a na všechno to jídlo nevěřícně kouká. Přesně vím, co se mu honí hlavou. Pokud je tolik jídla v jednom pitomém vlaku, kolik toho bude v Kapitolu? Zmýlil jsem se v kapitolských. Jsou ještě mnohem víc chamtivější a bezohlední. Moje nenávist se nedá vyjádřit už ani činy.

Se zlostným pohledem se přesunu ke stolu a sednu si vedle Dereka, který si opatrně vzal zmrzlinový pohár ve sklenici, o které si dodnes mohl nechat jen povídat. Ta sklenice je dražší než náš život. Jaká ironie.

Já si vezmu jeden talíř se steakem a příborem. Nemám na jídlo chuť, ale pokud nechci zkolabovat, měl bych asi něco sníst. A tohle jídlo mi příjde takové, že mě nejvíc nasytí.

***

Během jídla nikdo nemluvil. Připojil se k nám i Peeta, který snědl jedno jablko. Já snědl půlku toho steaku, Allison si nalila jen hrnek horké čokolády. Můžu vám říct, že ta čokoláda je skvělá. Derek snědl celou misku ovoce. Všichni jsme se zdáli už trochu klidnější a vyrovnanější, ovšem já uvnitř stále panikařil.

"Právě začíná vysílání z výběru splátců, takže se na to pojďte mrknout," řekne Peeta a sám vstává a přesouvá se do jednoho z křesel u skleněného stolku. Abych pravdu řekl, vůbec se mi nechce. Stejně ty chlapce uvidím zítra na živo. Proč se na ně mám koukat už teď? Abych si ujasnil, který mě dřív probodne a zamorduje? Abych věděl díky komu bude večer nad arénou viset moje fotka, a díky komu oznámí všem výstřel děla, že jsem mrtvý.

Ovšem nevzpírám se. Nemám na to totiž sílu. A tak jen poslušně vstanu a sednu si do jednoho z křesel. Sedím naproti Peetovi, který šmátrá po promítači, aby ho zprovoznil. Ani jsem si té malé potvory na stole nevšiml. Derek si sedá vedle mě a Allison vedle Peety, kterému se tu potvoru povedlo zapnout.

Vidím před sebou budovu soudu prvního kraje. Je úplně jiná. Renovovanější. Rekonstruovanější. Hezčí než ta ve dvanáctém kraji. Nevypadá tak zchátrale. Docela mě to bodá u srdce. Lidí, jak se zdá, je tam poměrně víc a celé jejich náměstí působí vesele. Ne tak, jako u nás. A není tam tolik mírotvorců jako bylo u nás.

Nakonec se u mikrofonu objevuje muž se zelenými vlasy, který je mi naprosto neznámý. Vytahuje nejprve jedno jméno. A pak druhé. Vedle něj se postaví statný čokoládový mladík, jehož jméno slyším poprvé. Lidi z krajů mají totiž silně zakázáno se navštěvovat mezi sebou. Abyste mě chápali: člověk z prvního kraje totiž nesmí navštívit kraj například třetí. Zákony to zakazují. Nádraží v krajích máme jen proto, abychom do vlaků naskládali zásoby. U nás je to uhlí. Proto se u nás pracuje v dolech, kde už zahynulo spousta mužů i žen. A teď si asi říkáte, proč do toho vlaku nenastoupíme, když nakládáme suroviny. Odpověď je jednoduchá. Kdokoliv by se ve vlaku našel, čeká ho okamžitá smrt a nebo horší věc. Vyříznou mu jazyk a on bude muset pracovat jako sluha v Kapitolu. Takovým lidem se říká avox. Jsou podrobováni mučení za každý prohřešek. Nesmí s vámi ani promluvit. A jak tohle všechno vím? Jednoduše. Otec se znal celkem dobře s Katnissinou matkou, která se tyhle informace dozvěděla od Katniss.

Jak už jsem tedy řekl. Ten černošský chlapec mi není nějak povědomý, ale jeho jméno mi bubnuje v hlavě. Vernon Boyd. Naprostá korba. Jinak se to vyjádřit nedá. Ten, když mi dá ránu, na místě zemřu. Ironií je, že vedle něj stojí chlapec, který je tak o hlavu menší, než Boyd. Jmenuje se Liam Dunbar. To štěněčí vzezření je tak odzbrojující, že ten kdo ho zabije, zabije samotnou nevinost.

Z dalších krajů si těch chlapců moc nepamatuju. Z druhého mi v hlavě utkvěl Isaac Lahey. Už teď vím, že bude idolem každé krásky u nás v kraji. Ze třetího jsem si zapamatoval Bretta Talbota. Další hezoun do party. Z pátého kraje mou mysl zabírá Ethan. Přijmení mi nějak vypadlo. Tenhle chlapec vypadá také nevině, ale podle toho, jak probodával pohledem kameru, se mi zježil každý chlup na těle. Pak mám dlouho výpadek a až z jedenáctky, našich sousedů, mi v hlavě utkvěla hned obě jména. Jackson Whitemore a Theo Raeken. Oba vypadají děsivě a k mému překvapení se oba přihlásili dobrovolně.

A teď je tu okamžik, kdy dvanáctka přichází na řadu. Nejchudší kraj z celého Panemu. Nejspustošilejší kraj. A nejvíc hlídaný kraj. Co víc si přát. Možná proto se v našem kraji všichni držíme. Protože na nás Kapitol šetří nejvíc.

Na promítačce se objevuje Allison, která právě čte Derekovo jméno. Instinktivně se na něj otočím. Na tváři má kamenný výraz, ze kterého se nedá vyčíst absoluně nic. Ten chlapec je snad z kamene. Jinak si to vysvětlit neumím. Svou hlavu otočím zpět. "Stiles Stilinski," řekne Allison na promítačce a já před svýma očima opět vidím ten okamžik, když vyslovila mé jméno. Ten šok. Ta beznaděj. Ta prázdnota. Pozoruji se, jak pomalu kráčím po schodech na ten betonový stupínek. V očích mám slzy, ale nepustím ani jednu. Ani teď se mi slzy zkrátka nederou na povrch. Nevím prostě, ale nemůžu brečet.

Najednou se vysílaní ukončí a obraz před námi zmizí. Všichni mlčíme. Nemáme co na to říct. Tedy aspoň já ne. Nemám sílu ani na jednoho. Budu určitě prvním, kdo zemře a můj kraj zažije potupu. A moji rodiče zemřou steskem za mnou. Aspoň, kdyby se to nevysílalo živě.

"Takže proti těmhle budeme bojovat?" zeptá se Derek chladně a bez citu. Ten kluk má i kamenný hlas. Nechápu ho. Já se tady vnitřně hroutím a on je pevný jako skála.

"Ano!" odpoví Peeta stroze. Nevím, co to s ním je. Vždyť je všude Peeta vykreslován jako vždy usměvavý muž. Ani v Hladových hrách se jim ho nepovedlo zničit. Ovšem co ho nejspíš asi hodně ničí, je to, že z našeho kraje zůstal jediným vítězem on a že jen tak další nepřibude.

"Co máme tedy dělat?" zeptám se já, čímž upoutám pozornost všech. Poprvé od té doby, co mě vybrali, jsem promluvil až teprve teď. A tahle otázka mi připadá jako dobrý začátek, i když moc dobře znám odpověď. Máme přežít. To jediné se po nás chce. Nebo spíš nechce? Proč prostě Kapitol nevybere dvacet čtyři dětí, nepostaví před Argentův palác a tam je veřejně nepopraví? Bude ho to stát míň peněz a kapitolští budou mít o zábavu postaráno. Čekám tedy, že Peetova odpověď bude znít, abychom přežili. Ovšem on nás oba překvapí. A to hodně.

"Musíte držet spolu! Od začátku až do konce! Víc vám k tomu zatím neřeknu," rozhlédne se kolem, jestli nás náhodou někdo neposlouchá. "Všechno vám vysvětlím v Kapitolu!" řekne a s tím se také zvedne a odejde pryč. I Allison se zvedá a odchází a já v jídelním salónku zůstávám s Derekem o samotě. Podívám se na něj a on se poprvé kouká na mě. Nevím, čím to je, ale z jeho očí srší odpor ke mě. A já nevím proč. Vždyť jsem mu nic neudělal. Nebo ano? Nepamatuji se.

"Jak to myslel? Držet spolu. Vždyť i když spolu budeme držet, stejně se potom budeme muset zabít!" řeknu, abych přerušil to ticho mezi námi. Je mi až trapné před ním mluvit.

"Jak já to mám sakra vědět?! Jen si pamatuj, že já s tebou držet nebudu!" řekne naštvaně, zvedne se a odejde. Opět tu zůstávám sám. A opět mám o čem přemýšlet. Co jsem sakra tomu klukovi udělal, že je na mě tak hnusnej. Jsem na tom stejně jako on! Taky mě vybrali, abych se nechal zabít krvelačnými bestiemi z ostatních krajů. Taky jsem obětí těhle nesmyslných her. Tak co to s ním sakra je?

Nemám náladu nad tím dumat, a tak se zvedám a odcházím prozkoumat vlak. Hned za jídelním salónkem se nachází poslední vagón vlaku. Působí tak strašně útulně, že bych si tu nejraději ustlal a zaspal tu celý svůj život. Naproti sobě vidím obrovské okno, které prozařuje celý vagón a odkud jsou vidět koleje, které za vlakem utíkají. U okna je dlouhá sedačka, která zakrývá stěnu z leva do prava úplně celou. Před ní je malý stůl a po celém vagóně se táhne koberec s ornamenty. Je to něco nádherného a já jen stojím a zírám na to všechno s otevřenou pusou.

Nakonec se ale vydám sednout si na sedačku a pozorovat tím obrovským oknem krajiny, které míjíme. Nejsem si totiž jistý, zda už jsme opustili dvanáctku. Všude jsou stromy a někde jsem dokonce zahlédl i plot, na kterém tančila elektřina. Tohle určitě nebude náš kraj. Jediný plot s elektrickým proudem máme u lesa, do kterého je zakázáno chodit. Ovšem ani plot nedokáže ubrat na kráse plantáží, na kterých míjíme lidi, kteří pracují. Je to krása. Tohle vidím poprvé a také naposledy, a tak si to chci užít, než můj život skončí.

Ani nevím, jak dlouho tu sedím, ale koukám jak se obloha začerňuje a slunce se postupně ukládá ke spánku. A Allison Argentová zanedlouho určitě přijde, aby mi sdělila, že je večeře připravená. Ovšem já nemám hlad a nemám hlavně chuť se vidět s Derekem. Nevím, co jsem mu provedl a ani to zjišťovat nebudu! Je to jeho problém, ne můj. Tak ať si ho vyřeší.

Naštvaně vstanu a než si mě někdo všimne, uteču do svého kupé, kde se zavřu. Spatřím papír a tužku na stole. Chtěl jsem napsat dopis, ovšem teď mi došla slova. Slova z papíru nedokážou zastavit tu bolest, kterou mí rodiče budou cítit, až uvidí mou mrtvolu na obrazovce. A pak až ji spatří v rakvi.

Jsem unavený a nemám chuť už nad ničím přemýšlet. Proto si jen lehnu do postele a koukám do stropu. Hlavou mi běží vzpomínky na všechno, co jsem prožil. Kéž by existovalo nebe. Pak bych i rád zemřel. Ovšem nemám jistotu, co se mnou, nebo spíš s mou duší, bude, až zemřu. Jedno vím ale jistě. Domů už se nevrátím...

***
Tak co na to zatím říkáte. Zatím nuda, ale nebojte, až se dostaneme do Kapitolu, začne to. A já slibuju, že se vynasnažím dát do toho maximum.☺ Jinak co myslíte, že je Derekovi? Proč je na Stilese zlý? Myslíte, že mu Stiles něco provedl nevědomky a nepamatuje si to? Nebo je to prostě jen kvůli něčemu jinému?😮Snad se vám to tedy líbí. Jinak pro ty, co nečetli knížky a neviděli filmy Hunger Games, můžete si klidně napsat o vysvětlení toho, čemu nerozumíte. Sice nezaručuju, že vám to vysvětlím nejlépe, ale pokusím se.☺