Stoupnu si před zrcadlo a opět sleduji tu tvář bez chyb. Tu na pohled jemnou tvářičku, kterou znají kapitolští. Ovšem tu, co se skrývá za tím make-upem nikdy nepoznají. Přece je nemůžeme děsit. Jsou to kapitolští, kteří žijí vytříbeným vkusem. Ta dokonalá společnost. Co jsme oproti nim my? Úplné nicky, které si nezaslouží ani jejich pohled.

Lydia si stoupne za mě a přes ruce mi natáhne světle modré sáčko. Je semišové a na pohled jemně matoucí. Ovšem příjemně matoucí. Ten odlesk vytváří tak krásný pohled. A takhle mě uvidí všichni. Jako vyfintěnou dokonalost. Nikdo, kromě mých krajanů, nikdy nepozná ty fialové kruhy, propadlé tváře a uplakané oči. Budou znát člověka, který vypadá, že pro něj Hladové hry byly naprostou hračkou. A přitom...

"Ještě jedna maličkost chybí," řekne Lydia, načež ode mě odstoupí a sáhne na postel, kde leží má vlčí brož. Chvíli si ji prohlíží s nakrčeným obočím. Zřejmě ani ona neví, kde se objevily ty modré oči. A tak nemá cenu se jí ptát na takovou malichernost.

Otočím se na ni a ona ke mně přistoupí. Podívá se mi do očí, načež mi přišpendlí brož na pravou sranu saka do místa, kde se nachází prsní sval. V jejím pohledu můžu vyčíst, že i ji ničí tohle všechno. Kolik splátců mohla oblékat takhle? Kolik splátců z dvanáctky přežilo? S námi pět. Ale za poslední roky mého života jen já s Derekem. Neměl bych tu teď být. Už dávno jsem měl zemřít. Stejně tak, jako ostatní splátci. A vítězem měl být ten dokonalý herec. Derek Hale. A ani jeden z nás by nebyl teď v průšvihu. A nešlo by o život i našim rodinám.

"Teď je to perfektní," řekne Lydia a stále mě hypnotizuje svým pohledem. Nikdy jsem žádnou pořádnou kamarádku neměl. Až doteď. A věřím, že Lydia to cítí stejně. Nejsme už jen vizážistka a splátce. Teď jsme kamarádi.

"Perfektní to nebude ani za dvacet let," pousměju se takovým tím unaveným úsměvem. Ovšem Lydia se neusmívá. Spíš jsem ji svými slovy zranil. I ji od sebe pomalu odháním. Jsem nicka, která odhání lidi a některé z nich vraždí. Jak působivé.

"Stilesi nezapomínej se usmívat," řekne, načež se mi nakloní k uchu. "Vím, jak moc teď trpíš, ale jde mi o tebe a tvou rodinu. Teď musíš hrát šťastného a zamilovaného. Musíš do toho dát všechno. Pokud by přišli, že je to všechno hrané, zabijí vás i vaše rodiny hned z fleku," pošeptá, načež se zase narovná.

Otřepu hlavou, nasadím falešný úsměv a snažím se odehnat veškeré negativy, které mě pohlcují. Musím myslet na mé blízké. Ti jsou to jediné, co mě drží nad vodou. Oni jsou moje světlo ve tmě. Ne Derek.

"Tak se mi líbíš," řekne Lydia a usměje se, načež mě chytí za ruku a začne mě opět, tentokrát ale pomalu, vláčet ke dveřím a následně tou krátkou chodbičkou, která vede do té obrovské přepažené místnosti. Stále se usmívám a snažím se myslet na všechno dobré, co jsem prožil se svými rodiči. Na všechno dobré, co jsem prožil se Scottem. A pomáhá mi to.

Nakonec se v té místnosti nacházíme a já sleduji asi pět kameramanů, jak rozmisťují ty malé potvory, kterými nás budou snímat. Uprostřed stojí Malia s Derekem a něčemu se smějí. Peeta a Allison mluví s Caesarem. Caesar naprosto zaujatě přikyvuje. Zajímalo by mě, jestli moderátor ví o tom, jaké nebezpečí mně i Derekovi hrozí.

Lydia pustí mou ruku, aby to nevypadalo divně, a přesune se k Derekovi a Malii. Já ale stojím na místě a prohlížím si úplně všechno. Za chvíli odsud odjedu. Konečně. Budu zpátky doma. Se svými blízkými. V mém rodném domově. Bez jakýchkoliv zkrášlovacích pomůcek. A bez vší té přetvářky.

Instinktivně sáhnu na brož a přejedu ji bříšky prstů. Vzpomínám na ten okamžik, kdy mi ji Melissa dala. A její slova, že ať vezmu život komukoliv, pro ně zůstanu vždy tak nevinný, jako tenhle vlk. Ovšem už ani ten vlk není nevinný. Má modré oči. Zabil. Stejně jako já.

Cítím na sobě něčí pohled, ale lidí si nevšímám. Jsem totiž silně pohroužen do svých myšlenek o domově. Jaké to tam asi bude? A jak na mě lidi budou koukat? Odsoudí mě? Nedají to najevo už jen z jednoho důvodu. Stále jsem starostův syn. Nedovolili by si na mě koukat odpudivým pohledem. Někteří totiž ještě nepochopili, jak moc dobré srdce můj otec má. Neublížil by nikomu ze svého kraje.

"Stilesi," uslyším ten sametový hlas mé vizážistky, který mě přivede zpět do bytu ve dvanáctém patře. Všímám si jen jejího pohledu. Vím, že na mě teď kouká i Derek. Nemám sílu se mu koukat do očí. Budu se muset hodně překonávat při tom rozhovoru. "Pojď k nám!"

Jistě. Musím přece vypadat jako zamilovaný přede všemi kapitolskými. A těch je v téhle místnosti přesně šest. Pokud tedy nepočítám ty kamery všude kolem. Nasadím opět zářivý úsměv a snažím se myslet na svůj domov, abych měl alespoň nějakou jiskru v očích. Jiskra, která tam byla pro Dereka totiž včera nadobro zmizela. A myslím, že už se nikdy nevrátí, i když je mé srdce stále plné našich společných chvil.

"Tady je máme," ozve se Caesar, a přesně když dojdu k těm třem, k nám míří a s ním i Peeta s Allison. Ti dva koukají na Dereka divným pohledem. Je to něco, jako by mu říkali - hlavně to nepokaž, je to vaše jediná naděje. Co se týče mě, žádný takový pohled mi nevěnují. Spíš kývnou hlavou na pozdrav a usmějí se. Pokládají mě jistě za dobrého herce. I když Peeta jistě poznal, že moje city nejsou hrané.

"Takže poslouchejte," začne Caesar a přejíždí pohledem ze mě na Dereka a zase zpátky. Já ovšem koukám na Caesara a snažím se, alespoň v tuto chvíli, držet si odstup. "Začneme přesně za pět minut. Sedněte si k sobě a já budu sedět asi metr od vás. Rozhovor nebude dlouhý, protože vás čeká dlouhá cesta domů a my chceme, nebo aspoň já, abyste byli v pohodlí svých domovů, co nejdřív." Caesar se příjemně usmívá a je vidět, že to myslí upřímně. Ovšem o pohodlí domova se mluvit nedá. Všude tam budou zase mírotvorci. Je vidět, že Caesar nikdy žádný kraj doopravdy nenavštívil.

Poté nám říká nějaké ty svoje proslovy na zahnání nervozity a nakonec nás pošle sednout. Během cesty koukám před sebe, když v tom ucítím Derekovu ruku, jak sevře tu mou. Ovšem já mám ruku uvolněnou a jdu stále stejným tempem. Nemíním se k němu tulit do té doby, než budou kamery zapnuté a my nebudeme na všech obrazovkách v krajích a samotném Kapitolu.

"Stilesi," ozve se, když dosedáme. Nemám náladu s ním mluvit, pokud to nebude nezbytně nutné. Ovšem kameramani si nás prohlíží, a tak mu stisknu ruku tak pevně, jak jen to jde. A vypadá to, že ho stisk ochromil, jelikož sebou nepatrně škubnul. Otočím se na něj a s tou jiskrou v očích se na něj podívám. Stále jsem ale myšlenkami u domova a až konečně, po tak dlouhém čase, uvidím svou rodinu.

"Ano?" zeptám se a nakloním hlavu na stranu. Usmívám se tak, až mě bolí všechny svaly na obličeji. Doufám jen v to, že to vypadá přesvědčivě a vůbec ne strojeně.

"Mám tě rád," řekne a já vidím, nebo aspoň si myslím, že vidím v jeho očích upřímnost. Ovšem nevěřím mu. Nebudu znovu tak naivní, abych mu na to naletěl. Včera se jasně vyjádřil, že na mě chce zapomenout. Tudíž je i tohle hrané. A kdybychom nebyli sledováni kameramany, asi bych se zvedl a napálil mu facku vší silou. Jenže to si nemohu dovolit.

"Taky tě miluju," odpovím popravdě. Je to vůbec poprvé, co to slovo říkám nahlas. Snažím se, abych to dal úplně najevo. Chci mu nějak ublížit. Přesně tak, jako on včera ublížil mě. Ovšem v ten samý moment si uvědomuji, že mi zachránil život. Několikrát. Zachránil mě před otravou krve tím, že vymyslel fintu s polibkem a sponzoři nám poslali lék. Zachránil mě před hladovými vlky. Zachránil mě před uhořením. A nezabil mě, když dostal možnost. Měl bych mu být vděčný. A jsem. Ovšem ta psychická bolest, kterou včera zvětšil jednou tolik, se zkrátka potlačit nedá. Svěřil jsem mu do rukou nevědomky srdce a on ho včera rozmačkal na pouhý prach.

***

Rozhovor opravdu uběhl rychle a bezproblémů. Caesar byl skvělý a vždycky nás nějak popostrčil k tomu, co by chtěli slyšet diváci. Ovšem můžu říct, že horší rozhovor jsem ještě nikdy nevedl. Přetvářka mi tentokrát dělala hodně velký problém. Proto, když se Caesar ptal hlavně Dereka, jsem se zamyslel a vybavil si tváře svých blízkých, kteří mi dokázali nevědomky vykouzlit na tváři úsměv. Ten pravý úsměv. A pokaždé to vypadalo, že se culím právě tomu, co řekl Derek.

Když došlo na mou umělou nohu, o které Derek nic nevěděl, vypadalo to, jako by ho to doopravdy vzalo. Mluvil o tom, že mi ji neměl tolik zaškrcovat. Ovšem já mu to hned vyvrátil tím, že kdyby tu nohu nezaškrtil, zemřel bych. A Caesar jen přikyvoval. Souhlasil se mnou.

Celou tu dobu jsme si s Derekem drtili ruce. Vyměnili jsme si několik polibků, které se zdály být skutečné. A vyměňovali jsme si zamilované pohledy. Já ten pravý s tím jeho falešným. Hodně velká ironie.

Když rozhovor skončil, Caesar si s námi oběma potřásl rukou a řekl, že se na nás bude těšit za půl roku na tour vítězů, při kterém navštívíme všechny kraje, poděkujeme jim za jejich oběti, a následně se zúčastníme kapitolské slavnosti, kde nás představí všem významným osobnostem. Jako pár samozřejmě. Ale nad tím nemám čas přemýšlet, jelikož nás Peeta poslal, abychom si vzali z pokojů všechno, co jsme si přivezli. A když jsem tak koukal po tom pokoji, uvědomil jsem si, že jsem si sebou přivezl pouze jedinou věc. Vlčí brož, kterou mám pořád u sebe.

A právě teď stojím ve vlaku, který se za pár chvil dá do pohybu. Přesněji poté, až k nám dorazí Peeta s Allison, kteří se loučí s Lydií a Malií. Já se s oběma rozloučil těsně před tím, než jsem do vlaku nastoupil. Lydia plakala. Ale já jsem ji potěšil tím, že se uvidíme za půl roku, kdy mě opět bude moct oblékat. Rozzářilo jí to.

Stojím vedle Dereka u okna, kterým sledujeme fotografy, jak si nás fotí. Máváme jim, usmíváme se, vyměňujeme si pohledy a polibky. Vše jen pro kamery. Za pár hodin, až i z dvanáctého kraje zmizí novináři, se všechno změní. Žádný pár z dvanáctky už nebude. Tedy alespoň na půl roku. Pak ta tragédie zase začne.

Jsem si jistý, že jsme všechny, včetně nejvyšších lidí z Kapitolu, přesvědčili, že jsme do sebe bláznivě zamilovaní. A že bobule byly jen aktem pravé lásky. Kdybych ty bobule navrhl já, byl by to akt lásky. Ovšem nevím, jak to zamýšlel Derek. Proč mě zachránil? Nemusel svou rodinu přece vystavovat takovému nebezpečí a mohl mě rovnou sestřelit těmi šípy, které mu v toulci zbývaly. Ale neudělal to. A mně zbývá přemýšlet o tom, proč to neudělal.

Najednou se vlak dá do pohybu a oba máváme jako smyslu zbavení, načež se za námi objeví Allison s Peetou.

"Konečně domů," vydechne Peeta úlevně, když vlak zajede do tunelu, který ohlašuje buď příjezd nebo odjezd z Kapitolu. Konečně pouštím Derekovu ruku. Mám ji celou spocenou, a tak si ji otřu o černé kalhoty, které mi byly ponechány. A navíc mi Lydia věnovala to modré sáčko. Jako upomínku, že není jen mou vizážistkou, ale i mou přítelkyní. A když jsem jí chtěl dát svou brož, odmítla s tím, že si ji na sobě neumí představit a hlavně, že si ji spojuje jen s mou osobností.

Allison s Peetou si sednou do těch křesel v jídelním salónku, načež jim nějaká avoxká dívka nalije pití. Allison horkou čokoládu a Peetovi nějaký alkohol. A to mě přivádí k myšlence, že bych také alkohol mohl zkusit. Sice jsem už jednou s otcem popíjel slivovici a dopadlo to katastrofálně, ale chci to zkusit znovu. Chci si nechat alespoň trošku zatemnit mysl před tou bolestí.

Avoxká dívka zrovna kouká na mě, čímž mi dává jasně najevo, že čeká nějaké přání a z mých úst vypadne: "To samé, co má Peeta!" Aniž bych nad tím přemýšlel.

Všichni mi věnují překvapený pohled, ale nevšímám si jich. Dívka mi sklenici s celkem velkou dávkou podá do ruky a já se rozhodnu pro to, jít do poslední části vlaku, kde je to obrovské okno, kterým uvidím koleje. Je to to nejlepší místo na přemýšlení. A proč toho nevyužít?

Když tam dojdu, opět se na mě vrhnou vzpomínky, které jsem v tomto vlaku zažil. Seděl jsem tenkrát na té sedačce u prosklené části celé hodiny. V hlavě mi běhaly myšlenky na to, že už se domů nevrátím. Že už nikdy své milované neuvidím. Že už nikdy nepocítím jejich blízkost. A že mě uvidí maximálně tak umírat.

A teď tu stojím se sklenicí alkoholu a vracím ze zpět. Zpět za všemi, které jsem tam nechal. Za všemi, kteří se se mnou loučili s tím, že to je naposledy, co mě vidí naživo. A teď jistě čekají na tenhle zpropadený vlak, až dorazí do jejich zchátralého nádraží a až z něj vystoupíme.

Přistoupím k sedačce a usednu tak, abych se mohl koukat ven. Opět sleduji, jak za námi mizejí koleje a my necháváme Kapitol za sebou. A čím rychlejší ten vlak je, tím víc se nemůžu dočkat, až vběhnu do náruče své matky. Jak si potřesu rukou se svým otcem. Jak s nimi povečeřím. Jak si promluvím se svým kamarádem Scottem. Jak poděkuji Melisse za vlčí brož a za všechno ostatní. Tyhle myšlenky mi dodávají sílu a novou vlnu života.

Připadám si pošetile, když jsem cítil prázdnotu. Prázdnota přijde tehdy, až nebudu mít nikoho. Zatím je mi prázdnota vzdálena. A Derek? Čas ránu pojmenovanou tímhle jménem zahojí. A já za dva měsíce nebudu ani vědět, že jsem k němu někdy něco cítil. Jedinou připomínkou mi bude náš vztah před ostatními lidmi. Ale s tím si snad poradím. Nesmím nechat tyhle city, aby mě dostaly na dno. Stačí, že vina za padlé splátce tíží mé svědomí.

Najednou se ozve otevření dveří od kupé. Neotočím se. Nezajímá mě, kdo za mnou přišel. Těším se jen na to, až tohle všechno skončí. Nemám náladu na to se s někým hašteřit a hádat. Musím si nechat síly na poslední hrané divadýlko. Pak mám na půl roku pokoj.

Usrknu ze sklenice tu hořkou tekutinu a stále se koukám ven. Připomene se mi ten večer, kdy mi otec dal napít slivovice. Málem jsem se pozvracel. Ale chutnalo mi to. Jaký kontrast. Udělalo se mi špatně a zároveň mi to chutnalo. Pousměji se nad tím, když si vzpomenu, jak se tenkrát otec smál. Upřímně od srdce. A já ho nejprve vraždil pohledem a poté byl jeho smích tak nakažlivý, že jsem se, společně s mamkou, začal řehtat také. Dost nahlas. Jedna z nejšťastnějších vzpomínek z mého života.

"Stilesi," ozve se Derekův hlas a já ucítím, jak usedl asi metr a půl ode mě. Naskakuje mi husí kůže z jeho hlasu. Opět. Tak, jak tomu bylo na začátku. A tak, jak tomu bylo i v aréně. "Nemyslel jsem to tak. Já nechci zapomenout na tebe. Chci zapomenout na to, co se stalo!" začne se svou řečí. Pousměji se a svůj pohled přesunu na něj.

Kouká tak smutně s těmi svými zelenými kukadly. Ovšem nic to se mnou nedělá. "Řekl jsi jasně - zapomeneme jeden na druhého. Chceš na mě zapomenout a věř, že ti to nezazlívám. Zachránils mě. Všechno, co jsem Caesarovi řekl je pravda. Zachránils mě tolikrát, že ti nebudu moct nikdy tenhle dluh splatit! Jen mi hlavou vrtá jedna věc," odlmčím se a přemýšlím, zda to mám vyslovit.

"Co?" popožene mě Derek a v očích se mu zračí napětí. Netrpělivě sebou kroutí v očekávání, co ze mě vypadne.

"Měl jsi možnost vyhrát. Jen ty. A já ti dal prostor pro to, abys mi vzal život. Proč jsi to neudělal? Proč jsi nevystřelil ten zatracený šíp, aby ukončil moje trápení? City ti v tom nebrání a pochybuji, že by ses bál našich krajanů. Dal jsem ti svolení a oni by jistě pochopili tvůj čin. Navíc jsi nemusel předstírat, že mě miluješ, jelikož žádný sponzorský dar už nebyl potřeba. Takže má otázka zní proč," vyhrknu na něj svou myšlenku a teď jsem tím netrpělivým já. Tohle je totiž jediná skládačka, která mi do celku nezapadá. Která má jiné záhyby a nepasuje na poslední místo, aby vytvořila jednotný obrazec v mé mysli.

Derek ale zarytě mlčí. A nevypadá ani, že by přemýšlel. Jen mi kouká do očí a snaží se mě jimi hypnotizovat. Odvrátím svůj pohled a usrknu ze sklenky tu hořkou tekutinu, načež se opět zahledím na koleje. Kapitol je už daleko. A mám takový pocit, že jsme projeli i přes nádraží prvního kraje. Kraje, kam by se vrátili Liam s Boydem. Nebo nejspíš jen jeden z nich. A nebýt Hladových her, ani by se nikam vracet nemuseli. Jenže...Hladové hry jsou tu takovou dobu, že si bez nich lidé už ani nedokáží svět představit. Dokonce ani já ne.

"Nezabil bych tě, ani kdybych tě nesnášel tak, jako na začátku. Stal ses mým kamarádem a já bych kamaráda nedokázal zabít," odpoví Derek po dlouhých deseti minutách klidu, kdy jsem měl možnost uslyšet i zvuk motoru, který je v těchto vlacích naprosto neslyšitelný.

Zní to, jako bych byl jeho kamarád. Jenže já ho jako kamaráda nepovažuji. A proto mu musím oznámit jen jedno. "My dva nejsme kamarádi a podle všeho ani nebudeme moct. A myslím, že když se vracíme zpět, bude lepší, když doopravdy zapomeneme. Budeme opět ti dva cizí kluci, kteří spolu přežili v Hladových hrách. Kvůli lži, kterou budeme muset hrát každý rok. Ale jen pár dní," vyřknu s takovou lehkostí, až mě samotného zaráží. A nejlepší na tom všem je, že mě ani jedno slovo nebolí. Opravdu teď přebírám jeho myšlenku zapomenutí. Bude to tak lepsí. Pro oba.

Koukám na něj. Vypadá to, že ho má odpověď překvapila. Mě samotného překvapila. Ale je to to nejlepší rozhodnutí, které jsem za celý svůj život udělal.

"Sbohem, Dereku," usměju se na něj. A jemu se v očích zračí bolest. Naše chvilku trvající přátelství právě teď přestalo existovat. A já cítím úlevu.

Poté svůj zrak přesunu zpět na koleje a opět upiji, teď už větší doušek, alkoholu. Cítím, jak se Derek zvedl, jelikož je sedačka o nějakých pár kilo zase lehčí. A pak jen uslyším dveře od vagónu. Právě teď odešel Derek Hale, můj takzvaný kamarád. Právě teď se z nás stali zase cizí osoby. A za pár hodin už budu doma. V bezpečí od všeho zlého. V bezpečí od lží Dereka Halea...

***
Tak je to tady. Jsme u konce prvního dílu Hunger Games v podání Stilese a Dereka a já mám neskutečnou radost z toho, že jste souhlasili s druhým dílem, protože by mě asi kleplo, kdybych tuhle storku přestala psát!😁

Jak jsem říkala, nechala jsem konec otevřený. A teď mě asi chcete zabít za to, jak blbě první díl skončil. Můžu vám ale slíbit, že v druhém díle se dozvíte, jak spolu Stiles s Derekem vycházejí.😉

Chci vám hrozně moc poděkovat za to, jak jste komentovali, hlasovali a vůbec celý příběh četli. Ze začátku jsem měla hrozné obavy, že se vám to nebude líbit a dlouho jsem váhala, zda se do toho pustit. Problematika originálních Hunger Games je totiž mnohem složitější, než jsem ji stačila naznačit tady. Snažila jsem se vystihnout jen to základní. Každopádně pokud jste četli knihy nebo viděli filmy, tak jste si jistě domysleli, že jsem ze Stilese udělala především Peetu. Vždycky mě totiž zajímalo, jak by ten příběh vyprávěl on. Tak snad se mi to nějak povedlo a snad se vám to líbí. Každopádně jsem vám hrozně vděčná za všechno, co jste pro tento příběh udělali a jak vysoko se díky vám tato povídka dostala ve fanfikci. Snad se vám tedy bude líbit i druhý díl.☺

Chci vás zase poprosit zda mi sdělíte svůj názor do komentářů - co se vám líbilo, co naopak ne, jaké z toho máte pocity, co očekáváte od druhého dílu. Kritiku přijimám celkem v pohodě (taková kritika totiž mnohdy pomáhá ke zlepšení, které já určitě potřebuji, abych se třeba někdy mohla pustit i do tvorby vlastní knihy a mohla ji vydat). Takže pokud budete mít čas a chuť, můžete mě zkritizovat od hlavy k patě.😁

A na závěr pro vás mám opět píseň (kterou mi doporučil kamarád a já jsem mu za to neskutečně vděčná), při které jsem psala celou tuhle storku a přišlo mi, že na ten příběh sedí. Tak snad se vám bude líbit.😍