Se slzama v očích se vrátím do pokoje a pokojně si lehnu do postele. Nevyvádím. Proč taky? Mělo mi to dojít. Všechno, co se mezi námi stalo, byla jen pouhá hra. A já byl slepý, abych to uviděl. No..Spíš jsem té lži chtěl věřit. Lži, která se pro mě stala skutečností. Nikoli pro Dereka. Proč taky od něho něco žádat? Stačí, že mu dlužím svůj život. Každopádně takhle mohl předstírat i ve svém prvním rozhovoru. Potom by k ničemu takovému nikdy nemuselo dojít.

Nenávidím sám sebe za to všechno. Minutu od minuty víc. Za to, jak jsem se nechal zmanipulovat snad všemi, kteří se ke mně měli. Nechal jsem sám sebe uvěřit v něco absolutně tak absurdního a naivního jako je láska, která v tomhle světě nemá své místo. Lidé nemohou milovat. Proto tu jsou Hladové hry. Aby nám ukázali, že pokud jde o život, láska jde stranou. To jen já jsem jednal celou tu dobu v zájmu něčeho tak malicherného.

Nechávám slzy padat na svůj polštář stejně tak, jako nebe nechává padat kapky svého pláče na nás. Na všetečné lidi, kteří se pro zábavu zabíjejí. Dokonce i já, prostý starostův syn, který měl srdce tak čisté, jako je nebe bez marků, jsem pozvedl smrtelnou zbraň a zabil s ní tři chlapce. Chlapce, kteří měli celý život před sebou.

Jsem si jistý, že mi v té aréně bylo předurčeno zemřít. Jenže někdo se rozhodl, že si zasloužím trpět nějakou tu dobu ještě tady. Trpět za to, co všechno jsem provedl. Trpět za to, že jsem zabil v zájmu sebezachování. Za to, že jsem vraždil chlapce ve stejném věku. Jsem odsouzený pykat do konce dnů mého bídného života.

Alespoň jedna věc se mi povedla. Derek zůstal bez poskvrny. Nemusel nikoho zabít. Nemusel vzít nikomu život. A to jediné mě hřeje. Je pošetilé být šťastný kvůli člověku, který vám před malou chvíli oznámil, že nejste hodni být v jeho paměti. A že vás chce zapomenout. Kvůli člověku, který zhasl i tu poslední žárovku naděje, která mě chránila před tmou.

Nic se ale nedá dělat. Stále nám oběma hrozí nebezpečí. Kdyby šlo jen o můj život, čert to vem. Ať se mnou provedou co chějí. Ale v téhle hře už jsou v sázce životy mých nejbližších. A to já riskovat nehodlám. Musím s Derekem na zítřejším rozhovoru sehrát tu naši dramatickou lásku, která nikdy neexistovala. A v zájmu svých nejbližších do toho dám maximum.

***

Celou noc jsem byl nucen koukat na okamžiky, kdy jsem sebral život těm třem. Takhle mě moje mysl trestá. A já se nebráním. Proč? Když umřu jako blázen, nikomu to vadit nebude. Stejně tak, jako to nevadilo u Katniss. Teď ji chápu snad lépe, než kdokoliv jiný. I ona možná byla jednou holka s čistým srdcem. I ona možná jednou milovala. A takhle se jí osud odvděčil. Ať už osud řídí kdokoliv, ten kdokoliv je pořádná děvka.

Otevřu oči a rychle vstanu. Vydávám ze sebe přidušené zvuky a srdce mi buší opět rychle, jako blesk. Jeho tlučení na mou hruď je jako hromobití. Celé tělo se mi třese a z čela mi kape pot. Jsem celý spocený. Musím se jít dát dohromady. Proto spustím nohy z postele a vydám se do koupelny.

Automaticky se rozsvítí světlo a já ze sebe vsléknu věci a okamžitě vlezu do sprchy. Je mi jedno, že dveře od pokoje jsou odemčené. Stejně ti lidé tady znají moje tělo lépe, než kdokoliv jiný. Mezi těmi spousty tlačítek si navolím teplou vodu a nechám ji na sebe přenášet uklidňující účinek.

Z hlavy ale stále nemůžu vypustit rozhovor s Derekem. Slova, jež mi zlomila srdce. Asi to moc prožívám a měl bych si říct, že to je fuk. Ale není. Je to horší než jakékoliv zranění, které způsobí ostrá čepel. Je to psychické zranění, které se dá vyléčit jediným prostředkem. Časem. Alespoň to se dá vyléčit. Ale provinění z toho, že jsem zabil tři chlapce, z toho dva úmyslně, nikdy nezmizí. To už zůstane navždy.

Zmáčknu tlačítko, které mi našampónuje hlavu a namydlí tělo. Je to chytrá věcička. Kapitolská věcička. Co kdybych ji rozbil? Zabili by mě za to? Ale jistěže ne. Jen by mě hodili někam do hladomorny k těm vlčím mutům. Jde přece o Kapitol. O úžasné město plné úžasných lidí. Jak báječné.

Když ze sebe smyji šampón a mýdlo, vyjdu ze sprchy a začnu se sušit. Ručník si do kůže zadírám tak, až to bolí. Asi se ze mě opravdu už stává blázen, když si myslím, že ze sebe můžu smýt tu krev, kterou si na rukou ponesu věčně. A že ze sebe můžu setřít tu ubohou lásku k Derekovi. Jsem tak blbý až to bolí.

Stoupnu si před zrcadlo a musím se usmát. Pohublá tvář, fialové kruhy pod očima a stále vyplakané oči. Na tom rozhovoru budu vypadat fantasticky. Lydia se o to postará. Ale co kdybych se před kamerami ukázal takhle. Myslím, že by i sám Gerard Argent utekl od promítače. Náš milovaný prezident.

Vracím se do pokoje a uvidím na své posteli sedět Lydii. Je opět překrásná a opět celá v černém. Prohlídne si mě od hlavy až k patě. Nevšímám si toho a přecházím ke skříni, kde si vylovím spodní prádlo, černé tričko a černé kalhoty. Dnes je den dělaný jen pro černou barvu. Všechno to házím na postel vedle Lydie a nevšímám si jí. Proč taky? Nebudu jí rušit v tom okukování a přemýšlení, za jakého krasavce půjdu tentokrát.

Přejdu k posteli a nechám spadnout ručník na zem. Je mi absolutně jedno, co Lydia vidí. A je mi jedno, co si právě teď myslí. Jediné, na čem mi záleží, je moje rodina. To kvůli ní se teď budu snažit hrát šťastného a budu se snažit přežít. Přijde mi, jako by až právě teď začaly opravdové Hladové hry.

Obléknu se a posadím se na postel, načež ze stolu u postele vezmu brož a začnu si ji prohlížet. Viděl jsem ji snad stokrát, ale právě teď se s ní stotožnuji nejvíce. Modré oči zabijáka. Takové bych měl já, kdybych byl vlkodlak. Nebo mut z Kapitolu. Jenže nejsem. Jak se s tím asi vyrovnávají zvířata? S rozpolcenou duší a zlomeným srdcem? Pro ně to musí být daleko horší, jelikož nemají slova a nemohou se nikomu svěřit. A tak si připadám teď já. Ačkoliv Lydii pokládám za přítelkyni, nemáme soukromí. Určitě nás teď snímají kamery a u nich sedí nějací experti na techniku a smějí se nám. Nebo aspoň mně.

"Nechal jsi to světlo zhasnout," řekne a já na sobě cítím její pohled. Snažím se si toho nevšímat. Jen dál pozoruji oči vlka na broži.

"Zhaslo se samo," odpovím bez náznaku jakékoliv emoce. Nenávidím se za to, na jaké dno jsem spadl. A nenávidím se za to, že jsem se nenechal zabít už v té jeskyni. Nebo, že jsem hledal Dereka. Je spousta faktorů, díky kterým se nenávidím. A je jeden faktor, díky kterému bych měl nenávidět Dereka. Ale nedokážu ho nesnášet.

"Proč?" zeptá se Lydia a stále mě probodává pohledem. Cítím to.

"Protože ten, který ho rozsvítil, ho také včera zhasl," odpovím a konečně se na ní otočím a věnuji jí beznadějný úsměv. Ona se ale neusmívá. Pochopila, kdo to světlo zhasl. A pochopila, že už nemám sílu na nic.

Jemně mě uchopí za ruku a vstane. Zopakuji to a kráčíme pryč z místnosti. Vede mě tou úzkou chodbičkou. Jdu jako tělo bez duše. Poprvé mám mysl prázdnou. Poprvé nic necítím. Jen prázdnotu všude kolem. A tak by to mohlo zůstat. Žádné myšlenky, žádná přetvářka. Jen já a nicota.

Vejdeme do té obrovské místnosti přepažené na dvě části a míříme k jídelnímu stolu. Už zde sedí všichni, včetně Dereka. V ruce svírám svou brož a neutrálním pohledem všechny sjedu.

Když už jsme u stolu, Lydia se posadí na své místo vedle Malie a já zaujmu své místo vedle Dereka. Poprvé mi jeho blízkost a přítomnost není příjemná. Nedávám ale na sobě nic znát. Určitě to stejně nikoho nezajímá. A Lydia už to ví, tak proč někomu říkat, jak se cítím.

Všichni snídají, ale já nemám na jídlo ani pomyšlení. Chci už být zpátky doma. U svých blízkých. U Scotta, kterému budu moct vše vysvětlit bez toho, aniž by nás sledovali kamery. A bez toho, aniž by to byl někdo z týmu číšlo dvanáct.

Všímám si Allison, která se na mě kouká s lítostivým pohledem. Ví snad co se stalo včera na střeše? Možná, jestliže jí to Derek řekl. O čemž pochybuju. Ovšem, jak si mám být u Dereka něčím jistý. Je mnohem lepší herec, než kdy já budu. Neoblbnul totiž jen mě, ale všechny sponzory, všechny sázkaře, Caesara, Peetu, Allison, Lydii a troufám si říct, že i Maliu.

"Je deset patnáct. Za dvě hodiny tady bude čekat připravený Caesar, tudíž až dojíte slečny, dojděte pro svůj přípravný tým a dejte kluky do kupy. Vy oba," ukáže na nás Peeta, "víte, co máte dělat!" Řekne to tak tvrdým hlasem, že se mi zježí neexistující chloupky na krku. Jen kývnu. Nemám náladu na nějaká slova.

Malia s Lydií okamžitě vstanou a odchází pryč. Allison také vstává a míří připravit obývací salónek, kde se bude rozhovor odehrávat. Doufám, že se mě Caesar nebude vyptávat na moc otázek, neboť dneska bych mu asi neodpověděl přesvědčivě. Hned se v duchu ale fackuji za to, jak přemýšlím. Tohle nedělám pro sebe, ale pro svou rodinu. Pokud jsou v nebezpečí, udělám cokoliv, aby se z toho dostali.

"Vlak domů jede v půl druhé a tam bychom měli dorazit nejpozději v sedm večer. I tam ještě budete muset splnit své instrukce, které jsem vám zadal," mrkne na nás. A mně dochází, že i tam budou kamery. A já se přede všema z kraje budu muset s Derekem držet za ruku a předstírat, jak moc šťastní oba jsme. "Ovšem pak už budete mít ode mě i od mých instrukcí pokoj!" řekne s takovým optimismem v hlase, až je mi z toho na zvracení. Pak ale vstane a beze slova odejde. Nechává mě tu s tím lhářem o samotě a já začínám cítit, jak mě propaluje pohledem.

"Stilesi?" ozve se jeho hlas. Mám najednou příšerný vztek. Měl bych mu být vděčný. Díky tomu divadýlku jsme měli sponzory. Díky tomu divadýlku jsme přežili. A teď se tím divadýlkem budeme dostat zpět do bezpečí nejen sebe, ale i své rodiny. Proto nasadím úsměv a otočím se na něj.

"Ano, miláčku?" řeknu tím typickým kapitolským hlasem, který má můj přípravný tým až na Lydii, která je normální. Vypadá to, že ho má slova a hlavně to, jak vypadám, zaskočilo. Já se ale stále usmívám a čekám až co vypustí.

"Omlouvám se," řekne a sklopí hlavu. Je mi ho najednou líto. Jsem divnej člověk. Opravdu divnej člověk. Ovšem stále hrajeme divadlo, a tak nevím, zda je ta omluva upřímná. A taky nás stále natáčejí na kamery, takže musím hrát dál.

"Ale to nestojí za řeč. Řekl jsi jen to, co jsi měl potřebu říct a ty víš, že já upřímnost oceňuju. Aspoň nebudu vypadat za hlupáka, když už to vím," řeknu pro změnu tak upřímně, jak jen to jde, načež ho poplácám po zádech, zvednu se a odkráčím do svého pokoje.

Sednu si na postel a koukám do prázdna. Všechno je najednou tak prázdné. Celý můj život se zdá prázdný. Bez účelu. Připadám si jako bezcenná nicka, kterou už je potřeba jen odstranit z cesty. Takové jsou Hladové hry. Dají vám naději na přežití, a když to skutečně zvládnete a přežijete, zdá se vám lepší být po smrti.  K čemu je mi nějaká sláva a bohatství, když jsem svou duši nechal v té zatracené aréně. Odletěla s tím šípem, který proťal Theovu hruď. To značil ten chlad kolem mě. Blížčí se prázdnotu.

Nevím, jak dlouho to trvalo, než sem Lydia nakráčela i se svým týmem a začali se mi věnovat. Jsem Lydii vděčný, že jim nakázala, aby mě neumývali. Dnes už to není potřeba. Tudíž se věnovali mé tváři.

Nejednou jsem uslyšel nadávku na to, jaké kruhy mám pod očima. A opět vděčím Lydii, že je seřvala jako malé děti. Od té doby si nedovolili nic říct. Připadám si, jako bych byl v té tělesné skořápce, kterou zkrášlují, uvězněný. Make-upem zakrývají nafialovělé kruhy. Rty zvýrazňují leskem. Oči zvýrazňují řasenkou. Vytrhávají mi znovu obočí. Mám pocit, že mi tam za chvíli nezbyde ani jeden chloupek.

Když jsou se svou prací spokojeni, Lydia je vyhodí jako prašivé psy. Jindy bych jí možná řekl, aby je nechala, že mají důvod být takoví. Ale popravdě žádný důvod nemají. Jsou to jen bezpáteřní monstra Kapitolu. Hnus, ze kterého se mi zvedá žaludek. A já teď patřím mezi ně.

"Co dnes budu mít na sobě?" zeptám se, načež stále s prázdným pohledem hypnotizuji skříň naproti své posteli. Lydia sedí u dveří a já opět cítím její pohled, kterým si mě měří.

"Dnes ti nechám svobodu. Žádné kvádro. Chci jen, aby sis nechal to černé triko, co máš na sobě a já ti přes něj dám modré sáčko. Kalhoty si také nechej," odpoví a já si ulevím. Alespoň nějaká svoboda. I když jen částečná.

"Děkuju," šeptnu vyčerpaně. Nemám sílu už ani na slova. Jsem prázdný. Stejně jako celý svět...

***
PŘEKVÁPKO. Řekla jsem si, že se vám nějak odvděčím za to, jak tento příběh podporujete, a tak jsem se rozhodla publikovat ještě jednu kapitolku. Takovou trošku depresivní, ale snad to nevadí a užili jste si ji.☺

No a zítra nás čeká posledí kapča a já tak uzavřu první díl Hunger Games v podání Stereka. Druhý díl a jeho první kapitolu zveřejním buď v sobotu nebo v pondělí.☺

Takže ještě jednou doufám, že se vám tahle kapitolka líbila. A že se všichni sejdeme i zítra u poslední kapitoly.😊