Stojím ve svém pokoji před velkým zrcadlem, navlečený do extravagantního černého obleku, kterému dodává šmrnc má brož s vlkem s modrýma očima. Vlasy mám načesané tak, jako při prvním interview. Každý hnědý vlas na mé hlavě má své místo. Jsem opět oholený na všech místech a tvář se mi leskne mírným make-upem. To aby Lydia zakryla ty kruhy pod očima, které se nepovedlo nikomu odstranit. Kůže mě opět štípe a to i přesto, že mi na něj nastříkali to svinstvo, které štípání likviduje.

Prohlížím se v zrcadle s prázdným pohledem. I když jsem vyhrál, mám pocit jako bych ztratil sám sebe. Moje duše se rozpoltila na několik kusů. Už nejsem ten kluk z dvanáctky. Ten hodný starostův syn, který vždy rozdával úsměv. Teď tu stojím jako člověk, který pro svou záchranu zavraždil tři chlapce ve stejném věku. Teď tu místo mě mohl stát kdokoliv jiný. Jeden z těch tří nešťastníků.

"Vypadáš úchvatně," ozve se Lydia, která sedí za mnou na té velké posteli. Možná, že vypadám úchvatně. Možná, že se nějakým děvčatům ze mě podlomí kolena. Ale k čemu to všechno? Uvnitř jsem zkažený. Shnilý. A to už nikdo nenapraví. Jen jedno malinké světlo narušuje tu tmu uvnitř. Světlo jménem Derek. Podařilo se mi ho zachránit před vraždou. Ale poté, jak vyhlásili, že je možné, aby byl korunován pouze jeden vítěz, jsem měl zemřít. Takový měl být můj osud.

Otočím se na Lydii, protože už se dál nedokážu dívat na tu masku, kterou zakryli všechno nedokonalé na mě. Udělali ze mě perfektně vypadajícího vraha. Kapitolskou figurku. V jejich hrách. A tak to být nemělo. Měl jsem raději zemřít jako já. Neměli mě změnit.

Přejdu k posteli a sednu si vedle krásky s jahodovými vlasy. Usmívá se, ale moc dobře vím, že trpí se mnou. Vidím jí to na očích. Ovšem ani ona nikdy nebude skutečně vědět, jak se uvnitř cítím. Jak moc velká tma pohltila mou skutečnou osobu.

"Nevím, jak se cítíš. Jen ti je na očích vidět obrovská bolest, která trhá i mě. Nebudu ti říkat, abys to hodil za hlavu. Protože toho se stejně nezbavíš. Ale," odmlčí se chytí mou pravou ruku do svých dlaní a pevně ji sevře, "povedlo se ti Dereka ochránit před smrtí a zároveň před vraždou. A vidím ti na očích, že ho doopravdy miluješ. Drž se toho světla a nenech, aby tě ta tma stáhla úplně." Je to jako by ze mě všechno naráz vyčetla. Je doopravdy skvělá.

Nahne se a já čekám, že mě políbí na tvář, ale místo toho se sklání k mému uchu, na kterém cítím její teplý dech a můj nos ovane jahodová vůně jejích vlasů. "Nenech je, aby z tebe udělali další zničenou postavičku!" řekne skoro neslyšně. Už chápu, proč mi to pošeptala. Určitě nás sledují čtyriadvacet hodin denně, a za něco takové by si pro ní mohli přijít a podrobit jí mučení.

Pak mě políbí, aby to nevypadalo divně a vstane. S úsměvem na tváři na mě mrkne a odejde ke dveřím. Nakonec se ještě před odchodem otočí a řekne, že zavolá Peetu. Jen kývnu a začnu přemýšlet o tom, co mi řekla. Nenech je, aby z tebe udělali další zničenou postavičku. Ta věta mi v hlavě bubnuje a přehlušuje ostatní myšlenky. Za něco takového, co podněcuje ke vzpouře proti systému, by ji určitě mohli ublížit. Ale mě ta věta vlije do žil spoustu optimismu. Aspoň tím, že se nenechám zničit jim ukážu svůj protest.

Ovšem co Derek? Ten se jejich rozhodnutí postavil veřejně. Přede všemi. Vzpouřil se proti tvůrcům her. A vzpouřit se proti někomu tak váženému znamená vzpouru proti celému Kapitolu. A to je určitě to, o čem se mnou bude chtít Peeta mluvit.

Dveře se rozevřou a Peeta stojí a ponouká mi rukou, abych šel za ním. Postavím se, narovnám si sako a hrdě kráčím. Teď jestli mě snímají kamery, musím ukázat, že mě nezničili. A ani nezničí. Nejsem postavou v jejich hře. Jsem svým pánem.

Peeta mě beze slova vede k výtahu, ze kterého se mi opět sevře všechno, co v sobě mám. Ale musím to překonat. Určitě to musím překonat. Budu se řídit tím, co řekla Lydia a ukážu, že jsem přežil, a že jsem silný.

***

Peeta mě dovedl až do té budovy se studiem, kde bude probíhat interview o hrách a následný tříhodinový sestřih záznamu z her. Ovšem nedovedl mě do zákulisí, ale o jedno mezipatro dolů. A právě teď se ocitám na té stejné kruhové desce, která mě ovšem nevytáhne do arény, ale přímo na podium. Probíhá to takhle každý rok, a tak jsem s tím počítal.

Peeta si stoupne ke mně a začne mi upravovat celý oblek. Pak se mi podívá do očí a obejme mě. Ovšem vím, že teď mi vysvětlí, o co tu jde.

"Ještě musím jít za Derekem, který je na druhé straně za zdí za tebou, takže to vezmu zkrátka," začne Peeta rychle. "Máte oba průšvih, hlavně Derek. To s těma bobulema nenadchlo nikoho vysoce váženého, a tak zuří. Vy teď musíte odvádět přesný výkon jako v aréně. Jste do sebe bezhlavě zamilovaní a nedokázali jste si představit život jeden bez druhého. Ale myslím, že ti to vysvětlovat nemusím. Zkrátka kdyby Derek zemřel, nedokázal by sis život bez něj představit a radši se zabil!"

Mluví hrozně rychle a já mám co dělat, abych ty myšlenky vstřebával. Samozřejmě, že pro mě nebude problém to hrát, protože to ani hrát nebudu. Kdyby zemřel Derek, zemřel bych také. Miluji ho. To je jasné. A myslím, že to Peeta Derekovi vysvětlovat nemusí. Derek to totiž určitě udělal, protože ke mně něco cítí. Něco velkého a silného. Jsem si tím jistý.

"Rozumíš?" zeptá se Peeta, když se ode mě odlepí a položí mi ruku na rameno. Mohli jsme se bavit o čemkoliv, takže i když tu jsou kamery s audiem, určitě nezaznamenali to, co mi Peeta řekl. Na znamení, že chápu, kývnu a naschvál se usměji. Musí to vypadat naprosto nevinně. Peeta mě poplácá po rameni a rozeběhne se pryč. Musí informovat ještě Dereka.

Přijde mi, že to trvá věčnost. Z toho stísněného prostoru je mi špatně. Navíc slyším, jak se obecenstvo nadšeně baví. Samí Kapitolané. A doma to sledují také. Myslím, že ve dvanáctce slaví. Po dvaceti šesti letech má dvanáctka vítěze. A hned dva. Stejně bych byl radši mrtvý. A tím, že jsem přežil, jsem Derekovi akorát přidělal problémy. Měl jsem ty bobule sníst hned. Neměl jsem nad ničím přemýšlet a neměl jsem se nechat vyrušit.

Najednou se publikum rozjásá a ozve se hlas Caesara Flickermana, který všechny vítá. A v tom momentě si uvědomím, že vlastně Dereka uvidím poprvé po konci her. Srdce se mi pohne. Určitě se neudržím a rozbrečím se. Jeho zkrvavená tvář mě také občas strašila ve snech. Jeho mrtvola. Avšak on není mrtvý. Stojí na druhé straně téhle zpropadené stěny. Podium by mě tu mohlo klidně pohřbít, kdyby tvůrci chtěli. Ovšem Derek teď bude jejich prioritou číslo jedna.

Najednou Caesar přivolá na podium Maliu s Lydií a publikum jásá ještě víc. Slyším nad sebou kroky. Opravdu mám pocit, že mě to podium tady pohřbí. Nevadilo by mi to. Měl bych všechno za sebou a nemusel bych se trápit tím, co jsem provedl.

Slyším Maliu, jak opěvuje Derekovu statečnost a Lydia vyzdvihuje zase mne. Určitě jsme jim přirostli k srdci. Pak Caesar přivolává Allison a publikum opět jásá. Zřejmě si Allison získala jejich srdce. Určitě si pamatují, jak zkroušeně vypadala při sklizni. Ta dívka má dobré srdce. I když její budíčky jsou méně milosrdné, než ona sama.

Allison opěvuje jak mě, tak Dereka. Že jsme víc kamarádi, než splátci. A že je ráda, že nás měla možnost poznat. I já sdílím její slova. Jsem rád, že jsem ji poznal.

A pak přichází Peeta a obecenstvo řinčí tak, že to trhá moje ušní bubínky. Není divu. Peeta je miláčkem každý rok a rodiče mi vyprávěli, že už od začátku svých her byl naprostým miláčkem Kapitolu. Občas mi i říkali, že jim ho svou povahou připomínám. Ovšem z vyprávění rodičů nebyl takový vrah, jako jsem já.

"Tak a teď, dámy a pánové, nadchází ta chvilka, kdy poprvé od konce her uvidíme vítěze stého ročníku Hladových her," řekne Caesar nahlas a hrdě. Zvedá se mi žaludek a všechno se ve mně svírá. Teď uvidím Dereka. "Přivítejte prosím Dereka Halea a Stilese Stilinského, naše vítěze z dvanáctého kraje!"

Plošina se začíná zvedat rychlostí blesku a mě nejprve udeří reflektory do očí. Stojím natočený přímo naproti Derekovi. Vypadá stejně překvapeně jako já a prohlíží si mě od hlavy k patě. I já na něj konsternovaně zírám. Má na sobě bílý oblek a vypadá naprosto nevinně a perfektně. Moje uši narušuje pískání, řev a skandování našich jmen.

A než se pořádně stačím rozkoukat, Derek drží mé tváře ve svých a dravě zaměstnává své rty těmi mými. A diváci začínají bláznit a házet na nás růže všech možných barev. Moje mysl se ale ztrácí v těch dravých polibkách, a když se nás snaží Caesar odtrhnout, mírně do něj strčím stále zaměstnaný Derekovými rty. Pokračujeme takhle hodně dlouho, než Peeta zakročí a silou nás od sebe odtrhne.

"Omlouvám se za ně, ale od doby, co se stali vítězi se neviděli," řekne Peeta pobaveným hlasem a kývne na Caesara. Probodávám Peetu pohledem, zatímco si všímám Derekova zářivého úsměvu a těch jiskřiček v jeho očích. Nevysmívá se mi, on se mile usmívá. Zaráží mě ten úsměv, jelikož nevím jestli je hraný.

"To je v pořádku, myslím, že to všichni chápeme, není to tak?" zeptá se Caesar publika, které se opět rozřinčí zatímco nás Peeta posadí na opravdu malý gaučík, za kterým stojí vysmátá děvčata. Ještě, že jsem tak hubený, takže se oba bezproblémů vejdeme. Derek si se mnou proplete prsty a zadívá se mi do očí. Peeta si mezitím stoupne za nás a Caesar zaujme místo naproti nám.

"Takže mládenci, kde začít?" zeptá se Caesar s blýskavým úsměvem na tváři. Jeho rudé vlasy dráždí moje zornice, takže se snažím koukat do jeho očí. Ovšem i to červené sako, které má na sobě můj pohled stahuje na sebe. Srdce mi stále z toho polibku buší strasně rychle. "Stilesi, jak ses cítil, když jsi Dereka objevil na té skále?" položí první otázku.

"Myslíte před tím, než jsem spadl jako jablko ze stromu?" odpovím mu otázkou a publikum se začne smát jako cvičené opice. Strojený smích. Strojené bytosti. Strojený Kapitol. Caesar s úsměvem kývne a nakonec oba zvážníme. Snažím se vybavit ty pocity. "Víte, je to matoucí, protože jsem byl naprosto omezen ve vnímání tím, že se mi motala hlava a ani jsem nepostřehl, že mi teče krev. Ale vím jediné, spadl mi obrovský kámen ze srdce, že je Derek v pořádku, a že se mu nic nestalo." Moje odpověď je pravdivá. Opravdu jsem se tak cítil, když jsem ho uviděl na té skále sedět. A zabrala i na samotného Caesara, který hltá každé moje slovo.

"Co ty Dereku? Jak ty ses cítil, když jsi uviděl Stilese?" zeptá se Caesar a já cítím, jak se Derekův stisk nepatrně zesílil. "Byl jsem jako bomba. Byl to výbuch emocí. Srdce se mi rozbušilo radostí. Byl jsem štěstím bez sebe. Ovšem, když jsem viděl, že krvácí, jako bych cítil jistou empatii a okamžitě mě v té paži také bolet. Bylo to, jako bychom byli nějak propojeni. Nejen tím, že se oba milujeme. Je to, jako bychom byli z jednoho masa a kostí. Šel bych i přes mrtvoly, abych ho zachránil," usměje se na mě Derek šibalsky. Z jeho odpovědi se mi po těle rozlije nepopsatelný pocit. Řekl, že se milujeme.

Publikum si stírá slzy a dokonce i Caesar má na chvíli problém s námi komunikovat. Oba se usmíváme do kamery a nakonec si vyměníme pohled. Je to tak neskutečně vzájemný pocit. Propadávám mu každou chvilkou.

"Teď se přesuneme ke konci. K samotnému konci s bobulemi. Na co jsi Dereku myslel, když jsi vzal ty bobule?" zeptá se opět po chvíli Caesar a Derek mi stiskne ruku tak, že se musím kousnout do tváře, abych ten stisk vydržel. Nedávám na sobě však nic znát.

"Já," odmlčí se Derek a je vidět, že přemýšlí nad správnými slovy. "Myslel jsem jen na to, že nechci bez Stilese žít. Jak jsem předtím řekl, jsme spojeni něčím, co by mi neumožnilo žít dál, kdyby Stiles zemřel. I kdybych přežil a stal se vítězem jen já, asi bys se mnou teď nebyl schopný mluvit, protože bych zemřel uvnitř společně se Stilesem. To mě dohnalo k tomu zoufalému činu," odpoví Derek vyrovnaně a celou dobu Caesarovi hledí do očí. Když to dořekne, jeho stisk povolí.

Opět se celým sálem ozývá jednohlasné aww. Věřím tomu, že to cítil takhle. Určitě nechtěl způsobit nic proti systému, i když má veškerou mou podporu. Jsme v tom spolu.

Pak Caesar přejde raději k přehrávání toho tříhodinového záznamu. Myslel jsem, že budou sestřihy jen z arény, tak jak tomu bylo doposud, ale opět se na obrazovce objevuje sklizeň a náš kraj. Když pomyslím, že se tam za pár dní opět vrátím, zahřeje mě u srdce. Z osudí vytahuje Allison naše jména. Pak se záběry přesunou na přehlídku splátců. Když pomyslím, že všech dvacet dva chlapců, kteří jeli před námi, jsou po smrti, zmáčknu Derekovu ruku pro změnu já.

Záběry se opět přesouvají a tentokrát k interview nás dvou. Připadá mi, jako bych koukal na cizího člověka. A ne na sebe. Ten kluk na tom sedadle na promítačce je tak uvolněný. Nemusí se držet nikoho za ruku, aby nezkolaboval. Ovšem ten kluk je někdo jiný. Ten, který vyslovil, že Dereka miluje, i když to tenkrát ještě pořádně ani nebyla pravda. A i Derek je jiný. Ta jeho reakce. Nejdřív překvapený výraz a pak vztek, když na mě kouká. Teď je z něj také někdo jiný.

A pak se obraz přesouvá k aréně. Obrazovka je rozdělena do dvou polí a současně zabírá oba rohy hojnosti. Sleduji ten Derekův. Sleduji, jak vybíhá k rohu, jak si ukradne luk se šípy a batoh. Jak po cestě omráčí pár splátců. Sleduji, jak v lese, nad kterým svítí slunko, hledá nějaký silnější strom. Sleduji, jak se na dalším záběru spojí s Dannym. A pak můj pohled spadne k záběru na straně obrazovky, kde zabírají mne. A zrovna je tam ta zatracená chvíle, kdy udeřím Aidena do hlavy. Okamžitě zesílím stisk ruky tak, že mám pocit, že mi bělají prsty.

A pak přijde ten horší moment, kdy se mi Ethan napíchne na oštěp. Můj pohled na něj je beznadějný. Stejně takový, jak jsem se cítil uvnitř, když jsem ho zabil. Podívám se okamžitě na Dereka, který kouká na polovinu obrazovky, kde jsem já. Pusu má pootevřenou a v očích rozeznávám něco, jako zděšení. Ani si neuvědomuji, že nás i teď zabírají kamery a my se nacházíme ve čtverečku v pravém dolním rohu na promítači. I teď zaznamenávají naše reakce.

Svůj pohled přesunu na půlku obrazovky, kde je Derek. Hrkne ve mně, když vidím, jak Theo vyhodil nůž, který se zabodne Dannymu do zad a ten padá k zemi. Derek ho bere do náručí a poklidně ho uspává. Nejhorší je ta veselá hudba, kterou naschvál pustili do pozadí. Mám co dělat, abych se nerozbrečel, když vidím, jak Derek brečí, když v Dannyho očích vyhasla jiskra života.

A pak se obraz zničehonic sjednotí a jsme tam my dva, jak jsme se setkali na té zatracené skále. Obraz opět skáče do momentu, kdy mě Derek ošetřuje. Sklání se nad mým tělem a zavazuje mi ránu svým trikem. Je vidět, jak moc trpí.

Takhle to pokračuje až do samého konce. Požár, mrtvola Thea, bobule. Je to, jako by vysílali nějaký film, který má být jen pro ukázku. Ovšem tohle všechno se stalo. A já jsem toho byl součástí. A stále jsem. Nikdy už se toho nezbavím a každý rok mi to budou připomínat tím, že budeme s Peetou a Derekem cvičit nové a nové splátce, kteří si prožijí stejná muka, jako my.

Ani se nenaděju a Caesar nabádá diváky, aby zítra sledovali finální rozhovor s námi dvěma, než se vydáme zpět domů. Jako by měli lidi na vybranou. Musí se koukat povinně. Nakonec se všichni rozloučíme a mizíme zpět k výcvikovému centru. Všichni jako jeden tým. A já s Derekem ruku v ruce, jako vlčí milenci z dvanáctého kraje.

***

U večeře nikdo moc nemluvil. Všichni jsme byli unavení, a tak jsme se rozhodli jít rovnou spát. Zavrhli jsme i koukání na záznam z interview. Nedokázal bych na to koukat znovu. Znovu koukat na ten zatracený záznam, který mi připoměl všechny ty hrůzy. Stačí, že je vídám ve svých snech.

Smývám ze sebe všechno to svinstvo a převlékám se do pohodlného a volného bílého trika a hnědých pyžamových tepláků. Ze saka si vezmu svou brož a celý oblek položím na prádelní koš, který bude ráno čistý díky avoxům.

Brož položím na stolek a ulehnu. Ovšem nechci usnout. Nemůžu usnout, neboť bych zase viděl ty zatracené noční můry, které jsou skutečností. Nevydržím tudíž ležet ani pět minut a vydávám se podívat na střechu. Musím uklidnit svou mysl. Musím si nějak utřídit myšlenky. A není lepšího místa než střechy.

Ovšem hned, jak dojdu na střechu, mám opět deja-vu. Vybavuje se mi to vznášedlo, které mě převezlo k aréně. Vybavuje se mi plačící Lydia. Vybavuje se mi ten strach, který jsem pociťoval.

Zajdu za tu velkou kopuli na zahrádku, kde seděl Derek. Napodobím ho a sednu si pod jeden strom. Něco tu krásně cinká, a tak aspoň to mě uklidňuje. Přemýšlím o Scottovi. Jak se bude tvářit až přijedu domů? Bezpochyby bude šťastný, že mě vidí. Ale co si bude myslet o těch vraždách, kterých jsem se dopustil? A co moje rodina? Budu pro ně ještě dítě? Určitě ne.

Najednou se přede mnou objeví Derek, který kráčí ke mně. Chtěl jsem být sám, ale myslím, že když se mu vyzpovídám, bude mi líp. Sleduji ho, jak se zvětšuje jeho postava, až nakonec sedá těsně vedle mě. Vypadá také vyčerpaně.

Chvíli jen mlčky sedíme a mě nenapadá, čím bych měl začít. I když tady si nemusím dávat pozor na pusu. Přes to cinkání by šepot neměl být slyšet. A hlavně nebudu mluvit o ničem, co se týče vzpoury.

Položím si hlavu na Derekovo rameno a vydechnu nahlas přebytečný vzduch ve svých plicích. Napadá mě ovšem jen jediná otázka, kterou mu mohu položit. "Co bude až přijedeme domů?" šeptnu a zavřu oči. Ovšem ihned je otevřu, protože před sebou vidím ty tři chlapce. Ty tři nebožtíky, kteří už jsou někde na věčnosti.

"Budeme muset zapomenout," řekne Derek a já jeho odpovědi nerozumím. "Všichni nám tu zobou z ruky, že jsme do sebe bláznivě zamilovaní, ale doma už nic předstírat nebudeme muset. Budeme moct zapomenout jeden na druhého. Žádné předstírání lásky, citů, polibků," šeptne úlevně. Nemohu uvěřit svým uším. Celou tu dobu to všechno jen hrál. Všechno! A já idiot se nechal namotat a uvěřit.

Cítím, jak mi puká srdce. Zvednu rychle hlavu a podívám se mu do očí. Vidím, že teprve teď byl zcela upřímný. Cítím, jak mě začínají pálit oči. Pohlcuje mě hněv a smutek zároveň. "Jenže já nedokážu zapomenout! Protože já nic nepředstírám!" vyplivnu mu do tváře a vstávám, načež odcházím.

Jediné, co teď vnímám, je pocit zklamání. Bolí to mnohem hůř, než jakékoliv fyzické zranění. A cítím, jak jediné světlo, které mě bránilo před tmou, právě teď zhaslo...

***
Tak jsem tu i dnes a přináším vám jednu ze závěrečných kapitol prvního dílu. Fíha, to to zas uteklo, že jsme se dostali právě do toho okamžiku, kdy má Stiles konečně jasno v tom, co k němu Derek cítí. Snad se vám kapitolka líbila.☺

Včera mi kamarád posílal pár koláží, které vytvořil právě k téhle knize a já jsem se rozhodla se s vámi o ně podělit. Tak snad se vám budou líbit tak, jako se líbí mě.😉