Nevím, jestli to je nějaký druh kapitolského mučení, ale stále dokola prožívám tři vraždy, kterých jsem se dopustil. Vidím Aidena, kterému vytéká krev z hlavy. Slyším dělo, které oznamuje jeho smrt. Pak vidím Ethana a jiskru v jeho očích, která ztrácí svou zář, až nakonec jeho tělo povadne na mém oštěpu. Další rána z děla, jež oznamuje promarněný život mladého chlapce. A pak pode mnou leží Theo a jeho oči oznamují, že ve své hře také prohrál a jen čeká, až mu prokážu milosrdenství a zavraždím ho. Nakonec vidím jeho zavřené oči a slyším ten poslední výdech.

Jde to pořád dokola a já už ani nepočítám, kolikrát jsem to prožil, jelikož i číslo se čtyřmi nulami by bylo oproti tomu malé. Naposledy si jen pamatuji, jak mě dorazil ten slabý elektrický proud a mou poslední myšlenkou byl domov. Jsem snad mrtvý? A pokud ano, dostal jsem se do pekla za ty vraždy? Je to docela dost možné. Vražda se určitě v nebi netoleruje. Ani, když člověk nemá na výběr.

Já neměl právo jim brát život. Kapitol neměl to právo sebrat jim jejich budoucnost v den sklizně. Mohli z nich být skvělí pracovníci. Mohli se z nich stát nejlepší dříči. Mohli být oceněni starostou svého kraje za zásluhy pro kraj. Ovšem to už se nikdy nestane, jelikož jsem je o to připravil. Kapitol je o to připravil. A pokud jsem mrtvý, patří mi to. Měl jsem se v té jeskyni nechat zabít. Měl jsem to vzdát. K čemu jsem se vlastně chtěl vrátit domů? K bídě, kterou jsem nucen pozorovat každý den v ulicích? K utiskování, které nám s láskou poskytují mírotvorci? K vraždám, kterých se Kapitol denodenně dopouští? Měl jsem umřít. Měl bych od všeho svatý pokoj.

"Stilesi," uslyším volání a veškerý obraz, který mám před očima, se rozplyne. Je to tak úlevné, že už před sebou nevidím ta bezvládná těla svých vrstevníků. Ovšem na jak dlouho mám pokoj? A co ten hlas? Zdál se být tak povědomý. Ovšem zněl, jako by byl z jiného světa. "Stilesi!" ozve se znovu a mnohem blíž. Skoro u mého ucha a já ten hlas poznávám. Tohle je hlas mého mentora.

Otevřu oči, do kterých mě bodá světlo zářivky ze stropu. Oči zase zavřu, ale jen na chvilku. Poté je znovu pomalu otevírám. Je to už mnohem lepší a já poznávám, že jsem v místnosti s bílými zdmi a bez oken a dveří. A vedle mě opravdu sedí můj mentor Peeta Mellark. Je to opravdu jen on nebo se můj mozek rozhodl mě potrestat jinak, než přehráváním vražd pořád dokola? Už ani nevím, co je skutečné a co jen sen.

"Přinesl jsem ti něco k snědku," řekne a já uvidím tác s dvěma talíři. Na jednom je vývar a na tom druhém jehněčí s rýží. Abych pravdu řekl, nemám vůbec hlad, ale jsem hubený mnohem víc, než je norma, a tak bych asi měl něco sníst. Dokonce se mi zdá, že jsem tak tenký, že mé tělo není pod dekou ani rozeznat.

Jen kývnu a natáhnu ruku, do které mám zabodnutých snad tisíc hadiček. Zřejmě se nacházím v nemocnici. Někde v Kapitolu. Uchopím lžíci a začnu se krmit sám. Peeta mě jen pozoruje a nic neříká. Znervózňuje mě to, když v tom si vzpomenu na Dereka.

"Kde je Derek? Musím ho vidět!" vyhrknu ze sebe a naberu si další lžíci kuřecího vývaru. Můj hlas zní chraplavě a já se začnu cítit trapně za to, jak hystericky jsem zněl.

"Upokoj se. Derek je v pořádku. Ošetřili mu zlomeniny, podlitiny i řezné rány. Vypadá přesně tak, jako když ho vypouštěli do arény," řekne Peeta a já mu nevěřím ani slovo. Jak by mohl vypadat stejně? Strávili jsme v aréně víc jak týden, během kterého stačil zhubnout. A navíc ty rány na jeho obličeji zanechají spoustu jizev. Jako například rána na jeho rtu. Zůstala mu jistě jizva. Jsem o tom přesvědčený. A pokud mi lže Peeta, nemám se s ním nadále o čem bavit.

Po asi půl hodině sním půlku vývaru a půlku porce rýže a jehněčího. A cítím, že jsem to s tím jídlem přehnal, jelikož se mi navaluje. Podívám se směrem k břichu, ale nakonec se zarazím někde jinde. Někde hodně níž, kde nevidím žádnou končetinu. A podle všeho by tam měla být. A pak si uvědomuji, že vlastně cítím jen jednu nohu. Co se to sakra děje? Proboha, oni mi tu nohu uřízli.

"Kde - kde je moje noha? Co se stalo? Proč nemám nohu? Prosím řekni mi, že to není pravda! Že jenom sním! Prosím," začnu panikařit a z očí mi začnou padat slané kapky smutku a bolesti. Přišel jsem o nohu. Už nikdy se nepostavím na obě nohy. Už nikdy nepoběžím. Už nikdy nepůjdu!

A pak ucítím na své ruce, jak do ní stéká něco studeného a já opět upadám do spánku, který mi přináší repete vražd, kterých jsem se dopustil. A já si začínám uvědomovat, že tihle chlapci zemřeli a já bulím kvůli uříznuté noze, o kterou bych stejně přišel. S každou minutou nejen, že nenávidím Kapitolany, ale pociťuji odpor i k sobě samému. Za to, co všechno jsem provedl a co už nikdy nenapravím.

***

Takhle to pokračovalo ještě pětkrát. Probudil jsem se, dali mi najíst a pak mi do ruky pustili tu tekutiny, která omamuje smysly. Nevím, jak dlouho jsem spal. Možná dva nebo tři dny. Vždy je nějaký časový interval po hrách, kdy dávají vítěze dohromady a pak ho teprve ukáží publiku. Musí totiž udělat z lidské trosky zase člověka, který se může ukázat na obrazovkách všech promítačů.

Když jsem se probudil, začal jsem se rozhlížet po té bíle vymalované místnosti bez oken a dveří. Zajímalo by mě, jak se sem Peeta pokaždé dostal. Ovšem nejvíc mě uchvacuje, že opět cítím obě nohy, tělo se mi neklepe a v rukách, které jsou tak o jedno číslo mohutnější, mám opět sílu. Asi se jim povedlo z té trosky, kterou vyzvedli v aréně, udělat zase silného člověka.

Rychlostí vstanu a spustím nohy z postele. Opravdu mám obě nohy, ovšem na té jedné se mi něco nezdá. Je taková...umělá. Určitě mi dali umělou nohu, i když to perfektně zamaskovali. Určitě mají ty chytré věcičky, kterými vám přimontují umělou končetinu k tělu a vaše tělo si na ní potom zvyká. Musel jsem spát déle než tři dny, jelikož by se během tak krátké doby tak dobře neuchytila. A hlavně necítil bych se tak silný.

Šrámy na rukách jsou dočista pryč. Mám je tak hebké, jako bych nikdy nenavštívil žádný les a nevykonával těžkou práci. Vyhrnu rukáv nemocničního prádla a všímám si, že na paži, kde se nacházela ta řezná rána, není ani strup po zahojení. Jako by mě nikdy nic neřízlo. Jediné, co mi ty hrůzné zážitky bude navždy připomínat, jsou vzpomínky a má umělá noha.

Na jedné židli si všímám převlečení a hrkne ve mně. Vypadá přesně tak, jako to oblečení, které jsem měl v aréně. Ovšem prádlo vypadá nově. Chtějí nás snad poslat zpět, abychom se s Derekem utkali? Přece jen se jim postavil a oni nás vyhlásili za vítěze oba, takže je nesmysl, aby nás tam posílali. Lidé, dokonce ani kapitolští, by jim nic takového neodpustili a vzbouřili by se. Myslím, že už se lidé začali bouřit, když bylo oznámeno, že může být jen jeden vítěz a ne dva.

Sundám ze sebe to odporné, bílé nemocniční prádlo a převléknu se do těch zpropadených věcí. Nic jiného mi také nezbývá.

Když už jsem nachystán, sednu si na postel a čekám, až pro mě někdo přijde. Ani teď, když jsem vzhůru, nedokážu z hlavy dostat Aidena, Ethana a Thea. Bude mě to pronásledovat do konce mého bídného života. Vsadím se, že jejich rodiny proklínají tvůrce za to, že mě z her nechali vyjít živého. A až bude Turné vítězů, jistě začnou pokřikovat něco ve smyslu, aby mě mírotvorci okamžitě zprovodili ze světa. Rád bych jim dopřál jejich touhy. Také bych rád zemřel, abych se nemusel potýkat s těmi nočními můrami. Abych nemusel každou vteřinou přemýšlet o těch třech chlapcích, kterým jsem vzal život a budoucnost.

Najednou se kousek zdi přede mnou pohne. Jako by se jedna strana pootevřela. Hrkne ve mně. Teď jistě jdou a oznámí mi, že budu muset zpátky do arény. Ovšem nikdo nepřichází a dveře zůstávají pootevřené. Je to celé nějaké divné.

Vstanu z postele a pomalu přejdu ke dveřím, načež z nich vykouknu. Nikdo nikde. Celá chodba je ozářena žárovkami na stropě a zdi jsou tak nechutně bílé. Dokonce i dveře. A pak mi dochází, proč jsou ty dveře tak dobře zamaskované. To aby pacienti nemohli utéct, i když jsem si jistý, že tohle je nemocnice pouze pro vítěze. A v jednom z těch pokojů bude jistě i Derek.

Vyjdu ze dveří na chodbu a porozhlédnu se. Opravdu tu nikdo není. Jen ticho narušované bzučením žárovek. Na pravé straně chody si všímám, že se ulička stáčí doleva. Třeba tam někdo bude a napoví mi, co mám dělat a hlavně kam mám jít.

"Haló," zakřičím přes chodbu. Můj hlas se chodbou rozlehne, jako výstřel děla v aréně. Zamrazí mě při tom zvuku. Vydávám se směrem k té zatáčce vlevo, když v tom, přesně z toho místa kam mířím, se ozvou zvuky podpatků. Někdo se ke mně blíží.

Zastavím se a čekám až ten člověk vyjde zpoza rohu. Snažím se ztlumit hlasitost výdechů a nádechů. Srdce mám až v krku a pociťuji opět stejný strach jako v aréně. Ani těhle pocitů už se nezbavím. Nikdy. Do konce života budu mít strach, že mi jde někdo po krku. Že mě pronásleduje. A večer mě budou strašit noční můry. Lepší život už mít nemůžu.

A pak zpoza rohu vyjde žena celá v černém, čímž narušuje prostředí bílé nemocnice. Má jahodové vlasy a lehce namalované oční linky. Stíny ma zlaté a mně se okamžitě uleví. Lydia. Moje návrhářka.

Nevím, co mě to popadne, ale rozeběhnu se a vší silou ji obejmu. Jsem tak moc rád, že ji opět vidím. Tu její krásnou tvář a cítím tu jahodovou vůni. I ona mi objetí opětuje a já cítím její dech na krku. Určitě je také moc ráda, že mě vidí. Vždyť brečela, když jsme se naposledy loučili.

"Věděla jsem, že to zvládnete!" řekne a stále se objímáme. Slyším v jejím hlase nepopsatelnou radost. Zahřeje mě to někde v oblasti hrudníku. Nakonec ji pustím a podívám se jí do očí. Opět brečí. Nevím proč, ale vytvoří mi to úsměv na tváři. A když si toho všimne, mírně mě bouchne do ramene a úsměv mi oplatí. Ještě nikdy jsem nebyl snad šťastnější, že vidím nějaké děvče.

"Pojď, pojedeme nahoru, máme spoustu práce," řekne a ukáže do uličky na jejímž konci se nachází prosklený výtah. Chytí mě za ruku a já mám pocit deja-vu. Nepříjemný pocit, který mi připomene poslední hodiny před vstupem do arény. Také mě takhle táhla do toho zatraceného vznášedla. Ovšem nic nenamítám a ruku v ruce s ní běžím poklusem k výtahu.

Jakmile do něj vstoupíme, skleněné dveře se zavřou a moje vnitřnosti se stáhnout. Najednou se opět objevuji na tom kruhovém podstavci a kolem mě se objeví sklo, které mi znemožní útěk. Vzpomínky mi zamlžují vidět realitu a všechno mám najednou rozmlžené. Srdce mi bije takovými ranami, že mám pocit, jako by se snažilo dostat se ven. Dech mám zrychlený. Nevím, co se to se mnou děje.

"Stilesi, dýchej!" postaví se přede mě Lydia a pohlédne mi do očí. Je vidět, že má o mě strach. "Už jsi v bezpečí, jsme jen ve výtahu, který nás doveze zpět do dvanáctého patra. Neboj se, už nejedeš do arény. Jsi v bezpečí!" řekne a znovu mě obejme. Stisknu ji ještě silněji, než před tím na té chodbě. Ona jediná mi teď dodává pocit bezpečí. Zavírám pro jistotu oči, abych nekoukal na ten stísněný prostor, který mě uvězňuje v této obdelníkové stvůře.

Ještě chvíli se výtah vznáší, až se nakonec země zdá zase bezpečná a výtah svůj pohyb ukončí. Lydia mě pustí z objetí a chytne mě zase za ruku. Ozve se cinknutí a skleněné dveře se otevřou. Vejdeme do té krátké úzké chodbičky, až se nakonec přede mnou opět rozprostře ta obrovská místnost přepažená na obývací salónek a jídelnu. A právě z jídelny vybíhá Allison a za ní kráčí s úsměvem Peeta.

Než se stihnu rozkoukat a moje srdce se zpomalí, mě teď k sobě tiskne Allison. Její stisk je o něco silnější, než Lydiin. Ovšem já jí objetí oplácím a nevím proč, ale znovu se usměju. Ani už jsem nedoufal, že někdy tyhle lidi spatřím. Hlavně v těch posledních momentech v aréně.

"Bože, jsem tak šťastná, že tě zase vidím," vysloví možná až hystericky Allison a několikrát mě poplácá po zádech. Pak ode mě ustoupí a uvolní tak místo Peetovi, který se usmívá. Jsme jeho úplně první úspěch v hrách, a tak si myslím, že má důvod k tomu se usmívat.

Obejme mě a já čekám, že to bude stejné, jako s holkama, ale něco mi na tom objetí nesedí. Nevím, čím to je, ale Peeta se mi zdá hrozně křečovitý a nervózní. Něco se stalo a něco se možná ještě děje.

"Až tě Lydia připraví na interview, musíme si promluvit," šeptne mi do ucha tak, abych to slyšel jen já. A mě je jasné, že se něco děje. A má to jistě obrovskou spojitost se mnou a s Derekem...

***
A jsme z arény venku. A já přináším jednu z posledních kapitolek prvního dílu HG. Abych řekla pravdu, touhle kapitolou jsem se hodně pomalu prokousávala, neboť jsem se nedokázala pořádně vžít do té situace, ve které se Stiles právě nachází. Snad se vám ale kapitola líbí.☺

V příští kapitole, hlavně na konci, přijde jeden ze zlomovějších okamžiků, ve kterých se potvrdí jistá věc. Ale už tímhle jsem vám prozradila víc, než jsem chtěla. Každopádně do konce zbývají už jen tři části. A opět připomínám, že konec zůstává otevřený.😁

Nechci se opakovat, ale poděkovat je slušnost a já cítím povinnost vám děkovat za každou kapitolu, kterou si přečtete, ohvězdičkujete či okomentujete. Zkrátka bez vás by to tady nešlapalo! Takže vám moc děkuju.💜