"Musíme odsud okamžitě vypadnout!!" vyjekne Derek a vstává na nohy. Ovšem, když se pokusím postavit já, silně mě bodne v zaškrcené noze a já se svezu zpět na zem. Je jisté, že nemůžu odejít. Pohltí mě ty plameny a já tady umřu. Celé tělo se mi chvěje strachem a Derek to moc dobře vidí.

"Dereku běž! Neztrácej čas!" vykřiknu na něj. Ovšem Derekovi brunátní tvář. Ne hněvem ke mně, ale k tvůrcům. Určitě už mu také došlo k čemu se schyluje. A sám ví, že nemám možnost utéct. Plameny jsou stále blíž a já cítím, jak se kolem mě zvedá teplota. Je to mnohem horší, než na tom odpoledním rozpáleném slunci.

"Nenechám tě tady! Takovou radost jim neudělám!" zakřičí Derek a klekne si zády ke mě. "Necháme tady zásoby a všechno ostatní, stejně se chýlí ke konci her! Jen mi vezmi luk a toulec se šípy a dej mi ruce kolem krku!" řekne autoritativně. Nemám čas o tom přemýšlet a všechno mi říká, že ať mě odvede kamkoliv, stejně umřu. Ovšem vezmu luk a přehodím si ho přes rameno a toulec přes druhé a pak omotám ruce Derekovi kolem krku.

Derek se ztěžka zvedne v tu chvíli, kdy jsou plameny těsně u nás. Rozeběhne se i se mnou na zádech pryč. Musí to být pro něj těžké. Neumím si představit, jak moc těžký to pro něj teď je. Vím, že mě tu nenechá a to mě tíží. Měl odejít beze mě. Stejně dva zbylé splátce sám nezvládne. A kam dá mě. Stejně mě najdou a zabijou. Takhle bude akorát vysílený.

"Dereku," snažím se ho přemluvit, aby mě tu nechal. Ovšem on mě vyruší s udýchaným hlasem: "Ne Stilesi! Neopustím tě. Nenechám tě umřít!" zařve a já z jeho dechu poznávám, že je vyčerpaný. A plameny se stále větší rychlostí stahují za námi a vyhlazují celý les. A pak praskání ohně přehluší výbuch z děla.

Už jsme jen tři. Někdo umřel. Dostal se ten někdo snad k rohu hojnosti a ten druhý už tam čekal a zabil ho? Co asi čeká nás? Mě určitě smrt. Ale na tom mi nezáleží. Derek musí vyhrát. Kvůli své sestře a matce. Aby měli v domácnosti mužskou ruku, která je nakrmí a poskytne jim bezpečí. On musí přežít.

Na nebi se najednou objevuje emblem a všude hraje hymna. To mě jen utvrzuje v tom, že je konec her, a že tu další den nestrávíme. Všichni v krajích musí takhle v noci povině koukat. A všichni sázkaři už jen napjatě drží palce svým favoritů. Sponzoři sledují a doufají, že peníze, které do nás vrazili, nepřijdou vniveč. A Peeta, Lydia, Allison a Malia stojí jistě před promítačem ve dvanáctém patře výcvikového centra a modlí se ke všem bohům, abychom s Derekem přežili.

Po emblemu se objevuje fotka splátce, který zemřel a já žasnu. Objevuje se číslo jedna a fotka patří Boydovi. Vážně zemřel Boyd. A já nevím proč, ale cítím jistou úlevu. Pokud bude muset Derek bojovat, Theo nebude mít žádnou silovou převahuje. A Derek má stejné šance na vítězství jako Theo.

"Boyd je po smrti," šeptnu Derekovi do ucha, který si snad ani nevšiml té fotografie a stále běží. Aspoň tímhle mu pomůžu. Vsadím se, že se Boyda jistě také obával. Kdo by se Boyda nebál? Byl nebezpečný už jen od pohledu.

Derekovi to opravdu pomůže a běží ještě rychleji. Jistě mu to dodalo odvahu, protože ví, že má nad Theem převahu. Ovšem, dokáže ho zabít? Určitě ano, o tom nepochybuji, ale jak se s tím srovná? Bude jistě hodně trpět. Určitě. Viděl umírat svého otce. Viděl umírat Lauru. Vždy rukou někoho cizího. A teď se má stát on tím, kdo sebere někomu život. Nevím proč, ale ta představa se mi nelíbí. Chci, aby zůstal nevinný, alespoň jeden z nás. Aby alespoň jednomu z nás zůstali ty žluté oči vlka.

"Už tam - budeme," vydechne ztěžka a já se podívám před sebe. Díky světlu z ohně rozeznávám roh hojnosti a velký plac. Ten, na kterém jsem začínal já. A přesně před rohem hojnosti čeká postava s mačetou v ruce. Theo. Takže jsem měl pravdu. Byl tam a připravený. A Boyd mu vběhnul přímo do pasti.

"Dereku sundej mě!" křiknu na něj, když už vidím, že opravdu nemůže. Navíc mi přijde, že oheň za námi polevil, neboť má záda teď ofoukává příjemný vítr. "Dereku, dělej!" zakřičím na něj znova. Pokud Theo půjde po něm, potřebuje mít sílu a tím, že mě celou tu dobu nesl, ji akorát všechnu vyčerpal.

Derek se sveze na kolena a rukama se opře o horkou zem, načež začne zvracet. Je oslabený a nadýchal se až moc toho kouře. I mě je špatně, ale ne tolik. Ovšem, když z něj slézám, skoro už tu zraněnou nohu necítím. Zřejmě opravdu budu mít otravu krve. A nebo mám jen prostě moc dlouho odstavenou krev, která do poraněného místa neproudí. Nevím. Ale vím, že nemohu nechat Dereka, aby zabil. Je to ode mě pošetilé, ale Derek je tak oslabený, že další nápor by jeho tělo neuneslo.

"Copak, bojíte se?" zakřičí na nás Theo. Jsme přímo na trávě před lesem. Jen nějakých patnáct metrů od nás je roh hojnosti. A před ním Theo. Praskání zmizelo i se samotným ohněm. Přesně, jak jsem říkal. Tvůrci nás chtěli nahnat k sobě. A když se jim to povedlo, není důvod nechat oheň dál ničit les. Vsadím se, že kdybychom se dočkali dalšího rána, stromy by byly nepoškozené. Přesně tak, jako s tou vlnou.

"Musím říct, že jste se schovávali naprosto perfektně!" zakřičí Theo a začíná se k nám přibližovat. Nevím proč, ale nemám strach. Jsme dva a on je jeden. Jsme sice oba trochu indisponováni svým zdravím, ale to on jistě taky. Boyd nebyl žádná baba a určitě se nenechal zabít jen tak. A Derek a já taky nejsme žádné baby. Přiznávám, že jsem měl skoro celou dobu strach a skoro pořád jsem fňukal, ale za babu bych se nepokládal. Přežil jsem boj u rohu hojnosti. Přežil jsem napadení dvěma splátci. Přežil jsem vlnu tsunami. Přežil jsem hluboké říznutí v paži. Přežil jsem smečku hladových vlčích mutů. A přežil jsem požár. A za tohle všechno vděčím Derekovi. Teď přišel čas, abych já zakročil.

Bolest musí jít stranou. Všechno teď musí jít stranou. Derek je zesláblý a v boji by neuspěl. Já i přes bolest, mám pořád síly dost. Určitě dost na to, abych se dokázal ubránit. A abych dokázal ubránit Dereka.

Vezmu si luk a vytáhnu šíp z toulce. Už zbývají pouhé čtyři. Mám jen čtyři pokusy. Nikdy mi moc střílení z luku nešlo, ale nemůže to být těžší, než hod oštěpem. Jde jen o to správně mířit a koncentrovat svou mysl na to jediné místo. Soustředit se na cíl. Stoupám si i přesto, že nohu už skoro necítím. Ovšem spolehám se na tu druhou, do které přenáším veškerou svou váhu. Druhá mi slouží jako opěrný bod.

Šíp přiložím k tětivě a luk si dám do úrovně hlavy. Špičku šípu mám v úrovni očí. Nemyslím na nic. Jen na to, jak zasáhnout cíl. Nepřeju si to, protože vím, že to dokážu. Musím to dokázat. Pro mě, pro Dereka a pro naše blízké. Před očima mi projedou všechny vzpomínky na lov.

"Stilesi ne," řekne Derek, ale je tak zesláblý, že nemá sílu, aby vstal. Nevšímám si ho a čekám až Theo bude dostatečně blízko. Zbývá pět metrů. Srdce mi splašeně buší. Na hrudi jako by mě tížil velký balvan a v noze i rukách mě píchá tisíc ostrých jehel. Musím to dokázat.

Nakonec tětivu natáhnu co nejvíc a zamířím Theovi na srdce, když zbývají poslední čtyři metry. Pouštím tětivu a nechávám šíp vyletět ke svému cíli. Theo máchne mačetou a šíp rozdělí na dvě poloviny. Když už si říkám, že jsme v háji, uslyším Theovo zavýsknutí. Moc dobře na něj nevidím, jelikož je stále tma a jediné, co dodává okolí trochu světla, je měsíc v úplňku. Půlka s ostrým hrotem se Theovi zabodla do ramena, ze kterého začíná prýštit krev.

Oslabil jsem ho. Ovšem ne natolik, aby nedokázal vymrštit mačetu proti nám. Jen tak tak stačím uhnout, ovšem Dereka jemně zasáhne ostří do paže a následně se zabodává do stromu za námi. Vidím, jak i Derekovi začíná téct krev. A Theo se na nás s pokřikem vrhne. Ne na mě, ale na Dereka, který nasupeně vstal a vrhá se přímo k Theovi.

Boj tělo na tělo. Snažím se dalším šípem mířit, ale oba chlapci do sebe buší a převalují se. Slyším praskání kostí, vidím stékat krev, ale souboj je tak vyrovnaný, že se tu oba zabijí navzájem. Theo se snaží vymanit a dostat se ke mně. Nakonec se mu to podaří, když Derekovi uštědří ránu do česlisti a pak do poraněné ruky. A než stačím šíp přiložit k tetivě a vystřelit, Theo mi vrazí takovou, že se i s lukem a šípy skácím na zem.

Ovšem to už na něj skáče Derek zezadu a mlátí ho do hlavy, do krku, do zad. Mám pocit, že mi Theo vybil spoustu zubů a bloknul mi hlavu. Ovšem toho si teď nesmím všímat. Musím bolest ignorovat. Musím pomoct Derekovi.

Podívám se jejich směrem a vidím, jak Derek bezvládně leží pod Theem, který do něj buší. A v tu chvíli mě popadne takový amok, že si ho neumím vysvětlit. Vstanu a i s poraněnou nohou dojdu ke stromu, kam se zabodla Theova kudla. Vytrhnu ji z toho zpropadeného stromu a otočím se směrem k němu. V záři měsíce vidím Derekovu zkrvavenou tvář a Thea, jak do něj stále buší.

Nepřemýšlím, jen kudlou vymrštím proti Theovi. A pak uslyším, jak se ostří zabodlo do jeho těla. Projede mnou chlad. Naprostý chlad. Neumím si to vysvětlit, ale ten amok, který mě popadl před chvílí se rázem vytratil. Vidím před sebou opět Ethanovi oči. A to, jak se z nich vytrácel život.

Podívám se směrem k oběma chlapcům a vidím, jak Theovi z boku krku trčí kudla vymrštěná mnou. Derek ho ze sebe svrhává a hlavu otočí mým směrem. Neváhám a okamžitě k němu přiběhnu. Jeho zkrvavený obličej mává s mým žaludkem. Nos má zkřivený v nepřirozeném úhlu, v ústech mu chybí několik předních zubů, rty má nepěkně roztrhané a z obočí mu také prýští krev.

A pak se podívám vedle. Theo stále žije, ale nemůže se nadechnout. Srdce mi bije nepřirozeně rychle při pohledu na toho chlapce, na kterého doma jistě čekala rodina. A možná i nějaké děvče. Musím jeho utrpení ukončit. A v mém přesvědčení mě utvrdí jediné slovo: "Prosím." Sotva slyšitelné, ale já ho slyšel až moc dobře. Chce ukončit trápení, jež právě zažívá.

Vstávám beze slov z místa a dokulhám se k luku se šípy. Uchopím je do ruky a odcházím zpět k místu, kde leží oba chlapci. Chlad kolem mého těla je stále větší a já vím, že tohle mě bude pronásledovat do konce života. Ale teď to bude vysvobození z utrpení, které jsem tomu chlapci způsobil já. Tím, že jsem zachránil Dereka před ubitím.

Stoupnu si nad Theovo tělo, načež z toulce vytáhnu šíp a přiložím ho k tětivě. Z chlapcova krku stále stříká krev a on má v očích vyhasínající jiskru. Přesně tak jako Ethan a přesně tak, jako by měl Aiden, kdybych mu viděl do obličeje. Natáhnu tětivu i s přitisknutým šípem a namířím na jeho srdce. Theo zavře oči a čeká na to. Nevím proč, ale moje tělo se rozklepe a z očí mi vyletí slzy. Zabiju. Už potřetí. Ale Derek zůstane neposkverněný. A já svou poslední prioritu v těhle hrách splním.

S těžkým srdcem šíp vypustím a moje bystré uši zaznamenají, jak chlapec naposledy úlevně vydechne. Celé jeho tělo znehybní. Najednou mé tělo zeslábne a z rukou mi padá luk. Celý se třesu a chlad, který mě obklopoval je teplotou na nule. A vítr, který tu proudí, to ještě víc zhoršuje.

Nohy už dál nevydrží ten nápor a já spadnu na zadek a hlava mi klesne do dlaní, načež se rozvzlykám na celé kolo. Tohle jsem celou tu dobu potřeboval. Vypustit páru. Neusměrňovat své emoce, ale vypustit je. Tíha, která mo visí na bedrech již nikdy neopadne. Nýbrž jen na malou chvíli odpluje do neznáma. Stejně jako teď. Ale já vím, že šrámy na mojí duši nezcelí už ani čas. Zabití člověka vaši duši rozpoltí na několik částí. A mě se povedlo zabít tři nebohé kluky v mých letech.

Na svém rameni ucítím dotek. Určitě Derekův. Nikdo jiný kromě nás dvou už nezbyl. A potvrzuje mi to výstřel z děla. Poslední výstřel z děla ve stém ročníku Hladových her.

"Musíme odsud, aby mohli vyzvednout jeho tělo," řekne Derek jemně a odstraňuje svýma rukama mé dlaně z obličeje. Pohled na něj mě ještě víc zarmoutí. Je celý od krve. A většinu obličeje má potrhanou či pobitou. Je to opravdu ošklivý pohled.

Pomůže mi na nohy a my zamíříme k rohu hojnosti, aby Theovo tělo mohlo vyzvednout vznášedlo a následně nás dva prohlásit za vítěze. Derek si pro jistotu bere luk a šípy, kdyby tvůrce napadlo, že jsme to měli až moc jednoduché a rozhodli se na nás pustit nějakého muta. Celou cestu mlčíme a já mám stále před očima to, jak Theo zavírá oči. V uších slyším to úlevné vydechnutí, když šíp vypuštěný mnou protne jeho hruď. Nikdy se toho nezbavím. A sny už nebudou tím úžasným únikem z reality.

Docházíme k rohu hojnosti, kde stojí malý železný stolek, na kterém před tím ležely skoro všechny batohy. Teď je na něm lahev s vodou a sáček bobulí. Ne ovšem jedlých bobulí. V tom sáčku je rulík zlomocný. Vycházející slunce mi umožnilo vidět barvu těch zabijáckých bobulí, které nesmí chybět v žádném ročníku. Chystal se je Theo sníst, než mu došlo, že už je tu konec? Určitě o jejich jedovatosti nevěděl a myslel si, že jsou jedlé. V jedenáctce totiž, jako v jediném kraji, tyhle bobule nerostou, protože se keř se stejným názvem nikdy na jejich půdě neuchytil. To vím od Prim, sestry Katniss, která se to dozvěděla právě díky Katniss. Měla totiž ve svých hrách spojence z jedenáctého kraje.

Najednou se rozvíří vítr a my sledujeme, jak vznášedlo pouští k Theově tělu chyták, kterým ho vyveze nahoru a následně do Kapitolu, kde ho připraví a v rakvi odvezou do jedenáctého kraje. Do jeho domova. Ovšem jeho duše už zůstane tady. A to jen kvůli mě.

Čekám na famfáry, které všem oznámí, že jsme zvítězili, ale nic se neděje a vše začíná být podezřelé. Podívám se na Dereka, který si začne prohlížet okolí. Nedokážu se koukat na jeho zkrvavený obličej, a tak si sundám bundu a následně triko. Vezmu lahev ze stolu a naleju trošku vody na triko.

"Pojď sem, nemůžu se koukat na tu spoustu krve. Alespoň u tebe ne," řeknu a přitáhnu ho k sobě, načež mu jemně trikem začnu stírat krev. Snažím se vyhýbat roztrhaným místům, ale je jich tolik, že to zkrátka občas nejde a Derek sykne bolestí. A pak se ozve hlas Caesara Flickermana a já ustoupím od Dereka.

"Vážení splátci. Pravidla, která od začátku her povolovala dva vítěze, byla před malou chvílí zrušena. Z příkazu vrchních tvůrců her lze korunovat pouze jednoho vítěze. Hodně zdaru a ať vás vždy provází štěstěna." V tu chvíli se zmůžu jen na pouhé zasmání. A to dost hlasité. Je to absurdní. Od začátku her jsme podnikali všechno pro to, abychom se oba našli a přežili. A nejhorší na tom je, že nám dali naději, kterou právě teď zakopali pod zem.

S úsměvem se podívám na Dereka a vím jistě jen jedno. On musí vyhrát. Musí se vrátit domů ke své rodině. Já nemám mladšího sourozence a rodiče si beze mě poradí. Ale bez něj si jeho rodina neporadí. Už jsem smířený.

"Do toho," upustím triko a roztáhnu ruce asi půl metru od těla, "ty musíš být ten, kdo to vyhraje. Máš doma matku a sestru, o které se musíš postarat. Ony musí vědět, že mají doma chlapa, který jim zajistí bezpečí! A na mé rodiče nekoukej. Určitě teď koukají a já pro ně mám vzkaz. Miluju vás a vždycky budu, ale vítěz je jen jeden a já chci, aby to byl Derek. A jedinou překážkou jsem já. Takže mu to odpusťte!"

Derek vykulí oči a kouká na mě s otevřenou pusou. Pak ale začne brunátnět hněvem. Vztekle odhodí luk a šípy. "Oni nemusí mít vítěze!  A taky ho mít nebudou!" zakřičí tak, aby ho všichni slyšeli. Aby v Kapitolu slyšeli to, jak se právě teď vzpouřil proti rozhodnutí. "Nebudou mít ani jednoho z nás dvou!" dodá, načež uchopí pytlík s bobulemi a nasype si do dlaně velkou hrst.

"Ne, Dereku!" zakřičím a udělám k němu krok, načež chytím jeho zápěstí.

"Důvěřuj mi. Nebudou mít vítěze," vysloví s úsměvem a mě to docvakne. Chce se o ty bobule podělit se mnou. A právě teď mi chytne ruku, nastaví mou dlaň a nasype do ní ze své dlaně poměrně stejné množství, jaké zůstává v té jeho.

Teď oba zemřeme, ale já chci ještě naposled ochutnat jeho sladké rty, které mi dodávaly odvahu. Které zpříjemňovaly můj pobyt tu. Do kterých jsem se zamiloval. Proto ho jednou rukou chytnu za tvář, čímž si vysloužím jeho pohled. Nečekám na nic a věnuji mu svůj poslední polibek. Jen letmý, protože už to chci mít všechno za sebou.

Odtrhnu se od něj a vděčně se na něj usměju. Vypadá nejdřív zmateně, ale nakonec mi můj úsměv oplatí a oddychne si. "Na tři," řekne a začne počítat. Já po chvilce dodám dvojku. A oba nastejno vyslovíme číslo tři a pomalu pozvedneme dlaň k ústům, když v tom...

"Stop! Přestaňte," oba se rozhlédneme, protože se arénou opět začne rozléhat, teď už hysterický, hlas Caesara Flickermana. Oba se na sebe podíváme, protože ani jeden nemáme tucha, co se právě teď děje. "Dámy a pánové, představuji vám vítěze stého ročníku Hladových her. Dereka Halea a Stilese Stilinského!"

Počkat! Cože? Co? Nechápu. Co to říkal?! Ani se nenaděju a Derek ke mně skočí a obejme mě. Z dlaní mi spadnou bobule a já mám paže svěšené stále podél těla, jelikož nemohu uvěřit tomu, co jsem právě zaslechl. Oba jsme zvítězili. Oba jsme přežili. Oba jsme vyhráli.

Než stačím Dereka obejmout, už se nad námi vyjímá vznášedlo a spouští žebřík dolů. Derek se unaveně usmívá a já jsem naprosro vyčerpaný. Nohu už vůbec necítím a sotva se držím na nich držím. Hlava se mi najednou motá tak, jako bych se celou tu dobu točil dokola. A v ruce, v té poraněné, mě píchá snad milion šipek napuštěných jedem.

Společně se s Derekem nadechneme a nastoupíme na žebřík ruku v ruce. Okamžitě nás zasáhne elektrický proud a přišpendluje naše tělo k žebříku. Ovšem to už vypouštím ze svého vnímání, protože mě pohlcuje temnota ze všech stran. Jediné, na co pomyslím před tím, než se mě zmocní úplně, je můj domov a moji rodiče...

***
Tak jsme se dopracovali k vítězům. Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak vymyslet něco jiného namísto bobulí. Ovšem nic mě nenapadlo, a tak jsem hold musela použít ten stejný trik, jako Katniss s Peetou v originále. Snad vám to nevadí.☺

Do konce zbývají čtyři kapitolky, než se vydáme zpět do dvanáctého kraje a tím celý první díl skončí. Jsem hrozně nadšená z toho, že se vám příběh stále líbí. Moc vám děkuju!❤