Krve by se ve mně v tu chvíli nikdo nedořezal. Vytí je tak silné, až to nabourává moje ušní bubínky. Není pochyb, že ta zvířata jsou někde poblíž nás. A jsem si jistý, že se bude jednat o vlky, jelikož tvůrci her chtějí ukázat divákům tu ironii, že já a Derek jsme přezdíváni vlčími chlapci. Jestli se opravdu jedná o vlky, musí si i Lydia trhat vlasy a říkat si, co provedla.

"Zůstaň tu," šeptne Derek a vymaní svou paži z mého sevření. Uchopí do ruky luk, přes rameno si hodí toulec se šípy, načež jeden vytáhne. Přiloží ho k tětivě a kráčí chodbičkou směrem k východu z jeskyně. Jsem tak neskutečně ohromen, že se nezmůžu ani na slovo.

Připomíná mi to den, kdy jsem se do lesa vydal sám. Bez otce, bez Scotta, bez kohokoliv. Zpoza stromu, pod kterým byla prohlubeň, jsem vytáhl svůj oštěp a vydal se na lov. Jak pošetilé dítě jsem byl. Tenkrát bylo šero a začínalo pršet. Ovšem ani to mě neodradilo od toho, abych se vydal hlouběji. Mělo mi být divné, že všechna menší zvěř byla někde ukrytá nebo před něčím prchala. A pak to přišlo. Přede mnou stáli tři vlci. Oči měli jako ostatní psy. Žádná barva je neodlišovala. Ovšem podle tesáků a vrčení jsem poznal, že jde o vlky.

V jednu chvíli, jak jsem začal pomalu couvat zpět, jsem šlápl na klacek a to vlky vyburcovalo. Zavřel jsem oči a čekal až na mě skočí a začnou do mě hryzat. Ovšem ozvalo se kňučení a já otevřel oči. Vlk byl jen nepatrných pár centimetrů ode mě a v tlamě měl zabodnutý oštěp. Všude stříkala krev z jeho čumáku. Ostatní dva vlci se dali na útěk. Nebyl jsem schopný se ani otočit, jak jsem měl celé tělo ochromené.

Byl to otec, kdo mě zachránil. Dostal jsem na týden zákaz vycházení z domu. Ale nestěžoval jsem si, protože vím, jak těžko by rodiče nesli mou smrt a jak velký průšvih by to pro ně byl, kdyby mírotvorci zjistili, že jsem šel do lesa pytlačit. Určitě by je mučili. Naštěstí ale můj táta zachránil situaci. Jako obvykle.

Jenže teď tu můj táta není, aby se postavil vlkům. A hlavně pochybuju, že by byli jen tři. Bude tu určitě celá smečka. Možná to budou dokonce i kapitolští muti, aby urychlili hru. Určitě si řekli, že ta dvě děcka z dvanáctky mají až moc velkou zábavu, tak proč bychom se neměli bavit my. Na jejich účty.

Sleduji Dereka, jak opatrně nahlíží ven. Zřejmě nikde nic není, když ještě nepoužil luk. A nebo jich vidí tak moc, že kdyby vystřelil, prozradil by naši polohu. Stejně nás podle čichu dřív či později najdou. O tom není pochyb. A pokud jsou zatím v dostatečné vzdálenosti, měli bychom odsud okamžitě vypadnout. Jsme už jen čtyři, a tak se nás teď tvůrci budou snažit dostat k těm zbylím dvěma splátcům. Ovšem, jak daleko ti ostatní dva jsou? A jsou to ti dva z prvního kraje nebo zbyl někdo jiný?

Najednou se Derek otočí, pokyne mi, abych vzal i jeho batoh a vydal se směrem k němu. Je mi jasné, že ho napadlo to samé. Co nejdřív odsud vypadnout, než nás tu uvězní.

Popadnu tedy batoh a po špičkách přeběhnu k Derekovi. Všímám si, že stále ještě pro jistotu kouká ven. Nakonec si ale batoh převezme a potichu ho dá ven, načež se protáhne tou úzkou škvírou, která představuje cestu ven. Pak natáhne ruku a já mu podám batoh, načež se taky protáhnu. Jde mi to o něco lépe než Derekovi, protože jsem hubenější.

Do obličeje mě uhodí hřející slunce. Po jaké době jsem venku? Dva dny jsem spal a dva dny strávil v jeskyni. To jsou čtyři dny. Celou tu dobu jsem neviděl pořádné sluneční světlo. Je to obrovský nápor na mé oči, aby si přivykly. Ovšem teď nemáme jinou možnost, než se vydat pryč. Přetahuji si proto přesky přes ramena a společně s Derekem se poklusem vydáváme pryč.

Uvědomím si, že jsme celou tu dobu strávili nedaleko od té obří skály, na které jsem omdlel. Ovšem pořád je to dálka a jestli mě Derek nesl celou tu cestu až dovnitř, má můj veškerý obdiv.

Klusáme tak, abychom se neunavili a zároveň abychom měli rychlost. Míjíme strom za stromem, keř za keřem a skály se nám pomalu ale jistě ztrácejí z očí. Ačkoliv je časně ráno, slunce paří jako v pravé poledne. A stopy po tom, že by tu byla v nejbližších dnech záplava se nekonají. Zem je vyprahlá ovšem nedaleko slyším šum potoku. Nejspíš tam Derek chodil nabírat vodu a lovit.

Dochází mi, že nemám žádnou zbraň a jsem snadný terč. Pokud na nás zaútočí ta zvířata nebo zbývající dva splátci, nebudu mít možnost se nijak bránit a Derek nás oba svými šípy chránit nemůže. Přece jenom jestli je ta smečka velká nebo jestli zbyli Boyd s Liamem, nemám šanci a Derek bude mít co dělat, aby se uchránil sám. Musím si najít alespoň nějaký dlouhý a tlustý klacek, kterým bych mohl někoho alespoň omráčit.

Avšak nikde nic. Je to divné, protože by tu po záplavě měla být obrovská spoušť, ale vypadá to, že to tvůrci stačili dát všechno do pořádku. Hodně vtipné jak prostřednictvím okolí ovlivňují nás. Mohu ale děkovat bohu, že mě nepostihl požár, neboť tomu bych se asi těžko ubránil, kdyby byl ve velkém rozsahu. Ovšem nesmím to zakřiknout. Hlavnímu tvůrci stačí lusknout prsty a je po nás.

Vlčí vytí zní stále tak, jako by bylo u nás a já si začínám říkat, jestli náhodou není falešné a žádná zvířata tu nejsou. Ovšem kdo by zabil ty dva nebožtíky? A kdo to vůbec je? Pokud je to Liam s Boydem nebo spíš hlavně Boyd, budu ten nejšťastnější člověk. Ovšem pochybuji, že by Boyda dokázalo skolit nějaké zvíře, když přežil i tu obrovskou vlnu. Uvidíme dnes večer, kdo padl. Tedy pokud se večera dožiju.

Najednou se Derek zastaví a já mám co dělat, abych do něj nevrazil. Rozhlíží se všude kolem a snaží se zachytit jakoukoliv stopu. Napodobuji ho a opravdu si všímám jedné prapodivnosti. Vytí zmizelo a místo toho se ozývá vrčení. Vrčení, které je nám mnohem blíž, než bylo vytí.

Ucítím v sobě silný strach. Jaká ironie. Vlčí chlapec z dvanáctého kraje se bojí vytí a vrčení. Lidé z Kapitolu se jistě smějí tak, až se za břicho popadají. A to mi připomíná, že je nenávidím. Tak moc, že mám pocit, že se neovládnu a vykřičím to všude kolem. Oni jsou si doma, v teple a pohodlně koukají na televizi, zatímco dvacet dětí už zemřelo. A to jen proto, že je to tak baví. Jaké by bylo, kdyby se všechny kraje spikly a jeden rok nekoukaly? Odmítaly by se koukat? Kapitol nás všechny vyhladit nemůže. Z koho by tak těžil uhlí, elektřinu, dřevo, projektory? To všechno dodávají kraje. Všechno! Bez nás by Kapitol nebyl. Ovšem pochybuji, že by se chtěl někdo spiknout proti tak úžasnému a štědrému městu.

"Stilesi," vydechne Derek a pohled má upřený na křoví nedaleko od nás. Nemám možnost nějak zareagovat, jelikož mám celé tělo ztuhlé strachem. Neovládám to. Ovšem pohledem sjedu k tomu křoví a pak to uvidím. Pár červených očí a čtyři páry modrých. Zářivě modrých jako je obloha bez mraků. Muti. Určitě. "Utíkej!" hlesne Derek a sám se dává do běhu. Ovšem než můj mozek stačí zareagovat a zpracovat tu informaci, vlci vyskočí z křoví a nebezpečnou rychlostí míří přímo ke mně.

Okamžitě se rozeběhnu za Derekem. Má asi dva metry náskok a já nemám šanci ho hned dohnat. Dávám do nohou všechnu sílu, co v mém těle ještě zbyla. Slyším za sebou dusot pacek, silných pacek, které lámají větve a jsou až nebezpečně blízko mým zádům. Tohle nezvládnu. Ti vlci mě určitě dostanou. Nemám šanci uniknout takové šelmě. A ještě k tomu zmutované. Se zářícíma očima.

Běžím dál a celé mé tělo křičí. Občasné pobolívání v ruce se proměnilo v ostrou bolest. Mám pocit, jako by mě někdo pomalu nabodával na rožeň, která je blízko ohně. To to slunce. Pálí tak strašně moc, že se asi za chvíli upeču. I Derek ztrácí síly neboť ho začínám dohánět.

"Nezastavuj se!" zakřičím na něj. Vypadá to, jako by mu má slova vhrkla novou energii do těla a on opět běží tak rychle jako na začátku. Slyším za sebou ostré vrčení. Ty šelmy už jsou jistě připraveny na svou novou oběť. Na mě. Nesmím si uvědomovat tu bolest. Musím ji ignorovat.

Vzdálenost mezi mnou a Derekem je asi půl metru. Lije ze mě tak, jako ještě nikdy. Všechny věci v batohu skáčou tak, že mám pocit, že za chvíli roztrhnou batoh a popadají na zem. Nesmím nad ničím přemýšlet. Jen nad tím, že mě honí hladová šelma, která si ze mě chce udělat svůj oběd. Ovšem klacky se mi pletou pod nohama a já jen tak tak stačím udržet rovnováhu a nezhroutit se na zem. A pak mě něco napadá.

"Dereku! Stromy! Vylez na jeden!! Sestřel toho s červenýma očima!" zakřičím. Podle legendy jsou vlci s červenýma očima alfové a vedou smečku. Pokud se Derekovi podaří sestřelit jejich alfu, ostatní budou zmatení a já budu mít možnost vylézt nahoru také.

Derek mě mile překvapí, když s lukem, toulcem a batohem přes rameno skočí na větve metr nad zemí, které patří velkému a silnému stromu. Usuzuji, že se jedná o přibližně rok starý strom.

Já stále běžím tak, jak mi nohy stačí, ale cítím, že to už moc dlouho nevdržím. A pak ucítím, jak mě něco silně bodlo do lýtka. Tím veškerá moje snaha končí. Ovšem než spadnu na zem, uslyším zakňučení a opět se mi vybaví ta vzpomínka.

Otočím se na vlky. Ten s červenýma očima má v těle zapíchnutý šíp. Ovšem já v lýtku taky, a tak předpokládám, že se Derek na poprvé do vlka nestrefil. Ostatní vlci jen kňučí u své alfy. To mi dodá naději. Zvednu se na nohy a dokulhám ke stromu, mezitím co se Derekovi podaří zastřelit ještě další dva. Ostatní jen prchají někam pryč.

Z lýtka mi prýští krev na všechny strany a já cítím, že na strom nevylezu, ani kdybych se překonával, jak bych chtěl. Navíc bolest v ruce jen přidává tomu, jak moc se právě teď cítím být v hajzlu. A nakonec by mě mohl odrovnat někdo z těch dvou splátců, kteří přežili. To by bylo jistě úžasné.

Najednou Derek seskočí ze stromu a začíná se mi omlouvat. Nemám sílu na to, abych něco řekl. Všechno mě bolí a navíc krvácím. Jestli se vrátím domů, sepíšu si seznam, co všechno se mi tady stalo. Ovšem ta bolest mi na optimismu moc nepřidává a já začínám silně pochybovat, že se ještě někdy vrátím domů.

"Poslouchej, vytáhnu ti ten šíp," řekne a ve mně hrkne. Mám takovej pocit, že mě chce asi zabít. Rozepne můj batoh, který mám na zádech a vyndá z něj moje staré a špinavé triko. Nevím, co chce dělat, ale nelíbí se mi to. Odtrhne obrovský kus a v rukách ho zmuchluje do malé kuličky. Ruce se mu třepou a já se divím, že vůbec ten kus s tak rozklepanýma rukama stačil odtrhnout.

"Tohle si strč do pusy a skousni to. Bude to bolet, ale věř, že kdybych ho tam nechal ještě minutu, bude ti hrozit otrava krve a to já nedopustím. Už tak jsem to celý zbabral!" řekne a do rukou mi vloží ten zmuchlaný kus hadru. Následně si ho pomalu vložím do úst. "Až řeknu teď, tak skousni," podívá se na mě vyplašeně. Já jen přikývnu.

Je vidět, že je hodně nervózní. Ale mojí nervozitě se to nevyrovná. Vím, že to bude bolet, ale jak? Bude to bolet tak, že se neudržím a vykřiknu? To by přilákalo ty dva zbylé. Nesmím křičet. Pokud mám ještě nějakou sanci vrátit se domů, nesmím ji zahodit kvůli bolesti.

"Teď," řekne a já skousnu hadr. Najednou ucítím tak nesnesitelnou bolest, že mi z očí okamžitě vyjednou slzy. Skousávám ten zpropadený hadr tak, že mám pocit, jako by se trhal. Jako bych ho prokousával. Ovšem bolest stále narůstá a já začnu vydávat přidušené stény. Je to taková bolest, jako když spadnete a zlomíte si kost na třikrát. Jako když někdo vezme nůž a píchne vás do stejného místa snad stokrát. Hlava se mi motá tak, že začínám vidět hvězdičky.

Teď nás určitě snímají kamery. Diváci v krajích musí koukat povině. Kapitolané jistě zatajují dech. Určitě si myslí, jak moc trpím, ovšem o té bolesti neví vůbec nic. Hajzlové. Na všechny bych nejraději vykřičel v tuhle chvíli jak jimi pohrdám. Ovšem to už bych měl šanci na přežití marnou. A moje rodina by zemřela.

Trvá to snad celou věčnost, než se Derekovi podaří šíp vytáhnout. Nakonec to ale zvládne. Až teprve teď si uvědomuji jak je ta rána hluboká. Zasáhl mě tak, že si vidím maso a mám pocit, že i kost. Je to neuvěřitelný tlak, ale rozhodně už ne taková bolest, jako před malou chvílí. Otevřu pusu a vyflusnu ten poslintaný a špinavý kus hadru. Slzy z mých očí stále kapou, ale cítím, že už to jsou jen zbytky.

Motá se mi hlava a nemám ponětí o čase. Kolik mohlo uběhnout času. Hodina, dvě nebo snad tři. Nebo se mi to jen zdá a uběhlo jen patnáct minut nanejvýš. Nevím, ale cítím, jak mě všechno přestává bolet. A podle mě to není dobré znamení. Krev mi z rány stále vytéká a Derek ránu opět zaškrcuje. Klíží se mi oči, ale snažím se neusnout. Asi jsem citlivka. Ale teď je mi to jedno. Teď už je mi jedno naprosto všechno. Ať už někdo přijde a skončí to.

"Stilesi," objeví se mi před očima Derekova tvář a já ucítím jeho teplé ruce na těch svých. "Teď neusínej! Nesmíš usnout, rozumíš?" zeptá se, ale zní to jako rozkaz. A já vím, že ho musím poslechnout. Zásoby krve se mi ještě nestačily dovyrobit a já už ztratil další spoustu. To není dobré znamení.

"Rozumím," šeptnu vysíleně, ovšem má víčka dělají přesný opak a začínají únavou padat dolů. Pak je ale rychle otevřu, protože si uvědomím Derekův rozkaz. Nesmím usnout! Je tolik věcí, co nesmím. Tolik věcí, co bych rád a nemůžu.

"Stilesi, nesmíš mě opustit! Ty ne! Potřebuju, abys byl u mě! Potřebuju, abychom se dostali domů! Spolu! Jako vítězové! Jako milenci! Musíš zůstat vzhůru," řekne beznadějně. Vím, že má pravdu. Musím zůstat s ním. A pokud ke mně opravdu něco cítí, nesmím dovolit, aby přišel o dalšího člověka, na kterém mu záleží.

Kývnu na znamení, že chápu. Že budu dělat vše proto, abychom se dostali domů oba. I když vím, že než hry skončí, skolí mě ta nehorázná bolest v celém těle, kterou se snažím vnímat, abych zůstal vzhůru.

***

Ani jsem se nenadál a byl tu opět večer. Nebe se zatahovalo a od vlků jsme měli pokoj. Ovšem na jak dlouho? Pokud tvůrci vypustili muty takhle brzy, chtějí to nejspíš uspíšit. A bude otázka několika hodin, než na nás poštvou nové. Vylepšené. Horší. Nesmím nad tím ale přemýšlet.

Derek sedí vedle mě. Spí. Nedivím se mu. Byl vzhůru dávno před tím než jsem vstal. Proto ho jen držím za ruku a hlídám. Já si spánek dovolit nesmím, i když se mi oči snad stokrát zavřely. Hned jsem je ale otevřel. Zaměstnávám svůj mozek především tím, kdo zemřel, abych neusnul. Za pár minut se to dozvím a budu si muset najít něco jiného o čem přemýšlet. A o tom, co ke mně Derek cítí se zkrátka přemýšlet nedá. Určitě své city ke mně nehraje. To vím jistě. Přesvědčil mě o tom nejspíš milionkrát za poslední dny. A diváky o tom jistě přesvědčil také.

Celou arénou se rozezní hymna Panemu s erbem. Ta hudba mi trhá uši, ale alespoň mě probouzí. Nějakou výhodu jsem si na té strašné hudbě přece jen našel. Koukám na oblohu se zatajeným dechem. Ráno nás bylo ještě šest. Ovšem dva z nich byli zabiti muty, a tak jsme čtyři.

Najednou se na obloze objevuje Liamova fotka a číslo jedna. Číslo kraje. Takže ten patnáctiletý Liam nakonec zemřel. Kolik lidí na něj doma asi čekalo? Kolik sourozenců měl? Byl ještě tak mladý. Nezasloužil si zemřít. A další na seznamu mrtvých je Isaac Lahey z druhého kraje. Hezoun, který jistě uchvátil nejednu kapitolskou dívku. Kolik lidí oplakává jeho smrt? Zřejmě i na něj doma čekala rodina. Při té myšlence mám na Kapitol ještě větší vztek.

Nakonec erb zmizí a hymna končí a les upadne opět do tmy. Možná i do větší, než byla před pár minutami. Takže si to shrňme. Liam a Isaac zemřeli. Druhý kraj je ze hry. Zbývá tedy Boyd. Toho, kterého se obávám nejvíc. A pak zbývá Theo, který zabil snad polovinu splátců. Moc dobře jsme to s Derekem nevychytali. A pokud jsou mé výpočty správné, Theo i Boyd se nás vydali hledat. Jsme teď prioritou číslo jedna na jejich seznamu smrti. Jsme jediná přeživší dvojice. A dvanáctý kraj je jistě napjatý. Drží nám palce a fandí. Při té myšlence se mi rozlije alespoň trochu potěšení po těle.

Derekova matka, Talia, teď musí být napjatější víc, než kdy dřív. Vsadím se, že se modlí k bohu každý den. Její syn má šanci. A velkou! Zatím neutrpěl žádná vážná zranění a má výbornou fyzičku. On vyhraje. I kdybych zemřel tak vím, že on vyhraje.

A pak ucítím nepříjemný vzduch. Jako by se něco pálilo. Snažím se zaměřit odkud to jde, ale najednou se zepředu nahrne kouř. Tak silný a tak štiplavý, že nemám jinou možnost a musín vzbudit Dereka. Ten vstává okamžitě a začneme se oba dusit. A pak uvidíme něco, co nás vyhecuje natolik, že zapomínáme na vlky a všechno ostatní. Přímo před námi, asi pět metrů, vzplane strom. A já si potvrdím svou úvahu. Je to tady. Slavnostní vyvrcholení her. Teď nás nahrnou na otevřené prostranství k rohu hojnosti. Tedy pokud těm plamenům, které jsou stále blíž, unikneme...

***
Tak dámy a pánové, přináším vám předposlední část v aréně. Kapitola má téměř tři tisíce slov a stejně jsem do ní nemohla nacpat všechno, co jsem chtěla, a tak vznikly dvě části. V příští kapitole už budeme znát vítěze stého ročníku Hladových her. Těšíte se?😁

Co myslíte, že se stane v další kapitole? Uniknou požáru? Jenže co Stilesova noha? Jak si s tím poradí? A jak si poradí s Theem a Boydem? Všechny vaše teorie bych chtěla znát!😊

Jen takové malé upozornění: Do konce zbývá dohromady už jen pět kapitol. Takže za pět dní (snad) budu zveřejňovat poslední část prvního dílu. A opravdu vás připravuji na celkem otevřený konec.😀

Moc vám opět děkuji za přečtení, komentáře i hvězdičky. Jsem ráda, že se vám HG v podaní Teen Wolf líbí.❤