Oblékli jsme se do těch nových triček hned po tom, co mě opustil ten trapný záchvat smíchu. Pak jsme se najedli. No spíš Derek jedl a já ho pozoroval. I u toho mu to slušelo. Nechápu, jak může být někdo tak dokonalý a krásný jako je můj spolukrajan. Chlapec, který uchvátil moje srdce a ukradl ho do svých spárů. I když o tom nemá ani páru. A já nemám ani páru o tom, co si myslí on. Zžírá mě ta nevědomost.

Nakonec jsem se oba uvelebili do spacáku a jen tak bezvýznamně si hleděli do očí. On do těch mých. A já do jeho průzračných. Zelených. Topím se v nich pokaždé, když se do nich podívám. Odhalují to, co cítí a zároveň je má tak uzavřené, jako jsou brány do Kapitolu. Nedokážu z nich vyčíst, co si o mě myslí nebo co ke mně cítí. Nedokážu z nich vyčíst nic, pokud on sám usoudí, že není potřeba. Tak moc bych to potřeboval vědět.

"Kdy sis uvědomil, že mě miluješ?" vyleze z něj otázka po hodné chvíli ticha. Jeho hlas je tak jemný v tuhle chvíli. Otázka mě ale zaráží. Moc rád bych mu odpověděl, že jsem se do něj zamiloval během tréninků a uvědomil si to před pár dny. Ovšem to by znamenalo, že přijdeme o značnou část sponzorů, jelikož ti si myslí, že Dereka miluji daleko déle. Musím si něco hodně rychle vymyslet.

"Nevím, kdy přesně," začnu mluvit. Šeptám. Nejraději bych zakryl všechny kamery a vybavil tuhle část jeskyně zvukotěsnými stěnami. Rád bych mu řekl pravdu. Moc rád. Ani nevím, proč se na to ptá. Chce snad něco od sponzorů? Jeho zranění na tváři se zaceluje a moje ruka je téměř zdravá. Takže léky ne. Jídlo? O tom pochybuji. Zbývá nám tam ještě králík a pár ořechů s mátovými listy. Jo a také ty bobule. Chce si snad jen povídat? O tom taky pochybuju. Derek není ten typ, který by si rád povídal. "Nejspíš tenkrát v páté třídě, kdy jsme dělali ten referát." Tohle si nevymýšlím. Opravdu jsme v páté třídě měli celý den na to, abychom si ve škole udělali referát na téma uhelné doly.

"Jo, to si pamatuju," řekne a vidím, jak se v jeho očích zračí zmatení. Řekl jsem to opravdu přesvědčivě. "Seděl jsi v poslední lavici a já seděl ve třetí u dveří. Jako jediní jsme neměli dvojici, jelikož tobě chyběl spolužák v ten den a já spolusedícího nemám."

Překvapuje mě, že si to pamatuje. Tenkrát se tvářil stejně jako ve vlaku, když jsme jeli do Kapitolu. Zachmuřený a v očích hněv, že je s někým z města ve dvojici. Vůbec se nebavil a raději mě přehlížel. Ovšem nastala jedna chvíle.

"Podíval ses mi do očí a já se poprvé začal topit v té zeleni. Nevím, ale něco se v mém těle hnulo a já pocítil, že bychom mohli být i kamarádi," tohle je pravda. Opravdu se na mě podíval a já si všiml jeho očí. A doopravdy jsem zatoužil být jeho kamarád. Ovšem po tom dnu se všechno vrátilo k normálu a já si nevšímal jeho a on mě. Takže to musím dokončit lží. "Pak jsem o tobě přemýšlel a nakonec si přiznal, že nechci být jen kamarád. Ovšem nikdy jsem za tebou nešel a na tom ztroskotali moje naděje. A když jsem uviděl, že tě vybrali ve sklizni, myslel jsem, že na místě zkolabuju. Jenže hned po tom vybrali mě a já nevěděl zda mám štěstí, že tu budu s tebou nebo smůlu, že se budeme muset," zaseknu se, když na to pomyslím.

"Ale nemusíme. Ty a já se vrátíme domů!" řekne přesvědčeně a uchopí mou ruku do té své. Odhodlanost z jeho obličeje mě dostává zpět do skvělé nálady. Nevím, jak to dělá. Nikdy mu nebudu moct splatit to, že mě nenechal zemřít. Ani to, jak se o mě stará.

Dlouhou chvíli si opět jen hledíme do očí a hledáme city toho druhého. Derek to má snadné, jsem jako otevřená kniha. Vše co vyčte z mých očí je pravdivé. Ovšem pozná to? Nebo si bude myslet, že to hraji? Ať je pravda jakákoliv, já mu věřím. Věřím, že ke mně chová nějaké city. Nemusí to být hned zamilovanost. Ale náklonost cítí určitě. Tím jsem si jistý a nikdo mi to nevymluví. Jedině on sám a dokud budeme v aréně, tak se to nedozvím.

"Co jsi vůbec dělal, než jsem tě našel? Myslím od doby, kdy nás vypustili do arény," zeptám se ho, protože mě v tuhle chvíli nic nenapadá. Tedy napadla mě spousta otázek, které se týkají našeho vztahu, ale jelikož jsme celou tu dobu monitorováni kamerami, nesmíme si dovolit ptát se na své city. Myslím, že kdyby se provalilo, že to ze začátku byl jen žert, lidi by nás nepodporovali a my ztratili šance na vítězství. Musíme se zkrátka tomuhle tématu vyhýbat.

Koukám na Dereka, který si mě stále prohlíží. Zřejmě neví, jak začít, neboť je v jeho očích vidět, jak tápe. Nakonec se nadechne a chce něco říct, ovšem potom zase pusu zavře a přemýšlí. Je to úctyhodná doba, než najde správná slova a začne popisovat všechny události od začátku.

"Když jsem vyjel tou plošinou nahoru, uviděl jsem roh hojnosti. Zarazilo mě, že nejsme rozmístění do kruhů, tak jak to bývá každý rok." Stejná reakce jako já. Myslím, že to zarazilo všechny. "Pak jsem pohledem začal pátrat po tobě. Chtěl jsem tě od rohu čapnout a utéct někam. Vyrobil bych nám primitivní zbraně. Ovšem nikde jsem tě neviděl." Další stejná reakce. I já ho začal hledat po všech plošinách.

"Docela jsem o tebe dostal strach, ale když jsem si všiml, že tam je vždy jen jeden splátce z každého kraje, upokojil jsem se. Říkal jsem si, že to je jistě nějaký chyták a vy budete někde rozmístění a my máme za úkol vás najít," řekne, čímž mě překvapí. Tahle varianta by byla také dost možná, ale nakonec jsem měl pravdu já. Byli jsme rozděleni do dvou skupin. "Během odpočítávání času jsem promýšlel plán a ten zahrnoval zbraně. Tedy jednu zbraň," ukáže vedle sebe na luk a šípy.

"No a zbraně byly v rohu, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se zaplést do té největší rvačky. Pár jsem jich tam omráčil, když se mě po cestě snažili složit. Popadl jsem batoh, luk a toulec se šípy a vydal se pryč. Někdo po mě hodil nožem, který se mi zabodl do batohu. Pak jsem hledal úkryt, kde se vyspím," řekne a mě dochází, jak moc podobně myslíme," řekl jsem si, že se tě vydám hledat ráno. Vylezl jsem si na strom asi kilometr od rohu hojnosti a prohledal batoh. Kromě jídla a provazu mě nic nepřekvapilo," stále mě hypnotizuje svýma očima a já nemám možnost svůj pohled odvrátit. Je zajímavé, jak z něj padají slova s takovou lehkostí.

"Večer jsem koukal na oblohu, když promítali mrtvé splátce. Modlil jsem se snad ke všem svatý. Když jsem uviděl, že jsi naživu, měl jsem chuť začít skákat. V noci jsem uslyšel...," odmlčí se a koukne na mě. Nechápu, proč se omlčel. "No prostě jsem v noci uslyšel dva kluky ze stejného kraje, jak si sdělovali informace. Dozvěděl jsem se, že jsou dva rohy hojnosti. A tys byl u toho druhého. Také jsem se dozvěděl, že váš roh je na severu nebo blízko severu. Ráno jsem se tam vydal a po cestě potkal Dannyho. Nepokusil se mě zabít, i když mohl. Oba jsme se dohodli na prozatimním spojenectví. Pomáhal mi tě hledat," říká a poprvé mi nekouká do očí. Opět si říkám, že si byli oba hodně blízcí za tu krátkou dobu. Určitě byli.

"Další den jsme dorazili na úplně opačnou stranu, než jsme chtěli. Přes noc jsme si docela dobře pokecali. Zjistil jsem, že má staršího bratra, a že mě i tobě fandí. Sám má prý doma přítele. No ten den, kdy jsme došli sem, chvíli před tím, než ses tu ukázal ty, ho Theo zabil. Hodil mu mačetu do zad. Byl na místě mrtvý. Než jsem stihl něco udělat, Theo zmizel v křoví. Vylezl jsem na tu zatracenou skálu a rozjímal. Potřeboval jsem uklidnit svůj hněv. Nebál jsem se, že mě někdo napadne. Měl jsem luk a šípy. Kdokoliv by se přiblížil na metr, byl by mrtvý. Jenže jediný, kdo se objevil, jsi byl ty," podívá se mi do očí a zraněně se usměje. Tenhle úsměv jsem na něm ještě neviděl. A i ten mu sluší.

"Každé ráno jsem chodil na lov a odpoledne jsem se vracel. Snažil jsem se tě udržet při životě, jak jen to půjde. A povedlo se," přiblíží se svou hlavou ke mně a jeho rty se dotknou těch mých. Není to ten dravý polibek, spíš jen letmý, aby mi dokázal, jak moc byl šťastný, když jsem se probudil.

"Takže...nikoho jsi nezabil?" zeptám se po chvíli vyplašeně. Jestli nikoho nezabil, neví jaké to je, když máte na rukou cizí krev. Neví, jaké to je koukat se na člověka, kterému z očí mizí život vaším přičiněním. Neví, jak moc to dokáže člověka po kouskách odrovnávat. Tak, jako to každou chvílí odrovnává mě.

"Ne," šeptne a pohladí mě po tváři. Určitě moc dobře ví, na co právě myslím.

"Ani Jacksona?" zeptám se. Jsem si jistý, že s ním určitě bojoval. Ovšem kdo ví, jestli ho zabil.

"Ne. Jackson na mě vyhodil nůž a poranil mi tvář. A já si tak nějak matně vybavuju, že se mu zvrtla noha a on spadl do jezírka, u kterýho jsem byl. A proud byl moc silný, takže ho někam odtáhl," vysvětlí Derek. Je nevinný. On nezabil ani jednoho člověka. To se snad ještě v Hladových hrách nestalo, aby někdo, kdo se dostal tak daleko, nezabil vůbec nikoho.

"To tys měl mít na přehlídce splátců ty žluté oči," šeptnu. Mám pocit, že kdybych promluvil nahlas, všechno by se ve mně zlomilo a oči by nevydržely nápor slz, jež se mi derou do očí. Nevím, jestli ví o té staré vlkodlačí legendě. O člověku, kterého kousl vlk a z něho se stal přes noc vlkodlak.

"Ach, ta vlkodlačí legenda," řekne a pousměje se, načež úsměv opět schová, když si uvědomí, jak jsem to myslel. "Stilesi, musel jsi to udělat, nebylo jiné řešení." Snaží se mě přemlouvat, ale když to nezažil, neví jaké to je. Neví, co všechno to obnáší a jak to nabourává psychiku. A přece jen mě to zaráží. Řekl bych, že právě on bude mít za sebou pár vražd s tím svým kamenným pohledem a svaly. Ale jsem to já. Malý, hubený a bezcenný syn starosty. Ten, který nikdy nestrádal. Jak se asi tvářila matka, když to viděla? Co když se vrátím domů a ona už se ke mně nikdy nebude chovat tak, jako doposud? Co když mě můj kraj bude brát jako vraha?

"Zbývá nás šest Dereku," dojde mi najednou. Ještě musí umřít čtyři, abychom se mohli dostat domů. Ještě je zapotřebí spáchat čtyři vraždy. Byl bych pošetilý, kdybych si myslel, že se ostatní zabijí mezi sebou a nás nechají. Byla by to hodně velká pošetilost. A přece jen v to ve skrytu duše doufám. Ovšem vím, že nás nenechají být. Bude muset být uskutečněn závěrečný boj. Ať už s jedním splátcem, nad kterým bychom s Derekem měli převahu a nebo s oběma splátci z prvního kraje. Je zajímavé, že ten patnáctiletý Liam se drží. Kdybych byl v patnácti vybrán já, asi bych byl už dávno po smrti.

"Já vím. My to dokážeme. Věřím tomu. Jsme oba silní a oba jsme zdatní v boji. Dokážeme to," řekne a zahledí se někam za mě. "Dokážu to pro Lauru!" dodá a mě píchne u srdce, když si vzpomenu na Derekovu starší sestru. Nikdy jsem neměl sourozence a jsem i docela rád. Kdybych měl třeba sestru a ta by byla vybrána, asi bych se zhroutil.

"Byla by na tebe pyšná," říkám a všímám si, jak se na mě vděčně podívá. Cítím z něho takový smutek, jako ještě nikdy z nikoho. Přišel o spoustu lidí. Dokonce je všechny viděl umírat. A já tu fňukám, že jsem si zachránil krk. Připadám si tak sobecky.

"Snad máš pravdu," vysloví, "zítra se přesuneme jinam, protože jsem za sebou určitě nechal spoustu krve. Takže bychom měli vyrazit brzo ráno. Proto už bychom měli jít spát," navrhne a já jen souhlasím. Určitě by nás dřív či později vystopovali a zabili. Tudíž bude nejlepší odejít časně ráno.

Popřeji Derekovi dobrou noc a zavřu víčka. Cítím na sobě ještě nějakou dobu jeho pohled, než začnu upadat do svých snů. Jen doufám, že nebudou tak hrozné, jako byl ten dnešní. Ucítím Derekův teplý dech na svém uchu. "Dobrou," šeptne a políbí mě na tvář. Pak už jen cítím, jak mě opouštejí smysly, až se nakonec propadám do černočerné tmy.

***

Ráno tu bylo coby kamenem dohodil a já se ani nenadál a začal jsem balit. Pomalu ani nevím, jak jsem vzbudil, jen vím, že jsem vstal, opláchl se a začal s balením. Derek mlčky vymýšlel plán, kam bychom se mohli vydat. Zbývá nás jen šest a tudíž není velká pravděpodobnost, že by na nás na každém kroku někdo číhal. Ovšem kdyby se na nás někdo pokusil zaútočit, musíme být ve střehu.

Balím spacák, lahve s vodou, které nejsou tolik vyprázdněné. Dál si všímám mého starého trika, na kterém jsem nechal svou brož. Okamžitě ji odepínám, ovšem před tím, než si ji připnu na nové triko, mi na ní něco nesedí. Je jiná, než jakou si ji pamatuji. A pak, jakoby mě někdo zasáhl kulovým bleskem, si uvědomím, co mi nesedí. Oči.

Jsem si jistý, že ten zpropadený vlk na broži, měl jasně žluté oči. Ovšem teď je má modré a já nechápu, jak mohl změnit barvu. Je to, jako by mi něco chtělo připomenout, že kdybych byl vlkem, nikdy bych už nebyl nevinný. Nikdy by se mi nepovedlo mít žluté oči. Je to jako kdybych byl s tím černým zvířetem na broži nějak propojený. Ovšem...Je možné, že už blázním? Přiznávám, že mi k tomu moc nechybí, jelikož mám stále před očima tu vzpomínku na Ethanovi oči bez života.

Otřepu hlavou a snažím se na to nemyslet. Brož si připnu na černé triko od toho sponzora, který mi jej poslal přes Peetu, a snažím se dobalit zbytky věcí. Snažím se nad těmi modrými kukadly tolik nepřemýšlet, ale čím víc se snažím, tím víc je to horší a horší.

Pak mě napadá, že s ním mohla provést něco Lydia. Přece jen měla všemožnou techniku na to, aby s tou broží něco provedla. Obzvlášť po tom, co mi ji vzala ze stolku. Je možné, že ty brože vyměnila? A mou brož, tu obyčejnou, vyměnila za tuhle co mění oči? Ovšem proč by to dělala? Vždyť ji nějaká cetka z dvanáctého kraje nic nevydělá. A nepřipadá mi, že by Lydia byla na peníze.

V tomhle bude něco víc a pokud dostanu možnost se s Lydií ještě někdy setkat, určitě se jí na to zeptám.

"Děje se něco?" zeptá se mě Derek, čímž mě vyruší v přemýšlení. Jsem mu za to vděčný, protože pokud neblázním, vím, že brzy z toho všeho začnu.

"Ale nic," odpovím. Nechci mu tu vykládat, že řeším nějakou zpropadenou brož, zatímco on tu přemýšlí, kam se vydat do bezpečí. Jenže v aréně není bezpečno nikde a navíc, pokud blázním, měl by vědět, že by to měl se mnou skončit dřív, než o rozum přijdu úplně. Aby to dál nerozebíral, schválně se ptám na ránu na jeho krásném obličeji, který se už mírně zahaluje do strniště. Vím, že se mu ta rána hojí a také vím, že je na tom podstatně líp, než včera. Teď totiž to říznutí vypadá jako škrábanec. Přesně tak, jako na mé ruce. Ovšem vím, že s tou rukou něco mám, neboť mě občas pobolívá. Nejspíš to budou jen vedlejší účinky toho léku. Nic víc.

"Sám víš, že mám tu ránu v pořádku," řekne ironicky a přejde ke mně. Když zapnu batoh a přehodím si ho přes záda, otočím se na něj. Stojí těsně u mě a snaží se v mých očích nalézt odpověď na svou otázku. "Nesnaž se odvést téma. Tak co se děje?" zeptá se znovu a probodává mě podezíravým pohledem. Působí tak autoritativně, že zkrátka nemá cenu mu odporovat.

Když už se nadechuji, že mu řeknu tu hloupost s broží, ozve se rána z děla. A za ní další. S pohledem upřeným na východ z jeskyně ho chytnu za paži tak silně, až cítím v prstech brnění. Je tu. Se mnou. Je v bezpečí. Umřel někdo jiný. Srdce mi buší splašeně a já vím, že jde do tuhého. Dva splátci právě zemřeli.

Už jsme jen čtyři na živu. Možná se ti dva zabili navzájem, jak jsem si včera přál. Ovšem to mi hned vyvrací zvuk, který se ozývá nedaleko nás. Zvuk, při kterém si vyměním vyplašený pohled s Derekem. Zvuk vyjícího zvířete. A jsou tu jen dvě možnosti. Divocí psi nebo hladoví vlci. Jedno nebo druhé si jde právě teď pro nás...

***
Dámy a pánové představuji vám kapitolu, která odstartovává poslední chvíle v aréně. Zbývají čtyři splátci a dva z nich stojí našim dvěma hrdinům v cestě domů. Kdo myslíte, že zbyl? Stále připomínám, že ve hře jich bylo šest - Isaac, Boyd, Liam, Theo, Stiles a Derek. Teď umřeli dva. Ach ta matika. Nevím, jestli dává smysl, co jsem právě napsala.😀

Tak snad se vám kapitolka líbí. Mně osobně se líbí, přijde mi, že je jedna z těch povedenějších (ano, já vím, samochvála smrdí, ale já si nemůžu pomoct).😂A moc vám děkuji za veškerou podporu. Když čtu ty vaše komentáře, mám chuť skákat dvacet metrů vysoko samou radostí, že se vám HG líbí. Jste úžasní!💝