Nemůžu tomu uvěřit. Opravdu mě vybrali jako splátce za dvanáctý kraj? Jak je to jen možné? Co si jen počnu? Tohle je naposledy, co vidím svůj kraj. Za chvíli naposledy spatřím svoje rodiče a Scotta. Za chvíli se naposledy vydám na zchátralé nádraží dvanáctého kraje. Čím jsem si to zasloužil?

Do očí mi vhrknou slzy, ale nesmím dovolit, abych se tu rozbrečel. Stále jsme v živém vysílání a já teď budu potřebovat spoustu sponzorů, kteří mě budou moct udržet při životě alespoň den. S těžkýma nohama se výdávám po schodech nahoru a stoupám si vedle Allison, která teď doslova vypadá, jako kdyby viděla ducha. Prohlížím si lidi dvanáctého kraje. Někteří si zakrývají ústa. Druzí brečí. Třetí se raději ani nedívají. A ti co se dívají, se koukají přímo na mě. A proč? Jsem přece starostův syn. A nikdy v historii všech krajů se nestalo, že by vybrali starostovo dítě. Až teď. Jsem první. Asi bych se měl cítit poctěný, ale nejsem. Jdu si pro smrt. Ať chci nebo ne. Zemřu. Za týden budu poslán do arény, ve které mě zabijou.

"Tohle jsou letošní splátci," řekne Allison a v plovině věty se jí zlomí hlas. Vždyť se není čemu divit. Je stejně stará jako my a její ruka o nás dvou rozhodla. Zajistila nám smrt, i když sama nechtěla. "Derek Hale a Stiles Stilinski!" Obě jména spíš šeptla, než aby je vyslovila nahlas.

Z davu se zvedne ruka. Scottova ruka. Nejdříve si přiložil tři prostřední prsty k puse a následně je zvedl vzhůru. Nakonec se k němu přidává celý kraj a já nemám slov. Tohle je totiž rozloučení. Takhle se lidé ve dvanáctém kraji loučí s člověkem, který zemřel. Používá se to hlavně na pohřbech, ale my se takhle loučíme každý rok i se splátci. A tenhle rok se loučí se mnou a s Derekem. Jednoho a možná i oba už neuvidí živé. Naše těla přivezou už připravená na pohřeb v rakvích.

Také se s nimi rozloučím. Jsou to přece jen lidé, kteří se stali moji rodinou. Kteří jsou moji rodinou. A kteří mou rodinou zůstanou i po mé smrti. Tohle je zkrátka dvanáctý kraj. Tady jsme všichni jedna rodina.

Allison nás poté odvede do místností vedle sebe, kde budeme čekat na své blízké, abychom se mohli rozloučit. Přede dveřmi nás hlídají mírotvorci. To abychom jim náhodou neutekli. Nesnáším ty parchanty. Za všechno, co nám provedli.

Nacházím se v jedné z místností v soudní budově. Je to tu podobné, jako u mě doma. Jen koberec je tu navíc. To aby náhodou soudcům z Kapitolu nebyla zima. Stejně se nikdy žádný pořádný soud nekonal. O tvé smrti je rozhodnuto hned, jakmile něco provedeš. Tak mluví kapitolské zákony, podle kterých se musíme řídit. Ovšem nám je všechno zakázáno. Podle mě za pár let nebudeme smět ani dýchat. Ovšem mě už se to týkat nebude. Já už za týden zemřu. A zanechám za sebou blízké. Tak jako to udělala Laura a jeden černošský chlapec jménem Mason loni. Masonovi nebylo ještě ani čtrnáct. Zemřel hned mezi prvními. Laura vydržela týden. Nakonec ji zabil nějaký parchant z prvního kraje.

Najednou se rozevřou dveře a dovnitř vběhne máma. Než se stačím rozkoukat, pevně mě obejme. Brečí tak až mi to trhá srdce. Ovšem já jsem nějak vyčerpaný. Nedokážu ze sebe dostat ani slzičku. Nějak mě to celé příšerně zmohlo. Vidím vcházet i zničeného otce, který má také co dělat, aby se nerozbrečel.

"Stilesi, drahoušku můj! Ty přežiješ, jsi chytrý a umíš skvěle házet oštěpem. Hlavně ale používej svůj geniální mozek, ano?" ptá se mě matka. Jen přikývnu. Nemám sílu už ani mluvit. Všechno ve mě křičí, abych se okamžitě zabil a ukončil svůj život ještě dřív, než mě pošlou do Kapitolu, kde ze mě udělají cvičenou opici.

"Stilesi, ty to zvládneš! Věřím v tebe! Jsi silný a zdatný. Hlavně si nepřipouštěj, že je někdo silnější, než ty. Fyzická síla totiž není všechno," mrkne na mě otec a pokusí se usmát. Vím, že má pravdu. Fyzická síla není všechno, ale jak se mám postavit těm zvířatům z prvního a druhého kraje, kde se hlásí dobrovolně? Těm, kteří na ten okamžik cvičí celé roky? Jsou to monstra. Nic víc, nic míň.

Otec mě obejme tak silně, že nemám sílu se ani nadechnout. Ale právě jeho stisk mě uvádí alespoň trochu do klidu. Když zemřu, tak se ctí. Nevzdám to. Nesmím.

"Čas vypršel!" otevře dveře jeden z mírotvorců a popohání moje rodiče ven. Matka začne brečet snad ještě víc a můj otec má stále co dělat, aby své slzy udržel na uzdě. Já si připadám jako schránka bez duše. Nedokážu brečet. Čím to je? Možná tím, že jsem stále v šoku. Nebo možná také tím, že jsem doufal do poslední chvíle, že tam moje jméno nebude. Jenže ono bylo. A já teď stojím tady.

Sednu si na postel a čekám, kdo další přijde. Doufám ve Scotta, který mi dělá společníka už od malička. Jsme jako bratři s jinou matkou. A Melissa je jako má druhá matka. Vždy je tak milá a pozorná. I když sama trpí chudobou, vždy se dokáže rozdělit i o chleba. A navíc je skvělá zdravotnice. Vždycky jsme jí s otcem dodávali byliny, které potřebovala. Ovšem už to neděláme. Mohli bychom ji dostat do problému a to ani jeden z nás nechce. Je mi zle z tohohle všeho. Sice už jsem to asi říkal, ale chci, abyste to pochopili. Lidé z Kapitolu jsou zrůdy, které se baví zabíjením dětí. Přál bych jim to samé.

Dveře se doopravdy znovu otevřou a do pokoje vstoupí Scott a Melissa. Scott se okamžitě přihrne ke mně a svými silnými pažemi mě obejme. Obejmu ho silně zpátky. I teď mi je oporou. A já už mu to nikdy nebudu moct splatit. Protože mě čeká jistá smrt.

"Hlavně se nevzdávej! Ty to dokážeš, věřím v tebe!" vyhrkne Scott, když mě pustí. Moc dobře ví, že to nezvládnu. Že zemřu. Ale přece jen se mi snaží dát naději. Asi bych ho měl za to nenávidět, ale já mu děkuji. Za všechno. I malá naděje dokáže udělat divy a já se jí jen tak nevzdám.

"Něco jsem ti přinesla," řekne Melissa a z kapsy u svých špinavých kalhot vytáhne malou brož. Je černá a znázorňuje vlčí hlavu se žlutýma očima. Znám tu legendu o vlkodlacích. Vlk se žlutýma očima je nevinný. Nikdy nikoho nezabil. Naopak vlk s modrýma očima zabil a právě proto je má modré. "Chci ti jen říct, že ať vezmeš život komukoliv, pro nás zůstaneš nevinný navždy!" řekne a láme se jí hlas. Převezmu si tu černou brož a přišpendlím si ji na svou košili. Tohle mi bude připomínat, že mě mají lidé rádi. To mi bude dodávat naději.

"Čas vypršel," vyhrkne jeden z mírotvorců, když otevře dveře. Nejdradši bych ty dveře vytrhl z pantů a omlátil mu je o hlavu.

"Moc vám oběma za všechno děkuju," vykřiknu ještě, než je mírotvorce vyvede. A opět jsem tu zůstal sám. Teď už nikdo nepřijde. Tohle byli moji nejbližší. Podívám se na svou černou brož s vlkem. Musela být drahá a já jsem si ji jako nevděčný parchant hned přivlastnil. Kdyby ji Melissa prodala na černém trhu, mohla získat jídlo na celý týden. A místo toho ji dala mě. Nikdy nebudu schopný jim splatit vše, co mi poskytli. A nikdy už je nespatřím.

Za několik minut, po odchodu Melissy a Scotta, do pokoje vtrhnou dva mírotvorci a silně mě chytnou za paže, načež mě vytáhnou ven, kde už stojí připravené auto, které nás dopraví na nádraží. Ještě z dálky vidím otce, jak objímá vzlykající matku. Bude to pro ně těžké. Dívat se v přímém přenosu, jak jejich jediné dítě umírá. A jen kvůli kapitolským hovadům, kteří nemají nikdy dost.

Jeden z mírotvorců mě silně zatlačí, abych si sedl do auta. Když tak učiním, zabouchnou za mnou dveře. Vedle mě sedí Allison, která vypadá naprosto zdrceně. Nechápu proč. Vždyť je z Kapitolu. Měla by se radovat, že další holobrádci z dvanáctky umřou. Za nedlouho si k nám přisedá i Derek z druhé strany a my vyrážíme. Hlavou mi proudí miliony myšlenek na Hladové hry. Jak můžou být lidé tak bezcitní a vystavit děti takovému svinstvu? Aby se navzájem vraždili a dělali tak dobře kapitolským lidem. Nechápu to.

Jsem asi mílius nebo nevím, ale nebudu schopný někoho zavraždit. Vždyť to nejde. Já mu ten život nedal, abych mu ho mohl vzít. A co Derek? Bude schopný se tomu postavit a zabíjet lidi? Ve tváři je kamenný, ale na jeho očích je vidět smutek a strach. Ani on nestál o to být splátcem z dvanáctého kraje. A vůbec ne ve čtvrtohrách, které jsou mnohem brutálnější, než jakékoliv jiné Hladové hry.

Sleduji, jak míjíme jeden strom za druhým. Všude jsou lidé a pozorují kapitolská auta, která jedou směrem k nádraží. Všichni moc dobře ví, že v jednom z těch aut sedí dva mladíci, kteří už se domů nevrátí. Byl zázrak, že dva roky po sobě měl dvanáctý kraj vítěze. V sedmdesátých třetích hrách zvítězil Peeta Mellark jen o chlup. Dodnes má umělou nohu. A právě on bude naším mentorem. A rok poté zvítězila Katniss Everdeenová, která byla jasnou favoritkou od začátku. Až do její smrti ale nikdo nevěděl, že se zbláznila. Její matka i sestra, která byla původně vybrána, ale Katniss se přihlásila jako dobrovolník za svou sestru, truchlí doteď. Jak dlouho asi budou truchlit moji rodiče? Zřejmě navždy.

Auto zastaví před dlouhým vlakem, který jsem vídával jen v televizi. Teď jím pojedu do toho nejkrásnějšího města na světě. Do Kapitolu plného sobců. Mírotvorci otevřou dveře a mě i Dereka silně zatáhnou ven a následně nás nacpou do vlaku.

"Co na mě šaháš ty šmejde!" zařve na jednoho z nich Derek, když se mu to zacházení nelíbí. Ovšem mírotvorce ho do vlaku zatlačí a zavře za ním dveře. Derek plný hněvu dá pěst do těch ocelových dveří. Já se nezmůžu na nic jiného, než abych ho pozoroval. On svůj smutek vybíjí vztekem, ale co já? Já nejsem agresivní. Nemám potřebu do něčeho mlátit. Obvykle jen sedím a koukám do blba. Přemýšlím. Nic jiného totiž ani neumím.

Po chvilce se dveře od vlaku znovu otevřou a do nich vstoupí Allison společně s Peetou. Oba se tváří zkroušeně a to mi na náladě moc nepřidává. Dokonce se zdá, že jsem ještě víc zdrcený, než jsem byl doteď. I Derek se zdá být značně vykolejený z jejich pohledů.

Peeta se mlčky protáhne kolem nás a beze slova zmizí v jednom z kupé vlaku. Ani jsem si to okolí, ve kterém se teď nacházím, pořádně neprohlédl. Vypadá to tu jako v nějakém pohybujícím se vězení. Všude je jen ocel. Nic víc, nic míň. I tlačítka, která vymačkáváte nějaké kódy vypadají jako z oceli. Je mi z toho blbě.

"Pojďte, ukážu vám vaše kupé," řekne Allison bez náznaku jakékoliv emoce. Derek i já stojíme na místě a koukáme, jak kolem nás prochází a následně kouká na několik dveří vedle sebe. Nakonec se zastaví před dveřmi a podívá se na nás. "Tady bude spát jeden z vás!" řekne. Podívám se na Dereka, abych se přesvědčil, že si ten pokoj mohu vzít. Ovšem Derek se na mě za celou tu dobu ani nepodíval. Nechápu proč.

Nakonec se dám tedy do pohybu a přesunu se k Allison, která ty dveře stačila otevřít. Jakmile vejdu dovnitř, překvapí mě, že je tak spoře vybavebé. Jen jedna postel, stůl, židle, malé okno a jedna skříň. Allison do mě jemně strčí. "Prohlédni si to. Ve skříni máš spoustu věcí, něco si z nich vyber a převlékni se. Za chvíli si pro tebe příjdu a půjdeme se najíst!" řekne a aniž by čekala na mou odpověď, zavře za sebou dveře.

Jsem zase sám. Cítím se přesně tak, jako v té místnosti v soudní budově. Všechno uvnitř mě křičí. Srdce mám jako v pěsti uzavřené tak, že sotva cítím jeho bušení. Celé tělo mi hoří při vzpomínce na domov a na rodiče. Oklepu se a otevřu tu divnou skříň z oceli. Jak Allison říkala, skříň je plná věcí. Celkem pěkných věcí, ale já jsem zkrátka zvyklý na obyčejné oblečení a tak ze skříně vytáhnu modré triko a černé kalhoty, které připomínají spíš tepláky. Ovšem tepláky jsou z jiného materiálu, než tohle. Je to totiž pěkně drsné přesně jako džíny.

Rozepínám knoflík po knoflíku u mé sváteční košile a myslím na to, jak jsem si s oblibou tuhle košili vždy vslékal. Ovšem teď bych si ji nejraději nechal. Je to totiž jediná upomínka na můj domov. Ovšem vzpomenu si na brož s vlčí hlavou, kterou mi věnovala Melissa. Okamžitě ji odšpendluji a podívám se na ni. Je tak nádherná. Tohle bude teď tím jediným, čeho se nevzdám a vezmu si to do arény. Brož mi bude připomínat, že musím být silný až do konce. I když vím, že stejně zemřu...

***
Další část. Tak co na to zatím říkáte? Je to dobré nebo ne? Mě osobně se to píše celkem dobře a jsem i spokojená se svým výtvorem. Tak snad se vám to líbí také.☺