Opatrně jsem ho položil na zem a běžel k batohu pro tu mast, kterou nám poslal Peeta. Nejdřív jsem mu ale musel setřít nějak tu zatracenou krev, kterou měl všude po obličeji. Kolik síly ho muselo stát, aby sem vůbec došel? Teď ho nenechám zemřít.

Neváhám a před tím, než otevřu batoh se snažím roztrhnout si triko. Naporpvé a ani napodruhé se mi to nedaří, jelikož v rukách nemám takovou sílu. Ovšem napotřetí se mi podaří ze spodní časti trika utrhnout menší část trika. Naštěstí je dlouhé, takže mi stále zakrývá celé tělo.

Začnu se přehrabovat Derekovým batohem, který sem musel chudák dovláčet celou cestou. Vezmu vodu a kus trička poliju. Koukám, že stačil i něco ulovit a nasbírat, neboť má batoh plný jídla. To ale teď stranou. Přesunu se k němu a začnu mu z obličeje smývat krev. Modrá látka trika se okamžitě mění v červenou. Budu muset odtrhnout další kus, jelikož jsem mu setřel krev jen u rány. Ovšem nesmím ztrácet čas trháním trika. Rána je odhalena, teď zbývá ji jen namazat. Bylo by to ovšem lehčí, kdyby z ní stále neprýštila krev.

Přebíhám opět k batohu. Nemám čas se zdržovat vybalovaním a prohrabováním. Otočím batoh vzhůru nohama. Okamžitě zafunguje gravitace a věci popadají na zem. Ihned mě do očí praští ta lesklá nádobka, kterou nám včera poslali. Beru ji do ruky a přesouvám se opět k bezvládnému Derekovi. Naštěstí se mu zvedá hruď a dýchá, takže je naživu.

Otevřu nádobku a s pravou rukou, která se třese, naberu trochu toho bílého krému. Druhou rukou uchopím ten kus trika ze země a otřu mu krev znovu u rány. Jakmile se mi ji podaří setřít, na nic nečekám a natírám mu na tvář silnou vrstvu léku. Chvíli pozoruji, zda proteče krev přes tak silnou vrstvu, ale vypadá to, že ne.

Uchopím své tričko a teď už zlehka odtrhnu větší kus. Už mi je vidět pupík, na čemž mi absolutně nezáleží. Jediná důležitá věc v mé mysli je, aby přežil tu ztrátu krve. Nic víc.

Nový kus trika rozdělím ještě na dvě menší části. Obě je poliju vodou a oběma rukama stírám krev z jeho obličeje. Vyhýbám se krému, který doufám zabírá. Čístím mu lícní kosti, tváře, rty, bradu, dokonce i pod bradou, kam mu krev stekla. Bunda, jelikož je šusťáková, není nijak poničena, ovšem Derekovy kalhoty jsou poničené krví. A je možné, že právě pach krve by sem mohl přilákat zvířata. Ovšem teď nesmím myslet na nic jiného, než na to, aby to Derek zvládl.

Když má celý obličej čistý, sednu si za zadek a setřu si pot z čela. Zírám na Derekovu tvář a začínám přemýšlet o tom, co se mu stalo. Za celou dobu v aréně nepřišel k žádné úhoně. Až teď. Zrovna když jsem vzhůru. Pak pomyslím, co by se stalo, kdybych se ještě neprobudil z toho kómatu. Derek by jistojistě vykrvácel, kdyby ho neměl kdo ošetřit. Ironií je, že bychom zemřeli oba. Já na brzkou otravu krve a on na vykrvácení.

Jenže narozdíl ode mě, mu někdo ránu způsobil nějakou ostrou čepelí, kdežto mě musela pořezat větev ve vodě. Kdo mu to mohl způsobit. Všichni z těch chlapců venku se umí bránit a útočit noži a mačetami. To vím z výcvikového centra, kde jsme občas s Derekem pozorovali to, jak se se všemi možnými nástroji předvádí. Vím, že Ennis, který už je po smrti, uměl vrhat oštěpy celkem přesně. Dokonce si myslím, že byl i lepší než já. A Danny to uměl dobře s lukem a šípy. Možná proto se s Derekem sblížili. Jinak ostatní preferovali hlavně nože, mačety, dýky a meče. A jelikož jsou Ennis i Danny po smrti, tu ránu mu způsobil jeden ze zmiňovaných nástrojů. Jenomže kdo se mohl dostat tak blízko, aby Dereka poranil?

"Zůstaň se mnou," řeknu, načež uchopím jeho ruku do svých a mačkám ji. To jediné mi teď zbývá. Čekat, až se probudí.

***

Ubíhají skoro tři hodiny a Derek stále leží a spí. Už dávno u něj nesedím a přerovnávám obsahy batohů. Jen jídlo nechám venku a sním pár bobulí, které poznávám od nás z lesa. Jsou to borůvky. Divím se, že je sem, do téhle arény, vůbec dali. Obvykle tu bývají bobule jako rulík zlomocný, který dokáže zabít člověka jen tím, že ho rozkousnete a šťáva se vám dostane do krku. Na to mě upozorňoval můj otec. Bývají stejně velké jako borůvky, ovšem mají jiný odstín fialové. Zatímco borůvky jsou tmavě fialové, bobule rulíku jsou o nějaký ten odstín světlejší.

Nakonec sním ještě pár ořechů, které nesmí chybět v žádných Hladových hrách. V každém ročníku je měli. Proto se nedivím, že tu jsou. Ze zásob zjišťuji, že Derek naplnil opět obě lahve a podařilo se mu ulovit koroptev. Ani jsem si těch potvor nevšiml, když jsem běhal po lese. A nakonec tu jsou asi tři vejce, které Derek nejspíš kradl z hnízda. Také jsme to tak dělávali s otcem.

I po dlouhých třech hodinách se Derek neprobírá a mé myšlenky opět sklouznou ke splátcům. Zbývá nás šest. Dnes jeden zemřel. A došlo k boji mezi Derekem a někým. Tudíž usuzuji, že ten nebožtík bojoval právě s Derekem. A také doufám, že nám tvůrci pro dnešek dají oddych. I když to bych chtěl asi moc. Diváci ovšem dostali co chtěli. Boj, krev, smrt. Pro dnešek by mohli být spokojení.

Vím, že pokud teď právě neprobíhá nějaký boj, kamery snímají mě, jak sedím opřený o skalní zeď a pohledem propaluji bezvládné tělo Dereka. Určitě je zajímá, jak je to s milenci z dvanáctého kraje. Určitě takhle kamery snímali i Dereka, když tu byl a čekal, až se probudím. Zajímalo by mě, co se mu honilo hlavou.

Stále nevím, jestli jsou jeho city vůči mě pravdivé. Je to hodně frustrující nevědět, jak na tom v Derekových očích jsem. A zeptat se ho nemohu, neboť kdybych tu otázku jen vyslovil, sponzoři by prokoukli naši lež, která se pro mě stala pravdou. Zajímalo by mě, jestli si toho včera všiml. A také bych uvítal vysvětlení, proč mě tak dravě líbal.

Nepochybuji o tom, že Derek nemá nouzi o děvčata. Sám ve škole jsem byl svědkem toho, kdy si o něm dívky šuškali, že je krásný. Dokonce i holky z města. Kluci chtěli být jako on. Žádaní. Ovšem Derek se nikdy s nikým nebavil. Byl zachmuřený a když mohl, četl si z otrhaných učebnic příběhy. No spíš se jednalo vždy o historická fakta, než o příběhy. A když nad tím tak přemýšlím, všímal jsem si ho víc i před tím.

Vím o něm, že ve svých deseti letech zůstal s matkou a sestrami sám, když byl jeho otec veřejně popraven. Od té doby byl zamlklý a s nikým se nebavil. Nedivím se mu. Já přijít o otce, tak mi také není dvakrát do smíchu. Ve dvanácti si našel děvče. Jmenovala se Paige. Ještě ten rok byla vybrána do Hladových her. Zemřela hned u rohu hojnosti. Bylo to milé děvče z města. Znal jsem ji, občas jsme spolu chodili ze školy. Byla hodně chytrá a podle hodin tělocviku, i ona uměla zacházet s lukem a šípy. Mám dokonce za to, že jí to učil sám Derek.

Když zemřela, Dereka jsme týden ve škole neviděli. Mírotvorci ho tenkrát kvůli tomu byli kontrolovat. Prý měl horečku a nemohl pořádně ani dýchat. To jsem se dozvěděl od Scotta. Zřejmě měl zlomené srdce tak, že se to projevilo i na jeho fyzické stránce. Od té doby jsem ho s nikým neviděl. Všechny od sebe odháněl. Odmítal mít jakékoliv přátele. Dokonce i Scott za ním jednou byl. Derek ho prý ani nevyslechl a zabouchl mu dveře před nosem jen, co ho v nich uviděl.

Loni mu zemřela sestra Laura. Byla nejstarší a podle mě byla pro jeho rodinu hodně potřebná. Uměla totiž lovit a nejednou se nám stalo, že jsme ji s otcem v lese pozorovali. Byla hodné zdatná v kladení pastí a ve vrhání nožů. I s lukem to uměla. Mám takový pocit, že je to všechny naučil jejich otec. Dál vím jen to, že se Derekova matka složila, když na obrazovce viděla, jak její dceru zabil jeden z profesionálních splátců. Melissa jí musela dávat nějaké bylinky, aby zůstala při smyslech.

Nedivím se. Nejdřív jí vzali manžela, poté dceru. A teď musí sledovat další své dítě v Hladových hrách. Co na to ta nejmenší Cora asi říká? Když na to pomyslím, píchá mě u srdce. Derek se musí vrátit domů už jen kvůli tomu, aby svou matku a sestru uživil. Takže kdyby byla pravidla taková, která povolovala jen jednoho vítěze, vzdal bych se. Derek musí vyhrát za každou cenu. Už jen kvůli té malé.

Udivuje mě, co všechno o Derekově životě vím a jak moc jsem si ho všímal. Zvláštní na tom všem ale je, že bych si na to tak před měsícem ještě nevzpomněl. To zřejmě dělá to, že se pro mě Derek stal důležitým. Hodně důležitým. Je první osobou, do které jsem se kdy zamiloval.

Venku už se stmívá. Pozoruji to na tom, jak ponuro je najednou všude kolem mě. Skoro už ani nevidím na bezvládné tělo mého nynějšího společníka. Přejdu k batohům a v rohu nahmatám baterku, kterou tu Derek svítil včera. Schválně má všechno tak skvěle naskládané u sebe, aby to zastíralo silný proud světla z baterky. Když rozsvítím, v jeskyni už není tak ponuro, ale není zas tak dobře osvětlena, jako když je venku světlo. Chodbička, která vede ven z jeskyně je naproto ponořena do tmy, a tak usuzuji, že nikdo z venku neuvidí, že se tady svítí.

Z venku se začne ozývat hymna Panemu a já rychle přebíhám přes vlhkou chodbičku směrem k východu. Skloním se, abych tou úzkou dírou ven viděl na oblohu. Noční obloha je plná hvězd a záření panemského erbu je přehlušuje. Nakonec se na obloze objeví fotka Jacksona a já usuzuji, že to právě on se dnes s Derekem neúspěšně utkal.

Takže zbývá Boyd s Liamem. Isaac. Theo. A já s Derekem. Šest posledních splátců. Z dvaceti čtyř. Osmnáct jich je po smrti. Dva z nich mám na svědomí já. Oba ze stejného kraje. Bratry. Běží mi mráz po zádech, když procházím chodbičkou zpět k Derekovi a přemýšlím opět o těch dvou.

Jde do tuhého. Dumám nad tím, zda doma oslavují. Od dob Katniss Everdeenové, kdy byla v hrách, se nikomu nepovedlo dostat se tak daleko. Naposledy loni právě Lauře, která skončila osmá od konce. My jsme s Derekem v poslední šestce. V Kapitolu jistě napětí stoupá. Sázkaři se dohadují na koho vsadit. Sponzoři přemýšlí do koho vsadit své poslední peníze. Mentoři zbylích splátců se jistě radují ze svých svěřenců a tvůrci připravují velké finále, ve kterém se vždy objeví nějaký mut vytvořený právě tvůrci.

Mut je něco, co je uměle vytvořeno k zabíjení. Například loni do her poslali dvouhlavé psy se žraločími zuby. Rok před tím se v hrách objevily mouchy velikosti jablka se sršáním žihadlem. Posílají je vždy, když zbydou poslední tři splátci, aby toho jednoho navíc jednoduše zabili a nemuselo se to protahovat. Pak nahrnou ty zbylé dva k sobě a ti se utkají v rozhodujícím boji.

Když Isaac s Theem umřou, pak naženou k sobě nás s Liamem a Boydem, kteří jako jediní zůstali z jednoho kraje. Kromě nás samozřejmě. Tudíž muta vypustí, pokud se někomu během dalších dní podaří zabít jednoho z těch dvou osamělců. Pokud zabijí Boyda nebo Liama, protáhne se to do té doby, dokud nebudeme čtyři. Já a Derek proti například Isaacovi a Liamovi. Pak vypustí muta, aby zabil jednoho z naší dvojice nebo jednoho z těch dvou.

Na takové úvahy je ale brzo. Je ná stále šest a tím se musím řídit. Dokud nás je šest, muta jen tak nepustí. Tím jsem si jistý. Jenže tohle jsou Hladové hry. Tady si člověk nemůže být jistý ničím. A obzvlášť ne ve čtvrtohrách, které jsou dvakrát tak brutálnější.

Najednou se ozve zakašlaní od místa, kde leží Derek a pak následné zvolání mého jména. Okamžitě se k němu přihrnu. Oči má otevřené, rty v jedné přímce. Rukou si chce sáhnout na tvář, kde je pořezaný, ale já ho zadržím.

"Nesahej tam. Máš na tom tu mast, kterou nám poslali," usměju se. Jsem si jistý, že mi v očích skáčou jiskřičky štěstí, neboť se cítím doopravdy šťastný. Pohladím ho po vlasech. Je zpocený. Zjišťuji ale, že horečku nemá. Přece jen má na sobě bundu s dlouhým rukávem, takže mu musí být vedro.

Okamžitě mu bundu rozepínám. Při té představě, že zase uvidím jeho tělo, se mi zamotá hlava, ale dokážu to zamaskovat.

"Ty na to jdeš nějak rychle," řekne a zahihňá se. Trvá mi nějaký čas, než mi dojde, co myslí. Já vím, jsem zkrátka nemožný. Začnu se v obličeji červenat a cítím horkost v celém těle z toho pohledu, když mu bundu stahuji. Spolupracuje.

"Musel jsem ti ji sundat, strašne se potíš," vysvětlím, když bundu odhazuji k baťohům. Snažím se mu koukat do očí, ale s každou vteřinou cítím, jak se chci podívat na ty svaly. Na to nádherné tělo. Bože! Stilesi uklidni se! Opět sám sebe okřikuji. Jsem opravdu nemožný.

"Tak proč ti teď dělá takový problém koukat mi do očí?" zeptá se a laškovně nadzvedne jedno obočí. Ruměnec na mé tváři se jistě prohlubuje o něco víc. Sklopím pohled k zemi, když v tom uslyším, jak venku něco spadlo na zem. Otočím se tam a vidím ve vchodě padáček s nějakým velkým pytlem. Ovšem než se stačím zvednou, Derek mě přitáhne za ruku tak, že teď ležím na něm a obličeje máme od sebe jen nějakých pár centimetrů.

Derek vzdálenost hned přerušuje a já opět nechávám Derokovy dva obláčky starat se o ty mé. Ovšem pocit, co se ukrývá na tom padáčku je silnější, a tak se od Dereka odtrhnu.

"Promiň, až se vrátím, můžeme v tom pokračovat," řeknu a schválně si skousnu spodní ret. Derek vůbec poprvé zčervená. Zřejmě se mi povedlo něco nevídaného.

Zvedám se a běžím k východu, kde beru padáček i s pytlem. Běžím zpátky a z dálky vidím Dereka stále ležícího na zemi. Je tak nádherný i s tím říznutím na obličeji. Je to neskutečný pohled. Dobíhám ke světlu a k Derekovi a podívám se, co se v tom pytli nachází. Nevím proč, ale začnu se smát a Derek na mě nechápavě hledí.

Vytáhnu z pytle lístek a začnu číst nahlas: "Tohle už si chraňte. P." Derek stále nechápe a já se začnu smát ještě víc. Derek vstane a vezme si pytel ode mě. Uvolní padáček a obsah pytle vysype před sebe.

Sponzoři nám poslali dvě stejná trička...

***
Tohle byla zatím ta největší bojovka v tomhle příběhu, jakou jsem svedla. Vůbec ale opravdu vůbec se mi tahle kapitola nelíbí. Je hrozně napsaná a já si to uvědomila, až když jsem si jí před chvílí četla. A měnit už to taky nemůžu, jelikož mám předepsané kapitoly a ty bych podle téhle musela také měnit a to se mi zrovna dvakrát nechce. Takže pokud jste z dnešní kapitoly zklamaní, nedivím se vám!😉

Ovšem tohle je poslední oddechová kapitola, v příští už se dočkáte něčeho většího. A to velké právě ovlivní jejich pobyt v aréně. Ovšem nebudu spoilovat. Tak snad jste si dnešní kapitolku užili.☺