V noci se mi zdál sen. Spíše bych to nazval noční můrou. Stál jsem před jeskyní společně s Derekem. Vypadalo to, že v ní nikdo není a my se v ní chtěli ukrýt. Chvíli jsme rozmýšleli, zda jít dovnitř nebo ne, protože uprostřed stála plechová lahev a do ní padaly kapky ze stropu jeskyně. Sevřelo se mi hrdlo a snažil jsem se Dereka odtamtud dostat. Ovšem Derek byl paličatý a řekl, že mám počkat venku a on to prozkoumá uvnitř. Nakonec jsem přes námitky kývnul. Derek vlezl do té jeskyně a já hlídal venku, kde pršelo a kapky vody snášející se z nebes mi promočili veškeré oblečení i vlasy. Stál jsem tam, dokud jsem neuslyšel tupou ránu, jak něco těžkého spadlo. Spíše se skácelo k zemi. Okamžitě jsem se podíval dovnitř a uviděl jsem postavu, která svírá oštěp a stojí nad Derekem, kterému tekla z hlavy krev. Nehýbal se. Najednou se ozvalo vystřelení z děla.

Nepřemýšlel jsem nad ničím a pod náporem vzteku jsem vytáhl nůž a hodil ho na toho chlapce. Viděl jsem, jak hrot zasáhl chrupavku jeho ucha. Než se stačil nadát, vběhl jsem do jeskyně a vystartoval po něm. Ovšem on se v jednu chvíli otočil a než jsem stačil zastavit, napíchl jsem se na hrot jeho oštěpu. A v tu chvíli jsem uviděl svou tvář, která svírala oštěp a zlověstně se usmívala. Vytáhl ze mě oštěp a já spadl vedle Dereka, který už byl po smrti. Nakonec jsem uviděl světlo a hlas, jak na mě volá.

Najednou se probudím a uvidím nad sebou Derekovu hlavu. Má ve tváři obavy a v očích se mu zračí strach. Zjevně jsem musel křičet ze spaní, neboť má dlaň na mých ústech. Když uvidí, že mám oči pootevřené a vyplašeně kmitám pohledem po celé jeskyni, ruku mi z úst sundá. Okamžitě ho objemu. Je na živu. A se mnou. Cítím, jak je vykolejený a nejprve mi objetí neopětuje. Je mi to ale jedno. Nejdůležitější je, že je se mnou. A že jeho srdce bije a jeho hlava je v pořádku. Na ničem jiném mi nezáleží.

Nakonec ucítím jeho ruce na svých zádech. Pevně mě k sobě tiskne a já mám pocit bezpečí. Moje srdce se uklidňuje. Už nedýchám tak rychle, jako před chvílí, nýbrž zhluboka, načež zabořím svou hlavu na Derekův krk ze strany.

"Jsi naživu," vydechnu a pomalu ho pouštím. Bojím se, že když ho pustím, rozplyne se jako pára nad hrncem. Chytne mé tváře a zadívá se mi zhluboka do očí. Stále má strach.

"Byla to jen noční můra, Stilesi. Nic víc," řekne a aniž bych na to byl připraven, mě opět přivine k sobě. Cítím jeho spocené tělo namáčknuté na mé hrudi. Cítím, jak splašeně jeho srdce bije. Vyděsil jsem ho. A pořádně. Jsem mu vděčný za to, že je tu pro mě. Že mě jeho dotyk dokázal uklidnit.

"Jsi v pořádku?" zeptá se mě stále v objetí. Jeho dech, který cítím na svém krku, vyvolává husí kůži po celém těle. Jsem v tom až po uši.

"Jo, už jsem v pohodě," odpovím, načež mě pustí a podívá se mi znovu do očí. Určitě hledá, jestli nelžu nebo tak něco. Oči jsou jako studánky do duše. Odkrývají i to, co se snažíš zakrýt. Já to vím a on to nejspíš za ten bídný život zjistil taky. "Promiň, že jsem tě vyděsil."

"To je v pohodě. Bál jsem se o tebe. Křičel jsi ze spaní moje jméno," řekne a stále na mě vyděšeně kouká. Kdyby tak věděl, co se mi zdálo. A kdyby tak na vlastní oči viděl, jak jsem Ethanovi a Aidenovi vzal život. Určitě si teď myslí, bůh ví jak nejsem křehký. Kdyby mě viděl v té jeskyni, určitě by si nic takového nepomyslel. Jsem vrah. A tenhle sen mi to jasně ukázal. Kdybych byl vlk, už bych neměl žluté oči, ale modré. Stejně takové, jaké si vybral Derek při přehlídce splátců.

"Co se ti zdálo?" zeptá se, čímž přetrhne to ticho, které mezi námi nějakou tu úctyhodnou minutu panovalo. Nevím, zda o tom dokážu mluvit. Je to stále čerstvé. A mě honí svědomí. Bojím se, že když to vyslovím, stane se to realitou. Bojím se, že ho ztratím. Nemůžu ho ztratit. Nesmím dopustit, aby se mu něco stalo.

"Stáli jsme před jeskyní. Byla přesně taková, v jaké jsem se ubytoval první noc. Stáli jsme tam spolu a já jsem chtěl jít pryč a najít jinou. Ovšem venku pršelo a navíc v té jeskyni byla uprostřed na zemi položená lahev. Chtěl jsi to prozkoumat. Byl jsi tvrdohlavý. A já nakonec kývnul a zůstal před jeskyní, abych hlídal. Pak jsem uslyšel z té jeskyně tupou ránu, jak něco spadlo na zem. Byl jsi to ty," hlas se mi zadrhne a já se musím zhluboka nadechnout a vydechnout, abych mohl pokračovat. Srdce se mi opět rozbušilo jako splašené. "Někdo tě uhodil do hlavy a tou ranou tě zabil. Tekla ti krev z hlavy a pak jsem uslyšel výstřel z děla. Byl jsi mrtvý. Vytáhl jsem z opasku nůž a hodil ho po něm, čímž jsem prořízl jsem tomu chlapci ucho." Derek přenese pohled z mých očí na mé poraněné ucho. Zřejmě už mu dochází o co jde. "A pak jsem se rozeběhl proti tomu klukovi, jenže on měl oštěp a natáhl ho před sebe. Než jsem stačil zastavit, napíchl jsem se na něj. Dereku, to já jsem nás zabil!"

Derek na mě jednu chvíli kouká a dává si jednu a jednu dohromady. Zřejmě mu dochází, proč se mi zdál zrovna takový sen. Jistě pochopil, že to jsou výčitky, co mě sžírá. Pak v jeho očích uvidím uvědomění se. Uvědomil si to. Všechno.

"Takhle...zemřeli ti dva, co tě napadli?" zeptá se a já jen přikývnu. Stále mám před očima tvář Ethana, kterému se z těla vytrácí život. A já jen nečině stojím a přihlížím tomu. Jsem vrah. Jsem vrah! "Stilesi, poslouchej," řekne a chytne mou ruku do těch svých. Pevně je sevře. "Musel jsi to udělat. Kdybys to neudělal, zabili by tě oni. Rozumíš? Zabili by tě oni! Takže jsi se zachránil! A zachránil jsi i mě! Nemohl bych se vrátit domů bez tebe!"

Cítím, jak se opět upokojuji. Jeho slova mají na můj stav hojící účinek. Uvědomuji si, že je to všechno pravda. To, co řekl. Zachránil jsem si život. Zabili by mě. Ale nic to nemění na faktu, že se ze mě stal vrah. Ta nevinost z mého života zmizela. Mám na rukách krev dvou mladých chlapců, kteří měli budoucnost před sebou.

Když vidí, že jsem se alespoň trochu upokojil, vylézá ze spacáku a míří k láhvi s vodou. Trochu upije, vypláchne si pusu a vyplivne do rohu jeskyně. Poté si nalije vodu do dlaně a opláchne si obličej. Konsternovaně koukám na kapky vody, jak se z jeho tváře přes krk dostávají na jeho tělo. Bože. Je tak neuvěřitelně krásný. Seslalo mi ho samo nebe. A jestli všechny ty řeči myslí doopravdy, jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

Trochu se ušklíbne, když vidí můj hladový pohled na svém těle. Projede mnou něco jako elektřina, když se na mě usměje. On je prostě chodící dokonalost. Nemohu si pomoct.

"Copak? Nikdy jsi neviděl mužské tělo?" zeptá se mě a naschvál nadzvedne své husté obočí, která částečně zakrývají krásu jeho nádherných očí. Ovšem bez těch dvou přirozených čár nad očima by to nebyl on. I to ho dělá dokonalým. Na sucho polknu a podívám se mu do očí, kde se mu třpytí jiskřičky pobavení.

"Ale jo - jen ne," odmlčím se. Neměl bych mu dávat najevo, jak moc se mi líbí. "Nech to plavat," řeknu a svou hlavu s neochotou přesunu na spacák, ze kterého se vymaňuji. Ruka mě stále pobolívá, ale je to mnohem lepší, než včera. Ta mast jistě zabrala. A když se na tu ránu podívám, zjišťuji, že už není ani tak hluboká. V Kapitolu stačí jedna mast a smrtelné zranění je v pořádku. U nás i jedno pitomé škrábnutí a infekci v něm znamená amputovanou část těla nebo smrt z otravy krve. Jak spravedlivé.

Přejdu k Derekovi a lahev s vodou si od něj beze slov přeberu a zopakuji to, co on udělal před chvílí. Určitě u toho vypadám jako blbec, ale kdo by se staral. Nikdy jsem se nepovažoval za žádného krasavce. A podle toho, jak mě většina holek v našem kraji ignoruje, to bude myslím pravda, že mi příroda moc krásy nenadělila.

"Co ruka?" zeptá se zničehonic a přeruší tak myšlenky o mé nehynoucí kráse. Aniž bych něco odpověděl, či udělal, odhrne mi bundu z ruky a podívá se na ránu, načež se sám zarazí. Ještě včera tam byla rána, která skoro odhalovala mou kost, dnes to vypadá jako obyčejný krvavý šrám.

"Usuzuji, že v naprosté pohodě," odvětím s úsměvem. Derek se na mě nevěřícně podívá a následně se můj úsměv přenese i na jeho tvář. Zase mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena.

"Půjdu na lov," namítne zničehonic a vezme si mou bundu, do které se následně navleče a jen tak tak se stačí zapnout. Hold jsem hubenější než on. "Tohle si půjčím," řekne a poklepe si na hruď, kterou má bohužel zakrytou mou bundou. "Potřebuju, abys to tady pohlídal," vysloví, když v mých očích uvidí odhodlání jít s ním.

Chci protestovat, ale zároveň vím, že má pravdu. Někdo to tady musí ohlídat. A já nemám nic, čím bych mohl lovit. Navíc jsem stále vyčerpaný a myslím, že by se mi nepoštěstilo něco ulovit. Tudíž semknu rty do úzké přímky a zůstávám zticha. Nemá cemu se hádat, když vím, že má pravdu.

"Vrať se v pořádku," vyslovím a připadám si jako manželka, která tuhle ohranou frázi říká svému muži, když jde do práce. Bože můj, jsem to ale pako. Ovšem Dereka tahle ohraná fráze rozesměje a mě nezbývá nic jiného, než se zasmát taky. Smích ale můj strach nezastíní. Mám strach o něj. Nepociťuji strach o sebe, i když tu nemám žádný oštěp. On je teď prioritou číslo jedna. Ovšem také vím, že je dost silný a zatím, skoro celý týden, přežil bez úhodny. Dokonce jsem si ani nevšiml žádného škrábance.

"Neboj, vrátím se a uděláme si hostinu!" řekne a uchopí luk a toulec se šípy. Pak přejde ke mně a podívá se mi do očí. Topím se v těch dvou překrásných studánkách. Je to jako dvě okna do jeho duše. Jasně mi tím pohledem naznačuje, abych tu zůstal a za žádnou cenu za ním nechodil. Na tváři má naprosto neproniknutelný výraz. Úplně rozdílný od toho, který ještě před chvílí zdobil jeho tvář.

Mírně přikývnu a naznačím, že rozumím a že poslechnu jeho rozkaz. Přijde mi to totiž jako rozkaz. Je to zase ten Derek z vlaku. Ten s kamennou tváří a přísnými rysy. A ve mně opět hlodá pocit pochybností. Cítí to stejně jako já? Hraje to jen, abychom přežili? Nevím a jsem z toho dočista zmatený.

Nakonec se otáčí a beze slova se vydává úzkou jeskynní chodbičkou směrem k východu. Pozoruji jeho záda a přemýšlím o jeho úmyslech. Skoro ve všech lidech jsem se vždy vyznal. Jen v něm ne. Je úplně jiný, než lidi, se kterými se setkávám. A možná to mě k němu přitahuje víc, než ke všem ostatním. To je možná důvod, proč si získal moje srdce a ani o tom neví.

***

Uběhly už skoro dvě hodiny a Derek je stále pryč. Ovšem vím, že lov není nic lehkého. S otcem jsme vždy v lese trávili víc jak půlku dne. A pokud včera Derek vyrazil časně ráno a vrátil se v tu dobu, kdy jsem se včera probudil, byl pryč skoro celý den, jelikož byl podvečer. Tedy usuzuji, že byl podvečer, když se začalo stmívat.

Uklidňuji svou mysl tím, že je Derek silný, jen tak něco ho nesrazí na kolena. Navíc nás zbývá sedm. Oba splátci z jedničky, což jsou Liam s Boydem. Derek by si určitě dokázal poradit s Liamem, kterému nemůže být víc, než patnáct. S Boydem by to bylo asi horší, ale kdyby Boydovi nedovolil dostat se do velké blízkosti, mohl by ho dorazit šípy. Další je splátce z druhého kraje, Isaac. Ten dlouhán s pěknou tvářičkou. Neznám jeho schopnosti a netroufám si ho podceňovat, ale myslím, že kdyby došlo na nějaký přímý kontakt, Derek bude mít pravděpodobně větší sílu než on. Dál tu jsou oba splátci z jedenáctky. Ti dobrovolníci. Theo a Jackson. Podle toho, co jsem před pár dny slyšel, je Theo vraždící maniak. Má svaly a výškově je na úrovni Dereka. Síly by mohly být vyrovnané, ovšem Derek má šípy s lukem, a tak kdyby nedošlo k přímé konfrontaci, Derek by ze souboje vyšel jako vítěz. Jackson je hubenější, než Derek nebo Theo, ale nastává tu stejná komplikace jako u Isaaca. Netroufám si podceňovat jeho schopnosti. Může být hodně vychytralý.

Z myšlenek o splátcích mě vyruší výstřel děla, který mě okamžitě dostane na nohy. Do hlavy se mi pomalu začíná vkrádat panika. Co když ten výstřel oznamoval Derekovu smrt? Začínám silně přemýšlet o tom, že ho půjdu hledat. Ovšem když si vzpomenu na jeho pohled, myšlenky na opuštění jeskyně mě se ztrácí. Derek to být nemohl. Je jeden z nejsilnějších. Určitě nemohl umřít. Ne!

Přecházím ze strany na stranu a držím se za hlavu. Pokud se nevrátí do hodiny, jdu za ním a nezajímá mě jeho rozkaz. Musím se ujistit, že je v pořádku. Že mě neopustil. Že domů dorazíme oba. Panika se stále víc zmocňuje mého těla. Nevím, jak se jí zbavit. Nepomahají už ani myšlenky na to, že je Derek silný.

Uběhne půlhodina a já si stačil okousat nehty, vytrhat chuchvalec vlasů a vyšlapat do skály krátkou pěšinku. Stále si v hlavě představuji ty nejhorší možné scénáře, jak Derek přichází o život. Jak ho vznášedlo odváží zpět do Kapitolu. Jak připravují, myjí a oblékají jeho tělo. Jak ho ukládají do rakve. Jak ho dopravují do dvanáctky. Jak se na mě celý kraj zlobí za to, že jsem se za tím chlapcem, který se o mě celé dva dny, kdy jsem si vyspinkával, staral a pečoval. Kdy riskoval život, aby mi zachránil krk.

Najednou uslyším kroky, které se blíží ke vchodu do skály. Zbystřím a postavím se za roh. Kroky jsou totiž nejisté, takže Dereka vylučuji. Pozorně poslouchám každý zvuk. Pak se všechno zastaví a do jeskyně po pár minutách něco žuchne. A pak slyším dopadnutím nohou. Sakra, sakra, sakra! Ať je to kdokoliv, nemám šanci. Bez oštěpu jsem skoro jako bez ruky, kterou mám ovšem také ještě porušenou a párkrát mě v ní dnes už zabolelo.

Kroky se přibližují ke mně a já panikařím. Nevím, co mám dělat. Smrt už mám jistou. Tedy jestli to není Derek. A já se v tuto chvíli modlím, aby to byl on. Aby byl živý a zdravý.

A pak se postava vynoří z chodby a začne se rozhlížet. Ihned ho poznávám. Derek namáčknutý v mé bundě. Ovšem vypadá nebo se spíš chová divně. A pak se otočí tváří ke mně a já poznavám proč. Přes pravou půlku tváře má řeznou ránu a vytéká mu spousta krve. Ještě, než stačí padnout na tu zpropadenou kamenou zem, ho zachytávám. Omdlel...

***
Tak i dnes přidávám kapitolku. V pořadí už osmnáctou. Abych pravdu řekla, s tím začátkem jsem hodně bojovala. Neuměla jsem si tu scénu představit naživo. Ovšem potom už to šlapalo jako hodinky a já psala jako divá. Takže snad se i dnešní kapitolka líbí!☺

Co se týče druhého dílu, rozhodla jsem se tedy, že bude. Už mám rozepsanou první kapitolku. Ano já vím, jsem maniak, ale když jsou nápady, které se hrnou jeden za druhým, proč jich nevyužít?😁Každopádně do konce prvního dílu zbývá osm kapitol, takže osm dní. Tedy pokud mi nespadne síť nebo se neporouchá elektronika.😂

Moc vám děkuji za veškerou podporu. Jste skvělí!💝