Jeho měkké rty se stále otírají o ty mé a mně je jasné, že tenhle okamžik jen tak ze své hlavy nedostanu. Je to tak plné života a tak opravdové, že si stále musím dokola opakovat, že je to jen finta, aby nám sponzoři pomocí Peety něco poslali. Jenže co? Co od nich Derek chce? Napadá mě jen jediné. Léky. Chce, abych se dal co nejdříve do kupy.

Jeho rty se odlepí od těch mých a jen na nepatrnou vzdálenost se ode mě odtáhne. Hledí mi do očí a já mu pohled opětuji. Srdce mi splašeně buší a všechny hormony v mém těle pracují. Na chvíli bych možná i uvěřil tomu, že ke mně něco cítí, nebýt právě toho pohledu. Říká mi tím, že to udělal jen kvůli sponzorům. A já se snažím zakrýt své city a pohledem vysílám signál, který mu má dát jasně najevo to, že to vím.

Nakonec se odtáhne úplně, ale náš oční kontakt stále nepřerušil. Přece mi řekl všechno, co chtěl, tak proč neuhýbá pohledem? Co se sakra děje? A proč já nemůžu spustit oči z těch jeho nádherných zelených studánek, ve kterých bych se rád utopil. Stilesi! Opět sám sebe okřikuji. Samozřejmě v duchu. Bylo by divné, kdybych přes celou jeskyni zařval své jméno.

Musím se od těch citů co nejdřív distancovat, protože když nezemřu na infekci, zemřu na zlomené srdce. A to nemohu připustit. Nepřichází to v úvahu.

"Tohle je jasná odpověď, ne?" zeptá se šeptem, jako by se bál, že mě vyplaší. Dává do hlasu tolik něhy, kolik jsem od něj ještě v životě neslyšel. Proč takhle nemohl hrát i na interview. Já mohl být ušetřen tohohle všeho. Nemuseli jsme ani jeden předstírat, že se milujeme. I když já už to teď asi předstírat nebudu. Miluju ho. A to se stává tím největším problémem.

"Ano," šeptnu a konečně se mi podaří přetrhnout náš oční kontakt. Kdybych mohl, sebral bych se a odešel. Odřízl ho bych ho od sebe úplně. Byli bychom jen dva obyčejní lidé, kteří jedou sami za sebe, ale mají společný cíl. Dostat se domů.

Najednou zvenku uslyším nějaký zvuk. Jako když něco dopadá na zem. Všechny svaly v mém těle se napnout. Sleduji, jak se i Derek napnul a otočil se směrem k východu z jeskyně. Neváhá ani minutu a stoupá si na nohy, přičemž uchopí luk a vydává se k východu. Kdybych neměl takový strach, že někdo stojí před jeskyní, řekl bych mu, aby na sebe dával pozor.

Derek mizí ve tmě a já tu zůstávám sám. Teď se nebojím o sebe, ale o něj. Můžou tam stát ti dva z prvního kraje - Boyd a Liam. Na Liama by Derek stačil, ale pochybuji, že by Boyda zvládl. Tu horu masa bez slitování. Okamžitě se mi vybavuje zdrhající Isaac. Zřejmě asi viděl, co Boyd nebo Ennis provedli jiným splátcům, kteří už se domů nevrátí. Muselo to být strašné. Proto se dal na útěk, i když u sebe zbraně měl.

Najednou slyším zvuk přibližujících se kroků, které zpřetrhávají pomyslnou nit mých myšlenek o Boydovi. V té tmě není nic vidět a já si až teď uvědomuji, že na tomhle place v jeskyni svítí. Derek bude mít někde v rohu svítilnu. Copak jsem tak slepý, že jsem si toho všiml až teď?

Je chytrý, jelikož nenechal proudit celé to světlo, ale hodil přes něj něco silného, co tu záři tlumí dost na to, aby venku nikdo nic neviděl a zároveň aby stačila osvětlit toto místo.

Kroky se přibližují, až se nakonec Derekova tvář a jeho postava objevují opět ve světle. V ruce drží padáček, na kterém je číslo dvanáct, s nádobkou. Je menší, než ta, kterou jsem dostal já. Zřejmě polibek udělal dojem na sponzory.

Derek odloží luk s toulcem šípů a přejde ke mně, načež si sedne na zem a uvolní padáček. Ten si dal vedle své pravé nohy a nádobu otevírá. Uvnitř je lísteček a nějaká divně vypadající mast. Ovšem nevidím, co je na tom lístku napsáno. Až poté mi ho Derek předává do rukou a vstává.

Konečně vás to napadlo. Tady je lék, který Stilesovi vytáhne veškerý svinstvo, který má v ráně. Potírejte ji každý večer a ráno. Za necelé tři dny by se měla zacelit. P. Takže přece jen lék. Už v pořadí druhý pro mě. Rozhlédnu se po jeskyni a přikývnu jako poděkování. Ani jsem si nevšiml, že teď Derek sedí u mě z druhé strany a zkoumá mast a následně mou paži, kterou už konečně, byť jen matně, cítím.

"Sundám ti to," řekne a podívá se na mě. Zřejmě čeká na svolení, a tak přikývnu. Jen, co na té zatracené ruce ucítím matně jeho dotek, krev se mi neskutečně rychle rozproudí po celém těle. Mám husí kůži a opět to není z té zimy, krerou mi horečka způsobuje.

Pečlivě odmotává obvazy a pak se na mě s obavami podívá. "Myslím, že strhávání náplasti mě nezabije, když ze mě přípravný tým smýval kůži," mrknu na něj a pousměji se. Doufám, že to Lydia slyšela a taky se zasmála. Na Dereka to zapůsobilo, a tak se dává do práce. Sice jsem si hrál na hrdinu, ale myslím, že bych další bolest nesnesl. Proto jsem rád, že i tohle cítím jen chvilkami a ne tak ostře.

Nakonec je i náplast dole. Myslím, že byl špatný nápad to zadělávat, jelikož mi to během té chvilky, co jsem to měl zadělané, začalo hnisat. Obdivuju Dereka, že ještě nevyhodil svoje žaludeční šťávy. I když je asi zvyklý na taková zranění ze Sloje, kde je život mnohem náročnější. Chtěl bych se o něm dozvědět spoustu věcí, ale moc dobře vím, že z něj nic nevytáhnu. Stejně tak jako na obědech a při tréninzích jsem z něho nedostal nic, co by stálo za řeč. Jen vtipné historky, které prožil doma.

Nabírá na bříška ukazováčku a prostředníčku mast a následně ji začíná roztírat po celé délce rány. Jeho dotek je tak jemný. Necitím to tolik, ale spíš vidím, jak jeho prsty jemně přejíždějí po tom zatraceném říznutí. V tuhle chvíli jsem šťastný, že tu se mnou je a že mi pomáhá. Na ránu nekouká znechuceně nýbrž v jeho očích vidím něco jako soucit. Nevím, jestli i tohle hraje. A dost možná to ani vědět nechci. Ovšem falešná naděje je ten nejhorší způsob, jakým člověku dokážete ublížit.

"Měl jsi nějaké spojence?" ptám se, když si vzpomenu na bolest v očích, když mluvil o Dannym. Určitě byli spojenci a je lepší, když budeme mluvit, jelikož se tak nebudu soustředit na něj, ale na to, co říká.

Zvedne ke mně hlavu, ale já se snažím pohled mu neopětovat. Nemůžu si to dovolit. Vím, že kdybych se na něj podíval, asi bych mu vykřičel do očí, že pro mě už to hra není. A že jsem se do něj doopravdy zamiloval.

"Jednoho," odpoví a já rozeznám bolest v jeho hlase. "Pomáhal mi tě hledat." Nevím, co si o tom mám myslet. Smysly mám stále otupělé z té horečky. "Byl se mnou prakticky od té doby, co jsem na něj druhý den narazil v lese. Chvíli před tím, než jsi mě našel, ho zabili. A než jsem stačil něco udělat, byl fuč, vznášedlo ho vzalo sebou," odpovídá, načež si otře prsty do kalhot a zavírá nádobu.

Stejně to nevydržím a podívám se na něj. Museli si být během těch pár dní opravdu blízcí. Možná i tak blízcí, jako já jsem s ním nikdy nebyl. A asi ani nikdy nebudu.

"A co ty? Měl jsi někoho, kdo ti pomáhal?" zeptá se mě, načež se zvedá a odchází uklidit nádobu do batohu. Snaží se zakrýt ten smutek, co v sobě nosí. Nezazlívám mu to. Proč by se mi měl svěřovat? Obzvlášť po té habaďuře, kterou na něj Peeta ušil a já se stal její součástí.

"Ne. Byl jsem celou dobu sám," odpovím a hlavu si opět opřu o vlhkou stěnu skály. Celé tělo mám stále oslabené. A pořád mi je zima, ale snažím se neklepat.

"Určitě na tebe musel někdo útočit, když věděli, že jsi sám," vysloví a moje vzpomínky se náhle zatoulají k dvojčatům. K těm dvěma chlapcům, kterým jsem vzal život. Vidím, jak jednomu z nich uštědřuji ránu do hlavy s úmyslem omráčit ho, ale přitom ho ta rána zabila. Nejspíš jsem mu rozdrtil lebku. Pak vidím tu stejnou tvář, která patřila jeho bratrovi. Napíchl se na ostří mého oštěpu. Vidím tu beznaděj v jeho očích. Tu bolest. A pak prázdnotu. Sledoval jsem, jak z něj vyprchává život a nebyl jsem ani schopný z něho ten oštěp hned vyndat, abych jeho bolest zmírnil. Ne. Místo toho jsem ochromeně stál a pozoroval poslední chvilky jeho života. Pátý kraj, který jim byl domovem, mě teď jistě proklíná tisícem způsobů.

"Zaútočili na mě jen dva," řeknu potichu a nechám hlavu klesnout dolů. Nesmím se rozbrečet. Co by si o mě sponzoři pomysleli. Že jsem jen uplakánek, který brečí nad mrtvolami svých soků. Ať je smutek jakýkoliv, musím ho nepropustit na povrch.

"Co se stalo?" zajímá se Derek, načež ke mně opět přejde a opře se vedle mě o skálu. Cítím na sobě jeho pohled. Čeká na odpověď. Ovšem já vím, že mu nebudu moct říct celou tu bídnou historii, která si nachází cestičku k mé mysli. Zapomínám i na to, že jsem se nutil k tomu zůstat klidný a neklepat se zimou. Přestože je venku i v tuhle noční hodinu teplo.

"Zabil jsem je. Oba," odpovídám, načež zvednu hlavu a opřu ji o stěnu za sebou. Musím se nějak uklidnit. Jenže jak? I když jsem v tom zatraceném spacáku, je mi strašná zima. A přidává se i pocit viny, který mě každou minutou pronásleduje víc a víc. Jak se toho všeho zbavit? Scott by mi poradil. Jenže Scott tu není a já nemám sebemenší ponětí, zda ho ještě někdy uvidím. Přesto mě ale hřeje pocit, že se do her nevydal se mnou. Sice by mi byl větší oporou než Derek a nezamiloval bych se, protože bych o tomhle klukovi nevěděl nic, ale Scott je doma a v bezpečí. A já mu nejsem přítěží.

"Celý se klepeš," konstatuje Derek po naprosto ubíjející chvilce ticha, čímž si vyslouží mou pozornost. A já právě sleduji, že si vsléká bundu, pod kterou nic nemá. Jemně mé záda posune od zdi a bundu přese mě přehodí.

"Bude ti zima," namítám, ovšem teplo té bundy je tak úžasné, že se mi ji nechce sundávat, "měl by sis ji vzít." Neubráním se a uchváceně si prohlížím jeho nádherně vypracované tělo. Párkrát jsem zahlédl tělo Scotta a obdivoval to, jak ho má vypracované, ale Derekovo je hotová pastva pro oko.

"Je tu teplo, nějak to přežiju," namítá a já z jeho hlasu cítím pobavení. Zřejmě z toho, jak mu civím na tělo. Nejraději bych si na něj sáhl. Políbil ho na rty tak vášnivě. Ale vím, že on mé city neopětuje. Ovšem předvádí tu slušné herecké výkony. A pak mě napadá absurdní věc. Jak by se naučil lhát? A vypadat tak jemně? Vždyť i při rozhovoru, než mu začal Caesar dávat podpásové otázky, byl jeho úsměv tak neskutečně falešný, že bil do očí. Jenže teď...Chová se jako by to doopravdy cítil. Opětuje mé city?

Pohled přesunu z jeho těla na jeho oči, které se na mě celou dobu upínaly. Na tváři si mu pohrával úsměv, ovšem když uviděl můj pohled, úsměv klesl a on očima těkal mezi mými rty a kukadly. Určitě něco cítí. Ten pohled. Něco mi našeptává, že je upřímný. A držel se ze začátku zpátky, protože se bojí toho, co cítí. Stejně jako já.

Najednou si všimnu, jak se jeho hlava naklání k té mé. Je to tak opravdové. Tak skutečné. Nemám v plánu cuknout nebo něco udělat. Jen sedím a těkám pohledem z jeho rtů na oči a zase zpátky. Přesně jako on.

S každou vteřinou bortí vzdálenost mezi námi a mě buší srdce nepřirozenou rychlostí. Jako by se snažilo vyskočit mi z hrudi. A nakonec se jeho obláčky dotknou těch mých a začnou se navzájem otírat. Zavřu oči a nechávám se tím unášet. Derek ale přitvrzuje a mě se to líbí čím dál tím víc.

Nakonec se jeho tělo přisune ke mně a on jednu nohy přehodí přes mé tělo na druhou stranu a obkročmo si sedne na mé nohy. Namačkává mě na zeď a líbá tak dravě, že nestíhám dýchat. Nakonec ale i jemu dojde dech a na chvíli si čelo opře o to mé a všechno to vydýchává. Tak stejně jako já.

Ovšem po nějakém čase v polibkách pokračujeme. Je to skoro, jako by se ze mě snažil vysát tu zatracenou horečku. A zřejmě se mu to daří, protože teplota klesá. Ovšem uvnitř těla mi vzplanul plamen vášně a je až absurdní, že mi ještě před chvílí byla zima. Věnuje se mým rtům tak dravě a vášnivě, že jsou všechny pochyby pryč. On ke mně určitě něco cítí. Jsem si tím teď naprosto jistý.

"Měli bychom jít spát," namítá, když se ode mě opět odtáhne a čelem se opře o to mé. Pousměju se, protože pochybuju, že po tomhle všem dokážu zaspat.

"Jo, to bychom měli," řeknu s úsměvem. Vidím, že i on se usmívá. Tím nejkrásnějším způsobem, jaký jsem kdy viděl.

Nakonec, asi po deseti minutách, se ode mě odtáhne úplně a beze slov jde na druhou stranu jeskyně a přinese lahev s vodou. Lehne si vedle mě a zbraně i s lahví vody položí ke svému tělu. Ovšem, já nechci aby spal na té mokré zemi a ještě k tomu polonahý. Akorát takhle prostydne.

"Pojď si lehnout ke mně. Místa je tu dost! Nechci, abys mi prochladnul!" řeknu s jistou autoritou v hlase. Podívá se na mě jako na zjevení z nebes. Zřejmě nic takového nečekal. Ovšem já ho chci mít u sebe. Jsem sobecký, vím. Ale potřebuju cítit, že je mi nablízku.

"Nechci tě v noci zalehnout," řekne rozrušeně. Bojí se o mě. Další náznak toho, že jsem se zmýlil. Určitě to nehraje. Cítí ke mně to, co já. Je zamilovaný.

"Nezalehneš," řeknu a mrknu na něj. Zvedá se tedy a zaplouvá vedle mě. Cítím to teplo, které sálá z jeho hrudi. Cítím, jak mu buší srdce. Kouká mi zpříma do očí a já jemu. Nakonec ho pohladím po tváři a zavřu oči. I když jsem říkal, že neusnu, pomalu na mě jde únava. A celkem silná. Ovšem ještě před tím cítím, jak se jeho ruka obmotává kolem mého pasu a on se ke mně přisune blíž a zahrne mě svým teplem. Pak spokojeně usínám.

***
Dnes přináším spíš takovou oddechovou a láskyplnou kapitolku. Původně jejich rozhovor měl být delší, ale nakonec jsem to utla a něco si nechala na další kapitoly. Takže snad se vám kapitolka líbí.😊

Jinak, asi jsem blázen, ale už jsem tenhle příběh dopsala. A připravuji vás na otevřený konec. A právě to mě přivádí k otázce, zda budete chtít druhý díl, až dozveřejním těch dalších devět kapitol? Pokud ano, zanechejte mi prosím komentář, zda máte zájem či ne.☺