Probouzí mě kapky vody, jež si našly cestu na mé čelo a stékají po něm dolů. Ležím na něčem tvrdém, ovšem cítím se odpočatě tak, jako ještě nikdy. Otevírám oči a nacházím se na ponurém a chladném místě. Jsem zabalený do spacáku a cítím nebezpečný tlak na mé paži. Hlava mě stále třeští tak, jako by se měla rozskočit. Jen, co vykonám malý pohyb do mých svalů vystřelují šipky, které působí vlnu bolesti. Projíždí mi celým tělem a zastavuje se právě v hlavě.

A pak si vzpomenu na jeden důležitý fakt. Povedlo se mi najít Dereka. Okamžitě si sednu a snažím se ignorovat veškerou bolest. Koukám se do stran a zjišťuji, že to pochmurné a vlhké místo, kde se nacházím, je jeskyně. Ovšem jsem tu sám. Derek nikde není. Začíná mě pohlcovat panika od hlavy až k patě. Jak dlouho jsem sakra spal? A kde je Derek? Stalo se mu něco?

Chci se postavit a vydat se za ním, ale najednou slyším nějaké šustění. Jeskyně musí být opravdu velká, jelikož je přede mnou dlouhá chodba a na jejím konci si všímám, že ten zvuk vydal dopadající toulec se šípy následový lukem. Pak se celá ta škvíra zaplní něčí postavou. Ze stínu ho poznávám. Vypadá zdravě a plný energie. Nekulhá a jeskyní se neozývají žádné hlasité vzdychy. Jak to jen dokázal za celou tu dobu?

"Už jsi vzhůru?" dolehne ke mně jeho hrubý mužský hlas. Opět mám husinu po celém těle. Konečně jsem ho našel a konečně jsem s ním. Postaral se o mě. Ovšem stále mi vrtá hlavou jedna otázka - jak dlouho jsem sakra spal?

"Ano," odvětím suše a sleduji, jak je jeho tvář čím dál výraznější, čím blíž je ke mně. Ta chodba nebude zase tak dlouhá, protože udělal nanejvýš dvacet kroků a je jen pár metrů ode mě. Šíp s lukem odkládá na stranu a nakonec ke mně přiklekne, načež mi sáhne na čelo. Nechápu, co dělá.

"Horečku už nemáš, takže ty zábaly zabraly. Ukaž ruku," řekne autoritativně. Ovšem ani jednou se mi nepodívá do očí. Ale já stejně rozeznávám ten odlesk smutku. Nechápu ho. Buď se mu už neskutečně stýská po domově a nebo se s někým spojil a ten někdo nakonec zemřel. A čím dál víc mi ta druhá varianta připadá reálnější.

Natáhnu pravou paži a všímám si uvázaného kusu látky nad otevřenou ránou. Zřejmě to nebyla zase taková bolístka, jak jsem si myslel, když jsem šlapal do toho zpropadeného kamenného kopce. Ani mi v tu chvíli nedochází, že má Derek na sobě mou bundu. Zřejmě musel ztratit tu svou. A podle čeho to poznávám? Jednoduše, je mu ta bunda malá.

"Rána přestala konečně krvácet, ale ztratil jsi hodně krve. Teď budeš muset odpočívat. Horečku nemáš, ale je jen otázkou času, kdy se ti vrátí a navíc nemám žádné léky. Už i oblečení mi došlo, abych ti mohl připravovat zábaly," říká a svým zrakem stále propaluje ránu na mé paži. Cítím, jak je ta ruka neokysličená a citím, že když brzy nedostanu lék, bude mi ji muset uříznout.

Pak vstává a já si všímám, že má na zádech batoh. Ten pokládá k oštěpu a otevírá ho, načež v něm něco zašustí. Pak se otočí ke mně a já podle toho mála světla poznávám, že v ruce drží plastový obal a v něm upečené nějaké zvíře. To tedy dělal. Lovil a opékal.

"Dereku," přemohu se a vyslovuji jeho jméno. Potřebuji odpovědi a on mi je právě teď může poskytnout. Tak proč toho nevyužít. "Jak dlouho jsem spal?" Nejvíc záludná otázka, která si bere největší místo v mé hlavě. Snad mi Derek odpoví a nebude to zamlčovat.

"Dva dny," řekne jakoby nic a já pootevírám ústa. Nějak mi došla slova. Dva dny? Sakra, dva dny? Dva dny chodil na lov a staral se o spící krk? Jak to sakra dokázal? Přechází ke mně, načež usedne vedle mě a zády se opře o vlhkou stěnu skály. Musí to být nepříjemné pro jeho záda. Rozevírá plastový pytlík a holýma rukama rozdělí opečené zvíře na dvě poloviny, načež mi jednu vkládá do levé, zdravé, ruky.

"Co se stalo během těch dvou dnů?" ptám se, načež ukousnu velké sousto. Mám hlad jako vlk. Snědl bych cokoliv, co by přinesl. Ovšem cítím, jak mám v krku sucho a tak se mi potrava špatně polyká. Ovšem teď ho nemohu žádat, aby vstal a podal mi nějakou vodu. Pokud teda nějakou má. Je na něm vidět, jak moc je unavený.

"Myslíš, kdo umřel?" zeptá se. Přikývnu. Zajímá mě, kdo všechno nám stojí v cestě. Kolik lidí ještě bude muset zemřít, abych se mohl vrátit domů. "Kluk ze čtyřky, myslím, že se jmenoval Ennis," vyslovuje a já cítím, jak mi ze srdce padá kámen. Sice to zní hrozně, ale jsem si jistý, že by nás oba dokázal vyřídit jednou rukou. Určitě ho strhla ta zpropadená voda. Pak se podívám na Dereka, kterému se mihne něco jako bolest v očích a pokračuje: "A Danny, kluk ze šestky!"

Jak jsem předpokládal, určitě byli spojenci a Dannyho někdo zabil. Okamžitě si ho vybavuji z rozhovorů s Caesarem. Byl o něco hubenější, než Derek, ale o něco silnější, než já. Působil mile a připadá mi, že on jediný na mě a na Dereka nekoukal nepřátelsky, nýbrž neutrálně. Byl snědý, měl černé vlasy a byl docela i pohledný. Takový mladší prototyp Dereka.

Dlouhou dobu mezi námi panuje napjaté ticho. Ukusuji ze svého jídla poslední sousto a cítím, jak mi to mastné zvíře alespoň trochu obohatilo ústa o sliny. Stále bych ale nepohrdnul vodou. A pak Derek zničehonic vstane a míří k batohu, ze kterého vytahuje plechovou lahev. Jako by vyslyšel moje prosby. Ihned se napije a poté flašku dává mě. Ani se neptá, zda mám žízeň, zřejmě mi to vidí na očích.

Když se napiji, cítím, jak se mi do těla vrací živiny. Vtipné na tom je, že právě voda mě přivedla do tohohle stavu nemohoucnosti. A přesto jsem na ni závislý.

"Co se vůbec stalo, že jsi tak zřízený. Máš rozřízlé ucho, hlubokou ránu na rameni, podlitinu pod okem - kterou nejspíš asi máš stále ode mě - a obrovskou modřinu přes půlku žeber. Mlátil ses s někým?" zeptá se mě zkoumavě, ale vidím v jeho pohledu něco jako starost. Hraje to a vůbec ho nezajímá, co se mnou je, nebo to myslí vážně a bojí se o mě? Přijde mi hodně odtažitý a docela se i přemáhá, aby na mě mluvil.

"Tys neviděl tu potopu, která mě odtáhla až sem?" zeptám se nevěřícně, načež Derek vykulí oči a pootevře pusu. Usuzuji z toho, že ho ta vlna na kopci zřejmě nezasáhla a dokonce ji ani nespozoroval. "Byl jsem u vašeho rohu hojnosti a skrýval se na stromě, abych se dozvěděl, kde jsi. Ovšem ráno jsem v dálce zahlédl obrovskou vlnu a dal se na útěk. Ta vlna nejspíš zabila Ennise a divím se, že nestáhla i Jacksona a Boyda. Ovšem mě a nejspíš nějakého dalšího splátce smetla. Byla tak silná, že sebou brala i stromy a ty do mě pod vodou nejspíš narážely. Ovšem o jeden na povrchu jsem se zachytil a nechal se vést až pod ten obrovský kopec skály, na kterém jsem tě našel. Jenže tady byl vír a já se mu pokusil uniknout. Nakonec, jako by někdo vyndal špunt z vany, voda odtekla pryč a já zůstal ležet na zemi," odvyprávím mu celou tu odpornou historii. Ještě teď mě mrazí, když pomyslím, že jsem mohl klidně v tý vodě umřít, kdyby se sama nevypustila.

Derek jen fascinovaně sedí vedle mě a hledí na mě s pootevřenou pusou. V očích má čiré překvapení a údiv. Zřejmě si myslel, že bych něco takového nemohl přežít ani ve snu. Jenže já přežil. A našel jsem ho. Splnil jsem ty dvě nejzákladnější priority, které jsem si na začátku stanovil.

"Počkat. Jak jsi to sakra dokázal?" zeptá se mě Derek. Docela se mě ta otázka dotkne, ale nedávám na sobě nic znát. Ovšem to nemění nic na tom, že mě podceňuje. A proč vlastně jen tak seděl na nějaký přiblblý skále místo, aby se mě pokoušel najít, když já dělal přesně to samý? A málem jsem se při tom utopil, prochladl a ohluchl. Zřejmě jsem Dereka přeceňoval a on bude opravdu takový, jak jsem si myslel na začátku. Ovšem, kdyby mě chtěl odstranit ze hry, měl přinejmenším sto možností, které stále svírá ve svých rukou. Ale myslím si, že to neudělá z jednoho prostého důvodu - doma by ho lidé odsoudili k záhubě za to, že jsme měli možnost přežít oba a on mě zabil. Ovšem, proč tedy ti splátci říkali, že se mě vydal hledat? Zřejmě usuzovali. Stejně jako já. A stejně jako já se i spletli.

"Odhodlání přežít a najít tě!" řeknu schválně, zda z jeho obličeje při vyslovení této věty dokáždu něco vyčíst. A opravdu se mu v obličeji něco mihne, ovšem nevím, co to je. Až moc rychle to zamaskoval. Nevyznám se v něm. Je ode mě pošetilé od něj chtít něco, co on sám nechce. Ovšem, co po něm chci já? Aby mě měl rád? To jsem jistě zahrabal na tom interview pod zem k zemskému jádru. Proč se mi ale omlouval? Nejspíš z toho důvodu, že si uvědomil mou nevinu v Peetově plánu. Ovšem taky mu dochází, že pokud chceme nějaké jídlo léky a tak dále, musíme tu naš romanci sehrát tak, aby nám sponzoři něco poslali. A mě by se hodil lék na tu zatracenou ránu na mé ruce.

***

Nikdo z nás dlouhou dobu nic nepromluvil. Derek si sedl ke svému batohu a urovnával v něm věci. Já seděl opřený o skálu a přemýšlel jsem o všem možné. Hlava mě stále třeští a celým tělem mi projíždí chlad. Ovšem cítím svou horkou kůži. Horečka se již dostavila. Oči mě pálí tak, jako by mi je někdo zevnitř spaloval. A rána na ruce mě začíná pálit ještě víc.

Začnu se klepat zimou. Vlhké prostředí je špatné na můj dech a já se rozkašlu. Vydávám teď takové zvuky, jako bych si chtěl vykašlat veškeré vnitřnosti. Svou paží už nemohu ani pohnout a když se na ni podívám, vidím odstíny fialové a modré barvy. Už odumírá. Určitě v ní bude infekce.

Derek ke mně okamžitě přilétne a začne na mě sahat. Nejdřív na čelo, pak pod krk a nakonec se podívá na mou pravou paži, kterou necítím. Při tom pohledu se zhrozí a oči vykulí tak, div mu nevyletí z důlků. Možná bych se i zasmál, kdybych měl na něco sílu. Je až vtipné, že jsem unikl smrti hned druhý den ráno, zbavil jsem se ohluchnutí, přežil jsem svisty nožů u roje hojnosti, dokonce jsem překonal i vlnu tsunami a teď mě zmáhá horečka a řezná rána v ruce.

A pak mi svitne. V batohu mám obvazy. A myslím, že když jsem se do batohu koukal, mihly se tam i velké náplasti. Tím by mi mohl uvolnit ruku ze sevření toho mokrého hadru, který mi odstavil přívod krve. Musím jednat.

"Dereku," mluvení mi dělá problém, ale musím mu to říct. Podívá se na mě se strachem v očích, ovšem nepanikaří, za což jsem rád. "V batohu mám obvazy a myslím, že i náplasti," řeknu vysíleně. Sleduji Dereka, jak na nic nečeká a beží k rohu jeskyně, kde je můj batoh. Okamžitě ho rozepíná a začíná z něj vyhazovat věci. Zřejmě už mi batoh prohledával, jelikož ten spací pytel je můj. Poznávám ho podle ušpinění od chleba a podle barvy.

Zřejmě Derek našel oboje, protože přispěchá k mé pravé ruce a pomalu začne rozvazovat to primitivní škrtidlo. Když ho uvolňuje, cítím jak se splašená krev začne hrnout do ruky. Stará krev, která je na té ráně zaschlá, nedovolí projít té nové skrz. Konečně ruku začínám cítit. Tedy brnění v ní. Derek reaguje pohotově a rozdělává náplast. Je dlouhá a on mi ji obmotá po celé šířce ruky dvakrát. Pak projistotu vezme obvaz a třikrát jím projede šířku mé ruky stejně jako s náplastí. Nakonec obvaz utáhne tak silně, aby se nerozvázal a mě proudila krev do ruky.

Ovšem horečka nepolevuje. Ba naopak. Cítím se dehydratovaný, ale nastává stejný problém, jako odpoledne. Nechci mu poroučet, co má udělat. Ta voda je jeho. A navíc už pro mě udělal víc, než dost. Nikdy nebudu schopný mu splatit takový druh laskavosti, jako je záchrana života.

"Děkuju," vyjde ze mě zachrčení. Derek se mi podívá na ústa a beze slov vyskočí na nohy a ze země sebere lahev s vodou. Usoudil jsem, že na mých rtech poznal vysušení a to, že mi horečka bere tekutiny z těla. Když mi ji podá, je stále ještě poloplná. Napiji se, ale nepřeháním to. Musí mu tam něco zbýt, aby se mohl napít i on.

"Jen pij. Mám v batohu ještě jednu!" řekne, když vidí, že ten doušek vody, který jsem si dopřál, nebyl zdaleka dostačující. Napiji se tedy ještě jednou a mnohem víc, až nakonec lahev dopiji celou. S hlasitým oddechnutím nechám svou ruku s lahví klesnout k zemi a hlavu si opřu o skalní stěnu za mnou.

"Děkuju," vysoukám ze sebe už silnějším hlasem. Ovšem pořád je znát, že jsem oslabený horečkou. Voda mi rozproudila krev v žilách mnohem víc a já doslova cítím, jak všechno uvnitř mě bojuje s horečkou, která je způsobena stoprocentní infekcí.

"To je samozřejmost Stilesi. Nenechám tě tady umřít! Ty umřeš až přijde tvůj čas ve dvanáctém kraji. Ne teď a ne tak mladý! A já budu po tvém boku!" řekne naprosto odhodlaně a můj rozum zůstává stát. Myslel tu poslední větu vážně nebo si ze mě jen utahuje? Ovšem...sponzoři. I v téhle zpropadené jeskyni jsou jistě kamery, které nás snímají. A Derek to řekl jen kvůli sponzorům.

Když si to uvědomím, moje srdce se rozlomí na padrť. Ovšem teď musím hrát překvapeného. Před kamerami. "Myslíš to vážně?" zeptám se ho s tak nejlepším tónem překvapení, jaký jen do svého hlasu v tomhle stavu dokážu dát.

A pak přijde něco, čím mou otázku sponzorům potvrzuje. Rychle se ke mně nakloní a jeho rty se dotknou těch mých. Jsou tak hebké a já se v nich ztrácím. Srdce mi buší o sto šest.

Chytrý tah, jak dokázat sponzorům tuhle habaďuru. Ovšem já...Asi se mi právě teď potvrdilo, že k Derekovi cítím ty hluboké city, které jsem si celou dobu nechtěl přiznat. Potvrzuje se mi to, že Dereka miluju...

***
Tak další kapitolka na světě. Dneska skoro o ničem a polovina z toho mě samotnou nebavila. Až ten konec mi přišel zajímavý. A jak to máte vy? Líbí se vám kapitola?☺

Alespoň tu ale máme Dereka, který nebyl nejméně ve třech kapitolách. Co myslíte, jak to bude pokračovat? Pošlou sponzoři nějaký lék nebo se Stiles uzdraví zázračně sám? A co Derek, dělá to všechno jen kvůli léku? Chtěla bych znát vaše teorie a názory.☺

Chci vám moc poděkovat za každé přečtení, hvězdičku i komentář. Takováhle odezva mě nutí psát kapitoly napřed.😍