Vlna. Obrovská vlna, která se táhla přes celou tu část lesa za místem, jež působí jako útočiště pro ty dva zbylé. Ennise a Boyda. Vsadím se, že je to smete hned, jak se k nim dostane, což bude ani ne za pár vteřin.

Běžím tak, jak mi nohy stačí. Míjím jeden strom za druhým. Snažím se neklopýtat o ty odporné kořeny stromů. Vsadím se, že kdybych na tom stromě zůstal, vlna by mě smetla okamžitě i s tím stromem do svých hlubin. Přesně tak, jako smetla před chvílí skoro každý strom, který jí stál v cestě.

Vím, že té vlně neuteču, protože už zdálky slyším křik a vodu, jak pleská svými pomyslnými dlaněmi nad splátci, které právě uvěznila ve svých spárech. Musím se okamžitě dostat někam na vyvýšený bod. Najít nějakou vysokou skálu. Ovšem tady žádné takové nejsou.

Je celkem patnáct mrtvých. Zůstali jsme jen já, Derek, Jackson, Theo, Boyd, Liam, Isaac, Danny a Ennis. A za chvíli z nás ještě dalších pár odejde. Ovšem výbuch z děla zatím nezazněl, tudíž předlokládám, že Boyd i Ennis jsou naživu. Slyším za sebou vlny té zatracené vody, jak se ke mně přibližuje. I kdybych měl v zadku trysky, tohle nezvládnu. Plíce mi doslova hoří a srdce mi za chvíli vyskočí z hrudi.

Patnáct mrtvých během tří dnů. To se taky ještě nestalo. Vždycky se číslo mrtvol během tří dnů v Hladových hrách pohybuje na polovině. Čili na dvanáctce. Ovšem nás už zbývá jen devět a někde mezi převšími je i Derek. Pokud to přežiju, musím ho najít ať se děje cokoliv. On je jediná osoba, které tu mohu důvěřovat.

Najednou si periferním viděním všímám, jak se ke mně někdo připojuje, běží. Nemám čas zkoumat, o koho se jedná. Potřebuji se honem dostat na nějakou vyvýšenou polohu. Na nějaký hodně starý strom se silným kmenem, který nedokáže svrhnout ani ta nejrychlejší vlna tsunami na světě. Ovšem žádný takový tady není. Bodejď by ano. Ti zpropadení tvůrci her mají všechno promyšlené.

A je to tady. První rána z děla. Kdo by to tak mohl být. Boyd, Ennis, Jackson? Ti tři zůstali vlně nejblíž. Ale on vlastně Jackson zmizel ze spárů těch dvou nástrojů na vraždu. Ovšem mohl té vlně běžet vstříc a teď ho chudáka vtáhla do svých spárů a utopila ho.

Už nemohu skoro dýchat, ale vím, že když se zastavím, smete mě ta vlna mnohem hůř. A pak to přijde. Nohy se mi smeknou a já padám do spárů té odporně ledové vlně. Dostihla mě a já mám pocit, jako by přišel můj konec. Odnáší mě někam daleko a sebou bere i spoustu stromů. Povedlo se jí smést ze suchého povrchu i tu osobu, co běžela vedle mě.

Ten proud je tak silný, že se nedokážu pořádně vzpamatovat. Pokud nás chtějí tvůrci zabít, našli si opravdu skvělý způsob, jak to udělat realným. Už to dál nevydržím, potřebuji se nadechnout. Naštěstí je ten nejsilnější proud za mnou, ale voda mě stále rychle unáší pryč. Upustil jsem i ten blbý oštěp. Batoh mám ale stále na zádech, což mou situaci ještě zhoršuje. Ovšem nesmím nechat své jediné vybavení odplavat. Ne! Musím se té vlně vzepřít. A to taky udělám.

Začnu plavat směrem nahoru, i když jsem pořádně hluboko. A docela se mi to i daří. Ovšem hlava mě neskutečně třeští a já nevím, co udělat dřív. Moje plíce potřebují vzduch a to okamžitě. Plavu, jak nejlépe dokážu, ale i tak je to stále ještě kus a já nevím, zda to vydržím.

Nakonec nad sebou, jen pár desítek metrů, uvidím spadlý strom a napadne mě, že bych k němu mohl doplavat a zavěsit se za něj. Plavu k tomu přírodou, nebo v tomhle případě spíš tvůrci, vytvořenému voru. Chytím se ho zespod a vší silou, kterou ještě mám se vyšvihnu nahoru.

Nohama jsem stále ve vodě ale hruď už mám ze zadu na té kládě. Dusím se, jelikož se mi voda dostala do těla nosem. Je to neskutečně nepříjemný pocit. Je to jako bych se rozhodl dýchat oxid uhličitý. Nemožné. Ovšem velké doušky vzduchu, které si teď dopřávám jsou osvobozující.

Znovu se nohama vyšvihnu nahoru. Celé tělo se mi zmítá v neskutečné bolesti, ale dokázal jsem to. Ležím teď celým tělem na tom stromě a zhluboka dýchám. Batoh na mých zádech mé břicho přitlačuje ke kůře stromu, ale to je jen vedlejší. Unikl jsem smrti o vlásek.

Vlna mě stále táhne někam do nepoznaných koutů lesa. Kolik zvířat asi teď zemřelo? A o kolik domovů přišlo? Stáhlo to sebou i Dereka? Je někde nablízku? Neutopil se? Nesmím takhle přemýšlet. On žije. Určitě. Je mnohem houževnatější, než já. Určitě vlnu překonal. Museli jsme oba přežít! Oba se vrátíme domů. Veřím v to.

Nezmůžu se na nic. Jen ležet a čekat, kam mě ta vlna odplaví. Jen sledovat stromy, které zůstaly neponičené. Ještě před chvílí nás bylo devět. Teď už nás je jen osm. Pokud nezazněl výstřel mezitím, co jsem byl pod vodou. Tyhle hry jsou moc rychlé. A hlavně plné vody. A to se mi nelíbí.

A pak si toho všimnu, když zvednu hlavu. Přede mnou je vodní vír, do kterého směřujeme. Okamžitě se převáhnu zpět do vody a plavu proti proudu. Nesmím se do toho víru nechat stáhnout. To by byl teprve můj konec. Nesmím tu zemřít. A nezemřu. I kdybych měl plavat tak, že mi upadnou končetiny. Musím najít Dereka a vrátit se domů. Ovšem plavat proti proudu není nic lehkého. Obzvlášť v promočených věcech s batohem na zádech.

Voda se mi dostává do pusy a já zběsile máchám rukama tak, jak mě to před několika lety učil otec ve vaně. Nejdřív švihnout rukama a pak nohama. Jednoduché jako facka. Ovšem kdyby mě naučil, jak plavat proti proudu, byl bych mu mnohem vděčnější.

A copak kapitolští? Líbí se jim to? Užívají si, zatímco my máme co dělat každou minutu, abychom přežili? S každou sekundou je nenávidím víc a víc. Jsou to obyčejná hovada, a kdybych měl pevnou půdu pod nohama a v puse neměl tolik vody, vykřičel bych to na ně. K čemu jsou nějací sponzoři, když ani jejich dary s tímhle nedokážou nic udělat? K čemu je nějakej Peeta Mellark, když i on je bezmocný? Proklínám je! Všechny!

Pak se ale stane opět něco neuvěřitelného. Voda i se mnou začne klesat k zemi, až nakonec není stopy po tom, že by tu vůbec nějaká voda proběhla. Dokonce bych si i myslel, že jsem se zbláznil, kdybych nebyl promočený a zmrzlý na kost a zem nebyla tak blátivá.

Opět ležím na břiše a zhluboka oddechuji. Každý sval v mém těle neskutečně křičí bolestí. Všude kolem je najednou ticho. Ti, které vlna dostihla a přežili, to mají stejně tak. Ti, kteří jsou nedotknuti tou pekelnou vodou se právě teď vydají na lov ostatních splátců. A právě to mě vyhecuje, abych vstal.

Stává se mi ztěžka, neboť mám všechno naprosto promočené, ale i přes protesty všech svalů v těle, se mi to nakonec povede. Přežil jsem a to je hlavní. Doufám, že jsou tvůrci a kapitolští nadmíru spokojeni. "Nechť nás vždy doprovází smrt," procedím mezi zuby a dávám se do pohybu. Voda mě odnesla někam, kde to neznám. A pokud mě nechtěla zabít, pak mě chtěla dostat právě sem.

Přede mnou se tyčí obrovská skála v níž je velký vstup. Útočiště jako vyšité. Ovšem teď tam bude spousta vody, neboť vstup vede dolů. A já se nechci schovávat někde pod zemí. Ne po tom, co se stalo naposledy. Nesmím nad tím přemýšlet. Udělal jsem to proto, abych přežil. A to se děje. Dokud nezemřu, nebude jejich smrt marná. Nebude jejich vražda marná.

Potřebuji se dostat nahoru. Což je asi tak sedm až osm metrů nad zemí. Trvá mi asi půl hodiny než najdu menší skalku, kterou bych se na tu velkou mohl dostat. Zvedám nohu a pokládám ji na ten asi metr vysoký šutr. Stehenní svaly křičí o pomoc. A na hřbetě svých rukou si všímám podlitin. Narazila do mě spousta klád a já si to uvědomuji až teprve teď.

Pokud by chtěl právě teď někdo zaútočit, nemám šanci se z toho dostat. Jsem promočený, zbitý, unavený a neozbrojený. Nejlepší kombinace toho, jak k sobě přilákat smrt. Opět se v duchu zfackuji za to, jak přemýšlím. Teď se musím soustředit a nevymýšlet ty nejhorší možné scénáře.

Pokládám na skalku své pobité ruce a druhou nohou se vyhoupnu nahoru. Chvíli ztrácím balanc, ale nakonec rovnováhu udržím a vydávám se vstříc kamenému kopci, který je přede mnou. Každý hrot se mi zabodává do paty. Zřejmě mi vlna zničila boty. Ale na druhou stranu na mě krásně svítí slunce. Dodává mi to alesoň trošku síly na to, abych to celé překonal.

Je až ironické, když pomyslím, že jsem první večer vyžadoval vodu. Teď jsem ji dostal tolik, kolik tvůrci usoudili, že potřebuju. Vlastně to jsou velmi velkorysí lidé. Přístě bych byl ale radši, kdyby se mě nepokusila zabít. Ovšem budu se teď držet jen pozitiv.

Nikdo v mé blízkosti není. První pozitivum. Voda mě zanesla ke skále, kterou jsem tak nutně potřeboval. Druhé pozitivum. Svítí a hřeje tu slunce. Třetí pozitivum. Přežil jsem. Čtvrté pozitivum. Udržel jsem si batoh. Páté pozitivum. Skála mi může poskytnout útočiště na pár hodin. Možná i dní. Šesté pozitivum.

Negativ by se našlo nejméně jedenkrát víc, ale zůstanu u pozitiv. Jsem v půlce kopce a už nemůžu. Z mého oblečení se začíná vypařovat voda, což je jen a jen dobře. Známka toho, že se suším. Ovšem nejsem si jistý, zda se teď dokáži rozpohybovat. Musím si dát alespoň hodinu pauzu. Motá se mi totiž neskutečně hlava.

Sednu si na ten drsný kámen a pozoruji krajinu kolem sebe. Bylo by tu i docela hezky, kdyby se mě pořád něco nebo někdo nepokoušel zabít. Vidím před sebou tu spoušť, která po sobě potopa zanechala. Všude spadané stromy. V zemi vytvořené nové a nové potůčky. Všude bláto, které se mi připevnilo na podrážku a já za sebou na kameni zanechal spousty stop. Pokud sem teď někdo míří, bude se mnou opravdu rychle vyřízený.

Zajímalo by mě, kdo zemřel. Myslím, že to zní asi špatně, ale doufám, že to byl buď Boyd nebo Ennis. Kdybych s jedním z nich měl bojovat, bez oštěpu, nepřežil bych ani minutu. A myslím, že Derek by taky nepřežil. Sice by se držel takových dobrých deset až patnáct minut, ale nakonec by ho přemohli.

Podívám se na východ a na to, jak daleko je slunce od obzoru. Soudím, že je něco krátce po poledni, protože se slunce drží stále u té východní strany, ovšem stále stoupá výš po nebi bez mráčků. Snad jsem se alespoň na chvíli zbavil vody. Až budu potřebovat napít, zkrátka zavolám do kamery, ať už bude kdekoliv, že chci další příval tsunami. Myslím, že mi ho ještě rádi poskytnou.

Je nás celkem osm. Osm! Z dvaceti čtyř. Dvě třetiny splátců jsou mrtví. A dalších šest mi stojí v cestě za tím, abych se dostal domů. Mrazí mě v zádech, když si vzpomenu na loňské hry, ve kterých mezi zbylími osmi, byla i Laura. A nakonec i jako osmá od konce zemřela. Tedy pokud si dobře vzpomínám. A jestli na to Derek myslí, určitě ho to teď trápí.

Zahřeje mě u srdce fakt, že se mě vydal hledat. Nechce vítězství jen pro sebe. Chce to vyhrát se mnou. Nechápu, jak jsem si o něm mohl myslet špatné věci. Teď už s jistotou mohu říct, že mu důvěřuji. Neviděl jsem ho celé dva dny a nemluvil s ním celé tři dny. Chybí mi. Hodně. A musím si už konečně připustit, že jsem asi zamilovaný. Stále si tím nejsem stoprocentně jistý, ale jak si jinak vysvětlit radost z jeho přítomnosti? To splašeně bušící srdce, když se na mě jen podívá? To je něco, co jsem doposud nezažil. A líbí se mi to.

Ani nevím, kolik hodin jsem tam seděl, ale když jsem se podíval na slunce, bylo uprostřed oblohy. V přesné rovině mezi východem a západem. Už je určitě pravé odpoledne. Pomyslím se. Čekám, že až se zvednu, půjde to ztěžka díky mokrým věcem, ale moje věci se stačily vysušit a já jsem o nějakých přibližně dvacet kilo lehčí. Zvedám se tedy a vydávám se zdolat ten zbytek kopce. Jde o nějaký ten kilometr, který po té celé cestě jistě zvládnu.

Ovšem hlava se mi stále motá a já na ruce cítím štípání. Spíše na paži. Nekouknu se tam ale. Teď nemám čas se zabývat bolístkami. Na ty se podívám až dorazím nahoru. Svaly opět křičí bolestí, ale nevnímám to. Mám před sebou důležitý úkol. Dostat se nahoru, najíst se, pokud bude čeho a trošku se prospat. To mě přivádí k tomu, že si budu muset opatřit oštěp. Určitě voda donesla některé zbraně až sem společně se mnou. V rohu hojnosti jich druhá skupina měla spoustu  a Ennis po Isaacovi házel jedním oštěpem za druhým.

Trvá mi to asi dvacet minut, než konečně dojdu nahoru. Ale hned, jak si stoupnu na ten vrcholek, zamrazí mě. Sedí tam někdo, zády ke mě a kouká na krajinu. Ovšem, když se ta osoba otočí, cítím značnou úlevu a štěstí. Je to konečně Derek.

"Oh můj bože, Stilesi!" řekne a ihned si stoupá na nohy a během chvilky ke mě míří. Hlava se mi motá čím dál víc a začínají se mi dělat mžiky před očima. Vidím Dereka dvojitě. Něco se mnou není v pořádku. "Bože Stilesi! Ty krvácíš!" skoro až vykřikne můj spolukrajan, ale to už přestávám vnímat a propadám se do temnot své mysli...

***
Připravte famfáry, vystrojte hostinu a nezapomeňte mě pozvat. Stiles konečně našel Dereka, i když hned zkolaboval. No doufejme, že to nebude nic vážného, ale konečně ho našel a to je hlavní. Navíc splátců už je jen osm a s každým dnem jich ubývá víc a víc. Kdo myslíte, že zbyde jako poslední? A co myslíte, že se v příštích kapitolkách stane? Chtěla bych znát vaše teorie.☺

Tak trošku jsem koukala na statistiky a ani jsem předtím nepostřehla, že má příběh víc jak 200 hvězdiček a skoro 1000 přečtení. Jste fakt skvělí. Co bych si bez vás počala. Moc vám děkuju!!!❤