Je mi špatně od žaludku a myslím, že za chvíli vyvrhnu celou snídani. Navíc pořád pořadně neslyším, což může být i můj konec, jelikož kdokoliv kdykoliv může běžet za mnou. Potřebuju nutně najít Dereka. To mi ale znesnazuje ten zatracený déšť, jekož kapky mi každou chvilku padají do očí. Už několikrát jsem se sklouzl a málem si zlomil nohu. Musím ho najít ještě dnes!

Běžím stále dál a dál a přede mnou není nic jiného, než stromy. Před očima stále vidím Ethana napíchnutého na mé kopí, jak na mě kouká očima, jež ztrácí život. Jestli se odsud dostanu, nikdy tento úkaz ze své hlavy nedostanu. Zabil jsem. Dva. Zabil jsem dva lidi. Dva bratry. Dvojčata.

Cítím, jak se sluch stále nevrací k sobě a já se musím každou chvíli otáčet a rozhlížet. Ovšem i kdybych někoho zahlédl, co bych udělal? Zabil bych dalšího člověka? Udělali ze mě vraha během čtyriadvaceti hodin. Bože, co jsem to jen provedl.

Míjím strom za stromem, keř za keřem, skalku za skalkou, ale nikdo nikde. Připadám si v tuhle chvíli tak strašně sám. Nechci vypadat jako dítě, které stále fňuká za svým domovem, ale právě teď bych se potřeboval vyplakat v matčině náruči. Říct jí, jak moc mě mrzí to, co jsem provedl. Jak asi reagovala, když to viděla? A jak asi reagovali otec a Scott? Ještě pořád Melisse připadám tak nevinný? Myslím, že má nevinost skončila už předevčírem, kdy jsem celému světu lhal, že jsem bezhlavě zamilovaný. Jsem lhář a vrah.

Najednou před sebou uvidím padat malý padáček a na něm připevněnou malou nádobu. Na padáčku je zobrazeno číslo dvanáct. Sponzorský dar. A je na něm číslo mého kraje. Okamžitě se zastavuji a natahuji dlaně. Ovšem, když si vzpomenu na ten padáček, který se snesl ze vznášedla, odstoupím několik kroků dozadu a čekám, až dopadne na zem.

Když se tak stane, nic nevybouchne, a tak se k němu rozeběhnu a uvolním nádobku z padáčku, na který padá ten odporný déšť. Mokrýma rukama se snažím nádobku otevřít, ale víko je až moc dobře zaděláno a mé prsty po nádobce kloužou. Nakonec uchopím spodek své bundy a vnitřní stranou se mi víko povede otevřít. V nádobce se nachází malá lahvička a vzkaz.

Kápni si do obou uši jen jednu kapku a zbytek si nechej na později. P. Peeta. To je jediné vysvětlení písmenka P. Je to první sponzorský dar. Rozhlédnu se po okolí a usměju se. Vím stoprocentně, že mě teď zabírají kamery. Tedy pokud někde neprobíhá nějaká rvačka. To kapitolské baví mnohem víc. Rty naznačím slova poděkování a lahvičku otevřu. Jsou to kapky do uší, které musely stát majland a na jeden takový lék se museli složit nejméně dva sponzoři.

Nahnu hlavu na stranu a přesně podle návodu nechávám spadnout jednu kapku do pravého ucha. Následně to zopakuji i s levým uchem. Neuběhnou ani dvě minuty a já opět slyším. Možná i lépe než před tím. Slyším totiž jak každá kapka kolem mě dopadá na zem. Jako když na zem pustíte špendlík. Je až neskutečné, jak jsou kapitolské léky účiné. Ovšem my, obyčejní lidé, si je dovolit nemůžeme.

Rychle nádobku, kterou můžu používat místo flašky, i s tím lékem zastrkuji do promočeného batohu a vydávám se na cestu. Teď už neběžím. Moje nohy by další nápor nezvládly a tak jdu rychlým tempem. Vydávám se na jih, jelikož podle té zimy a těch studených kapek usuzuji, že budu na severu. A podle toho místa, kde jsme včera začínali, a kde se nachází roh hojnosti, si dovolím tvrdit, že to byl severozápad. Tudíž druhý roj hojnosti bude na jihovýchodě. Ovšem teď musím jít hlavně na jih. Je totiž celkem dost jasné, že se tam Derek vydal. Podle toho, co mi vyprávěl na tréninzích, se rád zdržuje hlavně na jihu, jelikož na této světové straně je pro Dereka vidět nádherný západ slunce se spoustou barev.

Ovšem, když nad tím tak přemýšlím, je ode mě pošetilé, že myslím na takovou blbovinu, když je pro Dereka v tuto chvíli západ slunce asi to poslední, na co dokáže myslet. Stejně tam ale musím dojít.

***

Nevím, jak moc pošetilý jsem byl, ale cesta je až příliš dlouhá. Jsem teprve v půlce a už nemůžu. Navíc podle toho, jak obloha s každou minutou potemňuje, si dovolím tvrdit, že už je zase podvečer. Prošel jsem různé části toho zatraceného lesa a stejně jsem v půlce. A navíc mi to zabralo celý den. Promočený jsem až na kost a pochybuji, že ten chleba, co mám v batohu, bude ještě jedlý. A navíc od něj budu mít pošpiněné všechny ty věci.

Teď ale není čas řešit promočený batoh. Musím si najít útočiště na noc. Jenže opět nastává ten stejný problém jako včera. Kde mám sakra nějaký úkryt najít, když tu jsou jen stromy a nízké keře. A tentokrát tu není žádná malá skalka. Stromy jsou tak mokré, že bych sklouzl z první větve. Co teď? Přece nemůžu jít celou noc.

Několikrát si promnu obličej a odstraním z něj tak ty kapky vody, které se mi na něm usadili. Popojdu ještě několik pár metrů, ale cítím, jak moje nohy vypovídají službu. Mokré a těžké prádlo mě akorát táhne k zemi a celý den jsem neměl nic v puse. Ovšem vody je všude najednou habaděj. A dusno je ještě horší.

Nedá se ale nic dělat. Budu muset jít tak dlouho, dokud nenarazím na nějakou primitivní skálu. Ovšem pochybuji, že nějakou najdu, když na nebe útočí temnota. A jestli bude taková bouřka jako dnes k ránu, můžu si být jistý tím, že uhodí do nějakého stromu, který se mě pokusí zabít.

Jsem beznadějný. A pak uslyším nedaleko od mě kroky a tlumené hlasy. Ovšem není to zas tak blízko. Je to několik kilometrů daleko, protože nikdo kolem mě není. A hlasy jsou takové, že by nevyplašili ani zvěř. Jak je možné, že to slyším až sem? Copak mi ten lék nějak zmutoval sluch a ušní bubínky teď snesou víc?

Ovšem to musí jít stranou. Musím zjistit o koho se jedná. Mohlo by se třeba jednat o někoho z té druhé skupiny, ve které byl Derek. Přece jen Aiden a Ethan byli také rozdělení a našli se. Nemůže být tak těžké najít Dereka a vymyslet nějaký plán.

Snažím se jít tak neslyšně, jak jen to jde. Přestalo pršet, což je na jednu stranu dobře a na druhou špatně. Špatně z toho důvodu, že země čvachtá a dešťové kapky přebíjely ten zvuk našlapování mých nohou. Našlapuji po špičkách, protože to mohlo být opravdu někde blízko a já bych se nerad utkal v dalším zápase. Pro dnešní den toho mám až po krk.

Ujdu asi nějaké dva kilometry a přede mnou se rozprostírá východ z lesa na nějaký plac. Ne nějaký. Na plac druhé skupiny a druhý roh hojnosti. Přejdu o něco blíž a schovám se za strom. Jsem v dostatečné dálce aby mě nikdo neviděl a dostatečně blízko, abych slyšel každé slovo.

Podle obličejů poznávám, že se jedná o Boyda z prvního kraje a Ennise ze čtvrtého. Hlídají roh hojnosti, kde mají naskládané veškeré zásoby. Ovšem určitě mají větší skupinu, která se vydala na lov. Musím být opatrný a zapadnout. Přijde mi, že se mi asi zdálo, že se nad neseby rozprostírá temnota, neboť tady dokonce svítí sluníčko a kůra stromu je úplně suchá. A pak si opožděně uvědomuji, že jsem došel na jihovýchod. A jak jsem předpokládal. Mají tu lepší počasí.

"Jak dostaneme toho hajzla z dvanáctky?" zeptá se Ennis Boyda a já napínám uši, abych zachytil každé jejich slovo. Teď se snad dozvím něco, co by mi pomohlo Dereka najít.

"Jackson s Isaacem ho šli hledat. Prý se vydal hledat toho zaláskovanýho." Boyd to podává s takovou nechutí. Jak jsem předpokládal, Derek se mě doopravdy vydal hledat. Ovšem, jak daleko došel?

"Jestli přijdou s nepořízenou, oba je zabiju," řekne Ennis a oba se začnou smát. Je mi z nich zle.

Takže žádná nová informace. Derek je naživu a vydal se mě hledat. Jen jestli přemýšlí stejně jako já. Pokud ano, došlo mu, že já jsem se ho vydal hledat taky. A taky mu došlo to, že naše tábořiště je severozápadně. Jenže jestli se vydá přímo tam, bude to hodně špatný. Je tam spousta splátců, kteří by ho mohli snadno zvládnout.

Já ale už necítím nohy a jediné, co mě napadá, je vylézt na tenhle zatracený strom a být tak tichý jak jen to jde. Nemusím spát. Stačí, když si na chvíli, na pár hodin odpočinu a pak se vydám za Derekem. Jestli šel celý den, určitě k našemu tábořišti taky dorazil.

Šplhám neslyšně na strom. Jsem vděčný za to, že nemám takové svaly jako ostatní. Některé větve by pode mnou mohly prasknout a já bych o sobě dal vědět. Vyšplhám do výšky čtyř metrů a usedám na jednu z tlustých větví. Opatrně si sundám batoh a kontroluji stav svých věcí. Jak jsem předpokládal, chléb je naprosto promočený stejně jako spacák a ostatní věci. Budu hold muset zůstat delší čas tady, aby mi všechno stačilo uschnout. Jediné, co je v pořádku jsou slaninové proužky se syrečky. Vytáhnu z folie jeden syreček a s chutí ho jím. Je tak příjemné moct zase něco žvýkat.

Pak ale uslyším výstřel z děla a mé tělo pohlcuje panika. Co když Jackson s Isaacem našli Dereka? Co když ho zabili? Ovšem Derek je namakanější, než ostatní splátci. Tedy alespoň víc, než Isaac s Jacksonem. Ale svaly taky nejsou rozhodující faktor. Když pomyslím na bratry, které jsem dnes zabil...Dělá se mi z toho špatně. Ani si neuvědomuji, že při té děsivé vzpomínce opět svírám svůj oštěp blíž k tělu. Ten vražedný nástroj, který mi pomohl zabít dva chlapce.

I nad touto částí lesa se začíná projevovat podvečer a obloha potemňuje. Sedím tu už dvě hodiny a stačil jsem si sníst všechny slaninové proužky. Ale alespoň jsem uschnul a s tím i napůl poživatelný chleba.

Obloha už je temná a na mě padá únava. Ovšem nemám nic, čím bych se ke stromu přivázal, abych nespadl během spánku. Navíc jsem moc blízko těm strojům na vraždění a ti by mohli zaregistrovat pohyb některé z větví vedle mě. Musím zůstat vzhůru.

Po celém okolí se opět rozehraje hymna a během toho se promítají fotky padlých splátců. Dnes padli čtyři a já se podivím. Dnes jsem slyšel jen tři výstřely. Muselo to být, když jsem ohluchl. Nejspíš.

Na nebi se objevuje chlapec z druhého kraje jménem Mason. Tudíž už začínají umírat i profesionální splátci. Po Masonově fotografii následuje chlapec jménem Jordan ze čtvrtého kraje. Další profesionální splátce. A pak oblohu zaplňují bratři Aiden a Ethan. Zemřeli mou rukou. To já můžu za to, že se tu teď promítá jejich fotka.

"Lidi!" uslyším zakřičení, které vychází přímo zpod stromu, na kterém jsem. Celé moje tělo zastaví svoji činnost a já jen strnule čekám, kdy ten parchant oznámí, že si mě všiml. Jenže pak běží dál a já v měsíčním světle poznávám Jacksona a za ním Isaaca, jak míří k rohu. "Mluvil jsem s Theem, skoro všichni se drží poblíž rohu hojnosti. Dokonce dnes i dva sám zabil. Ale jediný, koho od začátku neviděl, je ten zaláskovaný!"

Slyším jak z jeho hlasu srší pobavení, které se mísí s hněvem. "Prej dokonce i ti dva, co byli dvojčata, pobývali blíž a když je chtěl zabít, vždycky se ubránili. Ale dneska je prej neviděl. A teď když jsem viděl ty fotky, došlo mi, že je buď musel skolit ten zaláskovanej, Danny anebo Derek," pokračuje a hlas mu hrubne. Zjevně má vztek. Ale na co? Že je nezabil sám? Bože, jak můžou být tak bezcitní? Nechápu je.

"Našli jste ho?" zeptá se Boyd, jako by přeslechl to, co Jackson říkal. Obličej mu brunátní hněvem.

"Ne," odpoví Isaac a začne utíkat. Určitě prohlédnul to, že se na něj po téhle odpovědi bude chystat zabíjačka. Musím uznat, že je opravdu mrštný, neboť po něm Ennis začíná vrhat nože a dokonce i oštěpy. Oštěpy, kterých je škoda! Nakonec Isaac mizí v lese a já svůj zrak přesunu na místo, kde ještě před chvílí stál Jackson. Ten se taky někam asi rozutekl. A nebo ho někam zatáhli. Ovšem na dva dny je těch smrtí moc.

Jsem tak unavený, že neuškodí, když si na chvíli zdřímnu. Vím, že je to pošetilý nápad. Tahle aréna je plná monster, kteří čekají na mou smrt a já se jim možná teď vydávám napospas. Ale už nevydržím být vzhůru. Déle ne a netrvá dlouho a já se ponořím do světa snů.

***

V uších slyším divné šplouhání někde v dálce. Ovšem oči mám stále zavřené a odmítám je otevřít. Hned jakmile si uvědomím, kde jsem, otevřu oči. Bodá mě ranní slunce a já musím zamhouřit oči. Divím se, že jsem nespadl. Ovšem v ruce nesvírám ani batoh a ani oštěp. Podívám se dolů a všimnu si, jak to oboje leží pod stromem. Podívám se do dálky a moje srdce se zastavuje. Celé mé tělo musí okamžitě reagovat, jinak je se mnou amen. Okamžitě, co nejrychleji slézám dolů ze stromu. Je mi jedno, jak moc velký rámus dělám a kdo všechno si mě všimne.

Když slezu ze stromu, popadnu batoh, který si hodím na záda, do ruky uchopím oštěp a běžím, co mi nohy stačí. K místu, kde jsem právě strávil tolik hodin, se žene obrovská vlna vody, která sebou bere všechno, co jí stojí v cestě...

***
I dnes mám pro vás kapitolku Hunger Games. Snažila jsem se to napsat podle toho, jak jsem to měla v hlavě nastavený a uspořádaný, ale nepovedlo se, jelikož jsem tu vlnu chtěla původně dát až do další kapitoly. No snad to nevadí.😨

Každopádně co myslíte, kdy najde Stiles Dereka? A povede se mu vůbec utéct před tou vlnou? Stane se mu něco vážného? Ráda bych znala váš názor a doměnky.😎

Chci vám moc poděkovat za to, jak i tento příběh podporujete svými komentáři a hvězdičkami. Strašně si toho cením. A doufám, že se vám příběh líbí a nezklamal vás.☺