Když jsem si jistý, že za mnou nikdo neběží, nejde či nepronásleduje, z běhu přecházím do rychlé chůze. Jsem si jistý, že mě nikdo nepronásleduje, ale nikdy nevíte, a tak se raději nezastavuji. Tak moc bych chtěl prohlédnout obsah batohu, ale nemůžu, jelikož jediná zastávka by sem během chvilky mohla přilákat ostatní splátce. Ovšem stále si myslím, že profesionální splátci z prvního, druhého a čtvrtého kraje jsou jistě u rohu hojnosti a zabírají si veškeré zásoby a zbraně, které tam zbyly.

Zajímalo by mě, zda mám v tom batohu nějaké občerstvení. Alespoň pro dnešek, než něco ulovím. Ani si nejsem jistý, zda tu jsou nějaká početnější zvířata, neboť během celé té doby, co jsem sprintoval od rohu co nejdál, jsem zahlédl jednoho jediného králíká.

Při chůzi myslím na to, jak nám sáhli tvůrci přes rozpočet a rozdělili nás. Ale dává to smysl. Řekli, že je možné, abychom vyhráli dva ze stejného kraje, ovšem nikdo neřekl, že budeme od začátku spolu. A vůbec poprvé v dějinách Hladových her, se stalo, že nebyli všichni splátci ze všech krajů na jednom místě. Napadá mě, že když nás takhle rozdělili, mohli by tu být rohy hojnosti dva. Určitě i ta druhá skupina má místo, kde si museli vzít zbraně a jídlo. A co Derek? Připletl se do té největší rvačky z celých her nebo si jen pobral pár zbraní, někoho omráčil stejně jako já a pak vítězně odkráčel? Jsem si jistý, že Derek žije. Je silný a dokáže se ubránit. Ovšem pomyšlení, že je ve skupině s Boydem z prvního kraje mi nahání husí kůži. Na toho by nestačili ani dva Derekové. Snad se tedy můj parťák střetu s ním vyhnul.

Obloha se zatahuje a na arénu padá podvečer. Nemám ponětí o tom, kolik je hodin, protože nebe nenechalo propustit ani paprsek slunce, který by mi napověděl, kde se ta zpropadená koule světla nachází. Všude kolem mě jsou jen mokré stromy a keře. Potřeboval bych se nutně něčeho napít, ovšem kromě mokrých keřů a stromů tu žádný pitný zdroj není.

Zastavím se a rozhlédnu se po okolí. Stromy, stromy a zase stromy. Pár pěšinek, které naznačují stezky, kterými bychom se měli vydat. Ovšem  po těch stezkách můžou jít i ostatní splátci, se kterými bych se nerad setkal. A právě teď jsem v úzkých. Nemám se kam schovat. Všude je jen roští. Zničehonic se ale podívám pozorněji na roští pár metrů ode mě. Vypadá to, jako by tam bylo něco schovaného, neboť větve roští jsou v nepřirozeném úhlu.

Popojdu pár kroků blíž a všímám si něčeho, co vypadá jako obrovský kámen. Určitě je za tím keřem schovaná nějaká skála nebo vstup do nějakého podzemního úkrytu, které si vybudovala zvěř. Ovšem tohle je holý nesmysl, jelikož v aréně do včerejška ještě nic, kromě stromů, keřů a hmyzu, nebylo. Nevím, co si o tom myslet, ale pokud mi ta skála poskytne útočiště na noc, budu ten nejšťastnější člověk.

Ovšem v cestě mě vyruší výstřely z děla. Jeden za druhým. Zřejmě už skončily vraždy u rohu hojnosti nebo v tomto případě u obou rohů hojností. Přemýšlím, kdo by mohl zemřít, jelikož tento ročník se zdá jako jeden z nejsilnějších. Tvůrci letos rozdali hodně desítek v přehlídce schopností splátců a pokud každý, tak jako já, dostal zbraň, se kterou umí zacházet nejlépe, máme všichni téměř vyrovnané síly.

Pak dělo svůj zvuk utne a já napočítal celkem jedenáct vystřelení. Tudíž je jedenáct mrtvých. A co si vzpomínám, tak se do nich zařazuje i ten mladík jménem Brett, který po mně vrhal noži. Byl ze třetího kraje. Ovšem nezaměstnávám mysl tím, kdo zemřel. Teď si musím obstarat útočiště na noc a hlavně vodu. Kterou budu muset vymačkat z listů na tom keři.

Opatrně odsunu šikovně naskládané větne a zjistím, že se tam opravdu nachází menší skalka, v níž je prohlubeň, která vede dolů. Pokud je tahle nora vlčí, vlk už se sem nevydá, protože ucítí můj pach a bude se bát, i když myslím, že ten, kdo by se měl v tuhle chvíli bát, jsem já.

Neodhrnuji křoví moc, abych ostatním splátcům nenaznačil, že se zde někdo schovává. Sednu si na bobek a poté strčím obě nohy dovnitř. Z horní části skály na mé nohy dopadají kapky po vydatném dešti. Po uměle vyvolaném dešti. Nakonec se nadechnu a se silně bušícím srdcem sjedu po kluzké hlíně až dolů. Opět mě obklopuje tma ze všech sran, ovšem ze zhora proniká trošku světla z venku. Uvnitř naštěstí nic není a vypadá to, že tu už dlouho nikdo nebyl. A já mám na mysli, že ta jeskyně je tu vybudovaná naschvál, aby někomu, kdo ji objeví, sloužila jako útočiště. Docela mě zahřeje u srdce, když si uvědomím, že tím někým jsem já.

Vyšplhat zpět nahoru se dá krásně. Vyzkoušel jsem si to a pro jistotu jsem křoví narovnal tak, aby nikdo nic nepoznal. Ovšem ten, kdo chodil na lov do lesa zná tyhle finty zvířat, a tak mě tu brzy najde. Jen doufám, že to nebude dnes. Přece jen splátci jako já se budou schovávat přes celou noc a ráno vyrazí dál hledat své protějšky. Profesionální splátci se spojí a půjdou hledat své oběti.

Sesunu se co nejblíž světlu a potichu rozepnu černý batoh se šedivými popruhy. První, co vyndám je prázdná láhev. Hned jak ji vidím, mě napadá, že bych ji mohl postavit na zem otevřenou a kapky z horní části skály nechat napadat do ní, aby ji alespoň z části naplnily.

Když tak udělám, přesunu se zpět k batohu a začnu vytahovat další věci jako je spacák, který mě bude chránit v noci před zimou, malý nožík, který se taky jistě bude hodit na stahování zvířat z kůže, obvazy, náplasti, malou půlku chleba, po kterém se mi hned zbíhají sliny, pár proužků slaniny a syrečků a nakonec, na dně tašky, leží dvě zrcátka. Bože, k čemu mi budou zrcátka? Někdy se opravdu pozastavuji nad tím, jak jsou někteří lidé idiotští.

Vše nepotřebné nastrkám do tašky a venku si nechám jen lahev, do které padají kapky, pár proužků slaniny a spacák. Venku už se začíná stmívat a do mého úkrytu vpouští čím dál větší tmu. Sedím na místě a ani se nehýbu, nevím totiž, kam jsem položil tu lahev a nerad bych ji shodil a nechal tu trošku vody, která stačila nakapat do lahve, vylít.

Odkusuji slaninu a koukám stále na východ z jeskyně. Pochybuji, že dnes budu spát klidně. A pochybuji, že budu spát dlouho. Ale přece jen něco musím naspat, abych byl na ráno alespoň trošku čilý a připravený jít hledat Dereka.

Zajímalo by mě, zda si našel taky nějaký úkryt. A zda je vůbec v pořádku. Nemyslím tím, že musí být nutně mrtvý, ale může být pořezaný, spálený, zmrzačený. Cokoliv. Určitě ho taky rozhodilo, že jsme takhle rozdělení. Co bych dal za to, kdybych ho měl teď u sebe.

Najednou se začíná ozývat hymna Panemu a obloha se rozjasní. To je jen jediné znamení. Teď budou na obloze promítat fotky padlých splátců za dnešní den. A já si stále pamatuji, že jich je jedenáct.

Vyšplhám nahoru a škvírkou mezi dvěma větvema pozoruji oblohu, na které je emblem Panemu. Hymna hraje a přichází první fotografie a u ní číslo kraje. Jako první se objevuje fotogradie Bretta, který je ze třetího kraje. Tudíž splátci z prvního a druhého kraje jsou oba naživu. Po Brettovi následuje Corey, také ze třetího kraje. Tudíž trojka vypadává ze hry. Dál je tu nějaký korejský chlapec, jehož jméno mi uniká. Je ze šestého kraje. Oba splátci ze čtvrtého a pátého přežili. Po něm následují oba chlapci ze sedmičky, osmičky, devítky a desítky. Pak emblem mizí a obloha je opět tmavá a zatažená.

Zbývá nás třináct. Oba z prvního - Liam a Boyd. Oba z druhého - Isaac a Mason. Oba ze čtvrtého - Jordan a Ennis. Oba z pátého - to jsou ti dvojčata, o kterých jsem si myslel ze začátku, že vidím dvojitě. Ethan a Aiden. Jeden ze šestky - Danny. Oba z jedenáctky - Jackson a Theo. A oba z dvanáctky - Derek a já.

Derek žije. Přežil tu největší rvačku a bitku. Snad je v pořádku a snad jde po té stejné cestě jako já. Doufám, že ho zítra vypátrám. A doufám, že pak už zvládneme nějak přežívat.

Roztáhnu opatrně spacák. Dávám si pozor na to, abych nedruknul do lahve, která už je jistojistě alespoň z jedné třetiny naplněna. Mám sucho v ústech a rád bych se napil, ovšem nevím, kde ta zatracená láhev je a v téhle tmě nerozeznám ani jednu nohu od té druhé. Už aby bylo ráno a já mohl vyrazit.

Opatrně zalezu do spacáku a hlavu si položím na poměrně vlhkou hlínu prolezlou broukama. Ústa držím zavřená pro případ, že by se mi nějaký ten brouk vydal k puse. Ovšem zanedlouho mi přímo na rty spadne kapka ze stropu. Je tak moc osvěžující, že cítím, jak se mi do vysušených a popraskaných rtů vrací život. Napadá mě, že bych mohl ústa malinko otevřít a čekat, až mi pár kapek spadne dovnitř.

Po asi deseti minutách jsou i má vysušená ústa částečně uspokojena a já cítím, jak se mi v ústech opět vytváří sliny. To je dobré znamení.

Myslím na to, zda tu jsou kamery. Určitě ano a moji rodiče teď jistě koukají na to, jak jejich jediný syn bojuje o život jak s přírodou, lidmi, tak se svým vlastním tělem. Instinktivně sáhnu na místo, kde leží můj oštěp a když ho nahmatám, přivinu si ho víc k tělu a zavírám oči, načež mě spánek navštíví hned, jak to udělám.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ovšem připadá mi to jako chvilka a já mám oči dokořán. Venku je stále ještě tma, ale vypadá to, že se za chvíli rozjasní. Pak uslyším hrom a bojující kapky, které dopadají na skálu a všude kolem ní.

Okamžitě vstanu. Už konečně vidím, kde ta zpropadená láhev celou dobu byla. Jen několik málo desítek centimetrů od mé natažené ruky. Ještě štěstí, že jsem se se spacákem rozhodl zůstat pod východem z jeskyně. Další hrom osvítí rozjasňující se oblohu a já skládám spacák a otevírám batoh. Vytáhnu chléb a ulomím si kousek. Mám hlad, že bych snědl snad i promočenou stromovou kůru.

Připomíná mi to okamžiky, kdy Scott a jeho matka neměli co jíst. Tenkrát jsme to ovšem nevěděli. Scott chodil potají do lesa sám a trhal kůru ze stromů, aby mohli s matkou zaměstnat svá ústa. Jednou, když jsme šli s otcem opět na lov, jsme ho našli hlouběji v lese, jak sedí a brečí. Celé jeho tělo se klepalo, oči měl úplně červené od pláče, a vzlykání šlo slyšet na míle daleko.

Oba jsme k němu okamžitě přiběhli a začali se ho vyptávat. Když nám sdělil, že nemají s matkou co jíst, a že když sem šel odtrhat kůru, štípla ho vosa. Naštěstí to byla ta normální vosa, která dá žihadlo a uletí. Otec ho vzal do náruče a začal ho uklidňovat. Při tom pohledu mi tenkrát vhrkly slzy do očí. Zapomněli jsme na nějaký lov a oba se vydali i se Scottem k nám domů, kde mu matka dala najíst a napít. Já doběhl pro Melissu a nakukal jsem jí něco. Už přesně ani nevím co. Přece jen to je sedm let zpátky a moje paměť není tak dobrá. Melissa okamžitě přiběhla k nám. Matka ji beze slov posadila za stůl a nabrala ji obrovskou porci jehněčího s bramborem. Melissa seděla a koukala na jídlo jako na posvátné zjevení. Pak se do něj beze slov pustila.

Nakonec to dopadlo tak, že ji otec seřval za to, že mu nic neřekla a matka jí a Scottovi nabalila dva velké bochníky chleba, sýr, pár jahod a pár zákusků. Přece jen jsme tenkrát byli ještě pekaři. Od té doby je můj otec kontroluje každý den. Zda mají co jíst.

Při té vzpomínce mě píchne u srdce. Ukousávám ten malý kousek chleba, který jsem si odlomil, když v tom slyším nade mnou hlasy. Chleba i se spacákem okamžitě strčím do batohu, který vezmu společně s oštepem a schovám se za levý roh jeskyně.

"Aidene nelez tam! Může tam být nějaké zvíře!" slyším hlas, který se rozléhá po celé téhle malé jeskyni. Moje útroby se stahují a já si k tělu tisknu oštěp a mezi nohama na zemi mačkám batoh. Nedýchám ani.

"To nebude zvířecí nora. Támhle, vidíš?" uslyším druhý hlas, který je mnohem blíž. V tom si všimnu, že jsem nechal na zemi ležet tu zpropadenou flašku, do které teď padají kapky. No spíš z flašky přetékají. Bože, já jsem takový hlupák. Teď je se mnou určitě amen. Zabijí mě. Jsou v přesile.

"Flaška. Omrkni to, já zůstanu venku a pohlídám to tady!" řekne Ethan a slyším kroky, které se vzdalují nedaleko od jeskyně. Ovšem právě teď se jeho bratr, Aiden, snaží sjet dolů. Sakra, sakra, sakra!

Najednou se přímo vedle mě objeví postava, která civí na tu flašku, načež k ní přejde, aniž by si mě všiml. Stojím a koukám na jeho záda jako na svatý obrázek, než mi dochází, co musím udělat.

Instinktivně sáhnu pro oštěp a šplouchavé kroky, kterými jsem právě odstoupil od stěny, jsem udělal randál a upozornil na svou přítomnost. Aiden se rychle zvedne a s kudlou v ruce otočí. Ovšem já jsem rychlejší a druhou stranou oštěpu mu vrazím silnou ránu přímo do obličeje. Aiden se svalí na zem. Zřejmě jsem mu dal obrovskou ránu, když v tom si všimnu, jak mu z hlavy vytéká krev. Přece jsem ho nezabil. To přece ne!

Ovšem celou krajinou se ozve výstřel z děla a mě je jasné, že jsem ho zabil. Teď nemůžu propadnout depresím. Ne, teď nemůžu! Překročím bezvládné tělo Aidena a sáhnu po lahvi, když v tom proti mě vyletí malý nožík. Okamžitě cítím, jak mi z ucha vytéká krev a pulzuje mi tam strašná bolest.

V tom splátce, který to způsobil sjede dolů. Je to Ethan a vypadá rozzuřeně. Na nic nečekám a hodím po něm lahev plnou vody. Ta ho zasáhne do břicha, ovšem nic s ním neudělá a voda, která celou noc kapala do lahve, je dočista pryč. Ovšem Ethan vrhá nůž po noži a já je jen tak tak odstraňuji z cesty svým oštěpem. Najednou se proti mně chlapec vrhne a já nastavím ostrou hranu oštěpu před sebe a zavřu oči.

Uslyším zalapání po dechu a následný kašel. Nečím se dáví. Ne něčím. Svou krví. Otevřu oči a vidím, že Ethan stojí přede mnou, z úst mu vytéká krev a on na mě bezmocně kouká. Je napíchnutý na hranu mého oštěpu. Naprosto nevěřícně na něj koukám. Tohle se nestalo. Ne! Nezabil jsem oba během pár minut. Ne! Ne! Ne!

Z očí mi vyjedou kapky slz, když uvidím, jak celé Ethanovo tělo povadlo a hlava mu klesla dolů. Srdce mi bije neskutečně rychle. Ani si nevšímám, že už je slunce na obzoru a blesky polevily. Ovšem venku stále prší.

Nakonec Ethana opatrně popostrčím z oštěpu, na kterém následně zůstává krev. Teď o tom nesmím přemýšlet. Musím vzít svoje věci a vypadnout odsud dřív, než se sem dostane vznášedlo a vyprostí je odsud. Okolí opět probubnuje výstřel z děla zrovna, když šplhám z jeskyně pryč.

Když už jsem konečně nahoře, vidím, jak se nad jeskyní vznáší ta velká loď a padá z ní malý padáček. Fascinovaně ho sleduji a o tři kroky ustoupím pryč. Nakonec ale padáček vybuchne a odmrští mě nejmíň pět metrů od místa, kde jsem ještě před chvílí stál.

V uších slyším pískání a navíc v tom říznutém uchu mi pulzuje dvakrát víc. Nemám ale čas se tím zabývat. Hry jsou teprve druhý den v proudu a já už jsem pořezaný. A dvojčata jsou mrtví. A zabil jsem je já...

***
Tak jsem tu s další kapitolkou. Snad mě nezabijete za to, že jsem zabila dvojčata. Hold někdo musel přijít a na ně dva jsem si vzpomněla hned, jak jsem o téhle scéně přemýšlela. No a tohle z toho vzniklo. Tak snad se vám kapitolka líbí a setkáme se zase zítra u další. Užívejte si poslední zbytek víkendu.☺Moc vám děkuji za podporu!❤❤