Publikum zadržuje dech a sám Caesar na mě kouká vytřeštěnýma očima. Raději si nechci představit, jak kouká Derek, kterého teď snímají kamery a je na obrazovkách všech krajů. Ovšem něco ve mně, jako by mi říkalo, že nelžu, že jsem řekl čistou pravdu. Ale to je nesmysl. Dereka skoro neznám. Tudíž není pochyb o tom, že do něj zamilovaný nejsem. Nemůžu být. Při tom, co nás oba čeká, to určitě není pravda. Je to jen jediný člověk, se kterým si tu rozumím, když nepočítám Peetu. A je to jediný člověk, který se mnou trávil spoustu času. Takže má zamilovanost do Dereka je holý nesmysl.

Podívám se do první řady publika, kde sedí Peeta. Usmívá se na mě, ovšem já jen kývnu. Na víc se zkrátka nezmůžu. Když si vezmu, jak mě teď Derek musí nenávidět. Před všema jsem ho zesměšnil. Tohle nepřiláká sponzory, ale odradí je to. I když...Peeta je přece jen v tomto mnohem mnohem zkušenější, než já, a tak to určitě má svůj důvod. Snad mu to vyjde.

"Tak k tomu ti povím jen jedno. Vyhrajte a vraťte se domů jako dva zamilovaní!" řekne Caesar, načež vstává a já s ním. Potřeseme si rukou a já se sklopenou hlavou mířím na vyvýšený stupínek nad podiem. Derekovu pohledu se vyhýbám, jak to jde. Ovšem, když si stoupnu vedle něj, cítím na sobě jeho pohled. Je to, jako by se mě dotýkal. Jako by říkal, že naše dohoda padá, a že až nastane ta správná chvíle, zemřu. A bude to on, kdo mě zabije a vychutná si to.

***

Hned, co nás propustili, jsem na nic nečekal a vrhl se k výtahům od výcvikového centra. Schválně jsem se trhl celého našeho týmu, abych se co nejdřív dostal do našeho bytu a zavřel v pokoji. Sice měla být ještě večeře, ale já po tom všem nemám na jídlo ani pomyšlení. A ještě když si vezmu, že právě zítra nás vypustí do arény, kde začne boj na život a na smrt. Asi mě z toho všeho trefí mrtvice.

Vejdu do výtahu a plný vzteku udeřím pěstí tlačítko dvanáct. Ovšem v zápětí toho zalituji, protože mě začne příšerně bolet ruka. Výtah se zavíra a kabina se rychlostí blesku vydá do dvanáctého patra.

Přemýšlím o tom, jak krásné by bylo být teď venku se Scottem a pozorovat zapadající slunce z mého pokoje. Jak krásné by bylo večeřet s mou rodinou. A jak krásné by bylo ulehnout do mé postele. Jenže to je možná už navždy nedostupné. A já se možná nikdy nedočkám spasení.

Vytáh se s cinknutím otevře. Ovšem hned jak se ta zatracená kabinka rozevře, na tvář mě uhodí něčí ruka a já spadnu na železnou zem kabiny. Když se podívám nahoru, vidím, jak nade mnou stojí Derek s napřaženou pěstí. Rozzuřilo ho to, přesně jak jsem čekal. Dá mi pěstí, která bolí jako čert a já si jsem jistý, že tam zítra budu mít monokl. Vyzvedne mě ze země, vláčí mě z kabiny ven a následně mě svou silnou paží přitiskne ke zdi. Jsme od sebe jen pár centimetrů. Pozoruji jeho tvář, která je opět perfektně oholena. Pozoruji, jak mu v očích tančí blesky zlosti. Pozoruji jak ve tváři brunátní a vzteky se mu rozšiřuje nos. Má napřaženou další pěst. Čekal jsem, že to takhle dopadne. Není se čemu divit.

"Proč jsi to udělal?!" zařve na mě tak, že se mi zježí chloupky snad úplně všude. I když po dnešku zase žádné nemám. Dokonce i obočí mi vytrhali. Jeho stisk je tak pevný, že cítím, jak se kůže na tom místě, kde svírá košili společně s mou kůží, opět dostává do té štiplavé fáze.

Nedokážu mu odpovědět. Ať mu to vysvětlí Peeta. Nebo Lydia. To byl jejich plán, ne můj. To oni by teď měli být na mém místě. To na ně by měl Derek křičet. Já se stal pouhou loutkou v jejich hře. Ovšem nevím proč, ale jsem rád, že to jsem právě já, kdo to odnáší. Nedokážu si vysvětlit, že mi to je i dokonce příjemné, jak blízko u mě stojí. Sakra co se to se mnou děje?

Najednou se otevře výtah a z něho vystoupí Peeta s Allison, Lydií a Malií. Všichni se zarazí, když nás vidí, ovšem hned všem taky dojde, proč je Derek tak bojovný.

"Dereku poslouchej. Tohle nebyl jeho nápad. To já! On ti měl tímhle pomoct!" řekne Peeta a přiklusá k nám, načež se kouká pod mé pravé oko, kde mě začíná bolet. Určitě už se mi tam dělá podlitina.

"Pomoct? Udělali jste ze mě hlupáka!" zakřičí Derek, načež se mnou znovu praští o zeď a pustí mě. Myslím, že mi vybil dech, jelikož nějakou tu minutu se nemohu pořádně nadechnout. Ani jsem si nevšiml, kdy ke mně přispěchala Lydia a pomohla mi na nohy. Mile jsem ji poděkoval a řekl, že jsem v pořádku, že si nemusí dělat starosti.

"Dereku oni mají pravdu. Sice máš jedenáctku z tréninku, tvůj kostým vlčího chlapce ve všech vzbudil nadšení, ale rozhovor nestál za nic. Dávali ti schválně podpásovky, protože věděli, že tě to vyprovokuje!" začne Malia, když se Derek odmítá bavit s Peetou či Allison. "Tím, že si na Caesara vrčel a kapitolské probodával pohledem, si mohl ztratil polovinu sponzorů, které mohl Peeta sehnat. Jenže tím, že Stiles řekl, že tě miluje, vás konečně pochopili jako celek. Jako pár, který má šanci přežít a žít šťastně! Udělal z tebe chtěného Dereku!" zakřičí Malia a Derekův pohled se změní. Podívá se na mě, poté na Peetu a pak zpět na Maliu, která teď vypadá rozzuřeně.

Nevěděl jsem, že to chtěli kvůli tomu, aby sponzoři pochopili, že jsme celek. Že když budeme zamilovaní blázni, budou se nás snažit udržet při životě. Ale teď, když nad tím tak přemýšlím, je to logické. Každý má rád lásku. A děvčatům se líbí i láska chlapce vůči chlapci. Pokud tedy budou mít mužští sponzoři ženy a dcery, je docela jisté, že budou sponzorovat právě nás. Je to hodně chytré.

"Pojďme večeřet!" vyzve nás unaveně Peeta a od výtahu se vydáváme ke stolu, u kterého už stojí avoxové, aby nás obsloužili.

Večeře probíhá potichu a všichni jsou jistě pohrouženi do svých myšlenek. Stejně jako já. Přemýšlím o Derekovi a o naší domluvě. O tom, co se mnou Derekova přítomnost dělá. O tom, jak se všechno podělalo přesně tak, jak jsem předpokládal. O tom, jak moc rád bych se vrátil domů a zároveň o tom, jak moc rád bych už tohle všechno ukončil.

Propaluji svou večeři pohledem a nutím se sníst každičký kousek, jelikož zítra už nebudu mít takové hody. Zítra už budu v aréně plné splátců, kteří se mě budou pokoušet zabít. Neodvažuji se pohlédnout na nikoho. Neodvažuji se svým pohledem hlavně nějak zajet k Derekovi. Mám na ně vztek. Na všechny. Za to, že jsem za jejich plán zaplatil já. A že skoro pořádně nevidím na to zatracené oko.

Najednou do mě drkne někdo a já se otočím. Stojí u mě chlapec v avoxských šatech a podává mi led. Kývnu jako poděkování a led si převezmu. Avox se mile postaví zpět na své místo, ale před tím mi ještě věnuje jeden letmý úsměv. I ten mu oplatím, načež si led přitisknu k oku.

Nikdo se na nic neptá a všichni už odevzdávají talíře. Já ještě nemám dojedeno, a tak je nenásleduji do obývacího salónku. Ovšem Derek zůstává se mnou u stolu. I na něj mám vztek. I když nevím proč. Proto svoje jídlo nedojídám, zvedám se od stolu a místo do obývacího salónku zamířím do svého pokoje a ignoruji Derekovo volání.

Zavřu se a sjedu po zadní straně dveří k zemi a hlavu si zabořím do dlaní. I ten zatracený led jsem tam nechal. Nemám na to. Už chci být buď doma nebo umřít. Jedno nebo druhé. Nechci jít do té zatracené arény. Nechci bojovat o svůj život. A nechci být nadšený z Derekovy přítomnosti. Nechci Dereka znát. Nechci s ním mít nic společného. Vždyť on nesnášel mě a já začínal nesnášet jeho, tak proč se sakra děje tohle.

Ani nevím, jak dlouho tu sedím, ale stoprocentně dost dlouho na to, abych prošvihl sestříhané interview všech splátců v krátké hodince. Vydávám se do koupelny a vslékám ze sebe všechno oblečení, načež zalezu do sprchy a nechávám na sebe proudit teplou vodu, která uvolňuje napjaté svaly v mém těle. Aspoň na chvíli mám pocit, že jsem v pohodě a nic mi nehrozí a nic mě netíží.

Po osprchování si zalezu do postele a nechám všechno ležet na zemi. I tu zatracenou brož. Nakonec mi to ale nedá a vydám se pro ni do koupelny.

***

Ubíhá jedna hodina, dvě, tři a já stále nemohu zamhouřit oči. Navím v tom opuchlém cítím neskutečný tlak. Bolí to jako čert, ale vsadím se, že v aréně utržím horší rány, než je nějaká blbá pěst. Převaluji se z jedné strany na druhou, ale nemohu usnout. Všechno mě tísní.

Nakonec mě má nespavost vyžene z postele a já se procházím po pokoji. Ovšem i ten je pro mě skličující. Potřebuji větší prostor. Nedokážu v tomhle pokoji strávit ani minutu, i když vím, že bych se měl na zítra pořádně prospat. V aréně třeba takovou možnost nedostanu a spánek se mi odcizí.

Vydávám se do obývacího salónku, kde nikdo není. Usedám na sedačku a pustím si k tomu promítač. Samozřejmě opět opakují rozhovory a já mám pocit, jako bych opět seděl na té kruhové sedačce v zákulisí a čekal na to, až přijdu na řadu. Vidím všechny chlapce, jak jsou perfektně načesaní a dokonale se usmívají do kamer. Ovšem až teď si uvědomuji, jaký povyk jsme u diváků museli vytvořit my, když jsme tam nastoupili se svými kouzelnými obleky. Všichni totiž mají obyčejné oblečení bez jakýchkoliv efektů. Jen my jsme reprezentovali naší vlčí smečku zvanou dvanáctý kraj.

"Můžu?" ozývá se za mnou Derekův hlas. Neotáčím se. Jsem na něj stále naštvaný za to, že jsem to odnesl. Za to, že si na mě vybil svůj vztek. Nesměle kývnu tak, aby poznal, že je mi to jedno. Slyším jeho kroky, jak z druhé strany přichází k sedačce a následně si sedá pár centimetrů ode mě. Dívám se stále na promítač, i když jediné, co zase dokážu vnímat, je Derekova přítomnost, která mě rozptyluje.

Nakonec ale na obrazovku nastupuje Derek a my mlčky koukáme na jeho rozhovor. Takhle sestříhané tam dali hlavně záběry na rozzlobeného Dereka, který plyve odpovědi Caesarovi do tváře. Nakonec je to ukončené tou jeho fantastickou proměnou obleku a krvavě zářícíma očima.

A pak přicházím já. Načesaný, upravený, v bílém obleku, s úsměvem na tváři. Samotného mě překvapuje, jak přesvědčivý ten úsměv je. Snažím se vtipkovat s Caesarem, jako bychom byli staří přátelé. Pak se předvádí vlk z mé brože. Mírně se pousměji, jelikož je v televizi Lydiina tvář, která se usmívá, když za sebou slyší zatajování dechu. Pak je záběr zase na mě. Vlk mi skočí zpět do brože. Kamera teď znovu zabírá kapitolské, jak stojí a tleskají. A pak přichází ta chvíle, kdy se napnu jako šťopka u jablka visícího ze stromu. Všem oznamuji, že jsem zamilovaný do Dereka. Zní to přesvědčivěji než to, co jsem tam doposud řekl, či předvedl. Podal jsem to přesně tak, jak jsem se uvnitř v tu chvíli cítil. Záběr teď míří na Dereka, který se tváří naprosto překvapeně. Na tváři se mu objevuje ruměnec a on hledí vykulenýma bulvama na místo, kde sedím já. Pak je záběr na kapitolské. Většina z nich překvapeně kouká, z nichž asi třetina začíná plakat. Jsou jako malé děti. Nesnáším je. Tím nechci říct, že nesnáším malé děti! Nesnáším jen kapitolské. Malé děti jsou naší budoucností.

Nakonec se na obrazovce objevuje Caesar Flickerman, který se loučí s díváky a dál přestávám vnímat, jelikož na sobě ucítím Derekův pohled.

"Stilesi, omlouvám se. Kdybych to věděl, neuhodil bych tě. Promiň mi to," řekne s tak upřímnou lítostí v hlase, až ve mně veškerá naštvanost mizí. Opravdu Stilesi? Opravdu ti stačí jen jedna omluva? Ptám se sám sebe. Ovšem Derek má na mě takový vliv, že zkrátka nedokážu být naštvaný. Nejradši bych si nafackoval.

Podívám se na něj a na jeho tváři se mihne silná lítost smíšená se smutkem. A z toho usuzuji jen jedno. Naše dohoda nepadla. A zaplať pán bůh na celou arénu budeme dva. A tudíž mi dochází, že po celou tu dobu budu muset hrát zamilovaného spratka. Ale pokládám si jednu zásadní otázku - Opravdu to budu hrát? Vždyť jsem nehrál ani to při tom interview. Možná, že k Derekovi opravdu něco cítím.

Nakonec pociťuji, jak mě celé to přemýšlení zmáhá a opřu si hlavu a opěradlo. "To je v pohodě," odvětím unaveně a víčka se mi zničehonic stahují dolů. Třeba jsem jen potřeboval to, aby se mi omluvil, abych mohl konečně usnout. Jsem už v polospánku, když ucítím jak mi hlava klesá na stranu, kde sedí Derek a tam právě narazí na jeho rameno. Cítím, jak se kolem mě ovine silná paže a Derek si opírá hlavu o tu moji. V tu chvíli usnu jako dudek. A ani si neuvědomuji, že ležím Derekovi na rameně...

***
Jsem tu, živá a zdravá. Sice jsem tuhle kapitolu už chtěla věnovat aréně, ale nakonec jsem si řekla, že to ještě prodloužím a budu se zde zabývat Stilesovými pocity. Tak snad se vám kapitola líbí.☺

Zítra už nás čeká kapitolka, kde se Stiles vydá do arény smrti. A nejspíš se ze mě stala sériová vražedkyně, jelikož v další kapitolce budou i úmrtí. Muhehe.😂

Jsem moc ráda, že se vám příběh líbí, a že mě podporujete. Snad se vám tahle napodobenina Hunger Games bude líbit i nadále.😊