Snažím se usnout, ale nedaří se mi to. Je skoro jedna hodina ranní a já stále nemohu zamhouřit oka. Bodejď by ano, když je zítra sklizeň. Sklizeň, která vybere jednoho splátce a jednu splátkyni z každého kraje a ti se budou navzájem vraždit. Tedy splátkyně se tento rok nekoná. Čekají nás totiž čtvrté čtvrtohry, ve kterých bylo před sto lety rozhodnuto, že se jich zúčastní dva chlapci z jednoho kraje. Tudíž mám větší šanci se dostat mezi ty, kteří budou vybráni.

Hlavou mi proudí spousta myšlenek a já nevím, které z nich se chytit. Je to tak těžké se soustředit na jednu. I když.. Jedna by tu byla, ale u toho se moc zastavovat nechci. Zítřejší nebo spíš už dnešní sklizeň. Je tolik šancí, že se stanu jedním ze dvou smolců, kteří budou vybráni. Všechno uvnitř mě křičí, abych svůj život ukončil ještě dřív, než se zítra vydám na náměstí dvanáctého kraje. Ovšem kdybych to udělal, moje rodina by mohla jít se mnou. Zákon totiž stanoví, že rodina toho, kdo ukončí svůj život předčasně, bude mučena a následně zabita. A to bych svému otci a matce nemohl udělat.

Co když mě ale vyberou? Co budu dělat? Neříkám, že bojovat neumím. Umím ovládat boj s oštěpy a různými klacky. Ovšem to mi bude houby platné. Náš kraj totiž neměl vítěze od té doby, co naposledy před dvaceti šesti lety vyhrála Katniss Everdeenová. Ta následně rok poté spáchala sebevraždu, jelikož měla noční můry.

Říká se vítěz, ale co vyhrála ona? Noční můry a každodenní strach. Bála se jen podívat z okna. Taková byla naše poslední vítězka. Blázen, který stvořil Kapitol. Takhle nám aspoň ukazuje, že není vítězů, nýbrž všichni jsme jen poražení. A na sílu kapitolu ani jeden z nás nemá. Ať se snažíme sebevíc.

Já nemám tak špatný život. Bydlím v celkem slušném domě a spím ve slušné posteli. Bodejď by ne. Jsem starostův syn. Ovšem ani mě se sklizeň nevyhne. Starosta ani jeho rodina nemají žádná privilegia v tomhle směru. To, že jsme dostali tento dům je jen zásluha mého otce, který se o kraj staral velmi dobře i před tím, když jsme bydleli v jednom malém pekařství a bývalý starosta kraj zanedbával. To, co se stalo s tím starostou dodnes nikdo neví. Prostě jednoho dne zmizel a Kapitol zvolil mého otce za starostu.

Já nejsem tak schopný jako otec. Většinu věcí vždy spackám. Ovšem jedno jediné umím skvěle. Házet oštěpem. To jediné jsem se od otce naučil dobře. Ovšem ty časy, kdy mě to učil, jsou pryč. Přístup do lesa není povolený nikomu a my tenkrát porušovali snad tisíc zákonů. Teď si to jako starosta a jeho syn nemůžeme dovolit. Prý máme jít příkladem pro všechny.

Můj nejlepší kamarád, Scott McCall vždy proklíná celý tenhle systém. Scott bydlí ve Sloji, což je nejchudší část z celého kraje. Otec se několikrát nabídnul, že jeho rodině pomůže, ale Scottova matka vždy odmítla. Vždy říkává, že peněz je málo a my je potřebujeme mnohem víc, abychom se dokázali postarat o celý kraj. Nesouhlasím s ní. Ona, jakožto matka mého nejlepšího kamaráda, si alespoň zaslouží trochu toho pohodlí. I když ani já nemohu mluvit o pohodlí, když tu bydlíme s mírotvorci, kteří nás pořád kontrolují.

To je totiž nařízení našeho prezidenta. Gerarda Argenta. Nastoupil krátce po tom, co před deseti lety zemřel Snow na otravu jedem. Zřejmě na něj Gerard použil jeho vlastní taktiku a dostal se k moci. Docela si i myslím, že jsme se za Snowa měli i líp. I když, co já o tom můžu vědět, když mi tenkrát bylo sedm, když zemřel.

Scott Gerarda nenávidí a nejraději by odstartoval revoluci. Ovšem i on je teprve sedmnáctiletý chlapec, který pořádně ani neví, co mluví. Ovšem změna v systému by prospěla všem. Nejen Scottovi a mně.

Moje myšlenky začínají vadnout a já kolem třetí hodiny ranní cítím, jak se mi zavírají víčka a já pomalu ale jistě upadám do říše snů, která mě přenese blíž tomu osudnému okamžiku, kdy se dozvím, zda jsem byl vybrán či ne. Je to totiž naposledy, co se sklizně budu účastnit jako jeden z dětí. Tak snad se mi poštěstí a Allison Argentová zítra nevytáhne mé jméno.

***

"Stilesi, vstávej, musíme se připravit!" budí mě sladký hlas mé milované matky. Sluneční světlo mě přes okna silně bodne do očí a já mám na chvíli pocit, jako bych oslepnul. Ovšem po nějaké chvíli se mi oči podaří otevřít a já spatřím svůj spoře vybavený pokoj. Jeden stůl, dvě skříně, jedna židle a malé promítadlo, které funguje jen večer a nebo, když dávají mimořádné vysílání, na které se všichni musíme povině koukat.

Spustím nohy z postele a promnu si oči raději ještě jednou. A pak mi dojde, co je za den. Dnes je sklizeň. Ten nejhorší den v roce. Den, kdy budou dva z nás vybráni. Chlapci od deseti do sedmnácti let. Budeme spolu bojovat. Budeme umírat. A "zvítězí" jen jeden. Při tom pomyšlení se mi sevře hrdlo a udělá se mi špatně od žaludku. Opravdu je dnes ten den. A já budu mít takové štěstí, že mě určitě vyberou.

Stoupám si a odcházím se do koupelny umýt. Dnes je totiž den, kdy nám poteče doopravdy teplá voda. Ne ta vlažná. I když, neměl bych si stěžovat. Scott se totiž koupe jen jednou za čas v nahřáté vodě v kýblu. Mě alespoň teče ta vlažná. Je smutné, jak velké rozdíly mezi námi jsou. Ovšem největší rozdíl jsou kraje a Kapitol, který žije z nás. Z ubohých lidí. V Kapitolu mají totiž všechno a taková teplá koupel je u nich samozřejmostí. Pro nás, obyčejné lidi, je to něco jako zázrak. Ale kdo se vyrovná síle Kapitolu. Nikdo.

Po koupeli si oblíkám sváteční košili, kterou používám jen, když jsou Vánoce či narozeniny. Při takových slavnostech nám pekař věnuje jeden z dortů. A my na oplátku věnujeme jeho rodině koupel ve vlažné vodě. Asi si říkáte, že to je nevýhodný obchod, ale ona jedna koupel zachrání život. A navíc jim za to i platíme. Můj otec je zkrátka dobrák od kosti a za to ho budu obdivovat do konce života. Jen doufám, že můj život neskončí tak brzo. Ke košili si obléknu dlouhé hnědé kalhoty a připevním je kšandami. Matka mi načesá vlasy. A já jsem připravený.

Dívám se do zrcadla a vidím úplně rozdílného člověka. Nesnáším tohle oblečení a tenhle účes. Proto si to beru jen při nějakých významných příležitostech. Raději mám starší ošuntěné prádlo a rozcuchané vlasy. Nechci před ostatními vypadat nadřazeně. Ty děti si nezaslouží vidět, že jeden se má líp, než ti ostatní. A ten samý názor zastává i má rodina. Proto mezi lidi chodíme oblékaní tak, jako oni.

Scházím schody dolů, kde už na mě čeká matka a venku otec. Když jdu s nimi bok po boku, všímám si, že nedaleko nás jde i Scott se svou matkou. Otce nemá. Stal se z něj nepotřebný alkoholik, a tak ho mírotvorci před pěti lety veřejně popravili. Zákon totiž povoluje odstraňovat nepotřebné. U nás k tomu došlo dvakrát. První byl Scottův otec a druhým člověkem veřejně popraveným za nadbytečnost byl nějaký Hale. Nic o něm nevím. Tedy skoro nic. Tahle rodina je ze Sloje. Mají celkem tři děti. Nejstarší je Laura, která zemřela minulý rok. Byla vybrána do devadesátých devátých hladových her. Po ní byl jakýsi Derek. Toho znám ze školy. Moc kamarádů nemá a je věčně zachmuřený. Posledním a nejmladším dítětem je Cora. Té bylo nedávno deset, a tak by ji čekala první sklizeň. Co jsem se dozvěděl od Scotta, tak Derek nedovolil kupovat oblázky na její jméno. Všechno nechal psát na sebe. Prý je jeho jméno v kouli, ze které se vybírají splátci, dvaatřicetkrát. Chudák. Když si vezmu, že jsme nikdo do minulého měsíce nevěděl, že ve čtvrtohrách budou jen chlapci, dělal to úplně zbytečně.

Putuji s rodičí až na náměstí, kde mě opouštějí a já se stavím do fronty, kde jsou samí chlapci. Dívky mají letos hold štěstí a mohou se koukat z povzdálí. Ovšem já takové štěstí nemám a celé tělo je naplněno strachem. Nechci být vybrán. Nechci být splátcem. Nemůžu. A nebudu.

Postupuju ve frontě stále blíž, až spatřím jednoho z mírotvorců, který říká Scottovi, který stojí přede mnou, aby mu podal prst. Scott váhá, ale nakonec prst podá a mírotvorce ho nemilosrdně bodne jehlou do bříška prstu. Zvedne se mi žaludek, když vidím, jak z jeho prstu kape krev na bílý papír.

"Další," odežene mírotvorce Scotta a já přicházím na řadu. Nevím proč, ale okamžitě natáhnu prst. Mírotvorce mě píchne surově do prstu a já mám co dělat, abych se nezhroutil. Jak bych měl bojovat v hladových hrách, když nesnesu pohled na krev? To je nesmysl. Umřu jako první, když mě vyberou.

"Další!" křikne mírotvorce a já se odklidím pryč, abych se zařadil. Nechápu tohle rozřazování. Stojíme podle toho, v jaké kategorii kraje jsme. Stojím úplně vepředu, jelikož patřím do "smetánky" dvanáctého kraje. Lidi ze Sloje, čili Scott, stojí úplně vzadu. Je mi z toho rozřazování špatně.

Ještě chvíli se ozývá hluk, jak mírotvorci volají chlapce, aby jim odebrali vzorek krve a ověřili si tak, zda to jsme opravdu my. Nakonec ale celé náměstí utichá a na velkém betonovém stupínku, kde už sedí můj táta, jakožto starosta, Peeta Mellark, jakožto jediný pozůstalý výherce hladových her z dvanáctého kraje a Kate Argentová, prezidentova dcera, která Hladové hry přímo zbožňuje, se objevuje Allison Argentová u mikrofonu a vedle ní je koule s našimi jmény. Jsme tu jako prasata na porážce. Teď jen čekat na to, až vyberou dvě prasata, která popraví.

"Před tím, než začneme, bych vám ráda pustila jedno video, díky kterému si připomene ty hrůzné okamžiky, díky kterým tu dnes vlastně jsme." Tak jako každý rok. Video. Žvásty. Bla bla bla. Úspěsné hladové hry a ať nás vždy provází štěstěna. Ovšem štěstěna nás neprovázela nikdy a ani nikdy nebude. Kdyby ano, lidé by neživořili. Kdyby nás nějaká štěstěna doopravdy doprovázela, nikdo by neumíral a nebyl utiskován. Nebyly by žádné sociální rozdíly. Nebyl by Kapitol!

Allison ty své žvásty dopovídala celkem rychle. Je vidět, že jí to je také proti srsti. Bodejď by ne. Je to vnučka Gerarda, která patří do té vyděděné části rodiny. Ještě minulý rok tu stál její otec, ovšem před pár měsíci bylo vyhlášeno pátrání. Chris, Allisonin otec a syn Gerarda, prý zmizel. Ovšem všichni ví, že v tom má prsty on sám. Někam ho zavřel. Aby mu nedělal ostudu. A Allison svého dědu za to všechno nesnáší. Jen to nemůže říct nahlas. Je v tom uvězněná stejně, jako my ostatní.

Allison přistupuje ke kouli a chvíli rukou šmátrá, než se jí podaří vytáhnout jeden lístek. Náměstí je potichu a kdyby spadlo i stéblo pšenice, bylo by to slyšet hrozně nahlas. Ze všech stran nás snímají kamery. To proto, aby to potom mohli pouštět sestříhané ze všech krajů dohromady. Ovšem teď je vysílání živé a poslední kraj, dvanáctý, je teď vysílán živě v samotném Kapitolu. Jaká to čest.

Jsem až neuvěřitelně klidný a nevím, jak je to možné. Allison stále lístek nerozdělala. Sama se určitě bojí, kterému z chlapců vezme život. Nakonec ale lístek rozdělá a podívá se na jméno. Jsem stále klidný a nechápu to.

"Derek Hale," vysloví a mě se vybaví ten zachmuřený černovlas, kterému před rokem zemřela sestra. Mají to ale smůlu. Ovšem Derek je celkem namakaný a statný. Bojovat jistojistě umí, a tak má velké šance probojovat se alespoň mezi nejlepší šestku.

Derek kráčí ke schodům na stupínek, po kterých následně vystoupá a stoupne si vedle Allison, která se tváří naprosto zdrceně. Určitě ji mučí vybírat někoho, kdo má jít na popravu. Ať si tomu říkají, jak chtějí. Pro mě je to veřejná poprava dělaná pro prasata z Kapitolu, aby se aspoň trochu bavila. Nesnáším je. Do jednoho.

Allison znovu přistupuje ke kouli se jmény. Ovšem můj pohled zůstává přišpendlený na Derekovi. Má kamennou tvář a vypadá tak neoblomně. Něco na něm mě neskutečně uchvacuje. Možná to, že na sedmnáct vypadá mnohem starší. Černé vlasy, zelené oči, ostré rysy, rty do úzké čáry a černé strniště. A snědá pleť. Na to se nesmí zapomínat.

Allison vytáhne lístek a míří s ním k mikrofonu. Teprve teď na mě doléhá nervozita. Břicho mám sevřené jako v ocelové pěsti a srdce mi splašeně bije na hruď. Dech mám zrychlený a čím víc to Allison protahuje, tím větší problémy mám se svým dechem.

"Stiles Stilinski," vyslovuje moje jméno a mě se zastavuje celý svět.

...
Tak je to tady. Psala jsem to asi dva dny, protože ich formou je pro mě tězší psát. Ovšem dokážu se do toho zase víc zažrat, když je to ich formou.😂 Snad se vám to líbí. Pokud ne, tak mi to napište, abych věděla, zda v tom mám pokračovat či ne.☺