Milý Dereku,

pokud čteš tyto řádky, vykonal jsem to, co bylo nezbytně nutné. Teď mě nemusíš chápat, ale jsem si jistý, že časem pochopíš, proč jsem to musel udělat.

Na psaní dopisů nejsem moc dobrý. Neumím na papíře zacházet se slovy tak, jako jsem to kdysi dávno uměl v proslovech. Chci ti ale jen říci, že si nesmíš dávat za vinu to, co jsem udělal. Hned ti také vysvětlím proč.

Od sklizně, která nás dva svedla dohromady, jsem někde v hloubi cítil, že spolu budeme mít mnohem složitější a komplikovanějši vztah, než jaký jsem do té doby zažil. Nevěřil jsem, že bychom spolu mohli prožít tolik věcí, ale stalo se.

Díky tobě jsem poznal, jaké to je někoho milovat jiným způsobem, než je láska mezi rodici a dítětěm či bratrská láska. Díky tobě se můj svět stal něčím, co bych si ani v nejdivočejším snu nedokázal představit. Ty tvoje zelené oči, doprovázely mne jeden čas všemi nočními můrami a dokázaly mě z nich vysvobodit.

Nepopírám, že byly časy, kdy jsem se cítil neskutečně zhrzený a podvedený tvou osobou. Hlavně tehdy na té střeše výcvikového centra po hrách nebo v pracovně Gerarda Argenta. Věřil jsem však v tebe a nedokázal jsem to jen tak vzdát. Protože po každém tom špatném zážitku jsi se to snažil odčinit.

Když jsi mi řekl, že mě miluješ ale nevíš, zda mě někdy budeš milovat správně, nechápal jsem to. Avšak teď, když píšu tenhle dopis, ti naprosto rozumím a to je také důvod, proč jsem udělal to, co jsem udělal.

I kdybys při mě stál, nikdy bych se nedokázal vrátit k běžnému životu. Po smrti Ericy jsem pociťoval jen nekončící prázdnotu a věděl, že se časem zblázním. I teď mám bludy, že se se mnou prohýbá celá zem, nebo že se propadá podlaha. Blázním Dereku. A ačkoliv bys to nahlas nikdy nepřiznal, po pár letech bys to neunesl a zbláznil by ses i ty.

Jenže ty jsi mnohem silnější, než já. A zasloužíš si mít při sobě někoho normálního. Někoho, kdo bude schopen milovat tě celým srdcem, protože já už toho schopen nejsem. Moc rád bych byl, ale po Eričině smrti ze mě všechen cit zmizel.

Neříkám, že tě nemiluji. Stále ten cit tam někde uvnitř je, ale hodně hluboko schovaný pod tím žalem ze ztráty nejbližších a především pod tou prázdnotou.

Důvod tedy je takový, že láska, kterou bys mi dával a ta starost, kterou už v sobě máš zakořeněnou, by nebyla po zásluze vrácena a odměněna. Trápil by ses mnohem víc s mou živou tělesnou schránkou bez duše, než beze mě. A tak je lepší, když se budeš trápit jen chvíli, než ti někdo rány zhojí.

Prosím, řekni Scottovi, že za smrt Ericy nemůže. A že ho stále miluju jako svého bratra. A ať nezapomene na slib,který mi dal ohledně Alexe.

Lydii řekni, ať pokračuje ve svém snu. V novém světě pro to bude mít více možností. A že jí moc děkuju za všechno, co pro mě udělala.

A ostatním řekni, že mi bylo ctí je poznat.

Pamatuj si něco, co vždy říkával můj otec:

I když milovaný člověk odejde, navždy žije v nás. V našich vzpomínkách a srdcích.

Žíj svůj život a pokus se být, co nejšťastnější. Zkus to za nás za oba.

S láskou
Stiles.

Dopis, který už četl tak milionkrát stále svírá ve svých rukách, načež se opírá o jednu z menších skalek a pozoruje tu souhru barev. Vzhlíží ke slunci, které se pomalu ukládá za obzor. A myslí na chlapce, který mu změnil celý život. Na toho chlapce s hnědými kukadly a drobnou postavou.

Letní vánek způsobuje, že krátká tráva, na které sedí, se mírně prohne. Tolik se za tu dobu změnilo, ale on zůstal stále stejný. Stále tím samým chlapcem, který nevěděl, že svými činy způsobí něco, co ho přivede až sem. Do nového světa.

Vedle něj se tyčí hned dva náhrobní kameny, které chodí kontrolovat každý den. Stále tu hrozí nebezpečí, že zvířata z lesa by je mohla zničit, i když se stáhla a v lese se
tolik neobjevují.

"Ani nevíš, jak tu chybíš," protne svým hlasem tu harmonii přírody, kterou tvoří především šustění listí a zpěv reprodrozdů.

"Tolik věcí se tu změnilo. Tvůj dopis jsem přečetl asi tisíckrát a stále to bolí, ale dnes už chápu, jak jsi to vše myslel. Stejně jsi ale neměl právo rozhodnout i za mě. Přesto ti ale nic nevyčítám," usměje se pro sebe a vzhlédne ke korunám stromů.

"Po tom, co jsi mi zemřel v náručí, se toho stalo tolik. Já si to ale nepamatuji. Připadal jsem si, jako by někdo vytrhl moje srdce z těla a rozmačkal ho na kusy. Nehledě na to, co mi radil Plutarch nebo další lidi, jsem se vrátil zpátky, společně se Scottem, Lydií, Allison a Malií. Ano, i Lydie, Malia a Allison se přestěhovaly do našeho kraje. Věřil bys tomu? A sebou jsme vzali tvé a Alexovo tělo. Proto teď také ležíte vedle sebe a odpočíváte." V jeho hlase nezní žádná zášť vůči chlapci, který se tenkrát dokázal vyjádřit o svých citech rychleji, než on sám.

"Do čela Panemu usedla Paylorová. Nevím, jestli jsi s ní někdy mluvil, ale je mnohem příjemnější a mnohem rozumější, než byla Monroeová. Necelé dva měsíce po tom zemřel Plutarch na zástavu srdce. Ovšem našli u něj rulík zlomocný. Dodnes se neví přesná příčina jeho smrti. Paylorová na počest všech padlých nechala na zem kruhového náměstí vytesat všechny oběti Hladových her a války. Také nechala vystavět sochy. Erica, Alex, Liam, Chris, Gabe i ty tam máte svoji. Přímo před branami do paláce. Každý u nich máte napsáno, co jste pro svět znamenali."

Slunce už je pomalu za korunami stromů a celá krajina působí neskutečně krásným dojmem. Což dodává celému proslovu zvláštní a nenahraditelnou atmosféru.

"Co se týče Scotta, oženil se s Allison a čekají spolu děťátko. Oba se shodli na tom, že když to bude chlapec, bude nosit jméno Chris. Pokud holčička, pojmenují ji Melissa." Pousměje se znovu mladík s mírným strništěm.

"Malia se ujala správcování Dvanáctého kraje. Během chvilky z něj vybudovala to místo, které jsme znali. S tím rozdílem, že ze Sloje se stala luxusní čtvrť, ve které není ani památky po těch chatrčích, které tam stály před tím. Vypadá to krásně. Lydia napsala knihu. Sepsala všechny strasti, které jsme zažili. A těší se obrovskému úspěchu. Popsala skutečnosti, které byly dlouhou dobu utajovány. Popsala tam i okamžiky, kdy se setkala poprvé s námi. A celé dvě kapitoly jsou věnovány vašemu přátelství. Přečetl jsem ji celou už dvakrát."

Jeho proslov protne hlasité štěknutí, které se ozve nedaleko Dereka. Sleduje, jak pes menšího vzrůstu vrčí na huňatou černobílou kočku.

"A já? Našel jsem zatoulanou kočku a podařilo se mi ochočit mládě divokého psa. Našel jsem ho v lese, topilo se. Zřejmě ho jeho matka nechtěla. A tak jsem se jich obou ujal já. Neuvěřil bys, jak jsem je pojmenoval. Alex a Erica," rozesměje se, když uvidí, jak obě zvířata zírají na svého páníčka, když vysloví jejich jména. "Neustále se pošťuchují, ale když se jednomu něco stane, ten druhý ho utěšuje. To proto ta jména. Pamatuju si jejich vztah, když jsme za nimi chodili s jídlem. Také se pošťuchovali. A pak se ukázalo, jak moc se mají rádi."

Oddychne si, načež uvnitř ucítí svíravý pocit, když vstává a na oba hroby pokládá květinu.

"Chybíš mi Stilesi. I po zatracených dvou letech je to stále čerstvé. Myslím, že nikdy nebudu schopný najít si někoho jiného, protože ty jsi všechno, co postrádám. Ty jsi ta jemnost, která dokázala zkrotit tu tvrdost ve mně. Vidím tě v každém západu slunce, v každé koruně stromu. Společně s Laurou na mě koukáte. Ale můžu ti říct jedno. Jsem opravdu šťastný. Za nás za oba, jak jsi napsal v tom dopise. A za to ti děkuju. Vlastně ti děkuju úplně za celý svůj život."

Pohlédne na náhrobní kámen, kde je velkými úhlednými písmeny vytesáno jměno jeho milovaného. Stiles Stilinski.

"Vždycky jsi říkal, že já zachránil tebe, ale bylo to presně naopak. To tys celou dobu zachraňoval mě."

Slunce už zalezlo za obzor a muž se svými mazlíčky odchází přes dlouhosáhlou louku zpět do ulic kraje, který již nikdy nebyl tak stejně smutný, jako kdysi.

Odchází do velkého domu, kde už na něj čekají všichni jeho přátelé a rodina s večeří.

A ačkoliv se nedá říct, co bude za dvacet let, všichni si užívají každý den, jako kdyby byl poslední. Dostali druhou šanci. A tu chtějí využít naplno.

Konec

---

Tak je to tu. Epilog a s ním i konec trilogie, která se mi vryla pod kůži snad víc, než cokoliv, co jsem kdy napsala.

Strávili jsme spolu neuvěřitelných sedm měsíců, během kterých jsem poznala nové skvělé čtenáře a autory. Nikdy nebudu moci vyjádřit, jak moc nadšená jsem, že se všechny tři díly chytily. A nikdy nebudu moci vyjádřit obrovské dík, které vám dlužím.

Přiznám se, že ne vždy se mi v téhle povídce chtělo pokračovat. Říkala jsem si, že to je až příliš velké sousto, které jsem si dobrovolně ukousla. Během skoro dvouměsíční pauzy tady nepřibyla ani jedna kapitola, protože jsem to prostě vzdávala. Nastal neuvěřitelný spisovatelský blok, který jsem nemohla potlačit. Ale pak, po novém roce, jako by mě políbila múza a já se do toho pustila. Dlouho do noci jsem promýšlela, co udělat, jak Stilesovi znepříjemnit život, i jak okořenit jeho milostný vztah. A nakonec se stalo tohle.

Nápad na tuto povídku jsem dostala, když jsem dočítala první knihu originálních Hunger Games. Byla jsem strašně nadšená a vyhledávala jsem, jestli už to na Wattpadu náhodou nebylo. Našla jsem jen jedinou povídku v angličtině, a tak jsem se pustila do první kapitoly, kterou jsem zveřejnila 11. července 2017.

První díl byl takový spíš z nadšení. Moc jsem neuvažovala nad tím, že budete souhlasit i s druhým dílem. Proto měl Stiles na konci prvního dílu nakonec zemřít ve hrách. Jenže, pak mě napadlo, že bych mohla zkusit i druhý díl.

Ten vyšel o necelý měsíc později. Hodně lidí se vzdalo a přestalo číst, protože byl hodně deprimující, což mě mrzelo, ale o to šlo. Vyvolat stejné pocity, jako v sobě nosil od her Stiles. Snažila jsem se postavy více promýšlet, jejich vztahy mezi sebou upevňovat a celou problematiku originálních HG nějakým způsobem rozvést.

Prozradím, že Alex vznikl čistě jen z nutnosti. Potřebovala jsem nutně sourozence z Teen Wolf (Bretta a Lori), jenže Bretta jsem zabila v prvním díle a žádný sourozenecký pár ze seriálu mě dále nenapadl. A tak na řadu přišli sourozenci Reyesovi, aby trošku zamotali příběh a mohla na Stilesovi ukázat, že jako mentor celou tu věc snášel mnohem hůř.

A pak přišel třetí díl. Ten, kterého jsem se v polovině začala bát. Originální HG jsou naprosto něco úžasného a já se jich nikdy nenabažím, jenže třetí díl nesl značnou problematiku, na kterou já byla krátká. Došlo mi, že bude potřeba zabít hodně postav, že bude třeba popis boje, ze kterého dodnes nemám moc velkou radost, neboť jsem to všechno brala hopem, abych se těch scén zbavila.

Chris byl jasnou obětí od mého uvědomění si, i přesto, že jsem si na začátku říkala, že prezidentem bude on. Peeta byl v posledním díle takovou přebytečnou postavou, jak jste si všimli. Ale zabila jsem ho z jiného důvodu - pro Stilese byl velmi důležitým člověkem. Já vím, jsem mrcha. Liam...ten měl původně přežít a místo něj měl zemřít Scott. Jenže Scott měl nenahraditelnou roli, kterou jsem do poslední chvíle potřebovala využít, a tak přišla řada na Liama. Alex byl jasný od začátku. Věděla jsem, že přijde jeho čas, jen jsem nevěděla, že to tak sebere i mě. Ale přesto jsem ráda, že jsem ho poslala k odpočinku. Erica? Místo ní měla od začátku zemřít malá Cora, jenže jak už jsem jednou psala, zapadalo by to spíš do Derekova příběhu. A Stiles by necítil takovou prázdnotu.

A proč Stiles zemřel? V originálních HG bylo ukázáno, že i když Katniss svou sestru od her osvobodila, od smrti ji udržet nedokázala a že nakonec všechny ty hrůzy prožila zbytečně, protože její sestra stejně nakonec zemřela. A to samé bylo poukázáno v Derekově a Stilesově případě. Derek chtěl Stilese za každou cenu z her zachránit, protože mu to slíbil. A podařilo se mu to. Ovšem nedokázal ho ochránit před sebou samým. Ovšem v obou případech nakonec zvítězili rebelové a vytvořili nový svět. A to za to nakonec stálo.

Já vím, hrozně jsem se rozkecala, ale potřebovala jsem vám ty zajímavosti a události objasnit, abych tento příběh mohla navždy uzavřít.

Bude mi to neskutečně chybět a budou mi chybět všechny postavy, které jsem si upravila k obrazu svému. Budete mi chybět i vy všichni, kteří jste došli až sem.

Čísla, která se u všech dílů stále zvyšují, jsou naprosto neuvěřitelná. První díl přesáhl magickou hranici tisíce hvězdiček a další dva k té hranici mají opravdu blízko. Komentáře se pohybují okolo tří stovek průměrně a přečtení? Ta jsou rozdílná, ale stále jsou vysoká.

Pokud vás něco napadne, i třeba sebemenší pomatenost, jako v mém případě, neváhejte a pište. Pokud budete cítit, že vás to naplňuje, pokračujte a oni se čtenáři časem najdou. Jen to chce mít trpělivost.

Moc vám děkuji a snad se sejdeme u dalších příběhů, které náš mozek vymyslí.

A pamatujte: Nechť vás vždy provází štěstěna.💞