Nevím. To je asi slovo, které používám dost často. Ale opravdu nevím nic. Hlava mi nepobírá, co se stalo. Sice jsem stále uvězněný ve tmě, jež mě obklopila, ale přesto vím, že už nejsem v Kapitolu. Už ze mě není vězeň. Co však nevím, je fakt, zda už jsem po smrti. Pokud ano, zřejmě jsem se nemýlil a ten nahoře opravdu neexistuje. A nebo mě ještě čeká soud. Přece jen jsem jiným lidem sebral život a nezasloužím si jít do nebe, aniž by o tom neprojednal nějaký soud.

Občas slyším hlasy. Nedokážu identifikovat komu patří, ale vím, že je znám. Mluví, ale nevím o čem a hlavně odkud. Občas se i v té zatracené tmě zamihotá světlo, ale než se stačím vydat za zdrojem, všechno opět potemní. Připadám si jako figurka v nějaké hře. Tou i vlastně jsem.

Nejdřív jsem byl vybrán do Hladových her, jako jedna z hromady figurek. Poté jsem měl hrát zamilovaného. V tu dobu jsem byl fugurkou Peety. Opravdu jsem se zamiloval. Figurka lásky. Derek si se mnou jen zahrával. Derekova figurka. A poté jsem začal opět propadat do spárů Kapitolu. Kapitolská figurka.

Vystřídal jsem tolik rolí ve svém životě. Nejprve dítě, syn. Pak kamarád, přítel. Poté splátce. Hráč. Oběť lásky. Blázen. Chodící mrtvola. Asi jsem se totálně zbláznil, ale opravdu už nic nepobírám. Absolutně nic.

Co se asi stali s Ericou? Než jsem - co vlastně - viděl jsem, jak do její cely vstupuje někdo v černé kombinéze. Stejně jako potom někdo vstoupil do té mé. Chtěl jsem se postavit na odpor, ale tahle temnota se rozhodla zaútočit. A pak, než mě sebrala ze světa vnímání, jsem je viděl. Dvě zelené oči. Zelená okna do duše. Jen jediný člověk má takové oči. Jen jeden jediný. Derek.

Zničehonic začnu cítit únavu. Jak mohu cítit únavu, když jsem - co vlastně? Jenže místo toho, abych upadal v zapomění, se mi začnou vracet končetiny a všechno vnímání. Cítím, jak se má duše vrací zpět ke svému tělu.

Pociťuji měkkost pod svými zády. V pažích mě něco ostře píchá a studí. Tělo se už neklepe, ale stále cítím strach. Strach z toho, co ze mě udělají. Co se ze mě budou snažit udělat. Zřejmě našli jiný způsob, jak mě trestat. Pocit, že už nejsem v Kapitolu, je rázem pryč.

Slyším pravidelné pípání nějakého stroje nedaleko mé hlavy. Srdce se mi rozbuší tak silně, že si za chvíli probije cestu ven a mně zbyde jen prázdná díra uprostřed hrudi. Pípání stroje se s mým zrychleným srdcem ztotžňuje. Stále ale nechci otevřít oči. Bojím se, co nastane.

"Probouzí se," uslyším jasně a zřetelně mně známý hlas. Sice jsem ho už pár let neslyšel, jelikož jsem byl zdravý, jako rybička, ale pamatuji si ho.

Otevřu oči, abych se přesvědčil, že osoba z mého kraje, je tu opravdu se mnou. Avšak opět musím oči zavřít, jelikož mě do nich uhodí silné světlo zářivky. Už nejsem v cele. Moje vnitro polije neskutečné horko radosti.

Pomalu otevírám oči a snažím se si na to světlo přivyknout. Jak dlouho jsem byl v bezvědomí, že si mé oči tak rychle odvykly od světla?

Koukám do stropu. Do bílého stropu s dlouhým světlem. Snažím se otočit hlavu, když v tom se nade mnou objeví někdo velice známý. Pocítím neskutečné štěstí. Její plavé vlasy jsou zadělány v copu, který ji přepadl na rameno. Má na sobě nemocniční oblečení a tváří se přesně tak mile, jak si pamatuji. Tohle je Prim Everdeenová. Sestra Katniss a dívka, která dělala dlouhé roky pro Dvanáctý kraj lékařku.

Neudržím se a při pohled na ni se mé oči zaplaví slzami štěstí. Jsem v bezpečí. Ať už jsem kdekoliv, jsem u dívky, která by ani mouše neublížila. Jsem doma? Vysvobodil mne někdo z domova? Utekl Derek z Třináctého kraje, aby mne i Ericu osvobodil?

Slzy mi stékají po lících a já se na tu dívku, no vlastně už ženu, vřele usměji. Ani neví, jak moc jsem teď v tuhle chvíli šťastný.

"Kde to jsem?" zeptám se a cítím se ještě víc unaveněji, než před chvílí. Pocit štěstí je ale rázem pryč, když si vzpomenu na Ericu. Vymrštím se do sedu a i přes bolest, která se mi vpichuje do každičkého svalu v těle, se začnu rozhlížet přes místnost.

Je bílá. Je naprosto neskutečně bílá. Za mnou jsou nějaké přístroje, jinak kromě mé postele se v ní nic nenachází. Vůbec nic. Je to tak depresivní. Zaujme mě něco, co je uprostřed zdi naproti mě.

Sklo. Okno. Co to je? Je to jako zrcadlo, protože vidím jen sebe, ale...Kdo by si dával zrcadlo doprostřed zdi? A ještě k tomu, když je tak matné. Nevím, co to je za místo a popravdě se ho začínám i děsit.

"Kde je Erica? Co je tohle za místo?" začnu pokládat otázky jediné osobě, která tu je. Srdce mám opět v plném proudu a obalené panikou. Začínám se bát, že tohle místo je horší, než to, které jsme opustili.

"Stilesi, uklidni se," položí mi Prim ruku na rameno, načež mě mírně zatlačí, abych si lehl. Neubráním se a opravdu si lehnu. Ovšem nepřestávám ji probodávat pohledem. Ne, dokud se nedozvím, co se to děje. "Erica je v pořádku ve vedlejším pokoji. Tam za tou zdí." Ukáže ukazováčkem na zeď napravo. "A tohle místo je nemocnice v Třináctém kraji."

Ztuhnou mi svaly a můj zlostný pohled se změní ve zmatený. Ovšem ty zelené oči nejspíš opravdu byly jeho. Byly Derekovy. A oni nás opravdu vysvobodili. Nezdá se mi to? Nejsou tohle jen účinky sršáního jedu? Ovšem se sršáním jedem mám spojeného jednoho člověka. A ten tu není. Theo tu není.

"Přinesu ti nějaké jídlo," řekne po chvíli ticha Prim a odejde z místnosti velkými šedivými dveřmi s malými okénky. Uvolním své tělo nechám na sebe působit teplou a měkkou postel. Je to tak ulevující pocit, až si připadám téměř bezstarostně.

Ačkoliv jsem od Kapitolu daleko a v bezpečí Třináctého kraje, stále si nejsem jistý, jestli je to pravda. Mohl bych se každou vteřinou probudit do té temné cely se skleněnou zdí. Právě teď mohu být v bezvědomí díky zaplavené cele. Nebo na mě působí účinky sršáního jedu.

Ovšem nic se tu nevlní ani neprohýbá. Vše drží svůj tvar a vše se zdá být skutečné. Nejraději bych zavřel oči, ale bojím se, co se stane až je otevřu. Bojím se, že místo měkké postele zasáhne moje záda šedivá betonová podlaha. Že místo bílých zdí tu budou dvě plechová, jedna kamenná a jedna skleněná. Bojím se.

Až mi Prim donese jídlo a já se najím, dojdu se podívat na Ericu. Musím se přesvědčit, že je v pořádku. Musím si být jistý, že je naprosto v pořádku.

"Nech mě prosím za ním jít," uslyším povědomý hlas za dveřmi. Celý se napnu a chloupky, které mi na těle zbyly, se naježí. Při tom hlasu se celý můj svět začíná zahalovat do snů/vzpomínek, které jsem měl. A ve kterých ten dotyčný, jemuž hlas patří, hrál hlavní roli. Srdce se mi opět rozbuší tak silně. Před očima mám ty jeho zelené oči, které jsem viděl naposledy, než se mě zmocnila tma. Jak dlouho jsem vlastně spal?

"Dereku, ty víš, že je to riskantní. Nechci, aby se mu přitížilo. Jeho tělo je stále vysílené a jsem ráda, že se vůbec probral. Nerada bych, aby zase upadl do spánku na další tři dny," odvětí mu Prim. Ačkoliv se oba snaží šeptat, slyším je naprosto zřetelně.

Tři dny. Tak dlouho jsem spal. První otázka tedy zodpovězena. Chci se setkat s Derekem? Nevím. Ačkoliv jsem to, že je Derek mut, zavrhl, ne zcela se tomu dokážu bránit. Nevím, jak bych reagoval, kdyby se jeho tvář doopravdy znetvořila tak, jak se znetvořovala v mých snech.

"Prim. Prosím. Pět minut," zaprosí Derek a už teď vím, že ho Prim pustí. Derek to zkrátka umí. Když řekne prosím, každý padne na kolena a udělá pro něj vše, co bude chtít.

"Tohle mu dones. A nerozruš ho." Primin hlas je tvrdý a neoblomný. Avšak s její tváří naprosto vždy kontrastoval. Vypadala a stále vypadá tak nevinně. Nedivím se, že se Katniss přihlásila do her za ní. Chtěla ji uchránit před zabitím. Stejně tak, jako já uchranil tenkrát Dereka.

Zavřu oči téměř ve stejné chvilce, kdy se dveře otevřou. Uslyším jak o sebe cinká nádobí. Skoro až cítím, jak se tomu zelenookému chlapci třesou ruce. Cítím ten jeho strach a zároveň hněv. Ovšem ten jistě není určený mně. Tedy alespoň doufám, že ne.

Derek obejde postel, načež si stoupne z pravé strany a sahá někam za postel. Nakonec něco zaskřípe. V nemocnici jsem byl jen v Kapitolu a vím, co to je. Taková divná deska na železe, na kterou si můžete položit cokoliv. Nejčastěji to bývá jídlo.

"Stilesi." Ten jeho opatrný hlas. Srdce mi buší stále rychleji. Po celém těle cítím chlad. Neviděl jsem ho tři měsíce. Čtvrt roku. Bojím se na něj podívat. Ale stejně oči otevřu.

Černé havraní hnízdo. Snědší pleť. Husté černé obočí. Velké zelené oči. Rty stáhnuté do úzké čary. Obavy nad ním visí tak stejně, jako do nedávna nade mnou smrt.

Přede mnou je opravdu ten divný stoleček s tácem plným jídla. Nevím proč, ale jen z toho, kolik toho je, se mi udělá špatně od žaludku. Celé tři měsíce jsem byl živený pouze starým chlebem a miskou vody. A teď před sebou mám takovou hostinu. Polévku. Těstoviny. Sklenici něčeho, co vypadá jako džus.

Ihned uchopím sklenici s džusem a začnu hltat, jako bych v životě nedostal napít ani vody. Ovšem vody jsem měl až požehnaně. Nevím, jestli někdy sprchování budu brát stejně. Nevím, jestli ještě někdy něco budu brát stejně.

"Stilesi," vysloví opět Derek, když odložím sklenici na tác a vyzvednu si opěradlo postele do vhodné pozice, abych mohl sníst polévku. Alespoň tu polévku, když do sebe nacpu. Jsem si totiž jistý, že se mé břicho scvrklo do jednoho malého zrníčka. "Mrzí mě to."

Ta tři slova jsou jako dýka, která mě bodá v každé části těla. Je to jako by do mě uhodil blesk.

"Co přesně tě mrzí?" zeptám se nezaujatě, načež uchopím lžíci. Klepe se mi ruka. Ovšem není to z nervozity. Tohle je způsobené ze všeho, co jsem prožil tam. Je to způsobené mučením. Cítím na své ruce jeho pohled. Bojím se, co udělá.

"Neměl jsem to v plánu. Nikdy jsem nechtěl tobě ani Erice ublížit. Tak strašně moc mě to mrzí." Beznadějnost. To slyším v jeho hlase. Ovšem nejsem si jistý, jestli je upřímná. Nejsem si jistý, jestli Derekovi Haleovi, chlapci ze Sloje, budu moci ještě někdy věřit.

"Kde jsou ostatní?" zeptám se ignorantsky, načež mě do mozku uhodí vzpomínka na mé rodiče. Jsou tu? Jsou opravdu tu? Přežili to?

"Čekají na chodbě. Chtěli jsme za tebou přijít všichni, ale Prim nám to zakázala." Chtěli za mnou přijít. Ale kdo všechno? Proč by Prim pouštěla Dereka, ale ne moje rodiče. Nebo Scotta. Scott je naživu. Viděl jsem ho. Nebo ne? Byl to jen přelud mé mysli, aby mi dala falešnou naději?

"Kde - kde jsou moji rodiče?" zakoktám se, načež pustím lžíci do polívky. "Kde je moje máma? A můj táta?" zvýším svůj rozklepaný hlas. "Kde jsou?"

Derek se odmlčí a mně do očí vhrknou slzy. To nemůže být pravda. To ne. Nechtěl jsem přežít pokud by oni zemřeli. To ne! Prosím, ať to není pravda.

Jedna slza následuje tu druhou. Cítím tak obrovskou beznaděj, jakou jsem ještě v životě necítil. Opustili mě. Vzali mi je. Odtrhli je ode mě. Jak bez nich přežiju? Vždyť oni byli to jediné, co mi pomáhalo!

"Je mi to líto," zopakuje a ve mně se zvedne hladina vzteku. Nenávist přesněji. K jeho osobě. To on za to může. A já taky. Je to naše chyba. Kvůli mně zemřeli. To kvůli nám je zabili.

"Neopakuj to furt!" zařvu na něj tak hlasitě, jak jen dokážu. On vykulí oči a podíva se na mě také se slzami v očích. "Neříkej pořád, že tě to mrzí!" Stále se mi po tvářích kutálí slzy, ale nic smutného ve tváři nemám. Tím jsem si jistý. Nenávist. K nám oběma. To mám ve tváři. "Je to tvoje vina! A moje! To my dva je zabili!"

"O čem to mlu-"

"Zavři hubu!" nenechám ho domluvit, načež převrhnu tác s jídlem na Dereka, vytrhnu si hadičky z rukou a seskočím z postele. "Je to tvoje vina!"

Nevím, kde jsem vzal sílu se postavit nebo se k němu rozeběhnout, ale opravdu k němu běžím. Jenom, co se postaví, mu uštědřím pěstí do obličeje. A druhou. A potom třetí. Vidím, jak mu teče krev. Jak ji mám i já na kloubech. Ale stále buším do jeho obličeje. A on se nesnaží ani bránit.

Najednou spadne na zem a někdo mě chytí ze zadu a začně mě odtahovat dozadu. Křičím jako pominutý. Nadávám. Sliny se rozutíkávají z mých úst do všech směrů, ale já na něj stále křičím. On mi jen oplácí provinilý pohled. Jenže já na něj nedbám. Jen křičím. A brečím.

"Stilesi, uklidni se prosím!" zakřičí mi někdo do ucha. Pozoruji, jak k Derekovi běží zdravotníci v bílo šedých uniformách. Má obličej celý od krve. A stále se na mě provinile kouká. Všímám si i toho, jak mu z očí kanou slzy po lících na podlahu.

"Stilesi!" zakřičí ještě jednou osoba, která mě drží. Ten hlas znám. Znám ho od malička. Scott. On doopravdy žije.

"Scotte?" vydechnu, ovšem než se stačím vymanit z jeho sevření, či na něj nějak zakřičet, že jsem v klidu, něco se mi zabodne do krku a já téměř okamžitě usínám.

***

Probouzím se opět do stejné místnosti, opět na měkké posteli. Nikdo tu není, a tak je to dobře. Nemám náladu s nikým mluvit. Nechci s nikým mluvit. Už nikdy. Chci jen zemřít.

Naivně jsem si myslel, že když mě někdo osvobodí, bude to lepší. Mýlil jsem se. Teď nejsem uvězněný v žádné cele. Teď jsem uvězněný v sobě. A klíč od svéha nitra nemám. Neexistuje. Už nikdy se nedostanu ven. Už nikdy neuvidím úsměv svého táty. Nikdy neuslyším mámin zvonivý hlas. Nikdy si s nimi nesednu a nebudu se s nimi smát tomu, jak jsem nemožný v pití. Ani tomu, jak mamka nadává, když se jí rozbijí talíře. Už nikdy nedostanu radu od svého otce. Nikdy. Zemřeli. Tak stejně, jako jsem měl zemřít já. Je to moje vina.

Opět se mi zaslzí oči. Nechávám je dělat si co chtějí a jen zírám do bílého stropu. Právě teď jsem totiž ztratil i tu špetku duše, která mi ještě zbývala. Teď už jsem jen chodící mrtvola...

***
Nádherný čtvrtek vám přeji. Moc dobře vím, jak jsou čtvrtky strašné, lidi jsou nepříjemní, unavení, ve škole se hodiny táhnou a ne a ne skončit. Proto jsem si včera večer mákla a napsala novou kapitolku, abych vás alespoň trochu potěšila. I když si myslím, že mě za ní chcete nejspíš zabít. Každopádně doufám, že se vám líbí.☺

Bojovala jsem se sebou, jak jsem jen mohla. Dokonce jsem i brečela, protože Noah je nedílnou součástí Teen Wolf už od samého začátku. A já ho teď zabila. Ovšem pokud chci pokračovat v "Peetově" pohledu na věc, muselo to tak být.😢

A co na to říkáte vy? Stiles tedy vybuchl a zaútočil na Dereka, ovšem z jiného důvodu, než je v pravých HG. Co myslíte, že bude dál? A kdo Stilese přiměje, aby začal znovu žít?😮

Dnešní kapitolku věnuji KimRinTae za všechny hvězdičky, komentáře a za veškerou podporu, kterou mi už od mých začátků na wattpadu věnuješ. Moc ti děkuju za všechno.❤

A i vám všem děkuji hrozně moc.💖