Někdo mi kdysi řekl, že klíč k tomu, jak si někoho získat, je dobrý vzhled. Někdo z ostatních mentorů. Věděl jsem, že je to částečně pravda, i když to znělo tak strašně povrchně. Ovšem vzhled nestačí k tomu, abyste dokázali někoho zaujmout. Musíte ukázat, jací doopravdy jste. Musíte ukázat svou osobnost. A s dnešním dnem mohu klidně říci, že já přišel o obojí. Svou osobnost jsem ztratil už s prvním zabitím. Svůj vzhled byl obětován spárům Kapitolu a jejich metodám mučení.

Dnešním dnem se to ale pokusím získat zpět. Hlavně budu doufat v to, že nás zabijí. Mám v plánu pustit se lana, jež mě drží nad propastí a nechat se vtáhnout do té tmy. Ztratit svou osobnost a znovu ji získat, až na věčnosti. Tam tehdy dostanu obě věci, které mi Kapitol odejmul. Nejdříve se ale musím postarat o jednu věc. Musím se postarat o to, abych opět zachránil Dereka Halea.

Je pozoruhodné, kam se mohou rozutéct myšlenky z pouhého jediného kouknutí do zrcadla, které odráží náš vzhled. To právě dělám. Koukám se na svůj odraz v zrcadle. A co vidím? Úplně jiného člověka, než jsem tam viděl před týdnem, kdy jsem tu byl naposled.

Ani silná vrstva make-upu nezakryla čerň pod mýma očima. Nezakryla dokonce ani nazelenalé modřiny po mém propadlém obličeji. Oči mám šedé tak, že už se mi nikdy v tomto světě nedokáže probojovat zpátky jejich originální barva. Šedý oblek na mě visí, jako na jednom ze stojanů, na kterých mi Lydia ukazovala její zbrusu nové modely mých převleků. A vlasy? Místy jsou až šedivé a naprosto zničené. Nic se ale nevyrovná tomu, jak moc zničený se cítím z toho, co provedou Erice. Přesto vím, že to musím udělat. Musím nás dva osvobodit jedinou cestou, která se nám naskýtá, a zároveň musím ochránit Dereka a celou vlčí smečku.

V mysli si prozpěvuji Oběšencům strom. Tedy jen úryvky, které jsem si stačil zapamatovat z domova a z toho, jak ji Erica dvakrát zpívala. Ta píseň je dokonalá. Myslím, že už lepší nikdy nikdo nesloží.

Do mysli mi vstoupí Katniss Everdeenová. Otec mi jednou říkal, že tuhle píseň zpívala, když ji její sestra dokázala vytáhnout alespoň na jarmark. Zpívala ji tak, že všichni ptáci, i ti daleko, zmlkli. Dokonce i lidé přestali se svou činností a poslouchali její hlas. I přes to, že už tenkrát byla považována za blázna, dokázala ohromit tolika lidí. A pak se pustila toho lana a zbláznila se úplně. A já se chci vydat stejným osudem jako ona. Beztak do jejího šílenství nemám daleko.

Dveře se se zaskřípěním otevřou a v nich stojí žena v červenošedém kostýmku. Beznadějně se na mě usměje a pokyne mi hlavou, že už je čas. Je čas na to, abych se vzdal veškeré naděje a zároveň přijmul osud, který mi byl přidělem už s gongem v Hladových hrách. Zemřít.

***

Všechno probíhá naprosto v klidu. Chvíli se s Caesarem bavíme. Dokonce i Ericu se snaží zatáhnout do debaty, ale ta je značně vykolejená zjištěním, že její bratr zemře. Ovšem neví o tom, co já plánuji. Neví, co chci povědět občanům krajů. Neví, o tom, že chci upozornit obyvatele Třináctého kraje. To děvče neví absolutně nic. A možná je to tak i nejlepší.

"Řekni Stilesi, chtěl bys vzkázat něco našim spoluobčanům?" vysloví Caesar otázku, na kterou jsem čekal. A na kterou jsem se měl naučit kapitolskou odpověď. Ovšem ta odpověď, kterou vyslovím, se Kapitolu líbit nebude. Vůbec.

Jsem značně nervózní. Nevím přesně, jak bych to podal. Jak to udělat, jako nevinné naznačení, aby se stačili schovat. Aby stačili uniknout. Caesar ukazuje na kartičku, kterou mám položenou na stole, ale já jen přikývnu.

"Chtěl bych vzkázat, že boje nás dovedou k jisté smrti. Všechny. Včetně vás buřiči, neboť za pár hodin okusíte hněv Kapitolu," vyslovím a znenadání se mi uleví. Nevím proč přišla úleva, ale dostavila se. Varoval jsem je. Snad to tedy pochopili.

Ovšem pocit klidu odchází, když ucítím na svém zátylku neskutečně silnou ránu. Před očima mi panuje jen temnota, která mě začíná pohlcovat. Přesto cítím, jak ze židle dopadám na tvrdou zem. A zanedlouho, než přestávám vnímat, uslyším krátké Eričino vykřinutí a následnou tupou ránu o zem. V tu chvíli si teprve začínám uvědomovat, že jsem nás vlastně oba obětoval pro dobro našich blízkých. A pro dobro revoluce.

***

Elektrické šoky. Záplava. Bití. Sršání jed. A takhle pořád znovu. Nevím, kolik času uběhlo od toho, co jsem se probudil do zaplavené cely. Ani nevím, kolik jsem dostal těch elektrických šoků, či kolikrát mě hlavní mírotvorce uhodil svým bičem. Jen vím, že stále žiju a stále se držím toho zatraceného lana. Je to, jako bych ho měl přilepené k té jedné dlani.

Moje ušní bubínky narušuje křik z protější cely. Počítal jsem s tím, že nás po tomhle zabijí. Že už se nad námi ten nahoře smiluje a povolá nás na věčnost, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že nahoře není nikdo. Není ani nic jako osud, ve kterém bychom měli sepsáno, co nás potkalo a co nás ještě potká.

Nade mnou se sklání Theo a posměšně se na mě šklebí. Jestli mi to vadí? Ani ne. Nevšímám si ho. Ví, že když mi předá svá smrtelná zranění, upadnu do spánku, který mě vysvobodí na pár hodin z téhle krušné reality. A to mi nemůže dopřát. Ovšem kochá se pohledem na mou zbitou tvář. Jsem si jistý, že modřiny zakrývají celý můj obličej.

Ačkoliv bych se teď měl starat hlavně o sebe a Ericu, většinou myslím na mé blízké ve Třináctém kraji. Povedlo se mi je zachránit, či už leží někde hluboko v podzemí pod troskami Třináctého kraje? Před očima se mi zjevují mžiky v podobě tváří. Vidím tvář svého otce, své matky, Scotta, Lydie, Malie, Peety, Allison, Dereka a Alexe. Ti všichni jsou považováni stále za mé blízké. Ti všichni pro mě stále znamenají mnoho.

Jakpak asi zareagovali na moje upozornění? Věří mi vůbec? Pokud ne, už jsou nejspíš mrtví a pohřbení. Pokud ano, jsou v bezpečí. Teď by si možná i mohli rozmyslet, že nás v tom nenechají, a že nás zachrání. Ale to bych si troufal být moc naivní. Až moc naivní.

Nemá cenu doufat v něco, co je málo pravděpodobné. A je i z většiny procent možné, že jsou teď doopravdy mrtví. A jak by vás mohl zachranit někdo, kdo už je po smrti? To by nedávalo smysl.

Zvuky z protější cely utichly a já se rozhlížím po své. Theo. Není tu. Odešel. Že by přestaly fungovat účinky sršáního jedu? Je pravda, že jsem dnes dostal menší dávku. To proto, abych neusnul. Ale nikdo nepřichází. Stejně si ale netroufám doufat v to, že by nás nechal na pokoji.

Vlastně ani nevím, jestli neuplynuly už týdny od mého vystoupení ve státní televizi. Mohou to být opravdu týdny. Ba i dokonce měsíce. Tak dlouho by nás tu mohli mučit v jednom kuse. A je i pravděpodobné, že to je další den, protože pokaždé, když začíná noc, potemní tohle smrduté místo dvakrát tolik i přesto, že tu jsou světla.

Snažím se rozpomenout, kolikrát jsem zbystřil potemnění. Všechno mám tak rozmazané díky tomu jedu, že se zkratka nedokáži dobrat k jednomu prostému číslu. Nevím, co z toho všeho je skutečné a co si pouze namluvila má mysl. Každopádně jsem napočítal číslo čtyři. Buď tu jsme už čtyři noci mučeni v jednom kuse bez spánku nebo se mi to jenom zdá.

"Stilesi?" ozve se Erica rozklepaným hlasem z protější cely. Její hlas ve mně vzbudí takový pocit viny, že se v hlavě začínám fackovat. To kvůli mně trpí.

"Ano?" ozvu se, načež si lehnu na tu šedivou betonovou podlahu a zavřu oči. Pokud máme opravdu čas na oddych, pak ho tedy chci využít co nejvíc to jde. Jsem tak unavený ze všeho.

"Děkuju," šeptne a mě zamrazí. Proč mi děkuje? Je to snad myšleno ironicky? Ne, není. Poznal bych to z toho tónu.

"Za co?" zeptám se s těžkou hrudí. Je to, jako by mi na ní někdo celou vahou klečel a ztěžoval mi tak přívod kyslíku do plic. Možná už umírám.

"Že jsi ho zachránil. Chtěla jsem jim to dát nějak vědět, ale nevěděla jsem jak. Když jsem tě potom slyšela, jak jim to naznačuješ, spadl mi kámen ze srdce," odpoví a já slyším, jak i ona ztěžka oddechla.

Děkuje mi za záchranu Alexe. Tedy alespoň za pokus o jeho záchranu, protože si nemůžeme být jistí, že opravdu přežili. V tomhle světě a v našem stavu už si nemůžeme být jistí vůbec ničím. Ani vlastní existencí.

"Ale při tom tebe zraňuju. Neměl jsem to dělat," řeknu mnohem víc provinile, než jsem chtěl. Už to zkrátka neovládám. Kdo by to dokázal ovládat v takovém stavu.

"Stilesi, na to se vůbec neohlížej," řekne a já ucítím její pohled na sobě. I přesto všechno mi zůstala tahle schopnost vycítit cizí pohled. I já bych se na ní rád podíval, ale celé tělo mě tak bolí, že jen kdybych pohl hlavou, asi by mě zaplavila agonie. "Slíbila jsem si, že ho zachráním za každou cenu. Že obětuju celý svůj život, abych zachránila mého bratra. A tys mi ho pomohl ochránit. Nikdy nebudu moct splatit dluh, který u tebe mám."

"Erico, ty mi nic nedlužíš. To já tobě toho dlužím hodně. Kdybych tenkrát, ve svých hrách, zemřel, teď bys tu nebyla. Nechali by tě odejít. Nemusela bys tak trpět. To já s Derekem můžeme za to, co se tobě a Alexovi děje. A jen díky tobě jsem se ještě nezbláznil!" vydechnu. Cítím, že mi za chvíli dojdou hlasivky. "A teď raději odpočívej, dokud můžeme," vyslovím sotva slyšitelným hlasem, načež se ponořím do své hlavy. Únava mě přemáhá, jako ještě nikdy.

Potápím se v té nekonečné temnotě a nechávám všechnu bolest, křik i vodu za sebou. Nechávám se unášet hlubinami mé mysli, která mě mučí stejně jako kapitolští. Přesto mi nabízí něco, co mi kapitolští nikdy nedokáží nabídnout. Lehkost. Ať už mě unáší kamkoliv, připadám si lehký a bezstarostný. Nic mě netíží.

Ovšem tento stav netrvá dlouho, když světlo nade mnou zhasne a celý svět padne do naprosté tmy. Vytřeštěně a unaveně otevřu oči, ale mám pocit, jako bych oslepl. Mé srdce zachvátí tak neskutečná panika, že se začnu celý klepat.

Má mysl je napadena vzpomínkami z osudné noci, kdy byli moji přátelé vytrženi z výcvikového centra a zachráněni od kapitolských. Úplně vidím sebe, jak jsem hledal tu zatracenou kliku od dveří. Jak jsem si sedl na postel a čekal, až přijdou a zabijí mě. Jak se zřítil strop přímo na mě. Jak jsem i z posledních sil chtěl jít na pomoc Derekovi. A nakonec, jak mě zachvátila temnota. A pak jsem se probudil tady.

Ačkoliv se ohlížím do stran a snažím se najít jedno jediné místo, kde by alespoň trochu prosvítalo, vím, že nic takového nenajdu. Jsme hluboko pod zemí výcvikového centra, kde nejsou žádná okna, ze kterých by sem mohlo proudit nějaké světlo. Ovšem podle toho, jak pochmurně tady bylo ještě před tím, než jsem zavřel oči a poddával se svému usínání, bych tipoval, že se schylovalo k večeru.

Uslyším zrychlený dech a zdá se mi, že i vzlyky. Erica! Úplně jsem zapomněl, že je tu se mnou. Celého mě pohltila panika tak, že jsem Ericu úplně vypudil z hlavy. Ponořil jsem se tak do té noci před několik měsíci, že mi vypadlo z hlavy, že teď v tom nejsem sám. Ano, v cele jsem uvězněný sám, ale naproti mě je ještě někdo s kým mohu hovořit.

"Erico," vyřknu rozklepaným hlasem, načež se ztěžka vyhoupnu na nohy a začnu kolem sebe hmatat. Zase mi vyjedou před oči vzpomínky. Jenže teď na ně nemám čas. Musím zahnat paniku jak v sobě, tak v Erice.

"Sti - Stilesi," zakoktá, načež v jejím hlase ucítím jistou úlevu. Jestlipak i ona zapomněla, že tu jsem já? Jistě ano. Kdo by myslel v takového chvíli a ve stavu, v jakém jsme oba, na někoho jiného. "Stilesi, já - já bojím se. Moc se bojím. Stilesi, udělej něco prosím!" začne panikařit, načež uslyším tupou ránu o sklo cely.

Zaseknu se v pohybu a celý zmrznu. Co to bylo? Udělal jí někdo něco? Zaposlouchám se do zvuku a naštěstí stále slyším její zrychlený dech. Musím ji nějak uklidnit.

"Erico, poslouchej. Jsem tu s tebou. Nic se nám nestane. Jsem tu s tebou," opakuji stále dokola. Vím, že by ji to alespoň trochu mělo uklidnit, neboť mě to pomáhá. Sice mi srdce buší stále nepravidelně, ale jsem už klidnější.

Nahmatám sklo a přitisknu se k němu. Působí teď pro mě jako nějaká pojistka, že ať už ten výpadek elektřiny způsobil kdokoliv, nedostane se sem snadno. Je to paradoxní, že se bojím, když už nás nemůže potkat nic horšího, než to, co nás potkalo doposud.

"Stilesi, mám takovy pocit, že tam venku někdo je. Slyším boty. Spoustu opatrného našlapování," řekne a já zmlknu. Přitisknu své ucho na sklo a poslouchám, co se děje.

Erica má pravdu. Venku, tam v zadu, kde sídlí a hlídají mírotvorci, se ozývá opatrné našlapování bot. Musí to být někdo jiný, než mírotvorci, neboť tohle jejich došlapování je mnohem hlasitější a jistě i podrážka těch bot je naprosto jiná, než u bot mírotvorců.

Pak ale zvuky ztichnou. Všechno se ponoří do neuvěřitelného klidu. Slyším jen, jak se Erica snaží pravidelně dýchat, a tlukot mého splašeného srdce. Cítím neuvěřitelnou nervozitu a celé mé tělo se stále klepe. Opakuji si v duchu, že nás nemůže potkat nic horšího, což je pravda. Může to být jen lepší. Buď se nás někdo rozhodl zachránit nebo zabít. Ať už to nebo to, oboje pro nás bude vysvobozením.

Najednou mezi mou a Eričinu celu vletí malá a černá kulatá věc, která je osvětlena třemi malinkatými žárovkami. Ozývá se tikot a mně dochází, co to je.

"Erico, vypadni co nejdál od skla," zakřičím a udělám přesně to, co jsem přikázal Erice. Skrčím se v rohu, ve kterém často sedávám a čekám, až se ozve zadunění. Výbuch. Hodnou chvíli se nic neděje. Věcička stále jen tiká. Podívám se přes sklo ven. To světlo je s každou vteřinou větší a já pozoruji Eričinu uslzenou tvář, jak těká pohledem mezi mnou a tou věcí. Také sedí skrčená v rohu.

A pak přichází silná frekvence něčeho, co okamžitě rozcupuje skleněnou bariéru naší cely. Sklo se rozletí do všech stran a já si hlavu skryji pod ruce a čekám co bude dál. Ovšem ten zvuk je pro mé uši tak silný, že se mi začíná motat hlava.

Naproti uslyším žuchnutí o zem a podívám se. Erica omdlela. Zřejmě už tu frekvenci zvuku nevydržela a zkolabovala. A já do jejího stavu nemám daleko. Ale i přesto slyším, našlapování. Sice slabé, ale vím, že k nám míří ti lidé. Vlastně to není našlapování. To je dusání. Rychlé.

Uslyším něčí hlas, jak něco říká, ale nejsem schopný rozeznat co. Jen vím, že právě teď někdo vběhl do Eričiny cely. Chci se zvednout. Zachránit ji. Ale nemohu. Nemohu se ani pohnout, zařvat. Jen oči mi slouží. Proto teď vidím i postavu v černé kombinéze s helmou na hlavě, jak se blíží ke mně a pomalu natahuje ruce.

Zachvátí mě znovu panika a já se vymrštím na nohy a zaklimbám. Chci bojovat. Ať už je to kdokoliv, chci se jim postavit. Nemohu a ani nechci dál trpět, už nemůžu.

Zvuk je ale stále silný, že se mi nakonec podlomí kolena a já padám na zem. Vlastně ne na zem. Někdo mě zachytil. Celé tělo mě bolí a pomalu ale jistě začínám padat znovu do té tmy. Její neviditelné ruce se sápají po mém těle. A těsně před tím, než mě obklopí celého, zahlédnu dvě zelené studánky, které mi v srdci vykouzlí jakýsi pocit bezpečí. Pak i ony povědomé studánky nakonec mizí...

***
Krásnou středu vám přeji. Jsem tu s novou kapitolkou Hunger Games. Doufám, že se vám líbí.☺

Můžu vám říct, že to byl boj. Hodně velký boj. Nápady přicházely, odcházely a já stále neměla ani první odstavec. Chtěla jsem sice Ericu se Stilesem ještě trochu celou tuhle kapitolku potrápit, ale nakonec jsem si řekla, že toho asi bylo dost, a že je na čase je vysvobodit.😉

Dnešní kapitolku věnuji wolfik_forever za každou hvězdičku a i za každičký komentář. Jsem moc ráda, že se ti mé příběhy líbí.❤

A i vám všem děkuji, ta čísla u všech dílů jsou naprosto neuvěřitelná. Moc vám děkuji.❤❤