Takhle to pokračuje několik dní po sobě. Nějaký z mírotvorců přijde, píchne nám injekci, a pak si odkráčí a nechá nás napospas s našimi největšími vinami či strachy. U mě se především jedná o Thea a mou vinu. Stále se mi snaží do hlavy vštípit, že je Derek mut a že ho musím zneškodnit. Pokaždé, když odmítnu, objeví se v mém hrdle dýka a já padám do tmy. Raději už na nic neodpovídám. Svádím vnitřní boj i se svou myslí, která si snaží Dereka zafixovat do své paměti jako muta.

Já ovšem nehodlám věřit tomu, že je Derek mut. Kdyby mě chtěl zabít, mohl to udělat v aréně. Kdyby chtěl zabít mou rodinu, udělal by to jednoduše. Jenže já žiju a myslím, že nebylo v jeho plánu nechat nás s Ericou napospas Kapitolu. Ovšem jsme tu a on je v bezpečí. Jeho plán selhal.

Každodenní záplavy mé cely už mi lezou na nervy. Pokaždé, když upadnu v bezvědomí, se mi má mysl snaží vetřít vzpomínky, které ani nejsou moje. A pokaždé vidím Derekovu zvířecí tvář a rudé oči. Před chvílí jsem měl zrovna v hlavě to, jak Derek naschvál proťal mé lýtko svým šípem a ještě se u toho usmíval. Navíc to vypadalo, jako by byl spiknut s těmi mutími bestiemi a naschvál je naváděl proti mně.

Jasné, trvalo mi hodnou dobu, než jsem tyto myšlenky vyvrátil. Je to holý nesmysl. Naštěstí jsem si vymyslel mou každodenní mantru seskládanou z faktů, které nemůže nikdo popřít. Každé ráno, odpoledne i večer si ji opakuji, abych nezapomněl, kdo jsem a kdo je skutečný nepřítel. A tím rozhodně není Derek, ale Kapitol vedený Gerardem Argentem a jeho podělanou dcerou Kate. I ta se chodí koukat, jak její mučení probíhá. Zrovna dnes, když jsem se topil, jsem ji viděl stát u skleněné stěny. Usmívala se zlověstně a posměšně mávala. Nevím, jestli tam doopravdy stála nebo se mi ji snažila vnutit má mysl, ale není k ničemu nad tím dumat. Je to jen nepodstatný fakt.

Každopádně teď mám prý na pár hodin pokoj, dokud zase nepřijdou s novou dávkou jedu.

Ležím na té studené betonové zemi a usmívám se. Ptáte se proč? Ani já sám nevím, proč se usmívám. Nemám důvod k tomu, abych něco takového dělal. A přesto to dělám. Možná je to způsobeno faktem, že stále odolávám tomu, abych se dočista pomátl. Jenže jak dlouho to ještě vydržím? A proč se vlastně snažím nezbláznit se? Třeba by mi to pomohlo v tom, abych bolest tolik neprožíval. Přece jenom, když nechám tu špetku zdravé mysli odejít, bude pak všechno jednodušší. Už se nebudu muset zabývat tím, jestli nás někdo přijde zachranit, či jestli někdo ublíží Erice. Už mi to všechno bude jedno.

Přesto ale nechci dopustit to, abych ztratil tu maličkou špetku osobnosti, která se mě ještě nepustila. Nemohu ji nechat odejít. Je to jako poslední záchytné lano, které visí nad hlubokou propastí plné nicoty. A já se toho lana držím jen jednou rukou, a i když jsem vysílený, stále se držím. Vím, že kdybych se pustil, Kapitol by vyhrál. Nejen nade mnou, ale i nad tou dívkou naproti.

To mi připomíná, říkal jsem vám už, jak umí krásně zpívat? Zřejmě ne. Tak vám to říkám teď. Sice má chraplavý hlas, i když jen šeptá, ale přesto je pro mě její zpěv jako rajská hudba. Něco, co mi pomáhá se toho lana držet a nespadnout. Vím, že v tom nejsem sám a moje sebestředné já to těší. To sobecké já. Je nejspíš špatné cítit radost z toho, že v tak odporné situaci nejste sami, ale já jsem přesto rád.

Moje druhé já, to sympatičtější, si je vědomo, že by bylo lepší, kdyby tu Erica nebyla a neprožívala to samé co já. I jí dávají sršání jed. Podle toho, co jsem spozoroval, nejsou to stejné dávky, jako dostávám já, ale přesto je to dost na to, aby začínala bláznit.

"Jen chyť mou ruku do těch svých,
pak budeme mít pokoj od časů zlých.
Jen nech mnou se vést,
ať ďábel nemůže tě z cesty svést.
Jen buď v téhle věčnosti se mnou,
ať můžeme vstříc novým světům vyplout."

Až teprve v poslední sloce této písně jsem pochopil, že Erica opět zpívá o smrti. Tím posledním dvojverším se myslí, že ten k němuž dívka zpívá, je už po smrti a ona se ho jako anděl strážný snaží chránit před vším zlým.

Najednou její hlas utichne a ozve se jen hlasité povzdechnutí si. Na nic jiného se totiž plavovláska už nezmůže. Jediný čas, kdy brečí, je ten, kdy má halucinace. Podle toho, co vždy zaslechnu z její cely, se jedná o pavouky, Alexovu smrt a nebo o Hladových hrách a o splátcích, které zabila.

U mě je to vždy jen Theo. Ten jediný, u kterého jsem zamýšlel zabití. U Aidena to bylo omylem a u Ethana v sebeobraně. Ovšem Theo byl na pokraji smrti, když můj šíp proťal jeho hruď. Už mi nemohl nijak ublížit. Ani Derekovi. A přesto jsem ho chladnokrevně zavraždil.

"Erico?" ozvu se, načež koukám do stropu, který je také kamenný a vyjímá se na něm žlutá a pochmurná záře světla.

"Stilesi?" šeptne potichu. Skoro neslyšně. Ale i přes ty dvě skleněné bariéry se dokážeme slyšet. Nechápu to. Sklo je nerozbitné a má nejméně dvě vrstvy a přesto dokážu slyšet naprosto vše, co se kolem jen šustne. Občas jsem i přemýšlel, že ty dirky v plechových stěnách, jsou opravdu repráky a propojují cely nějakým způsobem. Ovšem proč by Kapitol chtěl, aby si mezi sebou vězni povídali? Možná proto, aby je měli za co mučit.

"Ta píseň byla krásná," řeknu a v hlavě mi stále rezonuje ta poslední sloka. Představuji si, jaké by to bylo zemřít a s ničím takovým se nepotýkat. Svádět boj s Kapitolem i se svou vlastní myslí. Je to vyčerpávající.

"Naučila mě ji matka," oznámí Erica a slyším, jak ztěžka mluví. Dlouhou dobu se mnou o ničem nemluvila. Dlouhou dobu vlastně nepromluvila nic k nikomu. Tedy když nepočítám halucinace, při kterých obvykle křičí Alexovo jméno nebo časy, kdy si prozpěvuje. "Říkala, že jednou něco takového zažije, až se znovu shledá s tátou."

Píchne mě u srdce. Je její matka na živu? Nezabil ji Kapitol? A pokud je na živu, jak moc asi trpí kvůli své dceři? Prozpěvuje si ještě něco? Zřejmě ne. Komu by bylo do zpěvu, když je jeho díte podrobováno úmyslům Kapitolu. Zřejmě nikdo by si nezpíval, kdyby věděl, že je jeho dítě ve smrtelném nebezpečí.

"Je-li pak ještě živá?" zeptá se Erica s jistou dávkou pobavení v hlase. Vím, jak jí je. Ani já nevím, jestli jsou moji rodiče ještě živí a zdraví, či jestli už nejsou někde v hrobě. "Jsem unavená. Přála bych si usnout a už se nikdy neprobudit."

Otočím se a mlčky ji pozoruji. Sedí přitisknutá na kamennou zeď, hlavu o ni opřenou a pohled přitisknutý na sklo. Pod očima má neuvěřitelné kruhy, které jsem snad nikdy neměl ani já. Její vlasy, ty nádherné hebké vlasy, jsou zničené den ode dne a ztrácí svůj lesk. Její oči naplňuje čím dál tím větší šeď a nikdo by v tuhle chvíli neřekl, že jednou její oči žhnuly nádhernou kaštanovou barvou. Nikdo by neřekl, že tohle děvče byl jen nevinný anděl s nádhernými křídly.

"Zemřeme někdy?" zeptá se a vůbec poprvé, od chvíle, kdy jsme natáčeli tu habaďuru, se mi podívá do očí. Chybí jim ta bojovnost. Ten žár. Chybí jim jiskra. Stejně tak, jako chybí mým očím.

"Nevím," odpovím popravdě. "Myslím, že když máš důvod, proč na tomhle světě zůstat, smrt si tě vezme daleko rychleji. Pokud nemáš ten důvod, smrt tě tu nechává, abys ten důvod našla a ona si tě pak mohla vzít. Myslím, že my už asi žádný důvod mít nebudeme, a proto tu zůstaneme co nejdéle." Ani nevím, kde se ta slova a ta logika v tom, co jsem řekl, vzaly.

"To zní pravdivě. Možná to bude pravda. Možná umřeme až za padesát let. Možná i déle. Ale slyšíš? Všude samé možná," řekne Erica stále s pohledem přitisknutým na mě. "Možná," šeptne ještě jednou. Spíš sama pro sebe. "Víš, když mám ty halucinace, často vidím Alexe i matku mrtvé. Máš to taky tak?"

Chvíli mlčím. Bojím se odpovědět, protože by se tu mohl objevit on. Theo. A začít do mě ládovat všechny ty přikrášlené nesmysly. "Nevídám. Vídám jen jednoho mrtvého člověka," odpovím nakonec a raději zavřu oči, abych ho náhodou někde nezahlédl.

"Dereka?" zeptá se bez jakéhokoliv tónu v hlase. Zřejmě Dereka přestala mít ráda. Ostatně ani já už k němu necítím tak silné pouto, jako před tím. Vím, že mě k němu stále něco váže, ale zároveň to ztrácí sílu.

"Ne," odpovím. "Vídám chlapce, kterého jsem zabil." Zní to tak strašně jednoduše. Chlapce, kterého jsem zabil. To slovo zabít, zní jednoduše. Ovšem vykonání tohoto vás stojí vaši duši. A následné vrácení v podobě černé barvy.

"Toho, co s tebou a Derekem zůstal jako poslední?" zeptá se. Já jen přikývnu. Nechce se mi o tom mluvit a zároveň chce. Chápete to? Já ne. Nechápu už nic. A o to možná jde. Nic nechápat. "I mě se zdá o lidech, kterým jsem vzala život. Ale vím, že ty to máš trochu jiné," vyřkne a já se na ní se zájmem podívám. Jak to myslela?

"Cos tím myslela?"

"Jednou mi to říkal Alex. Spíš to byla jen doměnka, o kterou se se mnou podělil. Zkrátka říkal, že jsi Thea zabíjet nemusel. Žes ho zabil kvůli Derekovi, protože jsi chtěl, aby Derek nezabil. Zní to složitě," uchechtne se, "ale já vím, že ty tomu rozumíš. Chtěl jsi, aby Derek nikdy nezabil."

Žasnu nad tím, jak mě i teď dokáže Alex dostat. A to tady ani není. Jak jsi to sakra mohl domyslet? Co ho k tomu vedlo? Neřekl jsem to nikomu, až na Dereka. A Alex to slyšet nemohl, protože byl v aréně. Tak jak jsi to domyslel?

"Poznávám z tvého pohledu, že to bude nejspíš pravda," přetrhává Erica tu lavinu otázek, která se na mě zřítila. "Asi chceš vědět, jak to zjistil, co?" zeptá se, načež pozoruji, jak si lehne a pohled upře na strop. "Určitě sis všiml, že je můj bratr mnohem všímavější, než já. A určitě ti i musel říct to, jak poznal, že tě Derek nemiluje. Tak samě poznal i to, když jsi zabíjel toho kluka. Něco z tvého pohledu a chování mu to prozradilo. Já sama tomu moc nerozumím a nevím, jak to Alex dělá, ale věděl to. Znal celou pravdu od začátku."

Myslím, že ohromení a ochromení je to, co cítím. Na jednu stranu je to celkem slušná schopnost, která hodně pomáhá lidem se zorientovat, na druhou stranu je to až děsivé. Velmi děsivé. Alex musí mít nějaký šestý smysl, který se mu vpil do vnímání světa a lidí. Pro mě je to hlavně děsivé.

"Jestlipak ho ještě někdy uvidím?" zeptá se zasněně Erica a pravou paži má natáhnutou směrem ke stropu, jako kdyby ho tam opravdu zahlédla a chtěla se ho dotknout. Je ale tahle konverzace vůbec skutečná? Nespím jen? "Doufám, že když ano, nebude to v Kapitolu. Jinak, kdyby se měl objevit tady, už nikdy ho nechci vidět."

Než se nad tím stačím nějak zamyslet a pořádně reagovat, ozvou se podpatky. A to může znamenat jen jediné. Kate Argentová přichází z dnešní dávkou sršáního jedu dříve. A už brzy tu se mnou bude zase Theo a bude se mě snažit přesvědčit o tom, že se nás Derek snaží všechny zničit. Vyhubit všechnu lidskou civilizaci, která tu po apokalypse zbyla.

Oba se s Ericou vymrštíme do sedu a koukáme jeden na druhého. Oba máme v očích strach. Bojíme se toho, co přijde. Bojíme se toho, co si na nás dneska naše vlastní mysl nachystá.

Najednou se před naší celou objeví opravdu Kate, ale v ruce nemá žádné injekce a ve tváři má znechucený a zároveň pobavený pohled.

Stále se s Ericou koukáme na sebe. Obavy chvilkami polevují, ale ani tak nedokáží zmizet. Už je máme v sobě. Stejně tak, jako zžírající hlad. Nejedli jsme nic pomalu dva dny. A před dvěma dny jsme dostali krajíc tvrdého chleba. Musel jsem si ho rozmáčet ve zbytkách vody z vytopení. A měl jsem ho v sobě mnohem rychleji, než je zdrávo.

"Vstávat. Dneska nás totiž čeká další velký den. Bude se natáčet. A navíc, dnes už tohle celé šílenství skončí." Co tím myslí? Co skončí? Že by se nás konečně odhodlali zabít? Bože, jestli ano, moc ti děkuji! "Dnes celá revoluce skončí. A vaši přátelé budou po smrti. Vybombardujeme je všechny. Do jednoho!" vysvětlí svým syčícím hlasem a mně se stáhnou veškeré útroby. Hodlají vybombardovat Třináctý kraj...

***
Slává! Dopsala jsem další kapitolku, i přesto, že jsem musela sakra přemýšlet o tom, co do ní zahrnu, protože na mě nejspíš přichází spisovatelský blok. Takže kapitoly zřejmě už nebudou vycházet tak, jak jste zvyklí (i když se budu snažit vymáčknout ze sebe co nejvíc). Každopádně doufám, že se vám kapitolka líbí.☺

Tak tu máme první pořádný Sterica rozhovor. Co si o něm myslíte? Vystihla jsem alespoň z poloviny to, jak by se oba měli ve skutečnoati cítit? Ten, kdo četl knihy nebo viděl filmy, jistě ví, co se v nejbližší době stane. Ten, kdo ne, nechte se překvapit. Každopádně uvítám všechny vaše teorie, co se stane v další kapče.😉

Dnešní kapitolku věnuji ada228 za to, že mě opravdu hodně podporuješ. Jsem hrozně moc ráda, že se ti Hunger Games v podání Sterek shipu tak líbí.❤

Moc vám všem opravdu děkuji za každou hvězdičku, komentář či přečtení. Jste opravdu skvělí a pomáháte mi potlačovat ten blok, se kterým zápasím. Jste úžasní!💖💖