Probouzím se zrovna v tu chvíli, když mírotvorce pokládá misku s pitím na zem. Ihned, co mě zbystří, uzamkne celu a pádí co nejrychleji pryč. Nevím, jak dokázali vycítit, že budu mít žízeň, jako nikdy před tím. V puse mám sucho a nedokážu ani polknout. Tělo mám vysílené a nedokážu se už ani postavit, a tak se k misce plazím.

Hltám jako lačnící pes každý doušek vody. Není jí moc, ale i to málo stačí na to, abych konečně dokázal polknout a vrátila se mi alespoň troška síly do těla.

Situace z předešlé noci mě do mozku uhodí jako blesk. Začnu se otáčet kolem sebe, ale nikde nikdo není. Není tu žádný Theo Raeken, který tvoří třešničku na dortu se jmény mrtvol, jež mám na seznamu.

Instinktivně si začnu sahat na krk, ale nikde žádná kudla. Ani v hrudi nemám žádný šíp. Všechno to musela být jen iluze. Klam způsobený tím jedem, který nám vpíchla včera ta bestie. Ať už je to cokoliv, nikdy to nechci zažít znovu. Nikdy. Když mám teď mysl jasnou, ihned zahrabávám pochybmosti o Derekovi.

Derek není mut. To se mě jen Kapitol snaží přesvědčit o tom, že Derek je hodně špatný člověk, který si zaslouží zemřít. Ale i kdyby Derek Hale zemřel, v čem to pomůže Argentovi? Musí vědět, že Derek má silný vliv jako živý, ale kdyby zemřel, mnoho lidí by přestalo váhat a přidali se k revolucionářům jen proto, aby uctili jeho památku. Myslím si dokonce, že by to udělalo poprask i v tomhle všivém městě a lidé by truchlili.

Přece jen má každý naivní Kapitolský v hlavě vzpomínku na bobule a na Derekovu odhodlanost zemřít, jen aby nemusel být beze mě. Bez svého milovaného spolukrajana. Kdyby jen věděli, že Derekovi šlo celou tu dobu jen o to, aby nás dva zachránil z arény. Kdyby jen věděli, že celá ta romantická storka byla čistě holá fikce.

Dopiji poslední doušky z misky, které jsem nemohl dát na jedno hltnutí. Stále mám žízeň. Ten jed způsobuje dehydrataci mého těla mnohem rychleji, než je zdrávo. Pokud mi nedonesou vodu do hodiny, zřejmě zemřu na dehydrataci. Jenže to nebudou riskovat, takže počítám, že do půl hodiny jsou zpět s další várkou vody. Tedy pokud se nerozhodnou vytopit mi celu. Tak, jak to mají ve zvyku.

Mohl bych tu misku rozbít a podřezat si žíly. Přijde mi to jako skvělý nápad. Ovšem nemám zaručeno, že zemřu rychle. A jak je znám, stihli by mě zachranit. Mají na to přece své prostředky. A jsem si jistý, že tahle cela je monitorována kamerami nepřetržitě celý den. Někdo se baví na můj i Eričin účet.

Z vedlejší cely se ozve výkřik tak nelidský, že mi to drásá uši. Ihned si vzpomenu na rusovlasou avoxku. Srdce se mi obalí beznadějí a já si raději zacpu uši a zavřu oči. Nemohu poslouchat, jak křičí. Stačí, že mám v hlavě vštípený Eričin křik, který jsem slyšel nejméně milionkrát.

Odkopnu misku a přisunu se zpátky ke stěně. Ruce mám stále na uších a když se dobelhám k velkému kamenu tvořící hrbolatou zeď, znovu oči zavřu a zabořím si hlavu mezi kolena. Ani to ale nebrání v tom, abych dívčiny výkřiky neslyšel.

Jak mohou mučit někoho, kdo jim nemůže říct ani slovo? Kdo nemá jazyk, aby se obhajoval. Zřejmě bychom s Ericou skončili stejně, kdybychom pro Argenta nebyli tak důležití. Teď jen čekat, kdy si pro nás zase pošle, abychom přesvědčovali lidi o jeho štědrosti, kterou nám přece, náš milovaný prezident, dával najevo tak zřetelně. Štědře nechal zabíjet a mučit lidi. Štědře vybíral a vytrhával děti od rodin pro pobavení svých nejmilovanějších. Štědře přikázal větší počet bičování za nic. Štědře ze mě a z Ericy dělá blázny. Ano, je opravdu hodně štědrý.

I když se zvuky asi deset minut neozývají, neodvažuji se ruce sundat ze svých uší. Neodvažuji se zvednout hlavu a otevřít oči. Mám pocit, jako bych měl každou chvílí vyskočit a začít tlouct do stěny, která mě tu vězní. Mám pocit, že už dočista zbývá jen málo, abych přišel o rozum a zbláznil se úplně.

"Jmenuji se Stiles Stilinski," šeptnu pro sebe, abych nějak udržel pozornost a nepřišel o rozum. Abych zaměstnával svůj mozek obyčejnými fakty, kterými jsem si naprosto jistý. "Jsem z dvanáctého kraje. Můj otec se jmenuje Noah Stilinski. Moje matka Claudia Stilinski. Byl jsem splátcem v Hladových hrách. Zabil jsem tři lidi. Díky Derekovi Haleovi jsem přežil. Moji přátelé jsou ve Třináctém kraji a burcují kraje, aby se přidali do boje s nimi. Jsem vězněm Kapitolu společně s Ericou, splátkyní z posledních Hladových her."

Tím končím. Nejsem si jistý včerejškem. Začíná se mi vytrácet z hlavy racionální myšlenka, že Theo tu skutečně nebyl. Je to, jako by moje mysl vedla se mnou samotným hádku, že ho tu viděla, že tu s ním mluvila, že byl skutečný. Ale já to ignoruji. Opakuji si celou tu říkanku stále dokola. Jinak to nejde. Musím se udržet při smyslech.

Prubudí mě silný proud studené vody, který začne vytékat nade mnou. Zachvátí mě strach. Voda. Obyčejná voda zasela takové znaménka strachu, že se okamžitě vymrštím na nohy a přeběhnu ke sklu, načež se na něj zády namáčknu. Je to tady. Začíná mučení.

Otočím se, abych se podíval do protější cely. Erica sedí u zadní zdi a celá se klepe. Kouká do země a je mi jasné, co dělá. Teď přišla řada na ni, aby se koukala na moje utrpení. A ona odmítá sledovat. Tak, jako já odmítám. Ten pohled znám. Soustředěný na jedno místo a přemlouvá se, aby se nepodívala. Dělám to tak taky.

Otočím se zpět. Voda už mi sahá po kolena a nekompromisně naplňuje mou celu. Zklidním svůj strach. Myslel jsem si, že už se nikdy nebudu bát, ale včerejšek mě dokázal srazit na kolena víc, než se za celé ty tři měsíce Argent snažil. Paniku stále cítím, ale snažím se nekřičet. Stále musím dbát na to, aby byla Erica alespoň takhle v pořádku. A když mě neuslyší, bude si myslet, že mi to je lhostejné. Že už je mi to jedno.

Vodu už mám u krku a stále rychle stoupá. Špatně se mi díky tomu dýchá. Přesto jen zavřu oči a nechám vodu, aby mě celého vtáhla do svých spárů. Nic jiného mi totiž ani nezbývá.

***

Netrvalo to moc dlouho a já ztratil vědomí z toho, jak jsem se nemohl nadechnout. Moje mysl se ztratila někam, kde by neměla co pohledávat, ale přesto se tam vydala.

Stojím teď někde uprostřed nicoty, obklopený tmou. Nebolí mě absolutně nic. Naopak, cítím se svěží, jako naposledy několik dní před sklizní do stého ročníku Hladových her. Do ročníku, ve kterém jsem byl vybrán já. Už v ten den jsem se měl smířit se smrtí a neprosit Dereka o to, aby mne zachránil. Aby byl mým spojencem.

Tma se začne projasňovat a nakonec se změní v místo, jež dobře poznávám. Obklopují mne stromy s mokrou kůrou. Ovšem venku neprší. Naopak svítí slunce a zdálo by se, že je to i poklidná krajina někde u vstupu do lesa. Ovšem ve mně to místo vyvolává pocit paniky a strach. Ten klid, co se stal na pár minut mým přítelem, odešel.

Nacházím se totiž v aréně. Nevím, kde přesně, ale jsem tu. Nedaleko mě slyším, jak teče potok a váhám, zda se k němu nevydat. Nevím proč, ale mám pocit, že mě tu stejně nikdo neuvidí. Je to minulost.

Nohy se nakonec rozhodnou za mě a já se vydám směrem k hučení potoku. S každým krokem ten zvuk sílí a já vím, že jsem blízko. Velmi blízko.

Srdce mám až v krku z toho, jak se mi před očima vybavují ty nejhorší okamžiky, které jsem tu zažil. Ty nejhorší strasti, jakými jsem si díky Kapitolu prošel. Nechápu ale, proč mě má mysl zavedla právě sem.

Jsem asi necelých padesát metrů od potoka, když v tom zahlédnu něčí záda. Řídím se instinktem a pudem sebezáchovy, i když vím, že je to něco jako vzpomínka, a schovám se za první strom.

Pozoruji dotyčného, jak do potoka hází udice. Snaží se lovit ryby. Mám takové neblahé tušení, že ten dotyčný je Derek a tenhle okamžik se odehrál tehdy, když já jsem netrpělivě čekal v jeskyni na Dereka, až se vrátí.

Asi o tři stromy dál zahlédnu Jacksona, jak Dereka také pozoruje. Tohle je zřejmě okamžik, kdy Jackson na Dereka zaútočí a zahyne. Ne, Derekovou rukou, ale tím, že spadne do jezera. Přesto se mi na tom ale něco nezdá. Každou minutu se obraz jemně zavlní. Přesně jako včera, když jsem mluvil s Theem a hlava se mi motala.

Jackson se potichu vydá směrem k Derekovi s vytaseným nožem. Sleduji celou tu situaci jako ohromený, i když bych moc rád na Dereka zakřičel, aby si dával pozor. Jenže neblahé tušení mi říká, že by mě stejně neslyšel. Jsem uvězněn ve své hlavě, i když jsem při tomhle okamžiku nebyl a je nesmysl, aby to byla má vzpomínka.

Derek, jako by nějak zbystřil, že ho někdo pozoruje, se otočí. A zrovna v tu chvíli Jackson vymrští nůž, který projede Derekovi přes tvář. Moc dobře si pamatuju tu chvíli, jak se skácel, když dorazil do jeskyně. A pamatuji si i na to, jak jsem vyházel obsahy všech batohů, abych našel mast a ránu mu ošetřil. Na takovéhle okamžiky se zkrátka zapomenout nedá.

Podívám se na Dereka, který brunátní v obličeji. Má vztek. Ruce zatnuté v pěst vypadají velmi zlověstně. A Jackson stojí na nohách nedaleko Dereka a snaží se nejspíš odhadnout Derekův výpad. Jackson by se měl v nejbližší chvíli zapotácet a spadnout, ale nic se neděje.

A pak mě zamrazí. Odněkud, kde stojí Derek se ozve zvířecí vrčení. Derek ale jako by ho neslyšel. Dál stojí se zatnutými pěstmi a probodává Jacksona pohledem. Jackson se snaží pohledem neuhýbat, ale znejistěl. Slyšel to zvířecí zavrčení stejně, jako já.

Něco mi na tom zkrátka nesedí. Nepatrně se začnu rozhlížet po okolí, zda tu nejsou nějací muti. Ve chvíli, kdy pomyslím na slovo mut, se mi vybaví Theo a jeho argument o tom, že je Derek mut vytvořený Kapitolem, aby mě zabil.

Podívám se zpět na chlapce s havraními vlasy a krev mi ztuhne v žilách. Jeho oči žhnou ďábelsky rudou barvou. Obličej má zdeformovaný nějakým divným způsobem. Z úst mu čouhají zlověstné tesáky. Nemohu se ani pohnout. Mohu jen sledovat, jak Derek vypadá a jak se ozývá vrčení.

Nakonec se ozve uši trhající řev z jeho hrdla. Jackson se od leknutí začne kymácet a zahučí přímo do proudícího jezera, které ho odnáší pryč. Derekovi se vrátí obličej do původního stavu, načež si sáhne na ranění na tváři. Ukazovákem a prostředníčkem. Na oba prsty se podívá a zlověstně se pousměje.

Jeho výraz se změní ve vyčerpaný. Uchopí batoh, luk a začne uhánět pryč. Dělá při tom, jako že se mu těžko běhá, a že zranění hodně krvácí. Ovšem z tváře mu vytékal jen nepatrný pramínek.

Srdce se snaží vyskočit z hrudi a můj mozek naprosto přestává pobírat to, co viděl. Ozve se výstřel z děla, který oznámí Jacksonův odchod z tohoto světa. Myšlenky mi opět padnou na Thea a slova, která včera vypustil z úst. Derek je mut.

A teď, v tomto okamžiku, to dává větší logiku, než cokoliv jiného. Jackson Whittemore nebyl neschopný. Pravě naopak. Jen tak by do toho jezera nezahučel. Muselo ho něco vystrašit. A byl to mut. Mut jménem Derek.

Zničehonic spadnu na betonovou podlahu a začnu se dusit, načež ze mě začne padat voda, které jsem se nalokal s vnitřkem mého vypláchnutého žaludku. Nemohu se ani nadechnout, jak se mi svírá břicho a hrdlo mám v jednom ohni.

Ale to mě netrápí. Trápí mě to, co jsem viděl. Derek s netvořenou tváří jako mut. Přesto tomu ale odmítám věřit. Sice to do sebe všechno tak moc zapadá, až mě to děsí, ale nevěřím tomu. Tedy snažím se tomu nevěřit. Derek není mut. Nemůže být mut. Vždyť...Zkrátka ne. Nemůže!

Opět si musím zopakovat věci, kterými jsem si jistý, a které nemůže nikdo popřít. Jen díky tomu, že si budu udržovat mysl v čistotě, dokážu přijít na kloub tomu, co je pravda a co ne.

"Jmenuji se Stiles Stilinski. Jsem z dvanáctého kraje. Můj otec se jmenuje Noah Stilinski. Moje matka Claudia Stilinski. Byl jsem splátcem v Hladových hrách. Zabil jsem tři lidi. Díky Derekovi Haleovi jsem přežil. Moji přátelé jsou ve Třináctém kraji a burcují kraje, aby se přidali do boje s nimi. Jsem vězněm Kapitolu společně s Ericou, splátkyní z posledních Hladových her."

A takhle si to opakuji pořád dokola. Pořád dokola. Jako nějakou říkanku, která přestává dávat smysl. Pro mě ale už všechno přestává dávat smysl. Je to jako klubko, které se zamotává čím dál víc, a které už možná (s největší pravděpodobností) nikdy nerozmotám...

***
Krásnou sobotu vám přeji. I dnes jsem zpátky a přináším novou kapitolku posledního dílu Hunger Games. Doufám, že se vám líbí.☺

Co na to říkáte? Je to matoucí? Při psaní jsem měla celkem problém nějak tuhle kapitolu zakončit, aby byla napínavá. No, nakonec tedy nijak moc napínavě neskončila, protože jsem nic nevymyslela. Mám takový divny pocit, jako by na mě šel spisovatelský blok, čehož se obávám. Snad se ten pocit ale rychle odhodlá odejít.☺

Co říkáte na to, že se Stiles snaží udržet při smyslech? Vydrží mu to? A co Derek? Bude ho Stiles stále obhajovat před svou zmatenou myslí? Chtěla bych znát vaše teorie.😉

Dnešní kapitolku věnuji BarboraStrnadov7 za tvoje komentáře, hvězdičky a vůbec jak čteš moje příběhy. Jsem moc ráda, že se ti mé Sterekovky líbí.❤

I vám děkuji za vaše krásné komentáře a za každou hvězdičku, kterou darujete mému amatérskému výplodu Hunger Games. Překročili jsme hranici 100 hvězdiček a blížíme si k 300 přečtením. Je to opravdu neuvěřitelné. Vy jste neuvěřitelní! Moc vám děkuji.💖