Píchla mi injekci a odešla k Erice, načež ji probudila a vpravila jí do těla tu stejnou tekutinu, co mně. Chvíli jen tak sedím a pozoruji Ericu, která vypadá jako tělo bez duše. Co nám to tak mohla vpravit do těla? Že by nějaký jed? Napadá mě spousta jedů, které mají smrtící účinky, ale pochybuji, že by jí Gerard dovolil nás zabít. Jsme pro něj ještě použitelní. Bude po nás vyžadovat, abychom znovu natočili nějaké kapitolské propagandy. Ještě nějakou tu cenu pro něj máme.

Chtěl bych, aby nás ten jed zabil. Tak moc bych si to přál a oni to moc dobře vědí. Proto vím, že ten jed stoprocentně smrtící není.

Zničehonic se sklo začne vlnit. Přesto ale vidím Ericu s vyděšenym výrazem, jak těká pohledem z jednoho místa na druhé. Rukama ze sebe něco začne smetávat a u toho ječí jako pominutá. Co se jí to děje? A proč se to zatracené sklo vlní? Naprosto přestávám chápat situaci.

Uvnitř pociťuji nepříjemný svírající pocit, jako by měla nastat nějaká katastrofa. Hlava mě vmžiku nesnesitelně třeští. Co se to sakra děje? Co nám to ta zmije vpíchla?

Můj pohled se zasekne v pravém rohu u skla, kde se začne zhmoťnovat silueta postavy. Je zatím celá černá a bez obličeje, ale s každou minutou nabírá na objemu a zhmoťňuje se. Zhmotňují se široká ramena, silné paže, vysoká postava. Stále je ale zahalena ve stínu.

Srdce mi splašeně buší. Chce si probít cestu ven. Chce opustit moje tělo. Připadám si jako opilý s tím, jak mě třeští hlava a z té bolesti se motá. Nemám svoje tělo pod nadvládou a každou chvíli sebou cukám.

Najednou se zhmotněná postava vydá ke mně. Ačkoliv tu svítí pochmurné žárovky, postava je bez obličeje. V uších ke mně z velké dálky doléhá Eričin křik. Slyším, jak řve, aby ty pavouky někdo zabil. Že jí začínají pojídat. Křičí Alexovo jméno a prosí ho, aby ji přišel zachránit.

Postava je u mě, načež si začne sedat do bobku přede mě. Stále nechápu, co se děje. Jak se sem sakra někdo dostal, aniž by si otevřel to sklo? A jak to, že té osobě nevidím do tváře? To je hrozně moc otázek. Hrozně moc. Díky nim mám pocit, že se mi hlava za chvíli rozpustí nebo vybuchne. Je to jako by vám někdo sypal přímo na mozek velké střepy a vy jste tak paralyzovaní, že nemůžete nic.

"Tak jakpak se máš Stilesi?" ozve se postava přede mnou. Snažím se zaostřit svůj zrak na obličej dotyčného, ale nedaří se mi to. Zatím vidím jen, jak se mu zhmoťňuje nos. Co mě ale trápí, je fakt, že ten hlas už od někud znám. Už jsem ho párkrát ve svém životě slyšel. Jenže kde? Kdo to je?

"Kdo jsi?" vypustím z úst a celý se rozklepu. Mám jméno dotyčného, komu patří ten hlas, na jazyku, ale nedokážu ho vyplivnout.

"Ty mě nepoznáváš?" zeptá se a já vidím i jeho světle hnědé a krátké vlasy a vrásky na čele. Oči se posunou o něco níž a zamrazí mě. Z boku krku mu trčí dýka a krk má celý od krve. Tělo se mi uklidní. Jsem jako paralyzovaný, když pohlédnu na jeho tvář, která už se stačila zhmotnit. "Nepoznáváš chlapce, kterého jsi zabil?" Další dotaz. Ale já už ho poznávám. Oči se mi zaplaví slzami. Při tom pohledu cítím neskutečnou vinu. Je to kluk, jež jako poslední zůstal se mnou a Derekem v aréně. Kluk, kterému jsem vzal život, aby to nemusel udělat Derek. Je to Theo Raeken z jedenáctého kraje.

Dech se mi asi na minutu zastaví. Jen koukám přes slzy na jeho tvář od krve. Koukám do jeho očí, ve kterých není žádný život. Přesto ale sedí přede mnou, kouká mi do očí a mluví. I s kudlou zapíchnutou v krku a se šípem, který protína jeho hruď. Usmívá se. Proč se usmívá?

"Řekni, jaké to bylo vrátit se domů?" položí další dotaz. Opět se celé mé tělo rozchvěje a já se začnu namačkávat zády na betonovou zeď za mnou. Hrboly v ní se mi zarývají až do masa, ale je mi to jedno. Ta psychická bolest, kterou cítím při pohledu na něj, je mnohem horší. "Jaké bylo vrátit se domů za blízkými?" zvýší nepratně hlas. "Jak ses cítil, když jsi objal svou matku? A svého otce?"

Mlčím. Nemohu mu odpovědět. Na to bych mu musel odpovědět pokrytecky, protože jsem se cítil šťastný, že je znovu vidím, a že se jich znovu mohu dotknout. Byl to jeden z těch světlých okamžiků v mém životě a taky jediný okamžik, kdy jsem byl rád, že mě Derek nezabil. Jediný.

"Jaké to bylo být doma na úkor toho, žes mě zabil?!" zakřičí na mě tak nelidským hlasem, až mé srdce obalí neskrývaný strach. Z očí mi stále padají slzy. "Odpověz!"

"Dobře! Byl jsem šťastný! Nemyslel jsem na to, že jsem tě zabil!" zakřičím na něj já. Začínám mít pochybnosti o tom, že je doopravdy mrtvý. Začínám mít pochybnosti i o tom, že já jsem naživu. V tuhle chvíli pochybuji úplně o všem, co se mi kdy stalo. Jsem opravdu uvězněný v Kapitolu? Je Derek Hale skutečná osoba? Jsem já skutečný?

Theo se pousměje, načež se postaví a přejde ke sklu. Sleduji ho, jak vypadá zdravě i přesto, že má obličej od krve a na dvou místech je smrtelně probodnutý. Přesto ale chodí. Mluví. Křičí. Vzpomíná.

"Ja se domů nedostal. A i když jsem tě prosil, abys mě nezabíjel, tys to stejně udělal a zastřelil mě tím šípem!"

Prosím. Pamatuji si, že to bylo poslední slovo, které vypustil ze svých úst. Pamatuji si ten okamžik, kdy mě prosil. Myslel jsem, že mě prosil, abych ukončil jeho trápení. Nemohl se přece díky té kudle nadechnout a chtěl, abych to co nejdřív skoncoval. Nebo ne? Opravdu mě prosil o to, abych to s ním skoncoval? Anebo mě prosil o to, abych ho nechal žít? Co je pravda?

"A všechno jen pro toho bídného červa Halea," odfrkne znechuceně, načež se na mě otočí s tvrdým výrazem. Ihned se ovšem změní v povýšený a vítězný. "Tys pro něj zabil a on? Nedokáže se postavit za to, aby tě odsud vysvobodil!" Začne se smát na celé kolo a mně se jeho smích zabodává do mozku jako nůž zapíchnutý v jeho krku. "Neznamenáš pro něj nic." Další poznámka, při které mě píchne u srdce.

"Lžeš, něco pro něj znamenám!" zakřičím nenávistně, i když někde v hloubi duše začínám pociťovat, že má pravdu. Neznamenám pro Dereka Halea nic a přitom on pro mě znamená tolik.

"Ano, něco přece jen," řekne a já zbystřím. Založí si ruce na prsou a usměje se. Bojím se toho, co udělá. Toho, co řekne. Toho, jak hluboko pod kůži se mi jeho slova dostanou. "Přítěž!" vykulí oči, jimiž mě probodne, načež se začne zase smát.

"Ne," vydechnu potichu spíš sám pro sebe. Má pravdu. Ve všem má pravdu. Já pro Dereka zabil, ale pro mě nedokázal udělat nic. Zachránil mi život, i když...Doopravdy mi ho zachránil? Vždyť je ze mě mučený vězeň, který hovoří s mrtvým klukem. A navíc mě stejně celou dobu bral jako přítěž.

"Ale ano. Měl by ses s tím smířit. Derek Hale totiž není takový, jakým se zdá být," reaguje na mou poznámku. Celý se chvěji, ale moje oči už jsou tak unavené, že z nich nepadají slzy. Celý svět se se mnou klepe a vlní, jen Theo stojí rovně a vyniká v té změti. Držím se země, abych se náhodou nepřeváhl.

"A jaký - jaký je?" zakoktám se. Dýchá se mi stále hůř a hůř. Tělo mám v jedom ohni přesně tak, jako v hrách.

"Je to mut vytvořený Kapitolem, aby tě zničil. Aby všechny zničil!" odpoví potichu, ale přesto mi jeho hlas a slova rezonují v hlavě, jako by je hlásal do mikrofonu. Mut vytvořený Kapitolem, aby tě zničil. Aby všechny zničil. Mut vytvořený Kapitolem, aby tě zničil. Aby všechny zničil...

Chytnu se za hlavu a začnu tělem houpat dopředu a dozadu. Jeho slova se mi stále ozývají v hlavě. Derek není mut. Není mut. Poznal bych muta. On není mut. Není!

"To není pravda! Derek není mut!" začnu na něj nekontrolovatelně křičet přes celou celu. Ovšem v jeho tváři se neobjevuje žádné překvapení. Právě naopak, jako kdyby to čekal. Usmívá se ještě víc a pohlíží mi do očí. "Poznal bych muta!"

"Vážně?" zeptá se posměšně, což mě ještě víc vyvede z míry. Postavím se na nohy a vší silou, která mi ještě zbývá, se proti němu vymrštím. Ovšem jen jím proletím a narazím do skleněné stěny. Bolí to. Všechno to bolí.

Svezu se opět na kolena a začnu brečet. Zdá se mi, jako by všechno, co řekl, byla skutečně pravda. Většinu z toho mám potvrzenou, ale některé ty informace jsou pro mě nové. A nevím, jak s nimi naložit. Do které škatulky je uložit.

"Pamatuješ, jak vás honila ta mutí smečka vlků?" zeptá se a já se překvapeně otočím. Jak to ví? Nebyl u toho! Jak to sakra všechno ví? Na tváři si mu pohrává vítězný úsměv a ruce má založené na prsou.

"Jo," vydechnu vyčerpaně, načež se postavím a projdu kolem něj zpět na své místo. Ačkoliv se zdá hmatatelný, není. Není skutečný. Musím si to opakovat. Není skutečný. Může za to ten jed.

"On byl jedním z nich." Není skutečný. Není skutečný. Není skutečný. Není skutečný.

"Lžeš!" řeknu klidně, načež si v hlavě stále opakuji jednu a tu samou větu. Jedině tak mohu zůstat při smyslech. To ten jed způsobil, že ho vidím. Vytlačuje ven něco v mém mozku. To proto mě tak bolí hlava.

"Vážně?" opět se zeptá pochybovačně. Posmívá se mi. I s tou kudlou v krku a šípem v hrudi má navrch. Nechápu to. Proč zrovna Theo? Proč zrovna jeho si vybrala moje mysl, aby mě mučil? "Tak mi vysvětli ten šíp v tvém lýtku! Vysvětli mi, jak je možné, že ta jeho rána byla tak čistá! Hm?"

Zarazím se. Přemýšlím o tom okamžiku, kdy Derek vylezl na strom a chtěl zastřelit alfu mutantích vlkodlaků. Ovšem během toho, jak jsem sprintoval, se mi do lýtka zabodl jeho šíp. I přesto, že muti byli alespoň metr za mnou. Začínám pochybovat o všem, co Derek kdy řekl udělal. Může být opravdu mut vytvořený Kapitolem? Má opravdu za cíl zníčit nás všechny?

Překvapeně se podívám na Thea s ulszenýma očima a pootevřenou pusou. Má snad ve všem pravdu? Ale vždyť není skutečný. Jenže i kdyby nebyl, řekl mi většinu věcí, kterou považuji za pravdivou. Jako například to, že jsem pro Dereka přítěž 

"Vidíš? Proč bych ti měl lhát? Já ti přišel pomoct přijít všemu na kloub. Všichni ti lhali. Do jednoho. Ať už Derek nebo Peeta, Allison, Lydia, Malia a tak dále. Všichni vědí o tom, že je Derek mut. A chrání ho před tebou. Vědí, že máš srdce na správném místě. Jenže oni tě nikdy nepochopí. Ani ta holka v protější cele tě nepochopí."

Nevím, jak je to možné, ale právě si klekl přede mě a uchopil mou ruku do svých dlaní. Je skutečný. Duchové nemohou na lidi sahat. Duchové neexistují. A navíc...Proč by mi měl lhát? On už nemá co ztratit. Vždyť je mrtvý. Díky mě. Protože jsem se snažil zachránit někoho, koho jsem považoval za spojence. Kdo se stal mému srdci velmi blízkým.

Všichni pro mě byli blízcí. Jako moje rodina. Ale jen mi lhali. Theo má pravdu. Nikdo mi nikdy neřekl celou pravdu. Nikdo se neodhodlal k tomu, aby to pověděl bláznivému klukovi. Proč by taky měli? Zřejmě s tímhle vším počítali. Počítali s tím, že mě zajme Kapitol, kde budou mé dny sečteny. Věřím Theovi ve všem, až na jednu věc. Ohledně Ericy se plete. Ona mi po téhle zkušenosti bude rozumnět víc, než kdokoliv jiný. Ona je má jediná spojenkyně. Od začátku.

Ona jediná nevěděla, společně se mnou, že Derek je mut. Že je to jen další z řady tvorů, které vyrobil Kapitol, aby ničil a zabíjel. To proto vypukla revoluce. Aby zemřelo co nejvíc lidí. A já si připadám pošetilý, když jsem chtěl zachranit duši tvoru, který žádnou nemá.

Theo pustí mou ruku a já mu věnuji pohled. Cítím neskutečný chlad. Vykulím na něj oči, protože teď vypadá naprosto živý. Dokonale živý. Obličej nemá od krve, v krku nemá kudlu a jeho hruď nadále neprotíná šíp. Na tváři se mu rozlije nepříjemný úsměv, ze kterého mě mrazí. Je tak ďábelský.

Na boku svého krku ucítím neskutečný tlak a já tam okamžitě sáhnu. Celý ztuhu, když sáhnu na něco umělohmotného, co míří právě z levé strany mého krku. Zachvátí mne panika. Snažím se tu věc vytáhnout, ale čím víc se snažím, tím větší tlak ochromuje veškeré mé životní funkce. Oči se mi zaplaví slzami. Nemohu ani pořádně polknout.

Tlak se přenese i doprostřed mé hrudi a já nejsem schopný hlavou pohnout, jelikož mě tlak v krku ochromuje. Nemohu nasát do plic čerstvý vzduch. A navíc mě začíná zrazovat i srdce, v němž mě něco silně píchá.

A pak se mi před očima začnou tvořit mžitky. Že by už přišel konec? Ta otázka mě natolik uklidní, že spustím svou ruku podél těla a poslední, co udělám, je, že se usměji na Thea klečícího přede mnou se samolibým úsměvem na tváři. A pak přichází tma. Nic víc, než jen černá tma, které se s radostí poddávám...

***
Příjemný pátek vám přeji. Máme tu další kapitolku, na kterou jsem neskutečně pyšná. Nevím proč, ale prostě to tak je. Hrozně jsem chtěla do příběhu zakomponovat starou postavu z prvního dílu. Rozmýšlela jsem se mezi Aidenem, Ethanem nebo Theem. No a nakonec je to Theo, protože právě on provází Stilese od konce her těmi nejhoršími nočními můrami. Snad se vám kapitolka líbí.☺

Jestli vám kapitola přijde chaotická, tak jsem zvítězila v tom, o co jsem se celou dobu snažila. Stiles skutečně dostal to, co Peeta (sršání jed) a začíná bláznit. Ale můžu vám prozradit, že to Stiles bude prožívat úplně jinak, než Peeta (i když se zatím zdá, že je na tom stejně). Hrozně moc se těším na kapitoly, kde vám ukážu v čem bude jeho proměna jiná.☺

Co myslíte, že bude dál? Co dalšího se mu přihodí? A bude Theo i nadále jeho společníkem? Co Erica? Jak myslíte, že to zvládne?😮

Co se týče těch pavouků u Ericy, navázala jsem na to, co říkal Alex v předešlém díle: že se Erica bojí pavouků. Použila jsem je tedy jako nástroj halucinací, aby to mělo nějakou logiku. 😉

Dnešní kapitolku věnuji lovispo0_ za tvoje neskutečné komentáře, kterými mě buď dokážeš přenést do toho, jak se cítíš, a nebo prostě a jednoduše mi jimi způsobíš desetiminutový výtlem. "Princezna Stiles a prezikokot Argent!"😁❤

Další kapitolku už mám rozepsanou a pokusím se jí dnes dopsat, abych ji tu mohla zítra zveřejnit. Moc vám děkuji za vaši podporu. Je to neuvěřitelné, ale opravdu se opět blížíme ke sto hvězdičkám a to po pouhých pěti kapitolách. Jste opravdu neuvěřitelní.💖💖💖