Rozhovor nebyl nijak dlouhý. Snažil jsem se podat co nejlepší výkon, aby to bylo přesvědčivé. Uvědomil jsem si, když jsem odříkával všechny ty věci ohledně arény, mentorování a povstalců, že jsem zpátky ve hře. Že opět hraji. Tentokrát ale na špatné straně. Přestože nás buřiči nechali napospas Kapitolu, vím, že oni jsou tou správnou stranou. Tou stranou, která musí vyhrát.

Erica kupodivu nemluvila. Jen seděla, koukala do kamery, a když jí kameraman naznačil, aby se usmála, udělala to. Vůbec jsem jí nepoznával. Moc dobře si pamatuji, jak byla vzdorovitá, spričná a občas i nesnesitelně upřímná. Jenže teď vedle mě sedělo děvče s malým kouskem duše, který si snaží udržet za každou cenu. Proto udělá všechno proto, abychom si vysloužili co nejmenší týrání.

Po rozhovorech nás poslali se převléknout do vězeňského oblečení, které se skládá z šedých kalhot a šedého trika. Nevím proč, ale připadal jsem si na chvíli jako doma. To oblečení, špinavé a na některých místech roztrhané, mi připomělo časy, kdy jsem takhle chodíval oblečený doma. Ne, že bych tenkrát neměl extravagantní oblečení, ale nelíbilo se mi ukazovat ostatním dětem, že jsem na tom líp, než oni.

Zajímalo by mě, co se stalo s krajem, ve kterém jsem se narodil a prožil ty nejlepší zážitky. Kapitol jistě morduje jednoho občana za druhým. Z těch pohých sedmi tisíc obyvatel, kterými se dvanáctý kraj mohl pyšnit, stále ubývalo obyvatel díky hladu. A teď, když připočítám i tělesné tresty, jich v kraji může být kolem pěti tisíc.

Tak dlouho jsem neviděl slunce nebo hory, a proto si náležitě užívám jízdu autem do výcvikového centra, kde jsme vězněni. Do dnešního dne jsem nevěděl, kde jsme. Ale teď už to vím. Třeba by mi to mohlo nějak pomoct. Nevzdám se. Vím, že bude nějakou chvíli trvat, než vymyslím jiný plán, ale musím využít všech informací, které nastřádám, abych dostal sebe i Ericu pryč z tohohle všivého města. Pryč od všech těch zrůd, které se rádi přezdívají lidmi.

Pozoruji slunce, jak zalézá za obzory a světlo se pomalu vytrácí z kapitolských ulic. Nahrazuje ho laciná náhražka v podobě billboardů, pouličních lamp a světla na budovách. Nic se však nevyrovná slunečnímu světlu, které mi bylo tři měsíce odpíráno.

Auto zaparkuje, načež oba mírotvorci vyskočí z auta a násilím nás vytáhnou ven. Vědí o našem mučení Kapitolští? Zřejmě ne. Jinak by mě přece Argent nenechal vstoupit před kamery. Ovšem nikdo není tak slepý, aby si nevšiml, že já i Erica jsme samá podlitina a máme kruhy pod očima. Ovšem od Kapitolských se nedá očekávat nic chytrého. Jsou to jen blbá chamtivá hovada. Nic jiného.

Během cesty do výtahu schytáme oba několik ran do zad, abychom šli rychleji. Vsadím se, že budu mít další modřiny. Co na tom ale sejde? Ať si kopnou do chudáka, který je bez sil.

Nastrkají nás do výtahu a jeden z nich zmáčkne tlačítko, které jsem v tom výtahu doposud neviděl. Druhý na nás míří pistolí, pro jistotu. Mohlo by se přece stát, že dvě děti zaútočí na bezbranné mírotvorce. Chudáčci chlapáčci v bílých kombinézách. Nejradši bych jim urval hlavy.

Skleněné dveře výtahu se zavřou a moje hrdlo se dostává do ohně. Nemohu pořádně dýchat. Snažím se popadnout dech, ale nejde to. Co se to se mnou sakra děje? Odpověď mi v hlavě vyskočí, jako kontrolka, která oznamuje chybu.

Vzpomínám si na okamžik, kdy se uzavřel kruhový podstavec sklem. Jak jsem na něm nehnutě stál a on mě vyvážel do arény, kde jsem přišel o svou nevinnost. Mám před očima i den, kdy se mnou Derek nemluvil a my jsme vyjeli výtahem, přesně tímhle, do našeho bytu, načež mě pustil. Už mi neposkytoval žádné bezpečí.

Ovšem teď se ten výtah spouští dolů. Hluboko do podzemí výcvikového centra. Ta tma všude kolem obaluje moje srdce. Přeji si, aby mi strach rozdrtil srdce na kousky, ale žádná takováhle úleva nepřichází. Místo toho začnou do výtahu proudit známé zkomíravé žarovky, které signalizují, že jsme na místě. Na to odporném místě plném násilí.

Mírotvorci nás chytí za paže a násilím nás opět táhnou betonovou chodbou s několika celami. Někdy se z nich ozývá křik. Někdy je v nich mrtvé ticho a já si říkám, zda si ten mučený chudák vysloužil své vysvobození ze spárů Kapitolu.

Nejednou se stalo, že kolem mé cely prošla skupina mírotvorců, která za sebou táhla tělo v černém igelitovém pytli.

Když jsem se s ostatními vězni snažil komunikovat, nikdo neodpovídal. A teď mi právě dochází proč.

Procházíme kolem cely, jež sousedí s tou mou a právě v ní sedí zrzavá dívka, kterou okamžitě poznávám. Avoxka z našeho bytu, která mi vždy ve všem vyhověla. Dokonce se i ustaraně koukala, když jsem popíjel alkohol. A teď skončila jako my.

Mírotvorce sáhne po zeleném kulatém tlačítku vedle skleněných dveří, jež se ihned po stisknutí tlačítka otevřou. Bez jakýchkoliv okolků mě mírotvorce chytí za vlasy a bezcitně se mnou praští o zem, načež mi začne kopat do břicha a tím mě posouvat do cely.

Raději zavírám oči a obličej měním v bolestnou grimasu. Z úst mi několikrát vyjdou stény, ale ne takové, jako právě teď vycházejí z Eričina hrdla. Bolí jí to víc, než mě. Je to dívka a nesnese toho tolik, co já. Já už jsem na fyzickou bolest zvyklý. Když si to tak vezmu, na jakoukoliv bolest jsem si zvykl rychle.

Nakonec kopance ustávají a já otevřu oči. Sklo se zavírá a mírotvorce mi mává a kření se u toho, jako malé dítě. Nejraději bych vstal a rozflákal mu ciferník, ale břicho mě bolí tak, že se nemohu ani pohnout.

Na protější straně sleduji, jak se Erica stěží převrátí na záda a pomalu oddechuje, načež její obličej zůstává stále v bolestné grimase. Musel ji kopnout i do hlavy, neboť se jí na lícní kosti tvoří modřina.

Mám tak neskutečný vztek, že bych nejraději začal řvát, ale břicho mám v takovém ohni, že se mi občas nepovede zatajit bolestný skřek a já vzdychnu bolestí na celou celu.

Byl jsem hodně pošetilý, když jsem si myslel, že nás po našich výkonech nechají trochu vydechnout. To bych ovšem nebyl já, kdybych v něco takového nedoufal. Je to totiž stejné jako doufat v to, že se nás někdo pokusí zachránit.

***

Zdál se mi sen. Nebyl to ledajaký sen. Zdál se být hodně živý a pravdivý. Ostatně já jiné sny nemám, proto občas nedokážu rozeznat, co je iluze, a co skutečnost.

Každopádně jsem byl opět ve své cele. Seděl jsem namáčknutý na zdi a koukal přes sklo na celu naproti té mé, ve které ležela Erica. To, jaký klid byl všude kolem mi naznačoval, že není něco v pořádku. Proto jsem se vyhoupl na nohy a přešel s těžkýma nohama až ke sklu, abych se podíval na Ericu.

Nespala. Její hruď se totiž nezvedala v pravidelných intervalech. Vlasy měla slepené červenou tekutinou, která kolem její hlavy vytvořila kaluž. Oči měla otevřené, ale v nich žádný pohled.

Sáhl jsem na své sklo, když v tom jsem si toho všiml. Moje ruce byly celé od krve. Ustoupil jsem od skla, na kterém zůstal krvavý obtisk mé ruky, a podíval se na dlaně. Obě byly sytě červené. Od krve. Od její krve.

Celý jsem se rozklepal a z očí mi začaly padat kapky slaných slz smutku. Mé nohy přestaly fungovat a já se svezl na kolena s pohledem upřeným stále na mé ruce. Zabil jsem ji. To já ji zabil!

Najednou se začaly ozývat kroky, které se přibližovaly k mé cele. Byly pomalé, ale hlasité. Osoba, která se přibližovala, byla jistojistě těžká. Kroky sílily na intenzitě a já nebyl schopný se postavit. Jen jsem tam klečel, s rukama od krve a uslzenými tvářemi, a čekal, kdo to přichází.

Zničehonic, jako ve zpomaleném záběru, se začala objevovat nejprve jedna noha, pak druhá a nakonec celé tělo. Bál jsem se jen zvednout hlavu. Bál jsem se, kdo to přišel.

Měl černé boty a šedé kalhoty. Tohle nebyl mírotvorce, ale já zkrátka nemohl pozvednout hlavu. Tedy až do té doby, dokud nepromluvil: "To tys ji zabil!"

Alex. Před mou celou stál Alex, s uplakanýma očima. Hrubý hlas, který vycházel z jeho úst způsoboval, že krev na mých rukách houstla a její objem narůstal. Nakonec začala kapat krev i z nich.

"To tys ji zabil," opakoval stále dokola. Chtěl jsem se nějak hájit. Říct mu, že jsem to nebyl já, ale mírotvorci. Že to oni tu dívku připravili o život. Jenže díky komu? Kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem živý. To kvůli mně to děvče zemřelo.

Probudil jsem se s křikem. Po dlouhé době jsem nedokázal potlačit svůj strach a vzbudil jsem se tak, jako jsem se budíval dříve. Mrkal jsem na všechny strany a urychleně jsem se podíval na protější celu.

Erica seděla opřená o kamennou zeď a oči měla zavřené. Pohltila mě panika, že je doopravdy po smrti a já se cítil jako paralyzovaný. Nakonec jsem ale přece jen rozpoznal, jak se její hruď zvedá v pravidelných intervalech, ve kterých se její rty mírně vlnily.

Oddechl jsem si a také se natlačil k té kamenné zdi. Přesněji do rohu. A tak jsem také zůstal.

Nevím, jak dlouho tu sedím s rukama obepnutýma kolem kolen a jen civím do prázdna. Pohupuji se a snažím se nad ničím nepřemýšlet. Je to už pořádná doba, kdy jsem nad ničím nepřemýšlel. Kdy má mysl byla dostatečně zdravá na to, aby dokázala potlačit veškeré myšlenky a já si mohl od všeho alespoň na chvíli odpočinout.

Jenže teď není zdravá ani trošku. Nedokážu z hlavy vytěsnit ten sen. Byl opravdu tak živý a skutečný, že ještě teď kontroluji Ericu a její pravidelné oddechování. Spí stále ve stejné poloze, což je skvělé pro to, abych viděl na její vlnící se rty a zvedající se hruď.

Uvědomil jsem si, díky tomu snu, že ačkoliv pro Ericu udělám cokoliv, jestli přežijeme, nikdy tohle nebudu moci zvrátit zpět. Erica už nikdy nebude stejná. Nedokázala se ani pořádně srovnat s tím, že zabila. Jak by se mohla srovnat s tím, co jí provádí? Jak by se mohla srovnat s poničenou psychikou a ztrácející se duší? Nijak. Toho už se člověk nezbaví nikdy. A ačkoliv se budu snažit sebevíc, nikdy jí nepomůžu. Nikdy jí nebudu schopen tohodle všeho zbavit. Ostatně jako toho nikdo nikdy nezbaví ani mne. A všechno je to jen má vina.

Vybavuji si ten Alexův nenávistný pohled. Vnímá mě teď takhle? Vnímá takhle i Dereka? Kdybych byl na jeho místě, nenáviděl bych nás dva. Oni za nic nemůžou. Stali se nejprve nicnetušícími loutkami Kapitolu a poté rebelů. Kdybychom je alespoň varovali, že jsou v takovém nebezpečí, Alex by v aréně nemyslel na to, jak zničit silové pole arény. Oba by se raději rozhodli zemřít. A i když bych měl jejich krev na rukou já, věděl bych, že se tak rozhodli sami. Že oni sami se rozhodli vydat se na jinou cestu. Lepší, ve které by je jistě čekal lepší osud než v tomto, našem světě.

Ale je zbytečné o něčem takovém dumat. Pokud mě i Dereka Alex nenávěl před tím, co je rebelové osvobodili, jak velkou nenávist k nám cítí teď, když viděl svou sestru na obrazovkách? Tedy pokud ji viděl.

A co Derek? Jak ten reagoval, když nás viděl? Přál si, abych byl mrtvý? Bezpochyby si jistě myslel, že už jsem mrtvý. A co Lydia? Jak ta asi reagovala? Brečela? Vsadím se, že ano. Stejně tak i Allison. Peeta byl spíš jen rozhozený. Není to tak, že by nás neměl rád, ale on nikdy neprojevil sebemenší náznak breku. Před nikým. A pochybuji, že by pro jednoho z nás brečel.

Nemá cenu dumat ani nad tímhle. Ať už reagovali jakkoliv, pomoci se od nich nedočkáme. Kdyby chtěli, zbourali by celý systém Třináctého kraje (ať už je jakýkoliv) a snažili by se nás odsud dostat. To všechny nás totiž spojovalo. Bojovnost. Zapálení pro věc. S Derekovou silou, Alexovými slovy či Lydiinými schopnostmi lidi ohromit i beze slov, by dokázali vymyslet způsob, jak nás odsud dostat.

Liánu mých myšlenek protnou kroky. Stejně pomalé, jako v mém snu. Ovšem místo těžkosti, slyším klapání podpatků a ladnost. Že by Lydia? Už začínám být paranoidní. Jak by se tu asi mohla objevit Lydia?

Kroky jsou stále blíž a nejdivnější je, že se nebojím. Není to tím, že to nejspíš nebude nikdo z mírotvorců. Nebojím se, protože ať mé osobě provedou cokoliv, na dno mě dostat nemůžou. Tam už jsem totiž ode dne, kdy jsem se probral v nemocnici po svých hrách. Jen ať neubližují spícímu andělovi v protější cele.

Zvednu hlavu od místa na té špinavé betonové podlaze a podívám se na člověka, který na to místo, kam se mé oči upínaly, vrhl svůj stín. Zřejmě se přišla pomstít za to, jak drzý jsem k ní byl.

Pokud hádate, že přišla Kate Argentová, hádáte spravně. Stojí před mou celou, na tváři si jí pohráva vítězný úšklebek a v ruce svírá injekci. Jestli jsem dostal strach? Vůbec. Nebojím se, dokud budu vědět, že ta injekce je určena jen pro mě. Ne pro Ericu.

"Je čas na vzpomínání," zasyčí stejně tak, jako při mluvení syčí její otec, načež zmáčkne tlačítko, které otevře skleněnou stěnu mé cely. Mohl bych na ní teď skočít a jednoduše jí zlomit vaz. Jenže kvůli Erice to neudělám. Odnesla by to ona. Ne já.

Proto jen sedím na tom samém místě a sleduji, jak se pomalu přibližuje ke mně i s tou injekcí. Nebál jsem se. A to možná byla ta největší chyba. Protože kdybych se bál, možná bych se tomu poddal mnohem snadněji...

***
Přeji vám krásný čtvrteční večer. Omlouvám se za zpoždění, ale měla jsem napilno. Ale kapitolku tu máte, tak snad se vám líbí.☺

Co říkáte? Docela drsné zacházení i přesto, že splnili svůj úkol. A co říkáte na ten konec? Co myslíte, že je v té injekci? Prozradím vám, že se v příští kapitole objeví jedna z postav, kterou už všichni dobře známe. Kdo myslíte, že to bude?😮

Kapitolku věnuji ada228 za úžasné komentáře, kterými mi dokážeš zvednout náladu a samozřejmě i hvězdičky a přečtení.💖💖

Chci vám hrozně moc poděkovat za hvězdičky, komenty i přečtení. Nesmírně si toho vážím.❤