Prázdný pokoj, jehož stěny stále stojí na místě. Jsem paranoidní, když se mi zdá, že se zem chvěje? Nebo že mám pocit, jako bych se propadal někam do podzemí? Ano, jsem paranoidní, neboť všechny pasti jsou zničeny. Všechny jsme je překonali. Přesto je jedna velká past v mém hrudníku a svírá moje srdce.

Stále mi hlavou vrtají slova Gerarda o Monroeové. Je to pravda? Opravdu to byla ona, kdo zabil všechy ty děti a následně i Ericu? Podle slov Argenta to do sebe všechno zapadá. Všechno to najednou dává tak neskutečný smysl. Jako kdyby ty jednotlivé obrazce, které se mi seskládaly z informací, jež jsem zjistil, vytvářely jedno obrovské plátno. Jen jedním si nejsem jistý.

Tu past používal při lovu jen jediný člověk. Jen jediný člověk uměl takhle skvěle uvažovat. Vytvoříte dvojpast. Do té první se chytí mládě loveného zvířete. Následně přichází na pomoc ten, o jehož maso nám šlo a chytí se do stejné pasti na stejném místě. Přesně jako s tou událostí před branami do paláce.

Děti byly překvapené a uchvácené těmi padáčky, že k nim natahovaly své ruce. Přišel výbuch, který většinu z nich zabil, načež k nim přispěchali lidé, kteří chtěli pomoci přeživším. Jenže to nevěděli, že se na ně chystá něco takového. A pak přišel další výbuch. Ti, kteří přežili tu první expolozi, zemřeli jistě při té druhé, protože byla mnohem větší. Proto je i Erica mrtvá.

Najednou se ozve zaklepání na dveře, které se ihned otevírají a dovnitř vstupuje osoba, která tyto pasti zná. Která je uměla pokládat a sestrojovat lépe, než kdokoliv jiný. Která je mým nejlepším přítelem už od útlého věku.

Scott.

Zavírá za sebou dveře, načež si před ně stoupne a chvíli na mě jen tak kouká. I z té dálky poznávám, že v jeho očích panuje provinilost. Divné je, že se nezlobím a ani nevyšiluji. Jsem uvnitř naprosto prázdný. Po tom všem se na něj zlobit nemohu, protože zachránil životy spoustě lidem.

"Monroeová tě chce za deset minut v zasedací místnosti," vyřkne po té ubíjející chvíli ticha. Jeho hlas je nakřáplý a stále na mě kouká. Je to pohled, kdy čeká, až něco řeknu. Já ale jen mlčím. Jako by mi slova někdo sebral.

"Stilesi, řekni prosím něco," začne se ke mně přibližovat, ovšem já stále sedím a koukám na něj. Kleká si přede mě a se slzami v očích na mě pohlíží.

"Proč jsi za mnou nepřišel?" zeptám se neutrálním hlasem. Znovuobjevená slova jsou tak prázdná. Stejně jako já. Stejně jako celý svět.

"Bál jsem se," odpovídá ihned, načež mě chytá za ruku. "Bál jsem se, už mě nebudeš chtít vidět. Že už sis to všechno domyslel."

"Ta bomba, která ji zabila...Byla tvoje?" zeptám se narovinu. Sleduji v jeho očích zděšení, načež se slzy přesouvají přes okraj a vylévají se na jeho snědou tvář a stékají na honosný koberec. Stále před očima vidím ten moment, jak na mě mávala a pak...

"Netuším," odpovídá a slzy stále kanou po jeho lících. Nějakým způsobem odolávám pokušení rozbrečet se. Zřejmě jsou mé slzné kanálky naprosto vysušené. Stejně jako moje srdce. "Ale chci, abys věděl, že jsem nic z toho nevymýšlel. Axel se mě ptal, jaké pasti jsem pokládal při lovu a já mu vysvětlil tuhle. Nedošlo mi, že by to mohli použít v reálu. Nedošlo mi absolutně nic. A když jsem pak viděl v televizi, co se stalo, myslel jsem si, že snad blbě vidím. Došlo mi okamžitě, že to byla moje past. Ta, kterou jsem vymýšlel. Ta, která Axela zaujmula nejvíc. Nechtěl jsem ji zabít."

Mlčím. Nemám k tomu co říct. Slova Gerarda Argenta se v tomhle směru potvrdily. Ale Scottovi nedávám nic za vinu. Myslel si, že jde jen o nevinnou konverzaci. Že někoho cizího zajímají jeho pasti. Byl využit. Tím Axelem, kterého jsem měl za sympatického člověka. To Axel ji zavraždil. Společně s Monroeovou.

"Není to tvoje chyba," vyjde ze mě, jako z robota. Chci do těch slov dát víc citu, ale neovládám to. Chci ukázat Scottovi, že je stále mým nejlepším přítelem. Ale slovy mu to nedokážu.

Zraněně se na mě podívá, když se postavím. Z kleku si stoupne přede mě a sleduje každou mou grimasu v obličeji. Má ale smůlu, protože já už se nedokážu tvářit jinak, než neutrálně. Ani v očích nic není. Proto se teď tváří nad míru znepokojeně.

A když to nejméně čeká, silně ho pritisknu na svou hruď. Když si to tak vezmu, vlastně se s ním loučím, protože za pár hodin zemřu. Za pár hodin zemře veškeré zlo. A já splním svůj úkol.

Hlasitě se rozvzlyká a stále opakuje, že je mu to líto. Že ji nechtěl zabít. Že nechtěl ublížit ani mně. Chtěl jen zničit systém, ve kterém jsme žili. Jako většina rebelů. Ale aspoň si zapamatuje, že nesmí všem věřit. Tak, jak to doteď dělával. Teď už ví, že si musí dávat pozor.

***

Kráčíme se Scottem směrem k zasedací místnosti. Oba jsme ticho, protože to objetí stačilo vyjádřit všechna ta slova, která bych mu řekl, kdybych mohl. Přesněji, kdybych do nich mohl vložit to, co jsem chtěl. Že je stále mým bratrem. Že ho mám stále rád a že je jedinou rodinou, která mi tu zbyla.

Zastavujeme se před honosnými dveřmi, které vedou do zasedací místnosti. Jsou zdobené spoustou zlata.

Cítím, jak mi buší srdce, i když je vysušené a prázdné. Stále bije. Ale za pár hodin se to změní. Za pár hodin přestane bít a bude všeho méně. Poslední Stilinski opustí svět.

"Můžu?" zeptá se Scott, který mě obdarovává svým starostlivým pohledem. Jeho oči jsou ještě zarudlé z toho, jak mi brečel na rameni. Věnuji mu prázdný pohled a kývnu na znamení, že ty zatraceně blyštivé dveře smí otevřít. A on tak opravdu učiní.

Naskytne se mi pohled na prostornou místnost, kterou tvoří další z řady nádherných koberců. Ze stropu visí obrovský lustr, který je ozdoben spoustou drahokamů, jež svítí přes celou tu místnost.

A přesně pod ním je stůl do písmene O, u kterého sedí několik lidí, jejichž pohledy právě spočívají na mé osobě. Každého z nich si prohlédnu, načež vstoupím dovnitř a Scott za mnou dveře zavírá.

V čele stolu sedí prezidentka Monroeová s vyžehlenými černými kadeři v šedém kostýmku. Působí tak klidně a zároveň znepokojeně, když si mě prohlédne.

"Takže jsme tu všichni," konstatuje, načež mi pokyne na jedinou volnou židli v sále. Usedám nedaleko od Dereka, který si mě prohlíží jako zjevení. Při pohledu na něj se musím držet, abych ho neobjal. I on to přežil a je bez újmy.

Svůj pohled odvrátím, načež si všímám, že Axel sedí asi metr od levice Monroeové. Sleduje mě. Moje staré já by se po tom zjištění, co provedl, rozhodlo mu zakroutit krkem. Já ho jen obdarovávám prázdným pohledem.

Dál tu sedí Finnick Odair a jeho žena Annie Crestová. Oba jsou už staří, ale stále vypadají skvěle. Vyhráli před čtyřiceti lety a od té doby působili jako mentoři, než se rozhodlo, že by si ve svém věku měli vzít důchod. Pak následuje Derek, který sedí přesně naproti Monroeové. Další jsem já a zakončují to Johanna Masonová a Julie Johnsonová, dívka, která vyhrála dva roky před námi.

"Přejdeme rovnou k věci," začíná prezidentka se svou jistě úžasnou řečí, "dnes v podvečer bude popraven Gerard Argent. Ovšem to stačit nebude a lidé budou toužit po velké spoustě krve."

"Kdo bude prezidentem?" zeptám se, čímž Monroeovou přerušuji a vysloužím si tak zabijácký pohled těch klidných očí.

"Vzhledem k nastalé situaci lidé nebudou schopni racionálně uvažovat. Tudíž na sebe toto břímě a také poctu převezmu já. Vyhlásím se dočasnou prezidentkou Panemu."

"Dočasnou?" odfrknu si. "Jak dlouhá ta dočasnost bude?" zeptám se na další otázku. Cítím na sobě pohledy všech přítomných, jenže já ty své zabodávám jen do "dočasné" prezidentky.

"To nelze určit. Lidé jsou teď zmatení a neučinili by racionální rozhodnutí," odpoví s klidem hlase, ovšem v očích si jí pohrávají jiskřičky poznání. Zřejmě už přišla na to, kam mířím. Že kdyby byly volby, lidé by rozhodli, že ona vypadne z kola jako první. A to se nemůže stát, protože by přišla o moc, po které tak dlouho toužila. I v tomhle se Argentova slova vyplňují.

"Ale teď k věci. Abychom předešli tak velké ztrátě na životech a ohrozili tak lidskou rasu, navrhuji alternativu, která by nás zbavila oněch barbarských poprav," pokračuje svým skvěle nacvičeným proslovem. Jak už jsem si všiml, falešný vůdce musí být především skvělým řečníkem. Stejně jako jím je Argent, se i tato vřelá dáma stává falešným vůdcem prahnoucím po moci.

"Zde je můj návrh: Místo popravy tolika lidí, uspořádáme symbolické Hladové hry." Poslední bod ze seznamu toho, co Argent předpověděl. Proto nejsem tak šokovaný, jako všichni ostatní, kteří koukají s otevřenou pusou. To prezidentku nevykolejuje. "Můžete hlasovat."

Jako první se ozývá Johanna Masonová, která dostala hysterický záchvat smíchu. Její odpověď zní: "Ano, Argent má dceru, o které se povídá, že je obrovskou fanynkou. No a každý fanda chce zkusit to, co obdivuje! Takže já říkám ano."

"Ne," ozývá se okamžitě Axel, který stále pohlíží na prezidentku s nevěřícným pohledem. "Tohle je přesně ten způsob myšlení, který nás zavedl k Hladovým hrám."

"Já říkám ano," ozývá se Julie. "Jen ať zaplatí za to, co nám provedli." Její tvář je plna vzteku a nenávisti. Přesně tak působila i ve svých hrách.

"My říkáme ne," přidávají se i Finnick s Annie. "Nikdo si nezaslouží zažít takové hrůzy. Nebuďme stejně odporní jako naši nepřátelé."

"Dobrá, rozhodnou Derek se Stilesem," konstatuje prezidentka a oba si nás prohlíží. Lituje toho, že jsme nezemřeli? Myslím, že ano. Ale teď musím působit dobře. Nemusím se rozmýšlet a vím přesně, co odpovím. Je to jediný způsob, jakým uklidním samotnou prezidentku a ostatní občany.

"Musím zabít Argenta," říkám a pohlížím na prezidentku svým prázdným pohledem. A všímám si, jak se její rty nepatrně prohnou v úsměv.

"Nic jiného ani nečekám," odpovídá diplomaticky Monroeová. Zřejmě ji ta jedna věta stačila, protože se tváří nadmíru spokojeně. A o to mi šlo.

"Pak říkám ano," odpovídám, načež zaslechnu několikero zalapání po dechu. Hlavně ze strany Axela a Finnicka. "Kvůli Erice a Alexovi." Opět mě nepříjemně bodne u srdce, když vyslovím jejich jména. Stále to bolí.

"Dereku?" vybídne ho prezidentka, načež svůj zrak přesunu na svého přítele. Dívá se na mě překvapeně. Ani on nečekal, že tak odpovím. Kdo by to čekal od kluka, který si celou dobu všechno vyčítal? Ale s tím vším je konec. Za pár hodin bude spravedlnosti učiněno za dost.

"Souhlasím se Stilesem," odpovídá Derek a já opět zahlédnu jiskřičky v očích čokoládové ženy, která sedí včele stolu. Nejspíš jsme jí i oba překvapili. Dva největší rebelové a souhlasí s barbarským návrhem Hladových her.

"Dobrá. Hry vyhlásím po popravě. Jděte se všichni připravit," ukončí Monroeová schůzku, načež sama vstává a odchází. Hned za ní následují všichni ostatní, až na mě a na Dereka. Stále sedíme na svých místech a hypnotizujeme prázdnou židli.

To ticho mě ubíjí. Chci, aby něco řekl. Aby protl to ticho, které se zabodává do mých ušních bubínků. Možná čeká, až řeknu něco já. Je to více než pravděpodobné, ale nic mě nenapadá. Jsem šťastný, že je naživu. Že je zdravý. A že je tu se mnou, ale to on jistě ví. Ví, že jsem šťastný za jeho život.

"Stále jsi si jistý, že to chceš udělat?" zeptá se asi po deseti minutách neuvěřitelného ticha. Cítím na sobě jeho zelené oči a proto se otáčím a tvrdě se do nich zahledím. Ta otázka mě ale nepřekvapila. Čekal jsem ji. A on jistě čeká tu stejnou odpověď, jakou jsem mu už dal jednou.

"Víc, než kdy dřív," odpovídám a vstávám ze židle. Chci odejít, když v tom si stoupne přede mě a silně mě stiskne. Je to, jako by mě už nikdy nechtěl pustit. To teplo, které jsem naposledy cítil u Lori, je stále stejné. A stále stejně uklidňuje mou počínající nervozitu z toho, co se chystám udělat.

"Až to všechno skončí, vrátíme se společně domů, kde budeme moci vybudovat nový kraj?" zeptá se mě, načež se ode mě odtrhne a pohlédne s nadějí v očích do těch mých. Ani neví, jak moc těžké mi to v tuhle chvíli dělá.

"Vrátíme," vydechnu lež. Po dnešku už se vrátím jedině tam, kam patřím. Do horoucích pekel za to, že jsem vzal život tolika lidem. Ale Derek nesmí nic tušit. Pokusil by se mi můj plán překazit. A proto mě napadá jen jediná varianta, jak mu vysvětlit, proč je nezbytná má smrt. Proč je nezbytné, aby se naučil žít beze mě.

***

Když jsem přišel do pokoje, už tam stála Lydia a na posteli ležel moje černá kombinéza. Jen, co se dveře zavřely, se pustila do zkrášlování mé osobnosti.

Ani jeden jsme neřekli ani slovo. Lydia odváděla svou práci, zatímco já jsem poslušně seděl a nechal se opečovávat. Lydia mi oholila vousy, které mu stačily narůst za tu dobu, co jsme byli na cestě za novými zítřky. Také se postarala o kruhy pod očima a dokonce i o mé nevyrovnané háro, které tvoří jen štětiny. V tuhle chvíli si připadám jako většina těch vojáků v táboře. Ti měli podobný účes jako já.

Nakonec jsem se navlékl do kostýmu, který začala Lydie doupravovat. Nic moc se ale na něm nedalo udělat. Všechny popálené části byly zašity černými záplatami, takže nikdo nic nepozná.

A pak si vzpomenu na kapsičku na rameni. Nenápadně do ní sáhnu a zjišťuji, že rulíková pilulka je v ní stále uschována, což mi usnadňuje celou situaci. Nemusím umírat v bolestech. Stačí, když spolknu tohle.

"Ještě jedna věc tomu chybí," ozve se konečně asi po dvou hodinách práce. Její hlas zní vyčerpaně a ona sama vypadá, že by potřebovala spánek. Přesto ji to ale sluší. Je prostě krásná v každé situaci. To se jí musí nechat.

Ohlédnu se, načež vidím, že sahá na ten malý stolek mezi křeslem a postelí. Do ruky uchopí malinkatou černou věc a kráčí s ní ke mně. Stoupne si přede mě a chytí hřbet mé ruky tak, aby dlaň směřovala nahoru. Při tom mi kouká do očí s vážným výrazem.

"Byla jsem tu nějakou dobu před tím, než si přišel a našla jsem tvou brož. Její oči se ale znovu změnily. Dodnes nechápu, jak je to možné, ale myslím, že je určitým způsobem spojena s tebou a tím, jakou roli zastáváš," říká, načež vkládá kulatou věc do mé ruky tak, abych viděl tu změnu.

Stejně tak, jako tenkrát v aréně, i teď mě ta změna dostává. Když jsem brož viděl naposledy, vlkovy oči byly jasně modré. Teď, když na ni hledím, je má vlk jasně červené. Nechápu, jak je něco takového možné. Je to jako nějaká magie. Ovšem tentokrát se brož mýlí. Moje oči žhnou stále modře.

"Viděla jsem spoustu lidí a přirovnávala si je k té legendě, ale ty...zkrátka jsi mi nezapadal mezi všechny ty ovce. Jednu chvíli, před arénou, jsem ještě věděla, že tvé oči jsou žluté, ale pak, když jsi se vrátil, jsem nevěděla, zda jsou modré nebo červené. A teď, na samém konci už vím, že ty jsi neměl nikdy jinou barvu, než červenou. Nejde jen o to, že alfy někoho vedly, ale o tom, jak rozhodovaly. A co obětovaly. A tys, Stilesi, obětoval nejvíc z nás. Aniž bys to věděl, naučil jsi nás všechny spoustě věcem. Mě například tomu, jak vypadá skutečné přátelství. A za to ti budu nesmírně vděčná do konce života."

Její slova se zabodávají do mého srdce. Stejně jako Derek, i ona mi to teď ztěžuje. Přesto vím, že je potřeba to udělat. A tak ji beze slov jen objímám. Mou nejlepší přítelkyni, která se mnou byla, když mi bylo nejhůř, a která dokázala svými kostými vyjádřit víc, než by dokázalo milion slov.

Věřím, že v novém světě najde své místo. A věřím, že najde někoho, kdo ji pomůže zmírnit tu bolest, kterou ji způsobím. Ale jednou ta bolest přejde a ona na tento okamžik bude vzpomínat s úsměvem na tváři. Jsem si tím jistý.

"Připneš mi ho na kostým?" zeptám se po tom, co ji pouším. Se zaslzenýma očima na mě pohlédne, načež si s úsměvem převezme brož, a tak jako vždy, mi ji připne pravý prsní sval.

Tak, jako jsme tenkrát začínali. Tak i dnes končíme.

***

Nacházím se na kruhovém náměstí. Přesněji pod tím mostem, kde jsme s Derekem čekali, až náš vůz vyjede a další rok jsme tu čekali s Alexem, Ericou a Peetou. Pamatuji si na jejich dokonalé kostými i na jejich andělské tváře.

Vše bude vysíláno v televizi. To proto byla potřeba ta zkrášlovací procedůra. Plutarch Heavensbee trval na tom, aby poprava Gerarda Argenta byla odvysílána. Aby všichni viděli, jak slavný prezident skončí.

Najednou dostávám pokyn, že můžu vyjít. Vycházím zpod mostu a kráčím dopředu. Je tu ticho, ačkoliv na tribunách sedí tisíce lidí. V ruce svírám jeden jediný oštěp, a proto vím, že nesmím minout. Mám jen jeden jediný pokus na to, abych zbavil svět zla.

Jsem teprve ve čtvrt cesty, když slyším, jak někdo kráčí za mnou. Ovšem neohlížím se. S pohledem plným očekávání putuji stále blíž a blíž smrti.

Kroků za mnou přibývá a společně se dostáváme k několika postavám. Julie, Johanna, Finnick, Annie, Axel a Derek. Tři stojí na levé straně a tři na pravé.

Procházím mezi nimi, načež jsou opět slyšet jen mé kroky, které se rázem zastavují necelé tři metry od kůlu, ke kterému je připoutaný prezident Panemu. Na tváři má stále ten samolibý výraz, i když jeho rty jsou popraskané a má na nich zaschlou černou tekutinu, kterou ještě odpoledne vykašlával.

Zvednu zrak na vyvýšený pult, kde stojí Tamora Monroeová, dočasná prezidentka Panemu a na tváři se jí zračí obrovské uspokojení. Na sobě má košili a kalhoty černé barvy, které doplňuje černý plášť. Působí jako démon.

"Vítejte," ozývá se její pisklavý hlas. "Dnes budete svědky mimořádné události. Dnes skončí tyranie, kterou jsme museli trpět celé jedno století. Dnes dojde k tomu, že Panem bude opět svobodným." Její řeč má takový úspěch, že všichni tleskají. Všichni až na mě.

Hledím Argentovi do očí a on se vpíjí do těch mých. Vypadá to, jako by se mi snažil vysmát za to, že měl pravdu. Že Monroeová se opravdu dosadila do postu prezidenta. A že jí Hladové hry nejsou vůbec žádným způsobem cizí. Rozpoznávám v jeho očích ten jasný výsměch.

"Tuto tyranii ukončí jedna z největších tváří revoluce, která nám dopomohla se dostat až sem," pokračuje ve svém proslovu a mně před očima běží tváře všech mrtvých. "Ať je tvá muška přesná, jak čisté je tvé srdce," promlouvá přímo ke mně.

Zhluboka se nadechnu, načež se rozkročím a jednu nohu dám dopředu. Stále hypnotizuji Gerardovy oči, které říkají jediné. Tref se!

V hlavě si začnu přemítat, zda to má vůbec nějaký smysl. Natahuji ruku i s oštěpem a odhaduji, kde přesně má srdce. Stále se koukám Argentovi do očí. Tentokrát už mě k ničemu nevybízí. Jen sleduje, jak hrot oštěpu míří přímo na prostředek jeho hrudního koše.

Srdce mi buší stále rychleji. Slyším, jak se mi zrychluje tep v uších. Už to trvá moc dlouho, když se mi najednou udělá jasno. A další události jsou jako ve zpomaleném záběru.

Na poslední chvíli nemířím na Argenta, ale na Monroeovou a vypouštím oštěp směrem k ní. Gerard se začíná smát na celé kolo, zatímco "dočasná" prezidentka Panemu právě doprezidentovala. Její hruď je protnutá tím jediným oštěpem a její tělo padá směrem dolů.

Uvědomil jsem si totiž v té sekundě, že Argent už dopanoval. Jeho tyranie skončila. Ale Monroeová by nastolila ještě mnohem horší režim, který by nazývala demokracií, ale vládla by přitom sama. Stejně jako Argent. A proč tedy zabíjet zlo, kterému už dozvonilo, když je možnost zbavit se zla, které teprve přichází?

Lidé za mnou šílí a běží na Argenta, který se smíchy dusí tou tekutinou, jež mu vytéká z úst. Nakonec i on dnes skončí podobně jako Monroeová. Jen ne mou rukou.

Okamžitě nahmatám pilulku v ramenní kapsičce, načež ji uchopím do dlaně a naposledy se podívám na pravou stranu, odkud právě vybíhá Derek mým směrem. Než však stačí udělat dva kroky, pilulku si házím do pusy a polykám.

Během minuty začínám ztrácet rovnováhu a padám na záda, ovšem někdo mě zachytává. Podívám se znovu a naposledy do těch zelených očí, které zaplavují slzy. Cítím se najednou tak klidně a bezpečně, jako nidky před tím.

Jeho slzy stékají na mou tvář a můj mozek pomalu přestává fungovat, stejně jako moje srdce.

'Nee," slyším jeho hlas, jako by z dálky. Cítím jeho pevný stisk. Snaží se mě tu udržet. "Stilesi, to nesmíš. Slíbil jsi, že se spolu vrátíme a vybudujeme nový svět společně!"

Nakloní se ke mně a se slzami v očích mi vtiskne polibek na rty. A já poprvé za celou dobu cítím to, co jsem chtěl pociťovat pokaždé, když mě políbil. Jeho srdce doopravdy patří mně.

Projede mnou lavina tisíce ohňostrojů, ale přesto si uvědomuji, že už není cesty zpět. A že tohle je můj poslední polibek.

"Odpusť mi," vydechnu, načež zavírám oči. Cítím jak mi po tváři stéká slza. Jen si nejsem jistý, jestli je má nebo Derekova. Ale nemám možnost to zjistit, neboť se propadám do hlubin černé nicoty, ve které se objevuje kužel světla a v něm stojí dvě postavy, které se na mě usmívají.

Táta a máma.

Chvíli stojím na místě a přemýšlím, zda se za nimi mám opravdu vydat. Zda jsem připravený opustit tento svět a nechat tu Dereka. Ovšem před očima se mi zničehonic začnou promítat všechny ty okamžiky, kdy zemřeli moji blízcí. Vidím Alexe s Ericou, kteří tu měli zůstat, zatímco já měl opustit toto místo. Vidím Liama, který přežil Hladové hry, ale přesto zemřel. Vidím Chrise, který se dostal ze spárů svého otce, a přesto ho smrt našla.

A než si to stačím rozmyslet, vydávám se k nim se stejným úsměvem, jaký se rýsuje na jejich tvářích. A když se má ruka dotýká otcovi dlaně, vím, že jsem učinil správné rozhodnutí. Úplně poprvé v životě jsem si jistý svým rozhodnutím...

***
Tak je pondělí a já přicházím s poslední kapitolkou Hunger Games.

Ačkoliv mě teď asi proklínáte a sesíláte na mou osobu kletby všeho druhu, já nemohla jinak. Důvod vám neřeknu, ten vám totiž vysvětlí sám Stiles v epilogu.

U téhle kapitoly bych ráda věděla, jak na vás působí. Já si jí totiž nejsem jistá a ten konec jsem přepisovala asi desetkrát a stále necítím, že je to to pravé. Moc tedy ocením, když mi napíšete, jak to na vás celé působilo a jaký dojem z toho máte.

Jinak tedy zbývá už jen epilog, který je tak nějak šťastný i smutný zároveň. Snad v tom každý najdete pochopení pro Stilese a uspokojení pro vás. Mně totiž ten epilog vykouzlil i docela úsměv na tváři.

Velké poděkování bude zítra společně s epilogem, ke kterému vám i napíši pár zajímavostí, jak to mělo všechno být původně. Tudíž se na vás budu těšit i zítra, abychom spolu ukončili celou trilogii Hunger Games v podání Stereka.💔