Zavedli mě do nějaké místnosti, kde čekám na člověka, který mě přijde zkrášlit. Během těch tří měsíců jsem se ani jednou neviděl. Maximálně v odraze, které mi poskytovalo to zatracené sklo v mém vězení. Ovšem já pokaždé odvrátil zrak, abych se nemusel koukat na tvář, ve které jsou zapsány veškeré tělesné újmy, jimiž jsem prošel.

Myslím si ale, že tentokrát se tomu nevyhnu a oni budou chtít, abych se na sebe podíval. Docela se toho bojím. Není to ale takový strach, jako to, že mi nejspíš naschvál pošlou Kate Argentovou.

Prohlížím si místnost, do které mě v prezidentském paláci zavedli. Vchodové dveře jsou ze dřeva, do kterých je vyřezán emblem Kapitolu. Hned vedle dveří se nachází obrovská dřevěná skříň. Když jsem ji chtěl otevřít, nepovedlo se mi to. Zřejmě bude zamčená. Po pravé straně skříně se nachází dvě obrovská okna, která jsou zahalena dlouho záclonou. Ta sahá na až na zem, která je pokryta drahým perským kobercem. Jeden podobný jsme měli i doma ve vesnici vítězů.

Na protější zdi od dveří, se nachází velká postel s několika vrstvami dek a polštářů. Usuzuji, že pokoj je neobydlený, neboť je těch peřin mnohem víc, než kolik by potřebovalo nejméně pět lidí.

A na zeď nalevo je namáčknutá menší knihovna a konferenční stolek, na kterém je váza s omějem. Argent má tuto květinu zřejmě ve všech místnostech.

Přejdu po místnosti k oknu s hlavou plnou myšlenek. Nejvíc ale přemýšlím o tom, jak bych dal buřičům najevo, že jsem na jejich straně. Čím dřív získají převahu nad Kapitolem, tím dřív se dostaneme ze spárů Argenta. A pokud nepřijde smrt, nepřeji si nic jiného, než abych se odsud dostal.

Přes záclonu pozoruji to velkolepé město plné světel. Usuzuji, že jsem v jednom z hlavních pokojů pro hosty, neboť se mi naskýtá pohled přímo na bránu před palácem. Před bránou stojí skupinka mírotvorců. Je jich tu mnohem víc, než si pamatuji z Turné vítězů. Tenkrát před branou do velkolepého paláce prezidenta stáli pouze tři mírotvorci. Jeden nalevo, druhý napravo a třetí uprostřed. Teď ale stojí v obrané linii a je jich tam kolem dvanácti. Zřejmě Argent očekává blízký útok.

Z přemýšlení mne vtrhne zavrzání dveří a já se rychlým tempem otočím v obraném gestu. Už to mám všechno tak nacvičené z posledních let, že zkrátka nedokážu své reflexy ovládat. Já už vlastně neovládám vůbec nic, co se týče mé ztracené osobnosti.

Ve dveřích spatřím stát Kate Argentovou a další tři lidi. Kate si na tváři pohrává úsměv a v očích má jiskričky něčeho, co připomíná radost. Při pohledu na ní mě zamrazí, jelikož už jen na její tváři lze poznat, že jde ve šlépějích svého otce. Udržuji si svůj kamenný výraz a nedávám na sobě znát jakoukoliv reakci. Ani když se ta ženština rozhodne přejít ke mně.

Postaví se těsně přede mě a úsměv na její tváři nabere ještě větších rozměrů.

"Velice mě těší, Stilesi," řekne hlubším ženským hlasem, načež mi podá ruku. Nechci se jí dotýkat. Nechci na ní sahat. Proto jí jen pohlížím do očí a nehnutě stojím. Nemíním jí podávat ruku.

Když poznává, že se ode mne žádného přátelského gesta nedočká, ruku svěsí podél těla a její úsměv povadne. I ty jiskřičky z jejích očí zmizí. Zřejmě očekávala, že ten známý hoch, jež přežil Hladové hry a byl vždy na kamerách milý, bude více komunikativní a přátelštější. Spletla se. A to o dost.

"Zaveďte ho do koupelny a osprchujte ho. Potom ho naličte a předejte mně, já už se o něj postarám," vysloví tvrdým hlasem rozkaz pro tři postavy, které stále stojí u dveří. Počítám, že kdyby revoluce nebyla úspěšná a Argent někdy v budoucnu zemřel, byla by to ona, kdo by vedl Panem. A možná bychom zažili i horší časy, než doposud. Ta ženská je blázen. O tom nemám nejmenší pochybnosti.

Ti tři ke mně přejdou a jeden z nich mě opatrně chytí za paži. Já se mu ale vysmeknu a probodnu Kate očima. "Chodit ještě umím sám," řeknu vzdorně, načež ji obejdu a následuji ženu se zelenými vlasy, jak jde přede mnou ke dveřím. Za mnou slyším cupitat ty další dva. Jestli je pomsychtivá, tak ať, už jsem si toho zažil dost a pokud se moje chování z dneška bude počítat do mého mučení, nesejde mi na tom.

***

Ten přípravný tým se se mnou nemazlil. Právě naopak. Strkali do mě, na několika místech na těle mě schválně pořezali žiletkou a několikrát mi dokonce podkopli nohy, abych spadl. Nevím, zda jim to někdo přikázal nebo si prostě jen vybíjejí vztek. Nereagoval jsem na to. Nemělo by smysl řvát na někoho, kdo v sobě nemá kousek studu a pochopení.

Naštěstí jejich práce skončila a já stojím jen ve spodním prádle opět v té luxusní místnosti. Přes okna už sem neproudí tolik světla, neboť se světlý den blíží ke konci. Copak s námi provedou, až odříkáme ty žvásty, které už pro nás jistě připravují? A kdo se vůbec teď stará o Ericu? Neblafoval Argent v tom, že Erica ve vysílání bude také figurovat? Proč by to dělal?

Jak jsem předpokládal, nechali sem přivést honosné zrcadlo, které je stejně vysoké jako já. Usmívám se nad tím odrazem, protože mi nic jiného nezbývá.

Vlasy mám o dost kratší a jejich konečky jsou naprosto spálené. Ano, i oheň při mučení používali a dělali si z toho srandu, že teď konečně poznáme, co znamená být v plamenech. Obočí je na několika místech přerušené, díky jizvám, které mám díky neposednému noži Flinta. Oči, které bývaly kdysi hnědé, teď vypadají našedle, bělmo mám červenožluté a když se podívám zblízka, zdá se mi, že jsou i na některých místech popraskané jako sklo. Pod nimi se mi táhnou černé kruhy a na ně navazují nafialovělé modřiny. Rány pěstí zřejmě zapůsobily a zanechaly svou daň. I krk je posetý spáleninami a modřinami.

Tělo, jež kdysi bývalo dobře živené, připomíná děti ze Sloje, které jsou napokraji smrti. Jsou mi neskutečně moc vidět žebra, paže jsou hubené, jako by pod kůží nebylo žádné maso, nýbrž jen kosti. To samé noha, na které se vyjímá obrovské opuchlé koleno. Ta druhá, umělá, je poškrábaná a na některých místech i spálená.

Musím se zasmát, když si vzpomenu, jak mi Caesar Flickerman říkal, že se líbím děvčatům v Kapitolu. Líbil bych se jim i teď? Líbil bych se teď Derekovi nebo Alexovi? Hodně silně pochybuji. Už ani svým rodičům bych se nelíbil.

Do pokoje vstoupí Kate, která se na mě pohrdavě podívá, načež přejde k posteli a položí na něj černý pytel. Zřejmě v něm bude oblečení. Co taky jiného.

"Tohle si oblékni. Za deset minut si pro tebe přijde Knut. Takže pohni," přikáže, načež pohodí svými vlasy a aniž by se na mě znovu podívala, se odebere ke dveřím a odejde. Ano, uražená pýcha bolí. A já pociťuji neskutečnou radost, že se mi povedlo ji naštvat. Dost dobře si pamatuji, že mi několik lidí říkalo, jak mě Kate Argentová, prezidentova dcera, obdivuje a jednoho dne by se se mnou chtěla osobně setkat. Má hold smůlu, že já její sympatie nesdílím.

Přejdu k posteli, načež sáhnu po zipu a otevřu pytel. Do očí mě praští extravagantní bílý oblek. A na mysl mi přijde opět Derek. Takové byl totiž nucen nosit. Měl tím dát najevo, že je obyčejný a sladký. Ani to Argentovi nepomohlo. A než se vůbec pokusil Dereka zabít, chlapec s havraními vlasy mu stačil zdrhnout.

Obléknu se, načež se znovu podívám do zrcadla. Neodhadli mou velikost, ale naštěstí má oblek vycpávky, takže na mě nevisí. Vypadám mnohem zdravěji, než doopravdy jsem. Avšak ani make-up pořádně nedokázal zakrýt modřiny a kruhy. Nechci si domýšlet, jak to všechno vypadá v plné kráse.

Do dveří vstoupí Knut a obdaří mě svým pohrdavým pohledem. Přijde mi směšné, jak mnou všichni pohrdají i přesto, že jsem nic neprovedl. Jediné, čím jsem se doopravdy provinil, je fakt, že jsem zabil. Ničím jiným jsem se proti životním zásadám nevzpouřil.

"Jdeme," přikáže pevným hlasem a rukou mi poukáže, abych odešel z místnosti. Dám se tedy do chodu a vyjdu ze dveří ven, načež čekám, až mě Knut zavede tou dlouhou a luxusní chodbou tam, kam máme namířeno. Argent se totiž nevyjádřil, kde bude náš rozhovor probíhat.

Jdeme v tichosti a já stačím zbystřit služebné, jak někoho obskakují. A těsně před nějakými dveřmi, které jsou z bílého dřeva, se zastavujeme. Právě z těch dveří vychází spousta lidí. Zřejmě upravovali i Argenta, aby na kamerách vypadal co nejpůvabněji. No, nerad bych byl hrubý, ale myslím si, že jemu by nepomohl ani medicínský zázrak, aby působil půvabně. Jeho obličej je totiž naprostá katastrofa, které se příroda dopustila.

Knut zaklepe na dveře a my vejdeme dál. Místnost je menší, vybavená o tři křesla, stolek a pár skříní s knihami. Ani tady nechybí dlouhé záclony a perský koberec.

Na jednom z křesel sedí Caesar Flickerman, kterého obskakují služebné a pár lidí upravuje jeho vzhled. Jako obvykle má jinou barvu vlasů. Pro tentokrát zvolil růžovou. Nevím, co ho baví na tom, vyměňovat si barvy vlasů, když mu ani jedna nesluší, ale budiž. Každý máme nějaký koníček.

Přejdu k jednomu z křesel a posadím se přesně naproti Caesarovi, který je už zcela perfektně upraven.

"Tak Stilesi, jsem rád, že tě po tak dlouhé době vidím," vyřkne, načež ke mně natáhne ruku. Ani s ním si nechci podávat ruku. Ani on není můj přítel.

"Kde je Erica?" zeptám se místo nějaké reakce na jeho nataženou ruku či radost, že mě vidí. Jasně Argent řekl, že Erica bude také na kamerách. Tak proč tu sakra ještě není?

Caesar stáhne svou ruku a pohodlně se uvelebí na křesle, načež všechny své služebné vykáže z místnosti. Nevšímám si těch znechucených pohledů jeho služek. Já jsem také znechucen jimi, ale narozdíl od nich jsem slušně vychovaný. Kapitolští totiž nevědí, co je disciplína a slušné chování. Jsou to nenasytná hovada.

"Měla by dorazit za malou chviličku," odvětí Caesar stále milým tónem. Zřejmě takovou reakci čekal. A dokonce se mi zdá, že se v jeho výrazu značí pochopení. Jak on by mě mohl chápat? Jeho život nezruinovaly Hladové hry. On se díky Hladovým hrám stal oblíbenou televizní tváří. "Tady máš zatím svou řeč. Nebo tedy spíš odpovědi na mé otázky. Prostuduj si to, budeme začínat stejně až za půl hodiny," řekne, načež mi předá kartičku s řečí. Následně vstane a bez dalších slov odchází z místnosti.

Podívám se na kartu s odpověďmi. Jelikož neznám otázky, moc těm odpovědím nerozumím. Až na tu poslední, která je snad nejdelší. Budu totiž vyzývat občany Panemu, aby složili své zbraně a zamysleli se nad tím, co válka přinese. Ještě větší počet mrtvých, chudobu, hladomor.

Jako kdybychom chudobu a hladomor nezažívali i bez války. Nechci, aby buřiči složili zbraně. A pěkně si tu poslední větu pozměním. Stejně nemám co ztratit.

Pročítám si tedy pořád dokola odpovědi z kartičky, až je nakonec umím nazpaměť. Tohle byla vždy má silná stránka. Vždy jsem se dokázal naučit věci za hodně krátký čas. Proto se mi občas dostávalo poklon i od samotných učitelů u nás v kraji. Hodně z nich mi říkalo, že bych se jako vyučující vyplatil. No, vidíte to. Místo učitele, se ze mě stal vítěz Hladových her, mentor nových splátců a zajatec Kapitolu. To je celkem slušné, ne?

Zahloubal jsem se do svých myšlenek tak, že jsem si ani nevšiml, jak se otevřely dveře. Probudilo mne až klapání podpatků o koberec. Když jsem otáčel hlavu, už jsem si myslel, že přišla zase ta proradná bestie Kate. Ale to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech.

Plavé vlasy po ramena, nádherné hnědé oči, ve kterých si pohrává šeď, narůžovělá ústa, dlouhé bílé šaty, které sahají až na zem. Teď opravdu vypadá jako anděl i s těmi pytli pod očima a modřinami, které nestačil zakrýt ani make-up.

Vypadá, jako by se vznášela. Docela bych si to i myslel, kdyby boty, schované pod bílými šaty, neklapaly o podlahu. Ačkoliv jsem si říkal, že nic krásnějšího, než je Lydia, mi Kapitol nemůže nabídnout, zmýlil jsem se. Erica totiž vypadá neuvěřitelně božsky.

Přejde mé křeslo a posadí se vedle mě do toho druhého. Na tváři má stále nepřítomný výraz. Jako kdyby tu ani nebyla. Nedivím se jí. Tři měsíce jí mučí, snaží se jí uříznout křídla a pak ji vytáhnou a znovu z ní udělají stvoření, které spadlo z nebes.

"Vypadáš nádherně," vydechnu, aniž bych si to uvědomil. Nemám to zkrátka pod kontrolou. Zbystřím Eričiny hnědé oči, jak se na mě koukají, ale nedokážu rozeznat žádnou emoci. Tvář má stále kamennou a nepřípustnou. Nedivil bych se, kdyby mi chtěla jednu ubalit.

Nakonec ale přece jen popustí uzdu úsměvu, který jsem na její tváři už dlouho neviděl. "Děkuju. Ty taky nevypadáš špatně," řekne a moje koutky úst zacukají, načež se pořádně usměji.

Je to příjemná chvilka. Musím si ji zapsat do své hlavy, protože všechny světlé okamžiky pomáhají zahnat tu tmu ve mně. A tahle chvíle je k nezaplacení.

Uvědomím si ale ještě něco. Pokud dám před kamerami jasnou přízeň buřičům, nebudu to já, kdo si to odpyká, ale dívka vedle mě. Ta, která se po dlouhé době usmívá. Sice i tak nás budou mučit, ale oni jsou schopni z ní vybít tu špetku duše, kterou v sobě má. A to já nesmím dopustit. Nejsem rebel. A nebudu si na něj hrát. Už jen kvůli tomu, aby Erica měla prostor pro lepší bytí. I když lepší...

"Tak začneme," ozve se od dveří Caesarův hlas, načež napochoduje do místnosti a za ním kráčí další tři postavy. Zřejmě kameramani.

Hluboce se nadechnu a zaženu všechny buřičské nápady pryč. Třeba, když odvedeme svou práci dobře, nás nechají alespoň půlku dne být.

---

Sedí u stolu nad jídlem, které pomalu stydne. Společnost mu dělá několik členů jeho bývalého týmu z Kapitolu, jako je například mentor v jeho Hladových hrách, svěřenec, kterého připravoval na Hladové hry, obě vizážistky, či vnučka prezidenta Panemu.

Všichni jsou skleslí a nikdo nic neříká. Bodejď by ano, když nikdo neví, jestli zbylí dva členové jejich týmu jsou ještě naživu.

Najednou se jídelnou rozezní hymna Panemu a v televizi začíná kapitolské vysílání. Všichni zbystří a nechají jídla. Na obrazovce se po skončení hymny objevuje Caesar Flickerman, který se tváří vážně.

"Obyvatelé Panemu. I dnes vám přinášíme pravidelné zpravodajství o situaci v naší zemi. Ovšem dnes je vysílání trochu jiné, protože k nám zavítali dva zvláštní hosté." Jeho hlas je jediným zvukem, který se jídelnou ozývá, ačkoliv se zde nachází přinejmenším sto lidí. "Těmi zvláštními hosty jsou," napne Caesar a usměje se do kamery. Všem u stolu buší splašeně srdce, když kamera zabere zbylé dva členy jejich týmu. "Stiles Stilinski a Erica Reyes."

Chlapcovi s vrabčím hnízdem na hlavě se okamžitě spustí slzy, když uvidí své přátele. Až doteď si totiž nebyli jistí, zda jsou Stiles s Ericou naživu. Jenže oni jsou a vypadají...zničeně...

***
Nejradši bych si nafackovala za to, jak je tahle kapitola odfláknutá. Vůbec, ale vůbec se mi nelíbí. A to jsem ji dvakrát přepisovala..To asi nebyl nejlepší způsob, jak začít. Každopádně vám přeji krásné úterý. A snad se vám kapitolka líbí (i když pochybuji).😉

Přesto jsem se neudržela a musela jsem si na ten konec prostě vecpat reakci zbytku vlčího týmu, který je ve třináctém kraji. Co na to říkáte? Vůbec se nebojte, že by to bylo i v dalších kapitolách, to vůbec. Zkrátka jsem si to do téhle kapitoly musela vmáčknout, aby dostala, alespoň nějakou tu šťávu.☺

Dnešní kapitolku věnuji sejkyskaLynchCliffi za to, že i přesto, že jsem tě trápila a jeden čas jsi mě nejspíš chtěla zabít (ostatně jako většina z vás), jsi nakonec se mnou a s celou povídkou vydržela. Jsem ti moc vděčná, že čteš, hvězdičkuješ a komentuješ.💟

A i vám děkuji za to, jak čísla u povídky neustále rostou. Jste naprosto skvělí.❤