Procházím chodbami honosného paláce, veden Lydií, která se mě ihned ujala. Z nemocnice mě propustili po dvou dnech probuzení. Celé dva dny jsem čekal na jednoho člověka. Ale ten se neukázal. Navštívila mě i Malia a dokonce malá Cora, která mi opět vehnala slzy do očí. Ale Scott se neukázal. Chtěl jsem mu toho tolik říct. Chtěl jsem se mu svěřit s tím snem. Chtěl jsem mu říct, co se chystám udělat. Ale neobjevil se. A já ho nebudu hledat. Třeba je na mě naštvaný, že jsem ho nezabil, když ho zajali. Co já vím.

Zabočujeme do levé strany, načež kolem nás prochází několik dívek z Třináctého kraje. Koukají na mě, jako na boží zjevení, ale já se na ně dívat nechci. Až moc by mi připomínali Ericu. A moje srdce by asi puklo steskem.

Kráčím jako tělo bez duše a koukám se jen dopředu. Nezajímá mě výzdoba paláce. Nezajímá mě architektura. Nezajímají mě řeči o tom, že bude lépe. Nezajímá mě ani můj vlastní život.

Zastavujeme se před velkými dveřmi, které poznávám. Lydia je otevírá a mě se naskýtá pohled na obrovskou postel, kterou si také matně vybavuji. Tenhle pokoj totiž patřil Kate Argentové.

Je to tu stejné tak, jako v době mého zajetí. Velká skříň se zrcadly místo dveří. Dvě obrovská okna, pod nimi ta velká postel. Kousek od ni malé křesílko se stolkem.  A v zadní části dveře, které nejspíš vedou do koupelny.

"Tohle je tvůj pokoj," říká Lydia. Cítím na sobě její pohled. Bojím se do toho pokoje vejít úplně. Tady jsem totiž zařídil sršání jed pro mě a hlavně pro padlého anděla jménem Erica. Tady jsem ji nicnetušíc ublížil.

"Ne, tohle je pokoj Kate Argentové," odpovídám a pomalu nakonec vejdu úplně dovnitř. Pohled mám sklopený k honosnému koberci. Vše je tu tak honosné. Nehodím se sem. Nikdo z nás.

"Cože?" zeptá se Lydia se značným zmatením v hlase. Já si ale stoupám před zrcadlo a pozoruji svůj odraz. Nic to se mnou nedělá. Moje vlasy byly sežehnuty ohněm a já mám pouhé desetimilimetrové štětiny na hlavě. Pod očima černé kruhy. Hnědé oči se změnily v zrcadla do prázdnoty mé duše. Jsem zarostlý. Nikdy bych nevěřil, že budu mít vousy. Ale je to pravda.

Šedé oblečení, které na sobě mám, mi připomíná úbory ve Třináctém kraji. Všechno mi něco připomíná. Sežehnuté vlasy Ericu, propadlé tváře Alexe před smrtí, šedý úbor především Chrise Argenta. Každý z těch mrtvých je na mě podepsaný.

"Tenhle pokoj patří Kate Argentové," odpovídám znovu Lydii, načež se na ni otočím. "V tomhle pokoji jsem ji poslal do háje. Hned ten den nám byla podána první dávka sršáního jedu."

Lydie se zdá překvapená a její lítostivý pohled se mnou vůbec nic nedělá. Nezlobím se na ni. Já už necítím totiž nic jiného, než vztek na jediného člověka na světě. Totiž na Gerarda Argenta.

"To jsem nevěděla. Jestli chceš můžu zařídit, abys byl v jiném pokoji," navrhne Lydia. Usměji se na ní. Taková je ona. Vždy starostlivá.

"To je v pořádku. Půjdu se opláchnout a převléct." Naznačuji ji tím, že chci být sám. Je to ode mě hrozné, já vím, ale potřebuji být sám. Potřebuji si utřídit všechny myšlenky.

"Dobře, nechám tě tu. Pokud budeš něco potřebovat, mám pokoj hned za rohem," pochopí Lydia, načež projde prahem, chytí za kliku a než ty dveře zavře, obdaruje mě svým beznadějným úsměvem.

Usednu na postel a chvíli koukám do okenic, za kterými je neskutečně bílo. Za tu dobu, kterou jsem strávil v nemocničním zařízení, stačil napadnout sníh. Podle výhledu je ho venku spousta. Usměji se pro sebe, protože se mi do mysli vkrade vzpomínka na Ericu a na naše první setkání.

Běžela tenkrát do školy a chtěla mi pomoci vstát, zatímco já ležel na zemi ve sněhu. Pamatuji si, jak na sobě měla ten dlouhý kabát. Já se zvedl dal jsem jí pár peněz, aby si něco koupila. Také jsem jí daroval rukavice. Odmítala je přijímout, ale nakonec jí byla taková zima, že si je vzala.

Pamatuji na její dlouhé blonďaté vlasy, které se točily do loken. Na ty její obrovské hnědé oči, které vypadaly tak nevinně. A přesto v nich už tenkrát měla počínající blesky, které v ní Kapitol zakopal pod zem. Slíbil jsem si, že jí vrátím bojovnost. Že jí vrátím zpět její povahu. Nepomyslel jsem tenkrát, že by zemřela. Tak stejně, jako jsem nepomyslel, že by mohl zemřít Liam nebo Alex. Ač jsem sám sobě tvrdil, že nejsem naivní, byl jsem naivní celou tu dobu.

Zvedám se z postele a zalézám do koupelny, jejíž dveře zavírám. Pohlednu na ten sprchový kout v rohu a začnu ze sebe stahovat to příšerné oblečení.

S prázdnou hlavou vstupuji do koutu, načež na sebe pouštím proud teplé vody. Moje slzy se mísí s kapkami, které mě uvolňují. Dostávám ze sebe naprosto všechno a cítím, že teď bych dokázal i vzlétnout. Přesto vím, že až tu vodu vypnu, zmocní se mě stejný pocit prázdnoty a vzteku.

***

Jen tak se procházím po paláci a navštěvuji místnosti, které jsou mi tak známé. Ať už z mého věznění či z Turné vítězů. Nahlížím do pracovny Gerarda, kde se mnou vedl hned několik rozhovorů. První byl ten, kde jsem se dozvěděl o Derekově zradě. Doteď si pamatuju, jak zrazený jsem se cítil. Druhý byl o proklamě a o tom, že když nesplním rozkaz, Erica za to zaplatí.

Stoupnu si před polici, kde se nachází přesně sto jedna černých beden. Sto jedna Hladových her. Sto jedna let plné dětských obětí.

Můj zrak se nejprve zastavuje na krabičce s číslem sto. Moje a Derekovy hry. Začátek všeho zla, které přišlo. A začaly to obyčejné bobule, které by na pohled nikomu neublížily. A přitom vzaly život spoustě lidem.

Přesunu zrak na krabičku s číslem sto jedna. Pod číslem visí štítek, který mi nahání husí kůž. Nedokončeny. Plánovaly je snad dokončit? Jak by mohly, i kdybychom válku prohráli, Alex s Ericou jsou po smrti. Myslím, že většina těch dětí je už dnes po smrti. Nic by dokončovat nemuseli.

Podívám se z obrovského okna hned vedle skříně s policemi. Venku se z nebe snáší sníh, který dopadá na zahrady prezidentského paláce. Všude jsou opadané stromy, na kterých sníh usedá. Krajina by působila tak kouzelně, kdyby přesně uprostřed toho všeho, nestála prosklená a dlouhá budova. Skleník.

Pozoruji, že před ním stojí dva chlapci v dlouhých zelených kabátech a svírají střelné zbraně. Něco v tom skleníku je. Nebo spíš někdo. A než stačím popřemýšlet o tom, kdo to může být, vybíhám z pracovny a mířím ke schodům, které mě dovedou až úplně do spodního patra.

Cestu si matně vybavuji z Turné vítězů. Právě na té zahradě jsme tenkrát mluvili s Plutarchem Heavensbeem, kterého jsem ještě neviděl.

Sebíhám poslední schod a rozhlížím se kolem sebe. Je to tu tak velké, že by se tady člověk mohl ztratit během minuty. Ovšem, když se podívám za schodiště, vidím tam prosklené dveře, které vedou do místa, kam se chci dostat.

Otevírám ty zatracené dveře a vcházím do chladného počasí. Mám na sobě jen černé triko a černé kalhoty. Tyto kousky oblečení se mi objevily na posteli, když jsem vyšel z koupelny jen s ručníkem kolem pasu. Všiml jsem si v těch zrcadlech na skříni, že mám obrovskou spáleninu přes celý hrudník. Kdyby se to stalo ve hrách, lékaři z Kapitolu by si s tím jistě poradili. Stejně jako s mou infikovanou nohou.

Kráčím po velkých schodech dolů. Zajímavé je, že mi není zima. Ani se neklepu a neskřípu zuby. Jsem naprosto klidný.

Cítím křupání sněhu pod mýma nohama, když sestupuji z posledního schodu a vstupuji na půdu zasypanou tím bílým nebeským práškem. S každým krokem jsem blíž k těm dvěma chlapcům, kteří stráží skleník.

Když docházím na to místo a stavím se před ně, věnují mi zmatený pohled. Oba jsou stejně vysocí a řekl bych, že si jsou i podobní. Zřejmě to jsou sourozenci. Jediný rozdíl je, že ten na pravé straně má černé strniště. Stejně jako má Derek, což mi připomíná, že ani jeho jsem dlouho neviděl.

Udělám krok vpřed, když v tom ten na levo pozvedne ruku a řekne: "Sem nesmíte."

Než stačím zareagovat, z dálky se ozývá autoritativní hlas ženy. Otáčím svou hlavu na to místo, odkud se hlas ozval. Jedná se o ženu, o které mi v táboře bylo řečeno, že je velitelkou jedné jednotky a jmenuje se Paylorová. Měla taky proslov, který jsem nevnímal.

Je tmavé pokožky, stejně jako Monroeová, ale narozdíl od té působí jako bojovnice. Jako žena, která pro revoluci něco udělala. Stejně jako Chris Argent.

"Pusťte ho dovnitř. Beru za něj zodpovědnost. Má právo si uvnitř dělat, co jen chce!"

Kývnu jako poděkování, načež svůj zrak přesouvám před sebe a sleduji, jak ti dva otevírají vstup do skleníku.

Vstupuji dovnitř s neobvyklým pocitem klidu. Dveře se za mnou zavírají a já sleduji tu spoušť květin. Převážně jen rudých růží a oměje. Jeho květy podle legendy zabíjely vlky a vlkodlaky. Argent ji měl v paláci snad úplně všude.

Kráčím kupředu cestou, která na sobě nemá květy, načež se zastavuji opravdu u jednoho zajímavého kousku. Chvíli ho nehnutě pozoruji, jako by mohl zabít i mě. Vsadím své boty, že všechny ty květy jsou nějak chemicky upravované, a že jsou opravdu jedovaté. K Argentovi by mi to sedělo.

"Krásné odpolende, pane Stilinski," ozve se nedaleko ode mě. Krev mi tuhne v žilách, když slyším ten odporný hlas. Můj vztek se násobí, ale snažím se udržet. Teď ještě není čas ho zabít.

Udělám několik kroků kupředu, než najdu místo, kde se nachází skrytá lavička, na níž sedí Argent s jednou květinou a zbavuje jí trnů. Myslel jsem, že trny mají jen růže, ale květina v jeho ruce je jistojistě vlčí mor.

"Jsem rád, že zrovna ty jsi se přišel podívat na nemocného starce," ozve se znovu, načež se rozklašle a kapesníkem si ze rtů setře něco černého. Při tom pohledu se mi zvedne žaludek. Nechápu, jak se po tom všem dokáže ještě usmívat. "Myslím, že je toho spousta, o čem bychom si měli promluvit, ale mám takový pocit, že se dlouho nezdržíš."

Sleduji jeho ruce, které jsou spoutány dvěma kovovými náramky, jež jsou spojené menším retězem. To samé zdobí i jeho bosé nohy u kotníků. Působí ovšem stejně, jako když jsem ho viděl naposledy. Jde z něj strach. Jenže teď už se nebojím.

"V první řadě je mi líto ztráty slečny Reyesové. Byla to skvělá dívka," konstatuje s takovou lehkostí v hlase. Cítím ostré bodnutí v oblasti srdce, nedávám na sobě ovšem nic znát. Nemohu mu ukázat, jak moc mě tímhle zlomil. Jen si těmi slovy potvrzuji, že jeho krutost nezná mezí.

"Když si to tak promíntu, její smrt byla naprosto zbytečná. Asi bys rád věděl proč, že jo?" zasměje se, načež se opět rozkašle. Sleduji, jak na kapesníku opět přibyla ta černá tekutina, kterou vykašlává. Ale má pravdu, zajímá mě, jak to myslí.

"Víš, ve chvíli, kdy se ozvaly zbraně a začaly létat kulky, bylo jasné, že je po všem. Že rebelové zvítězili. Chystal jsem se podepsat kapitulaci, když se objevilo to vznášedlo a oni z něj vypustili ty padáčky s bombami." Vypustili. O kom mluví? "Měli bychom si ujasnit jednu věc. Ty sám moc dobře víš, že se neštítím vraždit děti. Každopádně to má vždy svůj důvod a v tu chvíli jsem doopravdy žádný důvod neměl, abych vraždil kapitolské děti. Nehledě na to, že kdybych měl k dispozici vznášedlo, nevyužil bych ho k zabíjení, ale k tomu, abych uprchl."

Zní tak přesvědčivě. A navíc do sebe všechno zapadá. Kdo by chtěl dál bojovat, když už ví, že je po všem. Že prohrál. Kdo by se snížil k tak nepromyšlenému činu. Gerard Argent je ten nejodpornější člověk na planetě, ovšem je chytrý.

"Musím ale říct, že to byl od Monroeové chytrý tah. Přimět všechny, aby si mysleli, že zrovna já se snižuji k něčemu takovému. Každopádně jí to vyšlo a i moji nejvěrnější služebníci se ke mně v tu chvíli otočili zády. Nehledě na to, že se zanedlouho po tom v paláci objevila Monroeová doprovázena Plutarchem Heavensbeem."

Hledí mi tvrdě do očí. Ty jeho slizké oči se vpíjejí do těch mých. Nějakým zvráceným způsobem cítím, že všechno co říká, je pravda. Stejně to ale popírám.

"Naše chyba byla v tom, že já se soustředil na pana Halea. Ty jsi byl posedlý mou smrtí a pan Hale se soustředil jen na tebe. Na koho tedy zbyla Monroeová, které o tohle přesně šlo? Ta žena se nezastavila před ničím. Nechala kraje, aby se vzájemně ničily, zatímco ona seděla v podzemí Třináctého kraje a sledovala to všechno. A pak se objevila až tehdy, když už bylo jasné, že vyhrála. A aby svou moc stvrdila, nechala zemřít stovky nevinných dětí, které jen toužily po záchraně," pokračuje a stále mě hypnotizuje svýma hadíma očima.

Nevím, jestli záchvat kašle v tuhle chvíli nepředstírá a nedává mi tak čas na to, abych si vše promyslel.

Myslím v tuto chvíli na můj rozhovor s Liamem a Chrisem. O tom, jak mě a Ericu nechtěla zachránit. Toužila po tom, aby v Derekovi vzplanul oheň pomsty. Aby přiměl kraje, které bojovaly proti nám, ke kapitulaci a k následnému přidání se na naší stranu. To je to, co myslel tím nechala kraje, aby se vzájemně ničily...

"Věděl jsi, že se to celé vysílalo v televizi živě? Za tím je jistojistě Plutarchův podpis, nemyslíš? Je přece povinností hlavního tvůrce her, aby zajistil zábavu," pokračuje dál. "Vsadím se s tebou, že teď Monroeová zaujme mé místo. A pokud se jí lidé nepodvolí, vrátí se i Hladové hry."

Jde ji jen o moc. V hlavě mi zní Liamova slova. Přesnějším výrazem to teď pojmenoval sám Gerard Argent. Přesto se mu snažím nevěřit.

"Nevěřím vám," konstatuji s hlavou nahoře. Probodávám ho pohledem, ovšem on se usmívá. Dříve bych z toho úsměvu měl strach, teď cítím jen neskutečný vztek.

"Něco ti připomenu," podívá se do země a nakonec zpátky na mě, stále s tím samolibým úsměvem, "přece jsme si řekli, že si nebude lhát."

***
Krásnou neděli vám přeji. Jsem tu i dneska s předposlední kapitolkou před epilogem. Doufám, že se vám líbila. Já si ji totiž neskutečně užila.☺

Do konce tedy už zbývá jen jedna kapitola a epilog. To nám to ale uteklo. Jak se vám kapitola líbila? Každému jistě došlo, že rozhovor mezi Stilesem a Gerardem, je ve skutečnosti rozhovor mezi Snowem a Katniss. I tak je to ale jedna z mých nejoblíbenějších kapitol, které jsem napsala.

Tak co myslíte, že se stane dál? Zabije Argenta Stiles nebo nakonec někdo jiný? A dokáže Derek Stilese uchránit před sebou samým? A co si myslíte o slovech prezidenta? Jsem na vaše názory hrozně zvědavá.

A jako obvykle vám děkuji za každé přečtení, hvězdičku i komentář. Doufám, že se tu sejdeme i zítra.💗