Zdá se mi sen. Létám vysoko nad zemí. Můžu skákat po mracích, můžu na nich ležet a jen pozorvat tu modř, která mě fascinuje. Vždy jsem přírodu obdivoval, ale nejsem si jistý, zda jsem obdivoval tu modř na nebi. Myslím, že jsem o tom ani nikdy moc nepřemýšlel. A zdá se mi to jako velká pošetilost vzhledem k tomu, že podobnou modř už jsme někde viděl. Jen si nemohu vzpomenout kde.

Ruce mám za hlavou a nechám se unášet tím bílým obláčkem někam daleko. V uších mi zní melodie nějaké písně. Je chytlavá a já se marně snažím přijít na to, odkud ji znám. Jsem si jistý, že už jsem ji někde slyšel a dokonce i vím, že do ni někdo zpíval. Jen nevím, kdo byl ten dotyčný.

Zaslechnu obrovskou ránu a nebe nade mnou se z čistě modré mění na ďábelsky červnou. Začají na mne padat kapky červené tekutiny. Je hustá a po tváři mi stéká pomalu. Jsem si jistý, že je to krev.

Srdce mi může vyskočit z hrudi. Chci se pohnout. Chci odlétnout co nejdál odsud, ale nemohu se ani pohnout. Jako bych se k tomu mraku přilepil.

V červené obloze se objevuje díra. Strach mě sužuje čím dál tím víc a pumpa, kterou mám uprostřed hrudi, rozesílá krev tou nejvyšší rychlostí. Nabíhá mi husí kůže.

Nejdříve se nic neděje. Už ani ta krev neprší. A pak, jako by se mi vracely vzpomínky na některé osoby.

První se v té díře objevuje Jacksonová. Nemohu ani dýchat, co se mnou tohle dělá. Následuje jí Chris. Jeho zklamaný pohled vysílá ostrou jehlu přímo do mého srdce. Další se objevuje Theo. Už skoro ani nedýchám. Každá vzpomínka na jednotlivé osoby se mi vrací. A všechny končí mou vlastní pravdou. Já je zabil.

Aiden. Ethan. Máma. Táta. Peeta. Liam...A pak mě začně šíleně píchat v hrudi. Nesnesitelným způsobem. Cítím, jak se mi může srdce rozskočit, ovšem já se stále nemohu dívat. Dokonce nemohu ani pohnout očima do jiné strany. A právě v ten okamžik se v té černé bublině objevuje chlapec s andělskou tváří.

Jeho oči mi připomenou tu nádhernou nebeskou modř. Má v nich ale zklamání. Alex. I jeho jsem zabil. To kvůli mně je mrtvý.

Alex mizí, ale bolest neodchází a já už vím proč. I na ni se mi vrátily vzpomínky. Na její hlas, který zpíval ty smutné písně, když jsme trpěli nejvíce. Na její nádherné oči plné smutku. I na to, jak mi naposledy darovala radostný pohled a zamávala mi. Její tvár vidím nad sebou. Erica.

Tvrdě na mě kouká a v očích se jí jiskří jako tenkrát ve Výcvikovém centru. I ji jsem zavraždil. Už chápu, proč na mě pršela taková spousta krve. Znázorňuje krev, která byla prolita mými chybami a rozhodnutími. Především jediným rozhodnutím. A sice zůstat naživu.

Oblak pode mnou se vypařuje a já padám k zemi. Snažím se za každou cenu pohnout, ale nejde to. Už nemohu lítat, neboť už nejsem nevinný. Nemohu lítat, neboť jsem vzal život. Spoustu životů.

Dopadám tvrdě na záda a propadám se do další tmy.

A takhle je to stále dokola. Stále dokola před sebou vidím oběti mých rozhodnutí. Oběti, jejichž krev byla prolita kvůli mně. Oběti, které měly žít, zatímco já měl zemřít.

Třeba už jsem mrtvý. Jen jsem se dostal do pekla a prožívám tahle muka stále dokola jako trest za to, že jsem nezemřel tehdy, kdy jsem měl. Kdo ví? Zřejmě už mi nikdo neporadí. Zřejmě už tohle navěky bude můj úděl. A s pocitem, že si to zasloužím, se s tímhle vším vyrovnávám téměř ihned.

Opakovalo se to nejmíň tisíckrát, než přišla změna v podobě nažloutlého světla. Přišlo vysvobození? Vzhledem k tomu, že cítím, jak mě na hrudi nesnesitelné pálí, bych ani neřekl. Nemluvě o bolesti kolena na pravé noze.

Pomalu otevírám oči a zjišťuji, že ležím na posteli v nějaké provizorní nemocnici. Cítím, jak mi někdo vpichuje injekci do žíly. Nebolí to, spíš jen cítím tlak. Bolí mě však zbytek těla.

Otáčím hlavou a spatřuji Prim, která se tváří vážně a propaluje mou hubenou ruku svými modrými kukadly. Chci na ní promluvit, ale z nějakého důvodu se mi zadrhne hlas v hrdle.

Zhluboka se nadechnu a ucítím šílené pálení, což mě donutí vydat stén. Prim se na mě podívá a usměje se. Je to takový ten úsměv beznaděje, při kterém se vás daná osoba snaží uchránit před nějakou zlou zprávou.

"Jsem ráda, že tě opět vidím," vysloví kráska s plavým copem přehozeným přes levé rameno. Pouští mou ruku a zvedá se ze židle.

"Kam jdeš?" zeptám se. Udivuje mě, že mám hlas naprosto v pořádku.

"Pro někoho, kdo by s tebou chtěl mluvit," odpoví, načež odchází z této obrovské místnosti. Je tu snad deset lůžek, ale jsem tu sám. A v tom mi dochází, co všechno se stalo.

Erica byla na tom místě, kde vybuchly bomby. Ta Erica, u které jsem si myslel, že je ve Třináctem kraji. V bezpečí. Tak, jak podle naší dohody měla být. Už chápu ten Primin beznadějný úsměv, když mě viděla. Moc dobře ví, co pro mě Erica znamenala. A teď je pryč.

Zlomeně se zadívám na strop a snažím si vyprázdnit hlavu. Najednou necítím žádnou fyzickou bolest, nýbrž jen psychickou.

Stilesi, dávej na ní pozor. Řekni jí, že jí miluju, a že jsem jí vždycky obdivoval ve všem. Tahle slova se mi vybavují při myšlence na sourozence Reyesovi. Nesplnil jsem to, oč mne Alex žádal. Nedal jsem na Ericu pozor. A nevyřídil jsem jí vzkaz, který chtěl, abych jí pověděl. Opět jsem zklamal na celé čáře.

Slyším otevírání dveří a následné kroky směřující k mému lůžku. Nezajímá mě o koho se jedná. Pro mě už všechno ztratilo smysl. Smrtí Ericy se mi svět pomstil tím největším možným způsobem. Ne Derek. Ne Alex. Ale ona byla tou druhou polovinou, kterou jsem nezbytně potřeboval. Jen ona věděla o mých největších obavách. Jen ona dokázala rozpoznat jako první, kdy se se mnou dělo něco špatného. A teď je pryč.

"Stilesi," uslyším sametový hlásek, který jsem takovou dobu neměl možnost zaslechnout. Dívka s jahodovými vlasy. To ona je mou návštěvou. I přesto se na ní odmítám podívat.

"Ahoj," pozdravím ji. Přece jen je stále mou nejlepší kamarádkou. Navíc, ona nemůže za to, co všechno se stalo.

"Ahoj," vydechne dívka a chytí mou dlaň, načež ji uvězní v těch svých. Je to jemný dotyk. Ne takový, jaký jsem cítil u Alexe, když jsem ho v tu osudnou noc držel já. "Jsem šťastná, že jsi zpátky."

Co jí na to mám říct? Nemám žádnou odpověď, kterou bych ji mohl říct na toto konstatování. Nebudu lhát. Myslím, že za poslední dva roky jsem lhal více, než dost. A kam ty lži dovedly všechny moje blízké.

"Nemáš chuť se bavit, to chápu. Přesto jsem ti chtěla říct, že jsem slyšela, co se stalo. Slyšela jsem o Alexovi a o Erice." Zdá se, že bude plakat, neboť se její hlas zlomil při zmínce o sourozencích. "Je mi to tak hrozně líto."

Věřím, že jí to je líto. Zvlášť u Alexe, pro kterého byla vizážistkou v jeho hrách a jistě si k němu utvořila vztah. Tak stejně, jako Malia k Derekovi a Erice.

"Kdybych pro tebe mohla cokoliv udělat, řekni." Její stisk zesílí. Stále se ale koukám do stropu. Nechci se na nikoho dívat. Chci tu jen pokojně zemřít.

"Kde je Scott?" zeptám se neutrálním hlasem. Nějakým způsobem jsem si jistý, že je naživu. Že ho mírotvorci nezabili.

"Je v pořádku, pokud se ptáš na toto. Mírotvorci mu nic neudělali," odpovídá Lydia. Uleví se mi. Alespoň Scott je v pořádku. Moje spojka se starým životem. Můj nejlepší přítel. Můj bratr.

"A co se dělo potom, co...vybuchly ty bomby?" zeptám se pevným hlasem. Už nechci brečet.

"Gerard kapituloval a rebelové pronikli do paláce. Ovšem Gerarda nenašli, protože se nějakým záhadným způsobem v paláci objevila Monroeová. Stejně už nikdo neměl náladu po tom výbuchu dále bojovat. Mírotvorci se vzdali hned po tom prvním bomardování. Uviděli Argenta v pravém světle. Zabil nevinné děti. Stovku nevinných dětí v jeden moment," vypráví Lydia zarmouceně. Je jako vyměněná. I ji to všechno změnilo. I rusovlasá dívka má teď jinou povahu.

"Co ostatní? Derek, Kira, Allison a Nolan?" zeptám se dál. Potřebuji vědět, jestli i oni jsou v pořádku. Potřebuji se ujistit, že nikdo další kvůli mně nezemřel.

"Všichni jsou v pořádku. Derek tu sice ležel s tebou, protože schytal kulku do paže, ale dopadlo to dobře," odpovídá Lydia s méně pochmurnějším tónem. Přesto stále zní zdrceně.

Dál už se na nic neptám a zopakovávám si věci, které jsem se dozvěděl. Moji přátelé jsou naživu bez újmy. Gerard kapituloval. Válka ale skončila už po prvním výbuchu. Rebelové vyhráli. Měl by nastat nový svět. Ovšem ne pro mě. Já už do tohohle světa dávno nepatřím.

"Kdyby sis chtěl s někým pro-"

"Nepotřebuju s nikým mluvit. Nepotřebuju mluvit o tom, jak jsem uvnitř mrtvý. Nepotřebuju mluvit o tom, jak dva nevinní lidé zemřeli, zatímco já žiju. Nepotřebuju mluvit o tom, že jsem nedokázal splnit ani jedno zatracený přání, který Alex měl," rozkřiknu se. Oči mám zaslzené a probodávám Lydii pohledem, i přesto, že vím, že to její vina není. Já to ale potřebuju dostat ven. "Měli přežít. To já měl zemřít!"

Lydia mě pevně drží a nic neříká. Její oči jsou zalité slzami stejně, jako ty moje. Ačkoliv bych to nahlas nepřiznal, v tuhle chvíli jsem hrozně rád, že si na někom mohu vybít vztek. A že je to právě Lydia, která to pochopí. Která mě neodsoudí a ani se se mnou nepřestane bavit.

"Vždyť já je měl sakra ochránit," řeknu už klidnějším hlasem, načež se mým hrdlem ozve vzlyk. "Byli to moji svěřenci. Měl jsem je chránit," zopakuji a zavřu oči.

Vidím je před sebou. Jak se se mnou smějí. Jak se drží za ruce a čekají na výsledky hodnocení jejich dovedností. Jak se objímají na přehlídce splátců. Jak se navzájem kryjí. To všechno byli sourozenci Reyesovi. Ochranáři. Srdcaři. Upřímné bytosti.

Náhle si vzpomenu na svůj úkol. Na moje poslání, které musím vyplnit, než z tohoto světa odejdu.

Setřu si slzy z tváří a podívám se na Lydii, která stále mlčí.

"Kdy bude poprava?" zeptám se tvrdě a neoblomně. Lydia na mě pohlédne a chvíli váhá.

"Za tři dny v podvečer," odpoví a já svůj zrak přesunu na strop. Už za tři dny v podvečer přijde okamžik, o kterém jsem tak dlouho snil. Konečně přijde ta chvíle, kdy budu moci vzít Argentovi všechno, co mu je nejdražší. A tato představa mi vyhání z těla všechnu bolest. Cítím právě jen nenávist a vztek.

A pak už konečně jen přijde chvíle, kdy i já budu moci ze světa navždy odejít. Nic jiného už totiž pro tento svět udělat nemohu...

***
Přeji vám krásnou sobotu. Přicházím i dnes s novou kapitolkou, mírně deprimující. Snad jste si ji užili.☺

Tahle kapitola je vůbec jedna z nejkratších v celém třetím díle, protože se v ní skoro nic neděje. Ovšem na scénu se vrátila Lydia a já jsem za to ráda. Hodně mi její postava chyběla.

A co na kapitolu říkáte vy? Jaké pocity z ní máte? Reagoval Stiles až moc přehnaně? A co ten sen?😰

Do konce už zbývají jen dvě kapitoly a epilog. Hrozně se těším na všechny vaše reakce, protože ty dvě kapitoly přinesou hodně informací. A epilog, jak už sami víte, objasní život v novém světě. Teď už jen záleží, jestli bude lepší, než ten stávající.😊

Moc vám děkuji za podporu. Příběh má 300+ komentářů a dokázali jste překonat hranici 700 hvězdiček. Nemluvě o předchozích dvou dílech. Jste zkrátka úžasní.💖

Jinak nahoře je píseň, jejíž originál zrovna moc nemusím, ale tahle předělávka se mi líbí a přiznám se, že jsem při ní psala i několik kapitol. Hlavně tuhle a poslední.💙