Sedím tu na té chladné zemi a pohled upírám do jednoho místa už nějakou dobu. Nevím, kolik čas uběhlo od toho okamžiku, kdy Alex naposledy vydechl. Ani nevím, jak jsem se přesunul od jeho těla na druhou stranu kumbálu. Nevím, kdy se stihli probudit ostatní a dokonce ani netuším, kdo stačil přikrýt jeho tělo. Jediné, co v tuhle chvíli vím, je fakt, že zemřela další část mé osoby.

Přes zamlžené oči vidím jen obrysy mých společníků. Slzy se mi totiž stále valí z očí, jako nějaký písek z pytlů. Nedokážu to zastavit. Každá jedna slza znázorňuje, jak moc to bolí. Ztratit někoho tak nevinného, jako byl Alex.

Snažím se přesvědčit o tom, že ho pro tento svět byla škoda. Že se měl narodit až po tom, co se změní systém. Zda se tedy vůbec změní. Bohužel tu bolest, kterou cítím, to nikterak nezastavuje.

Před očima si přehrávám všechny okamžiky, které jsem strávil s chlapcem, který měl andělskou tvář. Všechny ty okamžiky, jako by ta bolest, kterou cítím, vysílala do mého mozku a ty si je přehrávaly pořád dokola.

To, jak byl vybrán do Hladových her. Jak celý večer ve vlaku probrečel. Jak se druhý den odhodlal k tomu, že musí Ericu za každou cenu zachránit. Jak jsem na něj spadl a on z toho zčervenal. Ten jeho pohled, když spatřil splátcovský byt ve Výcvikovém centru.

Vybavuji si stále tu noc, kdy mi naznačil své city a já byl takový pokrytec, že jsem to ignoroval. Všechny ty pohledy, které mi daroval. To, s jakou upřímností vždy mluvil, jak nemusel hledat ty správné výrazy, aby dokázal vyjádřit to, jak se ve skutečnosti cítí.

Polibek tu noc před nástupem do arény. Jak se se mnou rozloučil a řekl, že toho nelituje. To všechno se mi stále vybavuje. Jak záhadný a přitom otevřený byl. Nechoval k nikomu zášť. Dokonce se vzdal bojů o mou přízeň. To všechno byl Alex Reyes. Chlapec, který bojoval, ale uvolňoval cesty. Chlapec, který řekl všechno pouhým pohledem a přitom vlastně neřekl nic.

Přitáhnu si k sobě kolena a stále hypnotizuji ten obrovský kožich, který přes jeho tělo přehodili, aby už mohl navždy snít svůj sen. Další vzlyk se mi vydere z hrdla a slzy padají zase o něco rychleji směrem dolů.

Panuje tu ticho. Všichni mlčí a mají hlavy sklopené. Chybí mi tu Erica. Chybí mi někdo, kdo by v tuhle chvíli pochopil, jak moc zle se cítím. Jak moc chci křičet a rozbíjet věci. Jenže Erica je ve Třináctém kraji. A tak je to dobře. Je v bezpečí. Nic jí nehrozí. Ovšem v tuhle chvíli, aniž by to věděla, zůstala na světě sama. Bez rodičů. Bez bratra. Stejně jako já.

"Je mi to moc líto," vydere se mi z hrdla. "Omlouvám se, Alexi. Promiň." Vím, že už mě neslyší. Ale já se přesto potřebuju omluvit. Za všechno, co jsem způsobil. Za to, že jsem mu pomotal hlavu. "Moc se omlouvám."

"Stilesi," ozve se Scottův hlas nakřáplý tak, jako ještě nikdy, "není to tvoje chyba."

"Všechno je to moje vina," oponuji mezi vzlyky. "To kvůli mně umírají lidé. Chris, Jacksonová, Peeta, Liam, Gabe,... Alex. To kvůli mému přežití jsou všichni mrtví. Co jsme to provedli Dereku?"

Zvednu pohled ke snědému mladíkovi, který sedí u Alexova těla a svými uslzenými kukadly pohlíží do těch mých. Vidím v nich, že i on v nich má provinění. Že i on teď lituje toho, že jsme se zachránili oba.

"Není to tvoje chyba," ozývá se. "Nemá cenu mluvit o tom, čí je tohle chyba. Alexe to zpátky nepřivede."

"Měl jsem zemřít. Dnes by byli všichni živí. Moji rodiče. Dvanáctý kraj by neskončil pod hroudou sutin. A my bychom tu teď neseděli a nečekali na zázrak." Nepatrně se do mého hlasu vkrádá vztek. Po tomhle jsem více, než přesvědčen, že Gerard Argent zemře mou rukou. I kdybych měl ztratit celou svou duši. Rozptýlit její jednotlivé kousky do vzduchu. Zemře. A budu to já, kdo mu sebere to, co mu je ze srdce nejdražší.

Uvidím, jak ke mně přichází Scott, načež si přede mne dřepne a setře si slzy z očí.

"Poslouchej," setře i ty moje, načež uvězní mé dlaně do těch svých. "Až odtud odejdeme, slibuju, že přemluvím Lori, aby ho tu nechala. A až bude po všem, vezmeme ho sebou zpět do Dvanáctého kraje a uložíme ho k věčnému spánku na místo, které je nám dvěma nejcennější." Ačkoliv se snaží mile usmát, jeho slova jsou tak jemná, že i jemu samotnému začnou slzy téct po tvářích.

"Na Louce," vydechnu a držím se pevně jeho rukou, protože mám pocit, jako bych se měl za chvíli propadnout do horoucích pekel.

"Ano," usměje se. "A nezapomínej, co říkal tvůj táta. I když milovaný člověk odejde, navždy žije v nás."

"V našich vzpomínkách a srdcích," dokončím. Něco na tom všem mě uklidňuje. Nemohu přijít na to, o co se jedná, ale popravdě to ani nechci zjišťovat. Jsem klidnější a to mi prozatím stačí. "Děkuju."

"Měl by ses prospat. Sedíš tu takhle už dlouho. Brzy už se vydáme směrem k paláci," vloží se do konverzace Allison, která přiklekne ke Scottovi a rukou mu sáhne na rameno. I její oči jsou plné slz. A já usuzuji, že má pravdu. Až budu zabíjet Argenta, budu muset být soustředěný. A v takovém stavu, v jakém se nacházím teď, bych netrefil ani veverku, která by seděla pod mýma nohama.

***

Slyším dva hlasy, které moc dobře znám. Derek a Scott. O něčem si povídají. Nejprve nerozeznávám, o čem jejich konverzace je, a tak chviličku naslouchám. Vím, že bych to neměl dělat, ale nemohu si pomoci. I přes všechnu tu tragédii, která nás v posledních dnech zastihla, jsem stále zvědavý a stále ve mně žije ten kousek starého já.

"Byl pro něj vším," ozývá se Derekův hlas. Zpočátku mi vůbec nedochází, o kom to mluví, ale když si to tak vezmu, není těžké to uhodnout. Mluví o mně.

"Stejně jako ty," odpovídá Scott vážným hlasem. V posledních hodinách je mnohem více vážnější, než za celou tu dobu, co jsme se vydali z toho zatraceného úkrytu.

"Ne," reaguje hned Derek, "ty to nechápeš. Alex byl pro Stilese vším, čím já nikdy nemohu být. Byl pro něj někým, kdo dokázal rozjasnit i ten nejhorší okamžik. Byl světlem ve tmě." Nevěřil jsem, že i Derek by si toho mohl všimnout. Kolik toho pro mě Alex znamenal. "Já oproti Alexovi jsem přesný opak. Celou tu dobu ho táhnu dolů, do tmy. Jediné, na co jsem opravdu pyšný je to, že se mi ho podařilo zachránit z arény."

Táhne dolů? Do tmy? Docela mě bolí, že si to myslí. Ale můžu za to já. To já mu dával najevo, co všechno se stalo od her kvůli nám dvěma. To já ho přiměl cítit se provinile za mé rodiče. Musel odjet z Třináctého kraje, aby se odreagoval, jinak by ho sžírala ta vina, kterou jsem na něj přenesl. Přitom to byla hlavně moje vina. A moje naivita, že se do mě zamiloval.

"Neuvědomuješ si, co pro něj znamenáš," vyvrací Scott Derekovy domněnky. "Znám ho už...Vlastně ho znám skoro celý život a vím jedno, kdyby jsi byl tmou, snažil by se tě setřást. Nikdy by si tě nepřipouštěl k tělu tak blízko." Má pravdu. Jako obvykle. "Něco ti povím. Já a Stiles jsme byli dvojka, kterou každý v kraji znal. Všichni si vždycky mysleli, že Stiles je ten slabší a naivní a já jsem jeho opak. Ale jen ti, kteří nás znají doopravdy, vědí, že je to přesně naopak. Stiles je podezřívavý, dává si pozor na lidi a většinou je uzavřený. Projevuje se jen mezi lidmi, kterým opravdu věří."

Nevěděl jsem, že to Scott vnímal celé roky právě takhle. Nevěděl jsem, jak moc si všímal toho, jak se chovám.

"A pokud by ti nevěřil, nikdy by tě nenásledoval. Nikdy by nesvěřil svůj život do rukou někoho, kdo mu není blízký. Jenže tebe následoval. Šel za tebou, i když jsi ho párkrát zradil. A následuje tě dál."

"Nechtěl jsem to rozebírat, když je to jen pár hodin od toho, co Alex zemřel. V jednom jsem si ale jistý. Alex miloval Stilese celým svým srdcem a Stiles si bude vyčítat, že ho nemohl milovat stejně, protože...jsem tu byl já." Zní tak strašně zarmouceně. A pokaždé, když zmíní Alexovo jméno, mě bodne u srdce. Stále je to čerstvé. A má svým způsobem i pravdu. Vyčítám si, že jsem Alexovi nemohl dát to, co on cítil ke mně. Ale mýlí se. Není to kvůli němu, nýbrž kvůli sobě samému. Já už totiž nedokážu milovat naplno. Ne tak, jako jsem miloval Dereka před dvěma roky.

Jejich rozhovor je narušen velice známým zvukem, který mě zvedá ze země. Zářivé světlo Panemského emblemu ozařuje celou pochnurnou místnost, ve které poslední týden přežíváme. Vypadá to, že je tu mimořádné kapitolské vysílání.

Vidím, že nejsem jediný, kdo se díky tomu postavil. I dívky s Nolanem, které nejspíš spaly jsou na nohách. Netrpělivě čekáme, o co se bude jednat.

"Vážení občané Kapitolu," objevuje se na projektoru ta ohavná tvář Gerarda Argenta, která ve mně vyvolá touhu skočit po projektoru a celý ho rozbít. Ovšem držím se. "Vzhledem k narůstajícímu nebezpečí ze strany rebelů, vám přikazuji dostavit se co nejdříve před brány mého domu, které budou pro vás otevřené. Bude o vás i o vaše potomky postaráno. Nenechte se obalamutit jistými řečmi, že se vám, jakožto civilistům válka vyhne. Rebelové chovají zášť vůči našemu životnímu stylu a vůči naší odvaze se vzepřít. Proto vám přikazuji dostavit se co nejdříve dostavit k mému paláci."

Světlo pohasne a my chvíli stojíme v tichu a hypnotizujeme malou krabičku na stole. Jistě si všichni domysleli, co to pro nás znamená. Pokud jsou brány opravdu otevřeny, máme jedinečnou možnost proniknout do paláce. A já budu mít tak možnost vykonat svou pomstu. Pro své rodiče. Pro Chrise, Liama a Peetu. Pro Alexe.

"Jak daleko je odsud palác?" zeptám se, načež rozsvítím malou žárovičku na nízkém stropě. Kira s Nolanem chvíli šátrají v batohu, načež vytahují složený papír. Usuzuji, že se jedná o mapu.

Má teorie se potvrzuje, když Kira rozkláda papír na zem a všichni si kolem něj dřepneme. Kira chvíli přemýšlí a zkoumá mapu, když v tom ji Nolan ukáže prstem naši polohu.

"Ano, správně. My jsme tady," řekne zapáleně Kira, načež obkrouží ukazováčkem místo, které se nezdá daleko od toho největšího bodu na mapě. "Myslím, že jsme tak dva až tři bloky od paláce."

"Myslím, že tohle je jedinečná příležitost, jak se dostat do paláce," řeknu, načež si stoupnu a samým vzrušením sil začnu mnout prsty na rukou.

"Bude tam spousta mírotvorců. Budou všechny kontrolovat, tohle není dobrý nápad," konstatuje Derek, který stále zkoumá mapu prapodivným pohledem.

"Jinou možnost nemáme!" zvýším hlas. Najednou si připadám tak strašně hloupě. Cítím v sobě vztek a právě jsem si ho vylil na něm. Nezaslouží si to. Nejsem jediný, kdo tu trpí.

Překvapeně se podívám do tváří mých pěti společníků, kteří na mě upírají své zkoumavé pohledy. V tuhle chvíli si připadám ještě hloupěji.

"Omlouvám se," podívám se na Dereka, který se tváří ublíženě. "Nechtěl jsem takhle křičet, jen...kdy budeme mít takovou příležitost?" položím otázku, nad kterou všichni pečlivě přemýšlí.

"Souhlasím se Stilesem. Je to to nejlepší, co v tuhle chvíli máme," přidává se na mou stranu jako první Kira, která mi daruje svůj úsměv. Ať už jsem k ní choval jakýkoliv vztah, právě teď se stala mojí spojenkyní. Troufnu si říct, že dokonce i mou kamarádkou. Prakticky mě nezná a stejně se mnou skoro vždycky souhlasí.

"Já taky. Můžeme to zkusit a zemřít a nebo tu zůstat třeba další rok, než se sem dostanou i ostatní vojáci," konstatuje i Allison, která tvrdě pohlíží Derekovi do tváře. Také jí pohání pomsta. To mám zase společně s ní.

Chvíli panuje ticho, které mě neskutečně sužuje. Pohledem zabrousím na jeden kožich, který zakrývá tělesnou schránku Alexe. Udělám to i za tebe, pomyslím si, když v tom mě něco napadne.

Lori má přece obchod s kožichy, které by mohly sloužit jako Kapitolské odění. Navíc bývala vizážistkou. Mohla by nás změnit k nepoznání. Do kapitolského stylu.

"Myslím, že budeme potřebovat změnu vizáže," vyřknu dřív, než nad tím stačím dostatečně popřemýšlet. Můj pohled je stále přišpendlený na tom jediném zeleném kožichu, když v tom se dveře od kumbálu otevřou a tam se objeví Loriina jedna noha, pak druhá. Mám z její přítomnosti velmi dobrý pocit.

Sejde úplně dolů, načež si nás svýma kočičíma očima všechny prohlédne a usměje se. "Myslím, že s tou změnou vizáže vám budu moct pomoci," usměje se. A tím mi vykouzlí nepatrný úsměv na mých rozpraskaných ústech...

***
Další den a to znamená další kapitolku. Jde do tuhého a je tu jedna z posledních kapitol války. Vlastně předposlední. A tak doufám, že se vám líbila.😊

Včera jsem dopsala poslední část Hunger Games. Připadala jsem si divně, když jsem dopsala poslední slovní spojení a zakončila ho tečkou. Uvědomila jsem si totiž, že už žádná kapitola nebude. Ale to zase odbočuju.

Co vy na to? Líbila se vám Sciles scéna? A co rozhovor mezi Derekem a Scottem? Zprvu to měl být Derek, kdo by Stilese uklidňoval, ale uvědomila jsem si, že člověk, který Stilese zná nejlépe, je právě Scott. Ale ani zdaleka to není poslední Sciles scéna. A v příští kapitole nás čeká i menší Sterek scéna, takže se máte na co těšit.😉

Také chci upozornit, že všechny tři díly dostaly neuvěřitelně krásné covery. Jsem za ně moc vděčná a vřele vám doporučuji práce DaisySilentVoice, díky které jsou příběhy na pohled hned poutavější.😊

Moc vám děkuji za podporu a u další kapitoly zase zítra.✋💟