Pokud chcete, můžete si k druhé půlce kapitoly pustit tu písničku. Dodá to tu správnou atmosféru.

***

"Stilesi, musíme jít!" křičí na mě snědý chlapec se strništěm, ale já stále koukám směrem k žebříku a doufám, že se Liam a Peeta ještě ukážou. Nemůžu je tu takhle nechat. To nejde. Oni by nás tam taky nenechali. "Stilesi, pojď, prosím!"

Chytám se Derekovi ruky a přes nesouhlas nohou a rukou poslouchám svůj mozek, který mi radí, abych odtud vypadl. Derek mě silně drží a běží se mnou za ostatními.

Před očima stále vidím Liama, jak šplhá nahoru. Jak ho ten mut strhává dolů. Jak se na něj sesypou. Jak vybuchuje celá chodba.

Někdo něco křičí, ale moje uši jsou zalehlé. Nejsem si jistý, zda vůbec někdy ještě něco uslyším. Nejsem si ani jistý, jestli vůbec budu moci usnout po tomhle. Proč se mi zdálo, že jsem mut? Proč jsem se neprobudil dříve? Kdyby se tak stalo, mohli jsme to v pohodě stihnout. Peeta i Liam by teď běželi s námi.

Ostrá střelba, která prochází chodbou, na které jsme, mě probírá zpět mezi ostatní. Utíkáme pryč od těch kulek, které nám sviští nad hlavou. Před námi se tyčí eskalátor, ovšem je to ještě pěkný kus cesty.

Vidím Alexe, jak se otáčí a vhází malou kulatou věc směrem za nás. Následuje ostrý výbuch, který nás tlačí do zad. Derek mě ale stále drží za ruku a tak držím rovnováhu a běžím, co mi nohy stačí.

Zničehonic se před námi začnou objevovat kužely světla, načež Gabe vbíhá dovnitř. Z druhé strany už padá na zem jen hrstka prachu a zbraň. Další mrtvý.

Pouštím Dereka a obíháme všechny ty kužely. Snažíme se dostat se k eskalátorům, když v tom se kužely ztratí a zem pod nohama začne šíleně vybravovat. Na sekundu se otočím. Spatřím točivé vrtáky, které válcují betonovou podlahu na kusy a míří směrem k nám.

Derek se stále snaží držet vedle mě. Vrtáky se nebezpečně blíží a já ztrácím naději, že to vůbec stihneme k těm eskalátorům.

Brnění země sílí a já cítím na patách, jak se mi jeden ostrý vrták snaží zarýt dovnitř. Přeskakuji společně s Derekem červenou čáru. Dopadám na kolena a v hlavě mě začne neuvěřitelně bolet. Zase mám ten pocit, jako ve snu. Potřebuji někoho zabít.

Brnění země ustalo, ale já se nemohu zvednout. Držím se za hlavu, která se mi sama omlací o betonovou zem.

"Stilesi, co se děje?" slyším Dereka křičet. Neměl by se ke mně přibližovat. Chci ho zabít, potřebuju ho zabít.

"Jdi pryč. Nech mě umřít!" křičím. Bolest v hlavě se stupňuje a chuť někomu ublížit se dostáva do stavu extrému.

Ucítím, jak mě někdo silně chytá za ramena a vytahuje mě nahoru. Než se stačím vzpamatovat, něčí rty se tisknou na ty mé a můj mozek se začíná dostávat do racionálního uvažování.

Podívám se do těch zelených oči, které říkají jen jedno. "Zůstaň se mnou," vyřkne Derek spojení, které jsem vyčetl z jeho kukadel. Instinktivně přikývnu, načež se s Derekem rozebíháme k nefungujícím eskalátorům.

"Znám to tady, mám tu známou, pojďte za mnou," oznamuje Kira, když bere schody po dvou. Všichni ji následujeme ven, kde je pusto a prázdno, k jednomu z menších krámků s výlohou, za kterou jsou vystaveny kožichy.

Na ulicích visí transparenty s našimi plakáty a vypsanou odměnou. Za zabití Peety, Liama či Gabea by dotyčný dostal jmění, které by vystačilo celému mému kraji na jeden rok.

Kira klepe na prosklené dveře, zakryté žaluziemi. Co to sakra dělá? Říkala, že tu má známou, ale jak si může být tak jistá, že nás ta známá okamžitě nezabije. Za Dereka je vypsaná nebezpečně obrovská suma. Není divu, když je pokládán za největšího vyvrhela.

"Někdo jde," oznamuje Alex, mezitím, co se za dveřmi blíží podivně tvarovaný stín.

Dveře se otevírají a Kira vstupuje dovnitř rychlostí blesku. My ji následujeme a dotyčná osoba, zahalena v kapuci, dveře zavírá a zamyká.

"Lori, pamatuješ si mě? Jsem z Plutarchova podzemí," navazuje Kira konverzaci. Dívka jménem Lori zvedne hlavu a já udivením zůstanu zírat.

Lori má neskutečně růžovou pleť znetvořenou spousty červených teček. Její oči tvoří dvě úzké kočičí bulvy, z kterých jde strach.

"Mohla bys nás někam na čas ukrýt?" zeptá se Kira. Dívka si nás jednoho po druhém prohlíží. Zřejmě váhá, zda nám má vůbec pomáhat a riskovat tak svůj život. Nakonec se ale rozejde do zadní části, kde odtáhne pojízdnou lednici a odhalí tak dřevěné padací dveře, které byly schované pod chlupatým kobercem.

Přejdeme k ní, načež ona dveře otevře a rukou nám pokyne, abychom vešli.

"Já vás znám," ozve se Derek, který si Lori prohlíží od hlavy k patě. Odkud by ji mohl znát? Vždyť žil celý život ve Dvanáctém kraji a v Kapitolu se pohybovat nesměl ani, když tu byl kvůli Hladovým hrám. "Vy jste vizážistka her."

S údivem se podívám ještě jednou do jejích očí a na tvář. To jméno Lori mi ale nesedí. Napamatuji si nikoho s takovým jménem, kdo by vystupoval v televizi. I když je možné, že si to jen nevybavuji.

"Byla. Dokud si Argent neřekl, že už jsem okoukaná," odpoví tichým hláskem dívka.

"Přišel jsem ho zabít," konstatuji a tvrdě hledím dívce do tváře. Přísahal bych, že se na jejích rtech utvořil přívětivý úsměv.

Slézáme dolů, načež za posledním z nás se v dveře zaklapnou. Je tu spousta odložených kožichů, které by vystačily pro všechny ze Sloje, aby při dlouhých zimách nemuseli mrznout. Vzpomenu si na moje první setkání s Ericou. Tenkrát na sobě také měla kožich. Dlouhý až na zem. Byl jí velký. A přesto byla půvabná.

Kromě kožichů tu je jen jeden stůl, na kterém leží několik věcí a projektor. Nic víc tu není.

Ticho, které tu několik minut panovalo, protne vzlyk. Otočím se směrem do rohu a uvidím Nolana, jak se krčí a schovává si dlaněmi tváře. Gabe. To je ten důvod proč brečí.

Ať už si byli cokoliv, měli spolu hluboký vztah. Jako já se Scottem. Buď to byli bratři nebo nejlepsí kamarádi. Ať už tak či tak, vyjde to na stejno. A je to poprvé, co vím, že slova nepomohou. Protože tenhle pocit neznám. Scott je tu se mnou. Stále tu je. Neopustil mne.

Usedám na pravou stranu kumbálu, kde je pár kožichů a opřu se o zeď. Před očima stále vidím Liama a Peetu. Ještě před hodinou s námi byli. A teď? Jsou oba mrtví. Moji chybou. Kdybych je upozornil všechny dříve. Kdybych se vzbudil dříve...

Moje myšlenkové pochody přeruší tupá rána. Podívám se naproti, kde uvidím ležet Alexe. Okamžitě vyskočím na nohy a přispěchám k němu.

"Alexi, no tak, co se děje?" cloumám s ním, ale neprobouzí se. Uvnitř opět panikařím. Dávám mu prst pod nos a cítím teplý vzduch. Dýchá. Co se stalo? Omdlel.

"Myslím, že tohle se stalo," ozývá se Allison, čímž na sebe upoutá pozornost všech. To, co vidím, mi vyráží dech. Panika uvnitř mě je opět zpátky.

Alex má přes pravé lýtko dlouhé černé žíly, které vedou od seškrábnuté kůže a kousku masa.

"Od čeho to má?" zeptá se Derek a tváří se nad míru znechuceně a lítostivě zároveň.

"Ti mutové...Jeden mu zaryl drápy do lýtka," vydechnu překvapeně. Bude to mít infikované. "Musíme s tím něco udělat! Hned!" zvýším hlas a otáčím se na tu nevinnou tvář, která vypadá, jako by spala.

"Stilesi," ozve se Scott. Nechci se otáčet, protože vím, co znamená tón jeho hlasu. "Tohle už se nedá zachránit ani useknutím," vysloví a já zavřu oči. Po tvářích mi začnou stékat slzy žalu. Nemůžu přijít o Alexe...

***

Horečky, věčná unavenost, kruhy pod očima, žilnaté tělo, rozpraskaná ústa a oči bez života. Tak by se dal nazvat další týden od našeho příchodu k Lori. První dva dny zabíraly zábaly, ale potom, jako by si Alexovo tělo řeklo, že už bojovat nebude.

Snažili jsme se ho krmit, ale jeho tělo nepřijímá už ani potravu. Stále jen pije, a když potřebuje na záchod, jeho moč je plná krve.

Už ani nevypadá jako ten kluk, kterým ještě před týdnem byl. Kapitol mi ho bere.

Ačkoliv už je jasné, co se s ním stane, stále si to odmítám přiznat. Od nikoho nic takové nechci ani slyšet. V hloubi duše vím, že mají pravdu. Že zemře. Že už tu nebude. Že už nikdy nespatřím jeho andělskou tvář. Ale já ho zkráka nemůžu pustit. Ještě ne.

Zní to ode mě sobecky. Já jsem sobec. Ale on si tohle nezasloužil. Nic z toho. Proč se to nestalo mě? On by mohl dál žít! Setkat se se svou sestrou. Být znovu šťastný. Plnit si své sny. Ale nic z toho už se nestane.

Sedím vedle něj a rukou ho hladím ve vlasech. Slzy už ani nevnímám. Stékají samovolně po mé tváři. Ostatní spí, ale to já odmítám. Nechci ztratit ani jedinou chviličku s ním. Proto jsem za celý týden naspal asi jen tři hodiny.

Myslím na to, jak jsem ho poprvé spatřil. Myslím na to, jak jsme spolu stáli na střeš Výcvikového centra a on mi naznačil své city ke mně. Myslím na to, jak mi upřímně odpověděl na mou otázku, zda mě miluje. Před očima vidím, jak mě políbil. Ty jeho modré oči plné naděje.

Stále ho hladím ve vlasech. Tak totiž spí klidně. Když ho hladí Allison nebo Kira, vždy křičí ze spaní nesmyslné věty, ale když ho hladím já, jako by cítil, že jde o mě. Že to má ruka projíždí těmi hebkými vlásky. Těmi sněhobílými kadeři, které na něm tak miluju.

Zničehonic se zhluboka nadechne a otevře oči. Rychle si setřu slzy z tváří a pohlédnu do jeho mrtvolných očí. Vidím v nich jen jedno přání.

"Sti - Stilesi," šeptne moje jméno. Jeho hlas je vyčerpaný. Nemůže pořádně ani mluvit. Proto jen šeptá, když něco potřebuje.

"Ano?" zeptám se a daruji mu úsměv. Vždy se snaží usmát také, ale nejde mu to.

"Už - už si - vzpomínám. Na - na - na všechno," řekne ztěží a usměje se. Opravdu se po dlouhé době usměje tak, jak to umí jen on. Jeho slova ve mně vyvolávají pocit smutku a radosti zároveň. Moje srdce krvácí při pohledu na jeho zuboženou tvář. "Vzpomí - mínám si - na tebe. Ja - jak jsem tě po - políbil." Neudržím se a po mé líci steče slza. Kdyby jen věděl, že jsem na to myslel také.

"Taky si na to vzpomínám," odpovím opět s úsměvem. I když chci tak moc křičet a brečet. Chci, aby byl zdravý.

"Taky - si - si vzpo - vzpomínám na to, ja - jak jsi mě po - políbil ty," usměje se znovu. Dýchá se mu s každým slovem hůř. "Nej - nejšťastněj - ší den v mém - ži - votě." Další slza opouští mé oči. "Víš, co - bylo krásné na - na tom, že jsem ztra - til paměť?"

"Co?" zeptám se.

"Že jsem se mo - mohl za - zamilovat znovu," vydechne a zahledí se do mých očí. Najednou v nich má tolik radosti. To už se neudržím, rozbrečím se a zároveň se rozesměji. Stále hladím jeho vlasy a chytnu ho i za ruku. Stisk nemá skoro žádný, ale já ho držím pevně, aby věděl, že i já ho miluji. Ne takovým způsobem, jakým si přál, ale miluji ho.

"Stilesi, vi - děl jsem ve snu tá-tu a mámu," řekne po chvíli ticha. Bodne mě u srdce. Situace, které se bojím celý týden. Už je mi jasné, co se děje. Už je mi i jasné, proč si vzpomněl. "Ří - kali, že už brzy bu - de po všem. Chci ti jen říct, abys dá - val pozor na E -ricu. Ře - kni jí, že ji mi - luju. A ať si jde za - svým. Že jsem - ji vždycky obdivo -val ve všem."

"Neboj, řeknu jí všechno," ujistím ho. Jen si nejsem jistý, zda něco takového dokážu říct, aniž bych se nezhroutil. Nikdy jsem nic podobného nedělal a bojím se toho.

"A Stilesi, buď šťa - stný. Ty a Derek, vy pa - tříte k sobě," vysloví a snaží se zesílit stisk. "Miluju..." nedořekne a jeho stisk povolí úplně. Jeho hrudník se přestane pohybovat a oči ztratí tu radost, kterou tuhle malou chvíli měly.

"Taky tě miluju, Alexi. A slibuju, že všichni budou vědět o tom, jakým jsi byl hrdinou," řeknu, než mi dojde, co se stalo. Než mi dojde, že už nikdy neuslyším jeho hlas. Neuvidím jeho úsměv. Nepocítím jeho hebké polštářky.

"Sbohem, Alexi," vyřknu, načež zavřu jeho oční víčka už navždy. A pak přichází fáze, kdy moje srdce praská na tisíc kousíčků a já tu bolest nevydržím a nahlas se rozvzlykám. Položím si hlavu na jeho hruď, kde by správně mělo bít srdce. Jenže teď je tam pusto a prázdno. Už navždy jen ticho...

***

Další den a další kapitola na světě. Nemá cenu komentovat, jak strašně špatně jsem se u toho cítila. Každopádně doufám, že se vám kapitolka líbí.

Jak jsem říkala, v téhle kapitole jsem si pohrála s vašimi city. Ale zasáhlo to i mě. Popravdě, když jsem to psala, musela jsem si dát v půlce pauzu, protože jsem se rozbrečela. Zásluhu na tom má také ta písnička, kterou máte nahoře. Alexe jsem ze začátku ráda neměla, i když jsem si ho vlastně vytvořila sama, ale díky vám se mi zaryl pod kůži a díky vám jsem začala milovat jeho scény se Stilesem.

Někdo si asi teď říká, že jsem sobecká, když jsem Alexovi věnovala převážnou část kapitoly, ale jde o to, že i já se s ním nějakým způsobem potřebovala rozloučit. Kdybych mohla a scény byly takové, jako v tomhle případě, loučila bych se takhle i s Liamem, Peetou či Chrisem. Ale na Alexe vyšla tahle scéna. A na jednu stranu jsem i ráda.

No, a jak myslíte, že to bude pokračovat dále? V tuhle chvíli jen prozradím, že se držím linky originálních HG, tudíž není těžké co se bude dít dál. Jak se bude chovat Stiles? A jak se s tím vyrovná? A co Erica až se to dozví? Všechny vaše teorie bych chtěla znát. A u téhle kapitoly mimořádně.

Překročili jsme hranu 3K přečtení. Zůstala jsem nad tím zírat pomalu půl hodiny, než jsem si uvědomila, že se mi to nezdá. Hrozně moc vám děkuju. A u další kapitolky zase zítra.💔