23. Podzemí
"Nee!" protne neuvěřitelné ticho dívčin hlas. Všichni stojíme v pozoru a koukáme na ty dvě těla, která leží před námi a nevykazují žádnou známku života. U srdce mě opět něco tak šíleně bolí, že mám pocit, jako bych měl já sám za chvíli padnout na zem a zemřít. Připadám si opět jako v podnapilém stavu. Jen stojím a pozoruji tu hrůzu. Jak ze dvou těl přede mnou vyprchal celý život a jejich krev má být jasným důkazem toho, že už nejsou mezi námi.
Allison vybíhá dopředu a kleká do té obrovské spouště. Obrací Chrise na záda a mě se tak naskýtá hrůzný pohled na probodané tělo. Chris má probodnutý hrudník, břicho a stehno pravé nohy. Zřejmě nestačil dostatečně rychle zareagovat.
Dívka klečí a vytahuje ostré předměty ze svého otce, který už nás nepovede. Při pohledu na ni se moje srdce znovu rozbuší. Pociťuji v tuto chvíli neskutečný vztek, což mě jen utvrzuje v mém přesvědčení, že strůjce tohoto všeho musí zemřít.
Scott, který doteď stál vedle mě, se vydává za Allison, která křičí přes celé kolo. Její tvář je naprosto mokrá od množství slz, které její tělo stačilo za tu malou chvilku vyprodukovat.
Otáčím se na ostatní ze skupiny, kteří jen stojí a přihlíží tomu všemu. Všichni až na jednoho.
Derek kráčí kupředu, načež se ohne a ze země sbírá malou černou krabičku, která je také od krve. V očích se mu zračí stejná nenávist, jako mně. Ovšem vidím tam i něco jiného.
"Musíme odtud rychle zmizet. Co nevidět tu budou mírotvorci!" řekne chladně bez jakéhokoliv citu v hlase. Alespoň někdo dokáže v takových chvílích uvažovat racionálně. A mě jako by jeho slova probouzejí, přejdu k Allison a podám ji ruku. Teď ji bude potřebovat víc, než kdy před tím. Protože ze všech lidí, kteří tu teď stojí, ji rozumím nejvíc. Moc dobře vím, jaké to je cítit se najednou prázdný.
Allison na mě pohlédne svými zaslzenými kukadly a z hrdla se ji vydere další zvyk. Nakonec ale mou ruku přijme a ihned mě obejme, načež se znovu rozvzlyká. Trhá mi srdce vidět ji takovou. Takhle naposledy vypadala, když vybrala jména z osudí. Ale nebylo to ani zdaleka tak silné, jako právě teď.
"Dobře, kdo umí s tímhle krámem?" zeptá se Derek stále tak prázdně jako před tím, načež natáhne ruku s holoněm.
"Měl bych to umět. Chris mi pár věcí ukazoval," odpoví okamžitě Liam zarmouceným hlasem a rychlým krokem přistoupí k Derekovi, načež rukou přejede po vrchu holoně a před Derekem se objeví mapa.
"Vím, kam bychom mohli jít. Nedaleko odtud jsem mívala dům," ozve se Kira, která vypadá nebojácně a odhodlaně. Něco se té ženské musí nechat. Jiný kameraman by už dávno pláchnul, ale ona jde stále s námi. Bojuje na naší straně a při tom stačí být taková, jaká je. Na jednu stranu ji obdivuji.
"Dobře, já, Kira a Liam půjdeme první, vy ostatní se držte za námi. Musíme běžet, jak nejrychleji to půjde, rozumíte?" zeptá se Derek autoritativně, načež nečeká na odpověď a společně s Liamem a Kirou se rozeběhnou jako první. Za nimi následuje Scott s Nolanem a Gabeem. Pak jde Peeta, který převzal starost o Alexe. A nakonec, když se mi podaří Allison přemluvit, aby s námi pokračovala, se vydáváme my.
Běžíme, jak nejrychleji umíme. Vepředu cvaká holoň v Liamových rukách a Derekovi promyšlené pohyby všichni opakujeme. Na každou dlaždici naslapujeme co nejméně to jde.
Držím Allison za ruku a dalo by se říct, že ji táhnu za sebou. Ještě se nevzpamatovala z prvotního šoku, proto potřebujeme úkryt, kde se vzchopí. Vím, že to pro ni nebude jednoduché, ale má teď mě. Nejsem Chris, ale budu se snažit jí pomoci, jak jen to bude možné. Zůstala totiž sama. Stejně jako já.
Zanedlouho zabočujeme směrem doleva a Kira ukazuje na honosný dům až na konci bloku. Je možné, že je to tak půl kilometru, což tímhle tempem překonáváme lehce. Než však všichni stihneme doběhnout dovnitř, objeví se vznášedlo, které se obrovskou rychlostí řítí směrem k místu, odkud jsme utekli.
Kira za námi zabouchává dveře a pro jistotu je i zamyká. Myslím, že kdyby sem mírotvorci chtěli nakráčet, nějaký zámek jim nebude dělat problém, ale už tak nás Kira zachránila, a tak mi nepřijde správné ji říkat, že je to zbytečné.
Vybíháme do prvního patra, kde se nachází podobný pokoj, jako v domě, který jsme ještě rano obývali. Jediný rozdíl je v tom, že tu není žádná hmotná televize, ale obyčejný projektor.
Kira pohotově zatahuje závěsy a ostatní se usazují na pohovky a taburety kolem velkého skleněného stolu. V místnosti svítí žarovky s minimem světla. Zřejmě je nikdo nevypínal.
"Jak to, že se tu svítí?" zeptá se Derek podezíravě a tvrdě. Pohledem probodáva Kiru, která stojí u okna a zpoza závěsu vyhlíží, co se venku děje. Já s Allison sedíme vedle Peety a Alexe, který je ještě bledší, než normálně a v očích má nefalšované slzy strachu.
"Jsou to nouzové žárovky. Zapnou se jen některým obyvatelům, obvykle sponzorům Hladových her a vyšším představitelům," vysvětlí stejně tvrdým tónem Kira, načež odstoupí od okna a založí si ruce na hrudi. Působí teď opravdu jako nějaká bojovnice.
"Nemůžeme pokračovat dál, bez Chrise nebo Jacksonové," vyloudí ze sebe Peeta, který kouká Derekovi do očí. Je to vůbec poprvé, co Peeta za celý den promluvil. Skoro jsem i zapomněl, jak zní jeho hlas.
"Peeta má pravdu," přidává se Liam. "Bez nich jsme absolutně nahraní!" Nečekal bych, že zrovna on by řekl něco takového. Poslední dva dny mi přijde, že si umí poradit daleko lépe, než my všichni.
"Nemůžeme to teď vzdát," pronese Derek odhodlaně. Souhlasím s ním. Nemáme na výběr. Musíme pokračovat dál. Cestu zpátky už stejně nenajdeme.
Zničehonic mě Allison pustí a postaví se. Podařilo se jí utlumit všechny ty vzlyky, které se jí draly ven. "Nevzdáme to!" Její odhodlanost mě zaráží. "Můj otec nezemřel nadarmo. To nedopustím. Věřil ve vizi lepšího světa a já v ní věřím taky. Ten, kdo se chce vrátit, tak ať jde, ale já půjdu dál, i kdybych měla jít přes mrtvoly!" Její hlas má v sobě tvrdost a odhodlanost. Zaslzené oči mají v sobě jiskry bojovnosti. Už dávno to není ta dívka, kterou všichni znali pod přezdívkou "prezidentova vnučka". Už tenkrát ve Výcvikovém centru se změnila. Stejně, jako my všichni.
Celá místnost je v tichu a všichni hledí na dívku, která má ruce zatnuté v pěst a probodává všechny přítomné pohledem. Nemůžu si pomoci a pro sebe se nepatrně usměji. Vidím na všech, že je přesvědčila. Liamovo váhání je pryč. Tak stejně jako Peetovo.
"Jak daleko je odsud prezidentské sídlo?" zeptám se. Myslím, že už všichni pochopili, že vzdát se nepřichází v úvahu.
Liam postaví holoň na stůl a otevře mapu celého Kapitolu. Podívá se na Kiru, která je pro nás v tuto chvíli nejvzácnější, neboť jen ona žila v Kapitolu a ví, kde co najít.
"My jsme tady," ukáže prstem na jižní stranu. Pokud jsme byli v táboře úplně na kraji Kapitolu, ušli jsme jen nepatrný kus. "Palác je tady," obtočí ukazováčkem honosnou budovu na hologramové mapě. Palác se nachází na severní straně téměř u kraje, což znamená, že musíme projít skrz celé město, abychom se tam dostali.
"To je nesplnitelné vzhledem k tomu, že skoro všude jsou pasti," odvětím sám pro sebe. Snažím se vymyslet nějaké přijatelné řešení, zatímco Liam zmáčkne tlačítko, které odhalí všechny pasti.
"Má pravdu, každý desátý krok je nějaká past," přidá se ke mně Derek. Poznávám na něm, že i on přemýšlí o tom, jak to celé zorganizovat, abychom nezahynuli hned, jakmile vyjdeme z tohoto domu.
Opět nastává ticho, které nabourává mé ušní bubínky. Přemýšlím, ale vždy dospěji k závěru, že nejlépe bychom se k paláci dostali vzduchem, jelikož pochybuji, že by do vzduchu dokázali tvůrci vpravit nějakou past. Pokud nepočítám infikovaný vzduch, o čemž pochybuji, že by udělali. Zabili by totiž i své, kdyby se jim to vymklo z rukou. Ovšem jiná cesta mě nenapadá.
"Co to vzít podzemím?" protne několikaminutové ticho Alexův hlas. Podívám se na bledého chlapce, který zrakem studuje mapu. "Tam by ty pasti být nemusely a navíc bychom nebyli tak na ráně." Jeho zrak se přesune na nás a opět se zastaví u mě. Jako by čekal, že ho podpořím jako první. A to mám také v plánu, protože žádné lepší řešení není.
"Zní to přijatelně. Navíc nemáme co ztratit." Všechny pohledy se z Alexe přesouvají na mě, ovšem já koukám na Dereka. Je totiž jasné, kdo nás odteď povede. A je jasné, kdo mu s tím bude muset pomoct. Kira.
"Lepší řešení nemáme," zkonstatuje Liam, který se na Alexe nepatrně usměje, načež se podívá i mým směrem.
"Dobrá, počkáme až na noc a proklouzneme přes kanalizaci do podzemí. Ovšem otázkou zůstává, kdo nás dole povede, protože já podzemí neznám," namítne Derek, jehož hlas je o poznaní jemnější, než před tím.
Všímám si, jak Nolan zvedá ruku a ukazuje na sebe. "Pracoval jsem jako zajatec Kapitolu v podzemí a pomáhal budovat tunely, takže se tam vyznám líp, než kdokoli jiný," překládá Kira jeho znakovou řeč, čímž Dereka uklidní natolik, že nám nakonec oznamuje, abychom si odpočinuli. Čeká nás totiž perná noc.
***
Většina již spí, ovšem já nemohu. Pokaždé, když zavřu oči, vidím velkou spoustu krve. V hlavě se mi přemítají ty nejhorší možné scénáře. Ať se to týká smrtí, které se staly nebo těch, u kterých si nejsem jistý, že se stanou. Byl bych naivní, kdybych si myslel, že nikdo další nezemře. Otázkou ale zůstává, zda jsem připravený na to ztratit někoho dalšího.
Když si představím mrtvého Scotta, všechny mé útroby se stáhnou a je mi na zvracení. Scott představuje spojku s mým starým životem. Představuje někoho, kdo mě znal už dlouho před tím, než jsem se vůbec dostal do arény. Je živoucí připomínkou mých rodičů.
Při myšlence na to, že můžu ztratit Dereka nebo Alexe mám úplně ten stejný pocit. Oni dva jsou něco, jako má záchranná lana. To samé Allison, která sedí schoulená na pohovce a oplakává smrt svého otce. Co se týče Peety, beru ho jako svého mentora. Je stále někým, od koho se mám co učit. Ví toho o životě mnohem víc, než já. Ani jeho nedokážu ztratit. Nikoho z těch lidí v této místnosti. Jsou pro mě vším.
Copak asi teď dělá Erica? Myslí na nás? Určitě ano. Kdyby tak věděla, co všechno se během dvou dnů semlelo. Kdyby jen tušila, že už ji Alex nepozná. Mrzí mě jen jedna věc. Tenkrát jsem si měl nárokovat i Alexovo bezpečí. Pokud nám jde opravdu o život z obou stran, pak jsem měl donutit prezidentku, aby oznámila přede všemi, že se zavazuje za životy sourozenců Reyesových. Měl bych jistotu. A Alex mohl zůstat v bezpečí Třináctého kraje.
Nakonec z toho všeho přemýšlení stejně usínám, avšak přijde mi to jako minutka, protože když otevírám oči, klečí u mě Scott a probouzí mě s tím, že už je čas.
Sbíráme své věci, načež Kira vyprázdní svůj tajný úkryt na jídlo a všem nám rozdělí potravu. Podle mých propočtů máme jídlo na týden a to když nebudeme plýtvat. Ovšem teď nemá na jídlo nikdo ani pomyšlení. Je na čase vydat se do spárů podzemí.
Mám útroby v jednom ohni, když vycházíme z domu. Bojím se tak, jako za celou dobu ještě vůbec. Stále si v mysli přehrávám, co se stane, až tam vkročíme. Vybuchne nám podlaha pod nohama? Vyběhnou na nás mírotvorci? Nebo snad přijde nečekaný závěr v podobě mutů?
Docházíme ke kanálu z boku domu, kam nás navedla Kira. Já, Derek, Liam a Peeta bereme železný poklop a jen tak tak ho odstraňujeme vedle. Všechny nás okamžitě udeří neuvěřitelný puch do nosu. Přesto se Derek vydává dolů jako první bez jakýchkoliv námitek.
Kira vytahuje baterku a následuje Liama, který lezl po Peetovi. Pak se dovnitř chystá Scott a po něm Allison. Nakonec zbýváme já a Alex, který mě bedlivě sleduje. Jeho pohled mi nahání husí kůži. Není v něm to klasické poznání. Má v něm zmatek. Nedivím se. Riskuje život pro nový svět, když si ten starý ani nepamatuje.
"Jdi, já půjdu poslední," oznamuji. Beze slov se vydává za ostatními, ovšem ještě před tím, než tam skočí celý, se na mě podívá a usměje se. Je ještě více nevinný, než byl před tím. A mně se znovu vybaví to, jak mu z hlavy tekla krev a on nedýchal.
Když vlézám dovnitř já, přitahuji železný poklop a jen ztěžka ho posouvám. Nakonec se mi to ale daří a já se pomocí žebříku dostávám dolů, kde na mě čeká spousta kalné vody, kterou mám až po pás.
Světlo ze střelných zbraní, které vlastní Kira, Liam a Allison prosvěcují obě strany cesty. Derek zkoumá mapu, zatímco my jen čekáme na rozkazy.
"Podle Nolana se máme vydat pravou chodbou," oznámí Gabe. Derek nás předbíhá a k němu se přidává Liam. Nakonec jen pro jistotu vytahuje výbušný šíp a posílá ho dopředu pravé chodby.
Kromě plamenu, který se utvořil díky šípu v dáli, se nic nestalo. Tudíž usuzujeme, že můžeme pokračovat v cestě.
Snažím se jít rychle, ale vzhledem k té vodě to jde těžko. Ještě že ten Lydiin kostým je tak lehký a nevsakuje vodu. Ta musela myslet opravdu na všechny možné případy. Je naprosto skvělá.
Kráčím v těsném závěsu Alexe, který už několikrát zakopl. Naštěstí jsme na sebe všichni tak namáčknutí, že se mu nepovedlo zahučet do vody.
Cítím, jak se do mé pravé nohy vkrádá křeč, kterou se snažím marně rozchodit. Ovšem pod vodou je to těžké. Naštěstí se zepředu ozývá, že jsme na konci chodby, kde se nachází dveře, kterými, až se otevřou, je potřeba rychle proběhnout a znovu je zavřít. Jediný Nolan ví, kam ty dveře vedou, a tak se budu snažit mu důvěřovat.
Sleduji, jak Derek s Liamem a Gabem lomcují dveřmi, až se jim je nakonec povede otevřít. Vybíháme jeden po druhém, načež já jako poslední mám povinnost je zavřít. Přes linoucí se vodu se to zdá jako nemožný úkol, protože voda se řítí čím dál víc ven a zaplavuje místo za mnou.
Zničehonic mě někdo strhne a skutálí se se mnou po hladké zemi. Jsem tak dezorientovaný. Jediné, co se snažím dělat, je bránit se, ovšem ani to se mi moc nedaří, protože dotyčná osoba je mnohem silnější.
Nakonec narazíme do nějaké zdi a já skončím pod Derekem, který na mě kouká a jednou rukou mi zacpává ústa. Moje splašené srdce se pomalu vrací k tempu, na které je zvyklé, ovšem i tak jsem vystrašený do morku kosti.
Vidím, jak se ostatní krčí u zdi, u které jsme s Derekem přistáli. Na něco čekají, jenže na co? Co se děje, že mě Derek tak povalil?
Odpověď dostávám vzápětí. Z druhé strany zdi se ozývá obrovský randál, jako kdyby projížděl nákladní vlak, které Kapitol posílal k nám pro uhlí. Derek mezitím pomalu dává ruku z mých úst a oba se stavíme k ostatním, načež vyhlížíme zpoza zdi obrovský vlak s několika desítkami vagónů. Řítí se dopředu tak rychle, že ty vagóny nestačíme ani počítat. Nevěděl jsem, že má Kapitol dráhu i v podzemí.
"Musíme pohnout. Mírotvorci to tu kontrolují každých deset minut," oznamuje Gabe za námi.
Když se poslední vagón přenese do povzdálí, připojuje se k nám Nolan, který se podívá za zeď úplně. Ještě že mají na stropě ty zářivky, jinak bychom byli nahraní.
Vybíháme za Nolanem a Liamem, který před sebou drží holoň pro jistotu, že nás nepřekvapí past. Srdce mám zase až v krku z toho, jak moc jsme na ráně. Snažím se nepřipouštět si to, že by se tu každou vteřinu mohl objevit někdo z mírotvorců.
Běžíme hlouběji a hlouběji, ale chodba se zdá stále stejná. Nakonec se zastavujeme a Nolan si vepředu něco prohlíží. Nachází se to přímo mezi dvěma kolejemi, které se slabě chvějí. To nevěstí nic dobrého.
"Lidi, musíme přidat, ty koleje se chvějou," ozvu se šeptem, načež uslyším, jak Nolan s Derekem, Gabem a Scottem odstanili něco železného, co zařinčelo o koleje. Pokud jsou někde blízko mírotvorci, jistě nás slyšeli.
"Vlezte tam!" rozkáže Derek. Koleje se chvějí čím dál víc a z dálky slyším houkání. Tohle nemáme možnost stihnout. Jestli je to ten stejný rychlík, jako před tím, jsme nahraní. "Dělejte!"
Už jsem na řadě já, jako předposlední, když se ozve houkání přímo za rohem. Nevěnuji pozornost žebříku a skáču dovnitř oběma nohama napřed. Dopadám tvrdě na kolena, načež ve své zdravé noze ucítím neskutečnou bolest. Teď na to ale není čas. Strop nad námi se neuvěřitelně chvěje a Derek je stále nahoře.
"Dereku," šeptnu pro sebe v naději, že to stihne, ovšem vlak zahouká příšerným způsobem a já uslyším brždění.
Začnu se klepat, protože si už myslím, že ho přejel vlak. Ovšem najednou seskočí zezhora a pohlédne mi vyplašeně do očí.
"Běžte, viděli mě!" zakřičí, načež mě chytí za ruku, a než se stačím vzpamatovat, vláčí mě za sebou, zatímco se za námi začnou ozývat výstřely...
***
Asi se mi vrátila můza, protože napsat tři kapitoly za tři dny, je pro mě v tuhle dobu absolutní rekord. Nepočítám dny o prázdninách, kdy jsem psala dvě kapitoly za den. Každopádně jsem neuvěřitelně šťastná, že se mi vrátila chuť ke psaní, a že mám možnost to takhle využít. Ale dost už o mně. Je tu další kapitolka HG, která se opět psala sama. Snad se vám líbí.😎
Chris je tedy po smrti a naší skupiny se ujal Derek. Určitě každého napadlo, že Derek bude tím, kdo povede skupinu, ovšem podílí se všichni. Jestli jste si všimli, stále se snažím držet originálních HG, i když jsem si pár věcí změnila podle svého. Každopádně doufám, že vám to nevadí a nijak vás to nepohoršuje.
Co myslíte, že bude dál? Zemře někdo další? Utečou hrdinové před mírotvorci? A co Stilesova zdravá noha, bude s ní mít problémy? Zase trochu menší spoiler - chystá se smrt dalšího z hvězdného oddílu, ale nejsem si jistá, jestli to bude v další kapitole. Kdo myslíte, že to bude?😰
Jinak vám chci moc poděkovat. Blížíme se k 600 hvězdičkám a 300 komentářům. Je to naprosto neuvěřitelné, že i přes tak dlouhou pauzu jste nade mnou nezanevřeli a stále čtete mé příběhy. Opravdu moc vám děkuji.❤
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top