Sedím tu už dobrých patnáct minut a nikdo se neodvažuje na mě ani promluvit. Všude pobíhají služebné, avoxové, mírotvorci a další lidé, ale po člověku, který si mě vyžádal z cely, jako by se zem slehla.

Koukám kolem sebe a poznávám toto prostředí. Tak nasáklé smrtí. Tohle je Argentova pracovna, kterou jsme s Derekem navštívili den před rozhovory se splátci. Ten den, kdy mi došlo, že mi Derek zatajoval, jak moc velké nebezpečí nám i našim rodinám hrozí.

Opatrně zatřepu hlavou a všechny tyhle vzpomínky zamáčknu někam dozadu. Už nemám rodinu. Ani přátele. Už mi zbyla jen Erica, o kterou mě každým dnem připravují víc a víc. A to jen díky mé a Derekově chybě. Nechci znít pokrytecky, ale z většiny je to stejně chyba chlapce s havraními vlasy. Kdyby mě zabil...Kdyby sehrál svou roli dobře...Kdyby Argenta přesvědčil... Stejně je to jen samé kdyby a já s tím nic nenadělám. A pokud bude Argent tak milosrdný a nechá mě konečně zemřít, budu ten nejšťastnější člověk pod sluncem.

Moje hlava, jako kdyby mi ani nepatřila, se sama natočí ke skříni, která sahá až ke stropu, kde jsou záznamy všech Hladových her. Dokonce i z těch nedokončených, na které jsme připravovali sourozence Reyesovi.

Stejně se ale můj pohled zasekne na černém cosi s číslovkou sto. Hry, ve kterých mi bylo souzeno zemřít. Copak mi to ten nahoře nedal dost najevo? Záplava, natrhnutá ruka, propíchnuté lýtko, oheň, zabití Thea, vyhlášení pouze jednoho vítěze, bobule... Ten nahoře mi to dal dost jasně najevo, že mi není souzeno být přeživším. Jenže já to ignoroval. Do té doby, než mi to samotnému nedošlo. A vsadím se, že to tenkrát došlo i Peetovi, Allison i Lydii. Všem, kteří se tvářili jako moji přátelé.

Vzpomínám, jak se mnou Peeta skoro ve všem souhlasil a dával mi za pravdu. Vybavuji si Allison, jak mi sdělila, že její otec uprchl. Dokonce mám před očima ten okamžik, kdy mi Lydia oznamovala, že mi přála smrt. Ona jediná mi to vlastně tak nějak naznačila. Že jsem měl zemřít. I tak to ale nebylo dost. A všichni ke mně byli milí, protože mě litovali.

Z přemýšlení mě vytrhne otevření dveří a pomalé kroky. Neotáčím se, protože ta husí kůže mi nenaskočila sama od sebe. Je tu. Se mnou. V jedné místnosti. Gerard Argent. Prezident Panemu.

Koukám před sebe, i když periferním viděním sleduji, jak projde těsně kolem mého červeného křesla. Nakonec se postaví přesně tam, kam koukám a usedne na židli. Kouká mi tvrdě do očí a já mu pohled oplacuji. Nemá na tváři úsměv. Naposledy, když jsem ho viděl, usmíval se od ucha k uchu, protože tenkrát věděl, že nás má v hrsti. Ovšem nepoštěstilo se mu a nezískal alfu tvář povstání. Získal pouze pěšáka. Omegu.

"Asi tě zajímá, proč jsem pro tebe poslal," promluví a já bych přísahal, že jsem snad uslyšel syčení hada. Mluví potichu a tak sykavě, že jsem mu sotva rozumněl. Ovšem odpovídat mu nebudu. Nezajímá mě proč si mě pozval. Přišel jsem jen z jednoho důvodu - aby Ericu nechali klidně spát. Aby jí nechali pár hodin na uklidněnou.

Hodnou chvíli mezi námi panuje ticho a pohlížíme si do očí. Sedím v jedné místnosti s člověkem, který zruinoval můj život od základů. S člověkem, který z usměvavého a hodného chlapce, udělal přežívající trosku. I když moje tělo žije, můj duch už zemřel. A myslím, že i Argent si to uvědomil. Proto mě mučí hlavně přes Ericu. Ví, že je jediná, která mi zbyla, a že udělám cokoliv, abych ji ochránil.

Argent si mě ještě chvíli prohlíží, než sáhne do jedné ze zásuvek ve stole a vytáhne menší ovladač s pár knoflíky, který okamžitě poznávám. Patří k projektoru na stole přede mnou. Zřejmě mi chce něco ukázat.

Nakonec stiskne tlačítko a z promítače vyjede nabělavé světlo, které začne černat. Po pár chvilkách začne doutnat a objevují se plameny a za nimi...Ano. Poznávám to. Z plamenů se vynořuje černá brož s vlkem, který má modrá kukadla. Má brož. Vzpomínám, jak jsem ji dal po té naší hádce Derekovi.

Plameny i brož zmizí a objeví se budova, která zničehonic vzplane. Nad budovou se objevují vznášedla s velkým emblemem Kapitolu. Zamrazí mě, když to uvidím. Není to stejné vznášedlo, které nás vezlo na smrt, ale je mu hodně podobné.

Scéna se mění a já uvidím snědou tvář, která stojí u trosek budovy, na kterých leží kapitolské vznášedlo. Také v plamenech. Derek. Má na sobě černou kombinézu, na které se vyjímá má brož. Na zádech má zavěšený luk s toulcem šípů. Tvář má celou od popela a přesto jeho zelené oči majestátně prozařují jeho snědý obličej.

Za ním stojí o něco mladší chlapec s rozcuhanými stříbřitými vlasy, umoulanou tváří, modrými kukadly a ve stejné kombinéze jako Derek. S tím rozdílem, že v rukách svírá zbraň.

Oba se tváří značně vytočeně a zároveň smutně.

"Jmenuji se Derek Hale a právě stojím před vybombardovanou nemocnicí v osmém kraji," promluví Derek do zvuku praskajících plamenů ohně. "Před malou chvílí byla tahle nemocnice plná nemocných pacientů, kteří čekali na pomoc. A Kapitol je všechny zabil! Pokud voláte po míru a po složení zbraní, v co doufáte?" Jeho obličej brunátní hněvem, z očí mu tečou slzy, ale jeho hlas je pevný. "Že s námi Kapitol bude jednat slušně? Tak to se mýlíte! Kapitol nás všechny využívá!" Teď už doslova křičí. "Ale vidíte to?" ukáže za sebe a jeho ukazováček míří na vznášedlo v plamenech. "Jiskra zažehla požář. Sám jste mi to tak říkal, Argente. A pokud se požár dostane do nesnesitelných rozměrů, není možné ho zastavit. Můžete nás mučit, bombardovat, zabíjet naše blízké, ale my přežijeme i tak. A vy, Argente, vy budete trpět. A pokud shoříme my, vy shoříte s námi!"

Obraz se změní a na scéně se ukazuje Derek s lukem, kterým míří na vznášedlo. Ovšem mě zaujme postava za ním, která míří také lukem. Černé vlasy, křivá čelist, smutné oči. Scott! Srdce se mi rozbuší tak, jako ještě nikdy. Už nevnímám co zabírá kamera nebo co se na promítači ukazuje. Vnímám jen to, že Scott je naživu.

"Vaši přátelé uprchli do Třináctého kraje. Přesněji do podzemí Třináctky," vyruší mě jeho hlas z částečného potěšení. Scott je naživu a zdravý. Tedy zdál se zdravý. "Trvalo pár měsíců, kdy jsme dumali nad tím, co se s Derekem Haleem stalo. Spekulovali jsme, že zemřel. Ovšem tahle proklama, jak to buřiči nazvali, prokázala opak."

"Co po mě chcete?" zeptám se pevným hlasem, i když se celé mé tělo (alespoň vnitřně) třese z faktu, že je Scott naživu. Že se dostal z dosahu tohohle hada sedícího přede mnou.

"Protiútok," odpoví nezaujatě. Po dlouhé době mi kolečka v hlavě šrotují rychle a já během pár sekund vím, co znamená jeho protiútok.

"Chcete, abych natočil něco, co oslabí buřiče?" zeptám se narovinu.

"Ano. Jsi druhá osoba, která ohromila všechny lidi v Panemu. Stejně jako Derekova, i tvá slova mají váhu. A lidi budou váhat, ale zapamatují si něco z tvých her. Derek sice vymyslel lest, kterou přechytračil Senecu Cranea, ale ty jsi prokázal něco víc. Prokázal jsi, že uděláš cokoliv, abys zachránil vyhrocenou situaci. Aby ses postavil sám sobě a zastavil katastrofu. Tím šípem, kterým si zabil Thea Raekena z jedenáctky, jsi dokázal zabránit tomu, aby Derek zabil."

"Tudíž si myslíte, že já dokážu potlačit tu...proklamu," nakrčím obočí.

"Ano," reaguje suše, ale stále mě probodává pohledem.

"Takže po mě žádáte natočit něco takového, ale zároveň klidnějšího a účinějšího," řeknu spíš pro sebe.

"Pochopil jsi všechno, až na jednu věc," usměje se a mě zamrazí. "Já nic nežádám. Já ti to přikazuji."

V tom, jak to vyslovil..je něco zvláštního. Nemohu přijít na kloub tomu, co to je a myslím, že nemá ani cenu mu vzdorovat. V mém stavu vlastně nemá vůbec cenu se nějak bouřit proti samotnému vůdci Panemu. Určitě ví, že i když mám na tváři kamenný pohled, uvnitř mě začíná válka vnitřností. Přesto se snažím zachovat klid.

Probodává mě svým pohledem skrz na skrz. Jako by znal veškeré mé slabé stránky. On je ostatně zná. Táta, máma, Scott, Melissa, Derek, Alex, Lydia, Allison, Peeta, Erica... Ti všichni jsou má slabá stránka. A po tom, co jsem zahlédl Scotta, ve mně dřímá naděje, že se snad zachránili i moji rodiče. Je to celkem i dost možné. Jen by mě zajímalo, co je s mým krajem.

Všechny slabiny, které mám, jsou mimo dosah jeho moci. Všechny až na jednu. A ta má celu naproti mně. Zničená dívka s poničenou psychikou. Stejně jako já.

"A co Erica?" zeptám se dřív, než nad tím pořádně popřemýšlím. Nevystavil jsem ji právě teď dalšímu mučení, díky téhle otázce? Nečeká Argent až škobrtnu, aby mou osobnost zakopal ještě víc pod zem tím, že bude tu nebohou dívku týrat?

"I ta má svou roli. Oba se totiž ukážete na kamerách. Oba budete vystupovat na naši straně," odpoví klidným, avšak povýšeným hlasem. Opět má svou kamennou tvář. Jede mi mráz po celém těle. Opět.

Kývnu. Bolí mě tak neskutečně za krkem, ale přesto je lepší kývnout, než používat slova. K čemu jsou nějaká prázdná slova. Derek používal slova a co z toho vzešlo? Lži a pokrytectví. A přesto ho nedokáži nenávidět. Jsem ubohý. Bezcenná nicka.

"Knute," zvýší hlas a do dveří okamžitě někdo vrazí, načež se ozve mírotvorce, který mě sem zavedl. "Přiveď sem i tu holku a pošli pro Kate a její přípravný tým, aby zkrášlili oba naše spojence."

Spojence. To slovo z jeho úst vyznívá tak divně. Jako bychom byli přátelé a spojili se proti mým opravdovým přátelům. I když...Jsou oni doopravdy moji přátelé? Nezajímá je, že tu jsme. Kdyby ano, nějak by zařídili naši záchranu. Nějak by si dokázali poradit s mírotvorci. Tak, jak to udělali před časem tu osudnou noc. Přesto na nás ale kašlou a točí své takzvané proklamy. Nevypadalo to, že by se Derekovi nebo Alexovi stýskalo. Byli zapálení pro věc. Pro povstání. Pro počínající revoluci.

Knut rychle odejde a já tu opět sedím jen s ním. Představa toho, že mě Kate Argentová bude krášlit, mi nahání strach. Je bezcitná jako její otec. Už jen z toho jejího obličeje a úsměvu kouká ta bezcitnost. A hlavně to, co provedla svému bratrovi. Prachsprostě ho nahlásila.

"Chceš vědět, jak dlouho uběhlo od toho okamžiku, kdy tví přátelé uprchli?" zeptá se s neskrývaným posměchem. Je mi z něho na zvracení. Přesto ve mně ale hlodá pocit, že by ta informace nemusela být tak bezcenná. Ocenil bych, kdybych věděl, jak dlouho už trčím ve vězení za to, že se ze mě stal pěšák ve hře, kterou jsem nikdy nezamýšlel hrát.

"Pokud mi to prozradíte, zlobit se nebudu," odvětím se vztyčenou hlavou. Musím působit tak, že mě ještě tolik nezlomil, i když opak je pravdou. Už nemám žádnou osobnost. Jsem blázen bez ducha. Občas se mi zdá, že mě i můj vlastní stín opustil.

"To je přesně to, o čem všichni hovořili. Proč jsi mnohem víc okozlující, než Hale. Umíš volit slova. A toho si, chlapče, moc vážím," řekne s úsměvem. Na malou chvíli se mi snad zdá, že v jeho očích spatřím pýchu. Na co by on mohl být pyšný? On je důvod, proč jsem uvnitř zemřel. To on je důvod, proč jsem zabil. Nejspíš bude pyšný právě na tohle. A na to, že mě během minuty zahnal do kouta. 

"Víš Stilesi, vždycky jsi mi byl sympatičtější, než Derek. Představuješ symbol nevinnosti. Obzvlášť pro Kapitolany, kteří si takovéhle bytosti hýčkají. A tenkrát by se možná i situace v krajích ukonějšila, kdyby měl Derek tak skvělé schopnosti, jako ty." Je to snad pochvala? Mám se začít červenat? Dokážu se vůbeč ještě červenat? Pochybuji. Pochybuji vlastně o všem. Tohle bude jen nějaká hra. Bude mě chtít uchlácholit nějakými řečičkami, abych odvedl svou práci. Kdybych se vyjádřil, že jsem na straně vzbouřenců na kapitolské půdě, akorát by to podpořilo povstání. A i kdyby mě mučil do skonání světa, revoluce by byla úspěšná. Nenechám se jím získat. Proto jen mlčím a probodávám ho pohledem.

"Jinak, abych neodbočoval, chceš tedy vědět, jak dlouho tu jste," usměje se zákeřně. Třeba už to jsou roky. Možná jen měsíce. Kdo ví? Vlastně...Argent ví. "Dnes je to dvanáct týdnů." Mysl se mi zastaví a já slyším jeho hlas zdálky. Stále opakuje ta dvě slova. Dvanácz týdnů. Uplynuly tři měsíce a já i Erica jsme zničení. Co bude za tři roky, pokud nezemřeme a revoluce bude stále probíhat. Zřejmě už budeme mrtví. Jen naše tělesné schránky budou žít. A já se právě rozhodl, co musím udělat. Musím vzbouřencům v tom prohlášení pomoct, i přes to, že se na nás vykašlali. Čím dřív totiž revolucionáři zvítězí, tím dřív s Ericou dojdeme vykoupení...

***
Tak jsem tu. Živá, zdravá a s další kapitolkou. Tenhle rozhovor mezi Gerardem a Stilesem mě hrozně bavil. Strašně jsem se vžila do Stilesovy osoby a prožívala to od začátku až do konce s ním. Snad se vám kapitola líbí.☺

Co myslíte, že bude dál? Uskuteční Stiles svůj plán? Změní názor? A co si myslíte o jeho myšlenkových pochodech ohledně Dereka a spol.? Opravdu se na Ericu a Stilese vykašlali? Moc ráda bych znala všechny vaše teorie.😉

Nahoře vidíte něco jako poster, který jsem s návodem zkoušela vytvořit. Mám je pro všechny hlavní postavy, tak snad se vám líbí.😀

Kapitolku dnes věnuji Charrli_e za to, že ačkoliv Sterek není tvůj OTP, stejně příběh čteš a komentuješ.❤

Moc vám chci poděkovat za ohlasy na první kapitolu. Na dvě hodinky jsem po zveřejnění odešla a naskočil mi rekordní počet upozornění. Jste opravdu skvělí a doufám, že to spolu dotáhneme až do konce.☺💖