Proklama měla obrovský úspěch. Ještě v ten den ji Kira se svým týmem stačila sestříhat, vložit několik efektů a předat do ruky Axelovi, který ji spustil do všech krajů v Panemu.

Nacházeli jsme se zrovna v konferenční místnosti prezidentky, která s naší prací byla spokojená. Ačkoliv se usmívala, přišlo mi, že se za ním skrývá něco víc. Něco zlověstného. Ostatně ona celá působí strašně napjatě, nepřirozeně a zlověstně. Nemám ji rád.

Na oplátku Kapitol odvysílal promluvu samotného prezidenta, který popíral všechny mé řeči. Prý o mě a o Ericu pečoval jako o vlastní děti.

Chris Argent na to reagoval asi nejvtipněji. Řekl: "Takže myslím, že v tom není žádný rozdíl." Smáli jsme se tomu všichni, i když bylo vidět, že to Chrise i docela zamrzelo. Nejspíš si nepředstavoval, že jeho otec bude vraždící monstrum.

Po týdnu od proklamy a jejího natáčení, jsem uměl veškerou bojovou strategii, která se zde vyučovala. Sama paní vyučující mi řekla, že už mě nemá čemu učit, a že se můžu pustit do praktické části výcviku.

Ponořil jsem se do toho tak, že jsem zapomínal na všechny své problémy. Můj program byl nabitý. Kromě jídla jsem vynechával všechny ostatní věci na programu a všechen čas jsem trávil ve výcvikové hale. Procvičoval jsem se v boji s oštěpem, ale i s jinými zbraněmi, jako jsou například pistole, luk se šípy, sekery a tak dále.

Při výcviku mi nejednou dělala společnost Allison, která se rozhodla dát se na boj taky. Chris z toho nebyl nadšený, ale Allison, jako správná dcera, odporovala do posledního momentu, kdy jí Chris nakonec kývl.

Hodně jsme se spolu sblížili. Vyprávěla mi o svém dětství. O tom, jak vždy měla ze svého dědečka divný pocit. Já jí na oplátku vyprávěl o svých zažitcích z dětství. O svých rodičích i o tom, jak se žije v kraji. Předával jsem jí rady ohledně pár zbraní. Učil ji zacházet s oštěpem, či jak uplést past. Na pasti jsem ale nebyl takový odborník, jako Derek, který byl ve skupině pro pokročilé. Já trénoval se skupinou začátečníků.

Jeden týden se přehoupnul přes ten druhý, když jsem postoupil do skupiny pokročilých. V té se vlastně učilo zacházet s výbušninami, rozbuškami, granáty a podobně. Dozvěděl jsem se neskutečně moc užitečných rad do boje, které snad i využiji.

Patřila k tomu také fyzická zdatnost, která měla prokázat, zda jsme pružní, ohební, rychlí, bystří a vytrvalí. Ze začátku jsem měl problémy s běháním. Dávalo mi to zabrat, ale ve svých volných chvílích, což byla jen půlhodina vždy od 18:00 podle rozvrhu, jsem chodil běhat na běžící pásy.

Nejednou jsem od Ericy, která se vrátila z nemocnice zpět, dostal vynadáno, že se vyčerpávám. Já ji vždy odpověděl: "Ale to vůbec není pravda. Právě naopak mě to posilňuje." Pokaždé to skončilo stejně a my se váleli smíchy pod stolem, zatímco ostatní na nás koukali naprosto znepokojeně. No ano, stále nás tu mají někteří lidé za blázny, jako například Plutarch a jeho asistentka Fulvia, kterou také dvakrát nemusím. Nikdo jí ještě neřekl, že kapitolský původ jí tu jaksi nepomůže a to ani v případě, že je asistentka obávaného tvůrce her.

S Ericou jsme si z ní utahovali a napodobovali její pisklavý hlas s vtipným tónem. Scott se k nám později přidal také, a tak jsme působili jako blázni už tři.

Ačkoliv se Erica chtěla zapojit do bojů, prezidentka odmítla. A já byl vděčný, že to udělala. Chápu, že chce Erica bojovat, ale v jejím stavu to není dobrý nápad. A navíc by to jaksi porušovalo mé podmínky, které jsem si stanovil. Nechci, aby byl její život znovu v nebezpečí.

Ubíhaly další týdny, během kterých jsem přibral deset kilo na své váze a začal jsem působit stejně, jako před Hladovými hrami. Jen vyspělejší, mužnější a chytřejší. Tím se nijak nevychloubám, jen konstatuji to, co mi řekl Scott. A Alex mu to potvrdil. I když ani nevím, jak on to ví. Třeba mě dříve potkával. Je to dost možné, Dvanáctý kraj nebyl zase tak velký.

A nakonec přišel závěrečný test v podobě simulace. Dostal jsem na hlavu brýle a ocitl se ve virtuálním světě. Přesněji v Kapitolu, který jsem se snažil dobýt společně se svým týmem. Měl jsem jen jeden pokus. Pokud by mě zabili, výcvikem bych neprošel.

Ovšem vrátil se mi i zdravý rozum. Tedy alespoň troška na to, abych věděl, kde se mám schovat, kdy mám varovat velitele, kde by se mohla schovávat past, či kdy přijdou mírotvorci. Ke konci jsem málem selhal, když jsem místo bomby chtěl použít obyčejný výbušný oštěp, který by nebyl tak účinný. Nakonec jsem ale zvolil spravně a zkouškou jsem prošel. Nabitý neskutečnou davkou adrenalinu a štěstím, jsem objal samotného Chrise Argenta, který, ačkoliv to nedával patřičně najevo, měl radost také. Nebo se mi to jen zdalo? Kdo ví? Bojím se toho chlapa i zeptat na to, kde se tady nachází veřejné toalety.

Stoprocentní radost jsem na něm ale poznal, když o dva dny později přišla i Allison s tím, že svůj výcvik splnila. Vůbec po dlouhé době jsem se cítil zase svěží. A i ostatní, včetně Peety, který se nám nějaký čas stranil, se zdáli být jiní. Více odpočatí. Čekalo nás totiž to nejzásadnější a nejdůležitější. Poslední fáze revoluce, která rozhodne o vítězi.

***

Sedím ve své ubikaci a urovnávám veškeré věci, které tu mám. Moc toho není. Z Dvanáctého kraje jsem si přivezl fotku mých rodičů a matčin náhrdelník, který dostala od otce. Koupil ho tenkrát na černém trhu od jedné starší paní, která neměla co jíst. Chtěla za něj málo, ale otec, jako dobrák od kosti, dal mnohem větší částku.

Když přišel v noci domů, seděli jsme s mamkou v kuchyni a jen tak si povídali o škole a o kamarádech. Miloval jsem takové večery.

Otec usedl ke stolu, jako by nic a čekal, až mu mamka ohřeje jídlo. Když mu ho přinesla, z vaku, který u sebe vždy nosil, vytáhl třpytivý náhrdelní a podíval se mamce do očí, které se jí okamžitě zalily slzami. Otec tenkrát beze slova vstal a nasadil ho mamce na krk. A já jen seděl a pozoroval, jak jsou i po tolika letech manželství šťastní. Ačkoliv to bude znít sobecky, tak trošku jim to i závidím. Uměli najít krásu i v těch nejhorších časech. Takový um já bohužel nesdědil.

Ozve se zaklepání na dveře a já automaticky vyhrknu "dále". Ačkoliv ze mě Kapitol vytřískal mou starou osobnost, tyhle zvyky zůstavají zakořeněné. Myslím, že už se jich ani nikdy nezbavím. A na jednu stranu je to dobře, aspoň se mi připomíná kým jsem byl.

Do ubikace vstoupí někdo, koho bych nečekal. Ačkoliv jsme spolu mluvili, myslím, že ani jeden z nás nezapomněl na křivdy toho druhého.

Jeho černé vlasy jsou mnohem splihlejší, zelené oči už nejsou tak průzračně krásné, jako bývaly dříve a celkově mi přijde jiný. A zároveň stejný. Nerozumím tomu. Ani tomu nebudu rozumět.

"Připavený na zítra?" zeptá se, čímž mě vrací zpět do ubikace.

Ptáte se, co se bude dít zítra? No, jednoduše řečeno, poslední fáze války je v plném proudu a některé jednotky ze Třináctého kraje vyrazily do Kapitolu již dnes. Jednotka, ve které jsem já vyráží zítra brzy ráno. To proto si tu urovnávám věci.

V Kapitolu je údajně, podle informací od samotné Monroeové, několik linií podle kterých se bude postupovat. Každá jednotka má svou linii a náš společný plán je dostat se k paláci prezidenta Panemu, kde bychom ho obsadili. Vypadá to jednoduše, ale podle všeho by měly být všude pasti, které nám průchod městem znesnadní. Navíc budeme mít v patách armádu mírotvorců, kteří budou mít jediný cíl. Zabít nás všechny.

"Může se na to člověk nějak připravit? Jediný, co mě uklidňuje je fakt, že jsem prošel výcvikem, znám plán a vím, s kým vším jdu na sedmdesáti procentní smrt," usměju se a k fotce s náhrdelníkem položím brož s vlkem, kterou jsem celou dobu svíral v ruce. Neuniká mi ani to, že mě Derek pozoruje.

"A já už se bál, že jsem sám," zasměje se Derek. "Podle toho, jak mluvil Alex, jsem si připadal, jako srab."

Zní to tak divně, když Derek vysloví jeho jméno a nezní v tom žádná zášť. Naposledy, když mluvil o Alexovi, znělo to tak nenávistně. A vlastně ani nevím proč. Ano, sice jsme byli pár a Alex řekl, že mě miluje. Ale byla to jen hra na pár. Neopětovaná láska. Nic víc.

"Scott se taky nezdál nijak vykolejený." Další osoba, jejíž jméno vyřčené Derekem zní divně. Se Scottem se před tím prakticky neznali. Neměli nic společného. A najednou se znají. A dá se o nich i říct, že jsou přátelé. A to je asi to největší plus, které nám Kapitol poskytl. Pomohl utužit vztahy mezi námi. Mezi mnou a Ericou. Mezi Derekem a Alexem. Nebo mezi Derekem a Scottem.

"Scott byl vždycky takový nebojácný kluk. Z našich výprav do lesa si pamatuji, jak neustále pronášel řeči, že by chtěl změnit tenhle svět. Že by chtěl ukončit tuhle tyranii," odpovídám s mírným úsměvem. Vždy mě nadchnou vzpomínky na Scottovi zapálené řeči o svrhnutí Kapitolu. A na můj smích, když jsem si z něj utahoval.

"Jak tak poslouchám, myslím, že se mu plní sen," podotkne Derek, načež se oba začneme smát. Vlastně svým způsobem vyřkl pravdu. Scott to vždy popisoval jako svůj sen. Není se čemu divit. Lidi ze Sloje potřebovali vysvobození.

"To asi jo," reaguji a zahledím se do Derekových očí. Sice nejsou takové, jako dřív, ale pořád jsou jako mistrovské dílo. Tolik zeleně by dokázalo člověka i oslepit. Ovšem ta zeleň je něčím narušena. Něčím, jako jsou stíny. Trápí ho něco. A já možná i vím co. Přesto o tom nechci mluvit. Je to definitivní věc.

"Proč to chceš udělat?" začne. Podívám se na něj s tázavým pohledem. Copak nechápe, že mě Argent připravil o všechno? Že mi sebral úplně každičkého člověka a každičou věc? Tahle otázka je nemístná. Ale odpovím mu. Protože, pokud neví, zaslouží si vědět proč.

"Z jednoho prostého důvodu. On mi vzal všechno. Vzal mi domov. Vzal mi rodiče. Vzal mi nevinnost. Přinutil mě stát se vrahem, lhářem a někým, kým já nejsem. Musí zemřít," odpovím hlasem pevným jako skála. Snažím se nemrkat. Nepřerušuji oční kontakt. Chci, aby věděl, že to myslím vážně.

"Stilesi, chápu to, ale musíš se na to dívat z jiného úhlu. Pokud ho zabiješ, bude z tebe ještě větší vrah. Pokud ho vysvobodíš, nijak ho nepotrestáš. Pro něj to bude vysvobození."

"Vysvobození od čeho? Od moci? Od tyranie, kterou nastolil?" zvyšuji hlas. Jímá mnou najednou vztek. "Tím, že ho zabiju, mu seberu všechno, stejně tak, jako on všechno sebral mně."

Derek mlčí a jen kouká. Vypadá, jako by s něčím zápasil. S něčím, co chce za každou cenu ven. S něčím, co už měl říct dávno. Ovšem netuším, o co se jedná a v zápalu vzteku mě to ani nezajímá. Nežádám ho o svolení. Nežádám o pochopení. Nežádám od Dereka vlastně už nic. Jediné, co chci od všech, je to, aby mě nechali vykonat můj poslední úkol.

"Nesmíš to udělat!" řekne zraněným tónem.

Chce pokračovat, ale já mu skáči do řeči: "Proč?" Vyskočím z postele a křičím tu otázku. Probodávám ho pohledem. "Proč to nesmím udělat?"

"Protože tě nechci ztratit tak, jako jsem tě už několikrát ztratil!" zakřičí i on a stoupne si přede mne. "Protože tě sakra miluju!" křikne znovu a ve mně se něco hne. "Nemůžu tě ztratit, protože tě miluju," šeptne a zadívá se mi do očí.

Koukám do jeho pevné tváře a v uších mi rezonují jeho slova. Nemůže tě ztratit, protože tě miluju. Srdce mi buší tak, jako už dlouho ne.

Před očima mám okamžik po prvních hrách. Jak jsme spolu seděli na střeše výcvikového centra a já se ho zeptal, co budeme dělat. On odpověděl, že budeme muset zapomenout. Jeden na druhého i na všechno, co se stalo. Pamatuji si to pořád, jako by se to stalo včera. Vzpomínám, jak mě jeho slova zranila, protože jsem si myslel, že všechno, co mi řekl v aréně, je pravda.

A teď tu stojí přede mnou a vyslovuje to, oč jsem ho žádal tenkrát.

"Miluju tě," řekne znovu, jako by se sám přesvědčoval, "jenže si nemyslím, že tě někdy budu milovat správně. Tak, jak by sis zasloužil." Jak se miluje správně? To nevím ani já. To neví nikdo. Ovšem jeho slova mě přesvědčují o tom, že svá slova myslí vážně.

"To je v pořádku," odpovím, aniž bych to ovládal. "Nikdo z nás nikdy nebude vědět, jak se miluje správně."

Sedám si na postel a mozkové obratky mi začínají šrotovat v hlavě. Stále slyším ta dvě slova a po mém těle se začíná tvořit husí kůže.

Derek se mezitím vzpamatovává a pomalým krokem míří ke dveřím. Ovšem ještě před tím se zastaví a otočí se na mě. Věnuji mu zmatený pohled.

"Jestli to uděláš, prokážeš Argentovi laskavost a ztratíš sám sebe." A s tím odchází z mé ubikace.

Mám chuť vyběhnout a zakřičet jedno jediné. Laskavost mu prokážu jedině tím, že ho nechám žít a sám sebe neztratím, protože já ho budu následovat...

***
Přeji krásnou neděli milí čtenáři. Opět sebou přináší novou kapitolku s neskutečně dlouhým názvem, který je inspirovaný písní. Snad jste di kapitolku užili.

Jak jsem slíbila, Sterek zlomová chvíle nastala a já ani nevím, co si o ní mám myslet. Měla jsem to v plánu napsat jinak, trošku víc emotivněji, ale nakonec to vyšlo takhle. V téhle chvilce se vlastně i ukazuje, že Stikes není ten kluk, kterým byl na začátku. Už od Dereka nežádá nic. Od nikoho už nic nepožaduje, samozřejmě kromě zabití Argenta.

Jako obvykle bych chtěla znát váš názor? Jak se vám zdála ta očekávaná chvíle? A co říkáte na to, že se bojů zúčastní i Allison? Prosím i o kratičkou odezvu. Hrozně mě to vždy nakopne.

Tuhle kapitolku chci věnovat Akinorev16 za všechny její hvězdičky i za komentáře u předchozích dílů. Jsem moc ráda, že si se mnou a s HG zůstala.☺

A na závěr děkuji i vám všem za neskutečnou podporu. Ta čísla u všech dílů jsou neuvěřitelná. Moc moc děkuji.❤

PS: Přikládám i píseň, která mě inspirovala k té Sterek scéně.☺