Argent mě zavedl do vznášedla, díky kterému se dostaneme z Dvanáctého kraje. Za mnou kráčeli ostatní a já během cesty cítil ten Derekův pohled, který mi věnoval i po tom, co se dozvěděl, že chci zabít Gerarda. Vím, že mě sledoval, neboť mým tělem projížděla husí kůže. Taková ta husí kůže, když přesně víte, že vás někdo pozoruje.

Posadili nás naproti sobě. Já seděl vedle Nolana, který se stále tak psychoticky usmíval. Naproti mě se posadil Derek, vedle něj Alex a vedle Alexe Chris. Všichni tři mě obdarovávali takovými divnými pohledy. Nedivím se. Já kdybych byl na jejich místě, také bych se divil tomu požadavku. Chlapec, který má naprosto zdevastovanou psychiku, díky vraždám, kterých se dopustil, si zařídil pozici jako hlavní zabiják století. Není to paráda?

Nechápou ovšem, co mě popohání kupředu. Oni dva stále mají někoho z rodiny. Někoho, s kým sdílí stejnou krev. Já ne. O svou krev jsem přišel při zničení Dvanáctého kraje. Gerard Argent mi vzal domov, rodinu i duši. A já jemu seberu život. Tak budou naše účty vyrovnané. Tak se potom budeme moci postavit před soud boží. Jako ti dva, co si sebrali vše, co měli. Argent moc, bohatství a život a já lásku, duši, rodinu.

Celou cestu panuje ticho. Ubíjející ticho, které jsem zažil ve svém životě již mnohokrát. Vybavují se mi vzpomínky na mou první cestu vznášedlem. Byl jsem tenkrát vděčný Lydii, že nic neříkala. Bylo to v mých hrách, když mě z výcvikového centra převáželi k aréně. Byl jsem vystrašený. Bál jsem se tak moc, až jsem se nekontrolovatelně klepal. Seděl jsem a koukal z malého okénka na krajinu. Přesně tak, jako to činím právě teď.

Když si to všechno tak vezmu, život jsem pořádně začal vnímat, až když mě vybrali do her. Tím dnem sklizně jsem začal plně vnímat situaci a systém, ve kterém žijeme. Tu nespravedlnost, proti které právě teď bojujeme.

"Zvládneš to?" ozve se otázka, která mě probudí z přemýšlení o našem světě. Ačkoliv se Scott ptá šeptem, podle zraků všech soudím, že to slyšeli. V ústech mám sucho, jako kdybych jel zase zpět do arény. Ovšem nechci na sobě dávat tolik znát, jak moc rozrušený z toho všeho jsem.

"Myslím, že ano," šeptnu Scottovi v odpověď a dále jen hypnotizuji své černé boty. Vím, že mě Derek i Alex stále pozorují. Jako by zkoumali každou mou reakci, každý můj pohyb. Jako by čekali, kdy se zase zhroutím, jako hromádka neštěstí. K tomu ale nedojde. Ze všech sil se tomu budu snažit zabránit. Ať už tam na mě čeká sebemenší překvapení.

Po přibližně třičtvrtě hodině jsme se ocitli nad Dvanáctým krajem, načež kapitán vznášedla společně s Argentem prozkoumávali okolí nějakými udělátky, kterým vůbec nerozumím.

Vše na mě dolehlo, až když jsem si uvědomil, že opravdu přistáváme. Ladné přistání nijak nepomohlo už tak mému rozvířenému žaludku, který by nejraději vyhodil celou stravu ven. A nakonec to přišlo a já teď stojím před dveřmi vznášedla, které se pomalu dávají do pohybu směrem k zemi.

Moje srdce tluče na poplach a tlak se mi neskutečně zvedá. Potřeboval bych se nutně někoho chytit, abych neupadl, ale to si nesmím dovolit. Pokud chci dokázat, že jsem opravdu schopný zabít Argenta, musím zůstat v klidu.

Jsem Stiles Stilinski. Jsem z Dvanáctého kraje. Můj kraj je vymborbadovaný. Byl jsem zajatcem Kapitolu. Vysvobodili nás rebelové. A právě teď se chystám natáčet proklamu pro boj s Kapitolem...

Mantra, kterou si opakuji. Dělával jsem to tak i v Kapitolu a vždy, alespoň na malou chvíli, mě to dokázalo uklidnit. Ovšem ať si to opakuji sebevíc, nepomáhá to. Už ne.

Dveře se pomalu sklápějí a v prvních chvílích mě do očí bodne silné slunce, které praží neskutečným teplem. Kdybych nevěděl, že se schyluje ke konci září, tipnul bych si, že je tu červen. Měsíc sklizně.

Nakonec se oči nějakým způsobem uklidní a já se mohu znovu podívat před sebe. Okamžitě mi zamrzají nohy a já nedokážu nic jiného, než civět na to všechno, co se mi právě odehrává před očima.

Trosky. Všude jsou jen samé trosky. A to jsem ani nevyšel z toho zatraceného vznášedla. Ani nějak nemohu. Teď začínám pochybovat o tom, že to zvládnu. Vždyť...tady jsem přece bydlel celých sedmnáct let. Tady jsem se seznámil se Scottem. Odtud mám veškeré šťastné vzpomínky.

Zhluboka se nadechnu, i když ani pořádně nemůžu. Je to, jako kdybych ležel na zemi a někdo si stoupl na mou hruď a do nohou přenášel celou svou váhu. Jako kdyby mě ocelové pěsti pevně objali a už nikdy neměli pustit.

"Zvládneš to. Věřím v tebe," ozve se znovu Scott. Otočím hlavu jeho směrem. Jeho úsměv působí v tuto chvíli tak nepatřičně. A přesto ve mně vyvolává pocit, že bych to doopravdy mohl zvládnout. Obzvlášť když mi je na blízku.

S těžkýma nohama se dám do kroku. Scházím pomalu a zrak mám stále upřený před sebe. S každým krokem se odhaluje to, co zbylo z mého kraje. To, co Kapitol provedl s mým krajem.

Uslyším křupnutí pod svýma nohama, načež instinktivně sklopím hlavu dolů. Srdce mi vynechá pár úderů, když uvidím roztříštěnou lebku. Lebku někoho, koho jsem možná dříve znal. Lebku, která možná patří mé matce nebo mému otci.

Ať se to snažím potlačit sebevíc, nejde to a do očí mi vhrknou slzy. Celá ta spoušť působí tak strašně...neuvěřitelně. Zdá se to tu jako na jednom velkém hřbitově. Masivním hřbitově.

Dávám si ruku před pusu a otáčím se kolem sebe. Vznášedlo se mezitím vznáší zpět do vzduchu, načež zavírá vrata. Všude kolem se díky němu vznáší prach a do mysli se mi dostává jedna otázka, která hýbe s mým žaludkem. Koho vdechuju?

Otočím se do pravé strany, kde by správně měla stát budova soudu. Ta budova, které jsem se celé měsíce stranil. Ta, před níž jsem před rokem a půl stál jako vybraný splátce. A ta, kterou nechal uklízet otec několika ženami ze Sloje.

Slzy se kutálejí po mém obličeji, ale nevnímám je. Stále se jen rozhlížím kolem sebe. Naproti mě měl stát náš pekařský dům, ve kterém jsem strávil dětství. Teď jsou z něj sutiny, ze kterých se vznáší prach.

Nedaleko měly být uhelné doly. Poznávám to, protože se od toho místa stále kouří. I po třech měsících to tam stále doutná.

"To -" zmůžu se jen na jedno prosté slovo, neboť vše ostatní škrtí moje hlasivky. Nedokážu to vyslovit, i když se mi to v mysli přehrává stále dokola. To všechno jsem způsobil já. To všechno způsobil Derek. Nikdo jiný. Jen my dva.

Moje oči ho automaticky vyhledají. Stojí jako solný sloup. V očích má také slzy, i když si tím nejsem jistý. Možná jen vidím ty své. Přesto vidím jeho výraz a vím, že myslí na to samé, co já. I přes všechny ty slzy na něm vidím tu vinu, která právě sužuje moje všechny vnitřnosti. To my jsme je všechny zabili.

"Přijeli hodinu po tom, co Alex vypustil ten šíp do silového pole," protíná ticho opět Scottův hlas. Slyším z něj bolest. Utrpení.

Setřu si slzy z tváří a vyhledám ho. Stojí u Argenta a vše si prohlíží tak, jako já. Akorát to vypadá, jako by se mu všechny ty hrůzné zážitky míhaly před očima.

"Věděl jsem, že to nevěstí nic dobrého, a tak jsem zverboval mamku, aby okamžitě poslala všechny k plotu na druhou stranu od lesa, kde byla louka." Zastřený hlas se stále větší bolestí. "Já začal verbovat lidi z města. Pro ně ale bylo příliš pozdě. Našlo se jich jen pár živých. Lidí ze Sloje se zachranilo více. Všechno bylo v plamenech. Pamatuji si, jak se budova soudu zřítila přímo před mýma očima. Viděl jsem mrtvoly mých kamarádů ze školy či z dolů. Dokonce jsem viděl i rodinu Stilinských."

Při zmíňce o mých rodičích se mi něco silně zabodne do srdce. Skoro ani nemohu dýchat, jaká je to bolest. Přesto se snažím vytrvat a vyslechnout každé Scottovo slovo.

"Skoro jsem se k plotu nedostal, kdyby nebylo paní Haleové. Byl jsem nadýchaný kouře a ona byla jedna z posledních přeživších společně s Corou. Pomohly mi se dostat na druhou stranu. Zachránilo se jich pouze pár set. Z několika tisíc přežilo jen pár set. A z kraje, kde jsme žili tolik let, zbylo tohle," rozpřáhne Scott ruce a otočí se. Jako by se snažil vzlétnout.

Všímám si, jak ho Nolan společně s Gabeem natáčí. Doteď jsem ani nepostřehl, že tu jsou.

"Několik dní jsme přežívali ukrytí ve skalkách, kde byl předěl mezi loukou a lesem. I během toho umírali lidé. Ať už na infekci z poranění, či na popáleniny. A pak se objevilo vznášedlo a vypukla nová vlna paniky. Lidé se rozeběhli do všech stran. Báli se. I já se bál. Myslel jsem, že už je konec. Že nás přijeli zabít. Jenže na scéně se ukázal Chris Argent a mě bylo jasné, že je všechno jinak. Trvalo hodiny, než se všichni vrátili zpět. A pak, ani nevím, probudil jsem se v nemocnici Třináctého kraje."

Věnuji pohled Chrisovi, který teď sklopil hlavu. I na něm je vidět, že na to vzpomíná. Nelze zapomenout něco takového. Vsadím se, že na to myslí pořád. Stejně jako Scott. Neumím si představit, jak to muselo být rychlé. A obdivuji Scotta za to, že nenechal všechny zemřít. Že zachoval chladnou hlavu a snažil se pomoct za každou cenu.

"Jediná věc, kterou lituji, je to, že nás nepřežilo víc," pokračuje Scott, "nebyli jsme sice vojáci, ale vím, že by nám všichni, muži, ženy i děti, pomohli na cestě za lepšími zítřky."

V tom naprosto souhlasím. Náš kraj měl sice své mouchy a ne vždy jsme drželi při sobě, ale většinu času jsme si pomáhali. A kdyby nás přežilo víc, sjednotili bychom se stejně, jako ostatní kraje.

"Scotte," osloví ho Kira, která dala pokyn chlapcům, aby odložili kamery. Zřejmě jí to stačí. "Mohl bys nás zavést na místo k těm skalám?"

Podívám se znovu na Scotta, který se kouká na mě. Vím proč. Bylo to naše místo. Tam jsme chodili, když s námi otec nemohl. Bylo to něco, jako naše malá skrýš. Jedna malá skalka, která vedla dolů.

V jeho očích vidím nevyřčenou otázku, zda může. Před tím to bylo nezbytně nutné, aby tam ty lidi zavedl, ale teď je jiná situace. A my se kdysi dohodli, že tu skalku nikomu neukážeme. Dokonce ani mému otci.

Nakonec jen kývnu, protože myslím, že je stejně k ničemu to místo tajit. Už se tam možná nikdy nevydáme znovu. Možná svůj kraj vidím naposledy. A k tomu patří i to místo. I to chci vidět naposledy.

***

Prsty přejíždím po několika velkých skalách, které v sobě ukrývají to tajemno, které jsem na nich tak miloval. Ten šum a ten klid. Možná si právě teď, na malou chvíli, přijdu, jako by se nic nestalo a já byl znovu ten patnáctiletý hoch, který to tu navštívil naposledy.

Jsou stále tak stejně vlahé, jako kdysi, jelikož v podzemí pod nimi protéká voda, která ústí do potůčku nedaleko odtud, kde mě vlastně otec naučil plavat.

Tolik radostných vzpomínek se váže k těmto místům. Všechny mi teď probíhají hlavou. Cítím v sobě záchvěv nostalgie, když si vzpomenu na poslední návštěvu tohoto místa.

Proudil lehký vánek a já seděl opřený o skálu. Scott ležel v trávě a oba jsme pozorovali nebe, jak se z modré měnilo na oranžové.

Tenkrát jsem Scottovi řekl, že bych si přál být jedním z těch reprodrozdů, abych mohl vzlétnout vzhůru a nechat se unášet svými křídly daleko odsud. Přišlo mu to tenkrát směšné. Teď myslím, že už možná pochopil. A já v té době ani nevěděl, co všechno zažiju a jak budu toužit po tom vzlétnout.

Nakonec usednu právě vedle svého nejlepšího přítele, který si dopřává toast z kuchyně Třináctého kraje.

I všichni ostatní jedí, kromě mě a Chrise, který stojí opodál a sleduje, zda nám nehrozí žádné nebezpečí. Ačkoliv se to nezdá, cesta sem je pěkně dlouhá, jelikož ty sutiny, které zbyly z kraje, ji moc neulehčovaly.

"V pohodě?" zeptám se, protože vidím, že má v očích stále záchvěvy té hrůzostrašné události. Jsem si jistý, že kdyby tu nebylo tolik lidí, rozplakal by se.

"Jo, relativně jo," odpoví a věnuje mi úsměv, načež si odkousne další sousto.

Svůj zrak přesunu na černovlasého mladíka nedaleko mě. Ačkoliv v ruce drží také toast, nikterak si ho nevšímá a hypnotizuje korunu jednoho ze stromů. Zkoumám jeho rysy, ty ostré rysy, kterých jsem se i docela bál. A do kterých jsem se později zamiloval.

Ta jeho zelená kukadla, otevřená dokořán, mi vždy připomenou tu noc, kdy jsme byli s Ericou vysvobozeni. Bylo to to poslední, co jsem viděl, než jsem se probudil v nemocnici Třináctého kraje.

Vstanu a pomalými kroky přejdu k němu. Stále mě k němu něco silného táhne. Jen si tím nesmím nechat zastřít zdravou mysl.

"Můžu?" zeptám se, čímž ho vrátím zpět do reality. Podívá se na mě s docela překvapeným výrazem, ale nakonec kývne. Usednu tedy do tureckého sedu a snažím se přijít na to, co je na té koruně stromu tak zajímavého.

"Chodíval jsem sem s Laurou, když jsem byl menší," ozve se najednou jeho hlas, který vyvolá po mém těle husí kůži. "Vždycky jsme si sedli někam, kde nás nebylo vidět a koukali na koruny stromů. Vyprávěla mi, že tam nahoře je vždycky tak krásně. Že se cítila, jako by patřila do jiného světa. Jako by vzlétla."

Pozoruji opět jeho tvář, mírně zarostlou, kterou zkrášluje poloúsměv a jiskřička v těch zelených studánkách.

"Vždycky jsem to chtěl zažít, ale už od mala jsem byl moc těžký na to, dostat se takhle vysoko. Tudíž jsem si jen mohl představovat, jak krásný to tam nahoře je," pokračuje a zrak má stále upřený nahoru. "Když tak přemýšlím, myslím, že by sis s ní rozuměl." Podívá se na mě a věnuje mi úsměv. Upřímný. A mě při tom zahřeje u srdce. Ani nevím proč.

"Musela to být skvělá holka," odpovím. Přijde mi, jako bych tu chvíli svým hlasem kazil.

"Mám tu pro tebe něco," vyhrkne najednou, načež sahá do malé kapsičky na rameni své černé kombinézy. Chvíli tam šmátrá až se mu nakonec něco zaleskne mezi prsty. A při pohledu na tu věc se mi zatají dech.

Brož s vlkem. Ta moje. "Celou dobu jsem ji schovával u sebe. Axel ji po mě chtěl s tím, že by ji nějakým způsobem vylepšil, ale já mu ji nedal. Schovával jsem ji celou dobu pro tebe."

Natáhne ruku a ja nastavím dlaň. Zahledím se do vlkových modrých očí a vzpomenu si na to, kdy jsem si poprvé všiml, že změnily barvu. Bylo to v té jeskyni v mých hrách. Po tom, co mě Derek zachránil. Stále cítím, jako by se mnou ta brož byla nějak propojena, když takhle změnila barvu očí.

"Děkuju," vydechnu se zrakem stále přišpendleným na brož.

"Stilesi?" ozve se najednou nedaleko od nás Kiřin hlas. Podívám se jejím směrem. Obdaruje mě jakýmsi milosrdným úsměvem. "Můžeme začít. Klidně seď tam, kde sedíš. Potřebujeme po tobě jen to, co se dělo v Kapitolu. Pokud se ještě necítíš připravený, počkáme." Připravený mluvit o tom všem? Na to nebudu připravený nikdy. Ovšem...já nikdy nebyl připravený na nic z toho, co mě potkalo.

"Můžeme," odpovím a sklopím hlavu opět na brož. Pohlédnu do těch modrých očí, načež zavřu ty svoje. Hlasitě si oddechnu, ale oči nechávám stále zavřeně.

"Můžeš," ozve se vedle mě Derek a já ucítím jeho dlaň na svých rukách. A to mě donutí alespoň trochu se uklidnit.

"Já, ani nevím, kde bych měl začít," přiznám se, "bylo to jako v noční můře. Když tenkrát spadl strop výcvikového centra, šlo mi o to, abychom se všichni dostali pryč. Myslel jsem, že nás chce Kapitol zabít, protože Gerard nám smrtí již několikrát vyhrožoval." Vzpomenu si na zradu, kterou jsem cítil, když jsem se dozvěděl, že mluvil s Derekem o tom, jak máme přinutit kraje, aby věřili našemu románku, jinak za to zaplatí naši blízcí.

"Pak mě ale zasáhl kámen a já už si dál nepamatuju co se stalo. Probudil jsem se mezi čtyřmi stěnami, z nichž jedna byla kamenná, další dvě plechové a čtvrtá prosklená, díky které jsem uviděl Ericu, jejíž cela vypadala úplně stejně." Ze všech těch vzpomínek mě mrazí. "Ze začátku nás mučili, aby z nás dostali informace. Bylo to nesnesitelné. Lámali naši vůli kousek po kousku. Topili nás, pouštěli elektrické šoky, bičovali, poutali k plechové zdi a poté znovu pouštěli šoky. Erice spálili vlasy. Pak ale asi usoudili, že nic nevíme. Přešli jen na to topení a elektrické šoky. Každý den."

Derekova ruka na té mé značně zesiluje, což mě znorvózňuje a zároveň dává pocit klidu. Je to normální? Zřejmě ne.

"Oba jsme si přáli zemřít. Bylo by to pro nás vysvobození. Když nás nechali na pokoji, jen jsme leželi na té studené podlaze a nevnímali nic. Erica se uklidňovala zpíváním smutných písní a já tím, že jsem jí poslouchal. Pak přišel den, kdy si mě zavolal Argent. Chtěl protitah vůči povstaleckým proklamám. A já s Ericou jsme byli zbraň. Ani jeden z nás by na to nepřistoupil, ale vyhrožovali nám tím, že když to neuděláme, budeme muset sledovat mučení toho druhého."

Zastavím se ve vyprávění a nadechnu se. Nechce se mi věřit, že ještě před pár týdny tomu bylo tak, jak teď popisuji.

"Podstoupili jsme to. Napodruhé jsem vyslal vzkaz. Upozornění pro Třináctý kraj. A Kate Argentová, jako trest vymyslela sršání jed ve velkých dávkách." Nevím právě teď jestli mám mluvit i o tom, že jsem viděl Thea. Přrce jen to uvidí i jeho rodiče. Nakonec ale usuzuji, že to řeknu celé. Popravdě. "Z Eričiny cely se ozývaly zvuky čirého strachu a šílenství. Volala Alexovo jméno a brečela. Neustále. Já...vídával jsem Thea Raekena. Chlapce, kterému jsem sebral život. Chlapce, který tu mohl sedět místo mě. Ale Kapitol mě donutil udělat to, abych mu vzal život."

Opět odmlka. Musím se uklidnit, jinak tu bouchnu jako časovaná bomba.

"Dokonce jsem vídával i věci z arény. Kapitol mě chtěl přinutit, abych věřil iluzi, že je Derek jejich mut. Ale nepovedlo se. Povstalci se objevili v době, kdy už jsme s Ericou byli na hraně, ale zachránili nás. A proto všechny nabádám, aby pozvedli zbraně a pomohli nám zachránit Panem před Argentem a jeho nohsledy. Udělejme z Panemu místo, kde se dá žít v míru a klidu. Ne v teroru a strachu."

Nakonec si oddychnu a naznačím, že jsem skončil. Ovšem, když přejíždím pohledem všechny zde přítomné, vidím jen jeden jediný výraz. Dokonce i Gabe s Nolanem a Kirou ho mají. Zděšení míšené s údivem. A po celém okolí je slyšet jen zpěv reprodrozdů. Nic víc...

***
Tákže. Především vás všechny vítám v Novém roce 2018 a přeji vám do něj mnoho úspěchů a mnoho radostných chvil. Původně jsem tuhle kapitolku chtěla zveřejnit hned v pondělí, ale nakonec jsem si řekla, že vás nebudu uvádět hned do depresí takhle ze začátku roku. Takže jsem si nechala tuhle kapitolu na dnes. Doufám, že se vám líbí.☺

Jedná se zatím o nejdelší kapitolu třetího dílu. Původně měla být rozdělena do dvou částí, ale nakonec jsem přece jen usoudila, že to všechno nacpu do té jedné. A tak vznikla poslední proklama před velkým bojem.☺

Co na to říkáte? Nejsem si vůbec jistá tím, jak jsem popsala Stilesovy pocity. Každopádně se mi hrozně dobře psala Sterek scénka. Chtěla jsem ji udělat jinačí, trošku více šokující, ale nakonec mi došlo, že by se to sem ani nehodilo. Takže se vás ptám, co si o tomhle všem myslíte? Jak na vás jednotlivé scény působily?☺

Další kapitola bude taková na přeskáčku. Bude tu hodně scén z výcviku, kde Stiles bude bojovat ze všech sil, aby si to právo na zabití Argenta udržel. A ke konci plánuji tu Sterek scénu, která správně měla být už v tomhle díle. Ovšem kdy vyjde, to zatím nevím ani já. Budu se ji snažit napsat co nejdříve.

A opět na závěr patří můj velký dík vám všem, kteří jste stále se mnou. Vím, že ty povídky poslední dobou hrozně flákám, ale nebojte, dala jsem si předsevzetí, že se jim budu věnovat intenzivněji. Snad mi to vyjde. Každopádně vám moc děkuji za vše.❤

PS: Ten fanart nahoře se mi hrozně líbí. #Sciles😍