Další den začal velmi neklidně. Již ráno mi do pokoje vtrhla Lydia, celá rozzářená, s tím, že je potřeba mě upravit. Vůbec jsem zpočátku nechápal o co jde, ale sama rusovlasá dívka mi vysvětlila, že je to kvůli proklamě. Myslel jsem si, že tahle část života, kdy je potřeba mou tvář zkrášlovat, už skončila. Zřejmě jsem se spletl.

Společně s Maliou se vrhly na můj celkový vzhled. Od vlasů, přes obočí, pleť, zuby a rty, po mírné strniště, které mi za tu chvíli narostlo. Když jsem se potom podíval do zrcadla, jako bych byl zpět v Kapitolu před přehlídkou splátců. Obočí jsem jsem měl perfektně upravené a vytrhané, kruhy pod mýma očima už nebyly tolik vidět, i když se stále probojovávaly na denní světlo. Moje pleť se na první pohled zdála naprosto jemná a nedotčená. Zuby jsem měl vybělené tak, až jsem se bál, že by se zrcadlo mohlo roztříštit. Rty se krásně leskly díky lesku na rty. Zkrátka a dobře jsem si připadal, jako za starých časů.

Ovšem něco se změnilo. Můj vztah s Lydií. Nekoukala na mě tím lítostivým pohledem plným pochopení. Dívala se na mě jinak. V očích se jí zračilo něco jako pýcha. Že by byla pyšná zrovna na mě? No, nevím. Raději jsem to nerozpytvával. Vlastně jsem byl i docela rád, že jsme za celou tu dobu nepromluvili ani jedno slovo. Radoval jsem se totiž jen z její přítomnosti.

Co se týče mého kostýmu, byl jsem ku vytržení. Dlouhý, elastický a černý převlek s páskem u pasu. Nic víc, nic míň. Připomělo mi to přehlídku splátců v mých hrách. Tu černou kombinézu, díky které se ze mě stal vlčí splátce z Dvanáctého kraje. Ačkoliv na ty časy nemám zrovna skvělé vzpomínky, ucítil jsem něco jako nostalgii.

Poté byla Lydia i s Maliou povolána na velitelství do posledního patra. Já dostal povel, že se mám neprodleně dostavit do kanceláře prezidentky Monroeové. Jaká to čest. Proto teď kráčím chodbami Třináctého kraje sám. Cestu si nepamatuji a ani nevím, kudy mám pokračovat. Následuji ovšem své nohy, které si cestu hledají samy. Zní to asi divně, ale je to opravdu tak.

Zatáčím vpravo i vlevo, ovšem žádné z dveří nemají ten štítek s nápisem pracovna prezidentky. Jsem zvědavý, co po mě budou chtít. A jsem zvědavý, zda prezidentka schválila můj návrh. Pokud ano, mohu s čistým svědomím říci, že se na tu proklamu i těším. Pokud ne, ať si najde jiného vola, který to natočí. Můj poslední úkol splním, i kdybych měl zradit Třináctý kraj. Je to mé poslání. A já pro to udělám cokoliv.

"Stilesi," uslyším za sebou velice známý hlas, který po včerejšku už zase dobře znám. To Scott za mnou klusavými kroky běží. A mě unikne úsměv. Ten vybílený úsměv. On bude jistě vědět, kde je kancelář prezidentky.

"Dobré ráno," pozdravím, když mě Scott doběhne. Sleduji jeho zmatený výraz, ovšem neptá se. Vím, z čeho je zmatený. Z mé dobré nálady. Kdyby tak věděl, že myslím na mrtvolu Gerarda Argenta, která se válí u mých nohou. Možná to i ví a proto se neptá.

"Dobré. Hledal jsem tě všude. Mám tě zavíst za prezidentkou," namítne, načež mě vede přes spletité chodby. Jeho sebevědomý krok mě ujišťuje, že se tu neztratíme. Připadám si teď tak podřadný, jako nikdy dřív. Někdo by se možná cítil špatně, ale mě to nevadí. Já se, ač to zní namyšleně, cítil nepříjemně z toho, že jsem nadřazený.

"Zřejmě kvůli té proklamě," reaguji na jeho poznámku a nasadím pevný a neoblomný výraz, když vidím, jak Scott zastavuje u pootevřených dveří, ze kterých se ozývají hlasy. O něčem spolu debatují a já chci nepozorovaně zjistit o čem. Proto také Scottovi ukážu, aby mlčel a nevstupoval dovnitř. A ten mi, jako vždy, vyhoví.

"Pan Stilinski tu bude co nevidět a nepotřebuji o podobné scény, jako se tu odehrály při vašem postřelení." To bude zřejmě prezidentka. "Tudíž bych byla ráda, pane Hale, kdybyste se vrátil zpět do nemocnice." A je tam s ní Derek. Slyšel jsem, že se probudil, ale že by se tak rychle uzdravil? O tom pochybuji. Nemůžu si odpustit a mírně se pousměji. I přesto všechno, co se nám stalo, je stále ochotný bojovat.

"Paní prezidentko, nežádám o nic víc, než abyste mě pustila natáčet tu proklamu se Stilesem. Poté se vrátím klidně i do hrobu, hlavně když mě necháte jet," přemlouvá Derek svým pevným hlasem, který jsem už dlouho neslyšel. Vyvolává to ve mně jisté pocity. Když si vzpomenu na naše poslední setkání, není mi zrovna dvakrát do smíchu. Málem jsem ho umlátil k smrti.

"Pokud bych mohl něco podotknout, tak bych řekl, že je to skvělý nápad. Derek je pro Stilese něco jako kotva. Když pojede Derek, Stiles se bude chovat mnohem přirozeněji." Ten sametový hlas. Tak jemný. Alex. Nikdo jiný to být nemůže. Ale co to proboha říká? Derek jako moje kotva? Ano, možná ještě včera ráno. Dnes se nenechám zaslepovat city či jinými věcmi. Mám úkol a ten musím splnit. Nic víc už v tomhle životě dokázat nechci. Možná jsem sobecký, ale mám na to nárok. Po tom všem.

"I mně se to jeví, jako skvělý nápad. Pan Hale prokázal, že půjde i přes mrtvoly jen aby ochránil pana Stilinského. Konec konců i vám se vzepřel, aby ho ochránil. Myslím, že bude užitečné, když tam bude." Tenhle hlas nevím, kam zařadit. Plutarch to není, toho bych poznal. Ani Axel. Ten by mě hlavně neoslovoval jako pana Stilinského. Tohle může být už jen Chris Argent.

Už dál nemíním poslouchat to, jak je Derek mou kotvou, či jak mě Derek ochraňuje. Už nepotřebuji ochránce. Ani kotvu. Teď jsem silný dost. Jedinou mou slabinou je v tuhle chvíli mladá dívka s plavými vlasy, která si nic z toho nezasloužila. Derek se o sebe dokáže postarat. Stejně jako Alex či Scott. Jsou dost silní. Ale jí Kapitol zničil. Sebral jí veškerou bojovnost, kterou mám v plánu jí vrátit. Jednoho dne, i když u toho nebudu, ta dívka bude stejně silná, jako tenkrát při sklizni. To slibuji.

Ukazuji Scottovi, aby vešel a ohlásil můj příchod. Ten se na mě opět zmateně podívá a nakonec jen pokrčí rameny, načež zaklepe. Přiznávám, jsem nervózní. Jak z toho, co mi řekne Monroeová, tak z Derekovy přítomnosti. Ač jsem zapíral, stále mi na něm záleží. A stále k němu cítím něco hlubokého. To vše ale musí jít stranou. Pro mě, pro Ericu, pro moje rodiče a pro můj vztah se Scottem.

"Paní prezidentko, Stiles už dorazil," oznámí Scott, načež se na mě otočí a pokyne mi, abych vešel dovnitř. S hlavou vztyčenou, odhodlaností, která se mi odráží v obličeji a splašeně bušícím srdcem vstoupím do místnosti, kde jsem před několika dny seděl s Ericou a vyjednával s prezidentkou své podmínky.

Jakmile vejdu, všechny pohledy spočinou na mě a já se začnu cítit nervózně. Ovšem na sobě nedávám nic znát. Scott za mnou zavře dveře a oba čekáme, co se bude dít. Neunikne mi ani Derekův pohled plný překvapení a Alexův mírný úsměv, který absolutně nepobírám.

"Prosím pane Stilinski, posaďte se," pokyne mi prezidentka, která sedí přesně tak, jako minule. Její čokoládovou tvář zdobí falešný úsměv, který mám prokouknutý skrz na skrz. Téhle ženské nehodlám věřit jediné slovo. Toho se budu držet.

Rozejdu se k volné židli, která se nachází mezi Derekem a Alexem. Lepší místo mi ta proradná ženština opravdu nabídnout nemohla. No co, musím to nějak zkousnout.

Derek má na tváři několik škrábanců, jinak vypadá nedotknutě a silně přesně tak, jak si ho pamatuji. A Alex opět působí jako štěně. Ovšem on už dávno není tím zamlklým klučinou, kterým byl před hrami. A já, ačkoliv je jeho změna skvělá, postrádám to malé štěňátko.

Posadím se a pozoruji prezidentčin na oko milý obličej. Ovšem ten úsměv skrývá něco, na co bych moc rád přišel. Copak má asi za lubem?

"Pane Stilinski, dnes se společně s panem Reyesem, McCallem, Argentem,.." odmlčí se a její zrak padne na Dereka, "a panem Haleem vydáte do Dvanáctého kraje na natočení poslední proklamy, která by měla ucelit pouto mezi jednotlivými kraji. Vím, že váš zdravotní stav -"

"Jsem naprosto v pořádku!" odpovím bojovně a pevně jako skála. Chci, aby věděla, že jsem v pořádku, a že jsem silný. Že už se nenechám zlomit, a že to já jsem ten pravý kandidát na to, abych zabil Argenta.

Prezidentka se na malou chvíli zarazí a já na sobě cítím pohled jak Dereka, tak Alexe. Nečekali to? Jak by mohli? Ta změna přišla až včera. Uvědomil jsem si, že nemá cenu truchlit. Že nemá cenu se bát. Jediné, za co stojí v tuto chvíli můj život, je pomsta. A ta se uskuteční jen jedním činem.

"Dobrá tedy, to moc ráda slyším." To ti tak budu věřit. "Rozhodla jsem se totiž s jednou věcí, ale to až na potom. Ráda bych vám představila váš tým kameramanů a zvukařů."

Do místnosti vejde Kira, kterou jsem dlouho neviděl, a se kterou jsem se vlastně ani nikdy nebavil o ničem jiném, než o hrách. Kira se nabídla jako sponzor pro Alexe a Ericu a zařizovala vše potřebné. Teď mi dochází, že i ona v tom celou dobu jela. Ona věděla o osvobození z arény. Proto se nabídla jako sponzor. Potřebovala udržet Alexe na živu a zároveň dohlížet na Dereka, aby je potom mohli unést sem.

Za ní vstupují dva mladíci. Jeden menší, s očima vykulenýma tak, že bych do něj řekl, že má psychické problémy. Srší z nich něco, jako bláznovství. Ale možná se mi to jen zdá, jelikož má na tváři úsměv a svůj zrak upírá na mě.

Ten další je vysoký, svalnatý a mírně snědý. Na tváři má neoblomný pohled plný ctižádosti. Oči má černé jako uhel a právě teď je upírá také na mě. Jde mi z něj mráz po zádech.

"S Kirou se jistě znáte," namítne prezidentka, když vstává a přichází k těm třem.

"Ano, měli jsme možnost se potkat," odpovím kamenně a tvrdě. Ať ví, že jsem si celou tu habaďuru složil za tak krátký čas.

"Tohle je Nolan, kameraman," ukáže Monroeová na menšího z chlapců, který se usměje ještě víc a zamává mi. Jen pokynu hlavou a stále si držím kamenný pohled. Žádné kamarádíčkování v tuto chvíli nepřichází v úvahu.

"A tohle je Gabe, zvukař," ukáže na toho vysokého. Stejně jako já jen mykne hlavou. Zřejmě nebude přátelským typem. To mi vyhovuje. "Byli u všech proklam, takže vaši společníci už je znají. Budou zabírat hlavně vás, abychom Kapitolu ukázali, že jste na naší straně. Chceme po vás, abyste lidem ukázal, co Kapitol provedl s Dvanáctým krajem. Upozorňuji vás, bude to šok, ale necháme vám čas na to, abyste se rozkoukal, než vás začnou Kira s Nolanem točit."

Můj rodný kraj v troskách. Koho by to nedostalo? Vidět to v televizi je jiné. Naživo to musí být mnohem horší. A já se už dnes dozvím, jak dopadl kraj, který Kapitol nechal vyhladit. Kde zemřeli moji rodiče, které za každou cenu pomstím. Nesmím se tam nechat zlomit. Teď musím ukazovat, jak moc silný jsem. Aby Gerard viděl, že já se jen tak zlomit nedám.

"Chceme také, abyste řekl všechno o tom, co s vámi a slečnou Reyesovou Kapitol prováděl. Že to, co jste na kamery říkali, bylo jen ze strachu jeden o druhého. Také, abyste vylíčil, jak dopadla slečna Reyesová, ta dříve silná a bojovná dívka. Prostě, abyste řekl vše, co se stalo během té doby v Kapitolu. Zvládnete to?" zeptá se s mírně pokrčeným obočím a s vážným pohledem na mě zírá a čeká na odpověď. Pokud čeká, že odstoupím, má smůlu. Je tu ale ještě jedna věc, kterou je potřeba dořešit.

"Co můj návrh, který jsem tu před několika dny vznesl?" oplatím a zvednu hlavu s pevným pohledem. Ovšem uvnitř se mi může rozskočit srdce z toho, jaká bude odpověď. Samozřejmě, že když odpoví kladně, moje cesta bude o to snažší, protože mi poskytne patřičné prostředky k zlikvidování Gerarda. Pokud bude záporná, ať si proklamu natočí sama a já se vydám na vlastní pěst. Sice nevím, jak to provedu, ale vše jde, když se chce.

Moje otázka ji zaskočila zcela nepřipravenou, což je vidět na jejím čokoládovém obličeji. Opět na sobě cítím nechápavé pohledy všech. Periferním viděním vidím Derekův podezíravý výraz. A z druhé strany je Alexův vystrašeny výraz. Zřejmě se bojí toho, o co šlo. Erica s ním nejspíš o tomhle nemluvila. Což je dobře.

"Byl probrán," odvětí Monroeová a posadí se na židli, načež se pohodlně opře. "A po důkladném zvážení s celým mým týmem jsme došli k závěru, že musíte projít výcvikem."

"A to znamená co?" vyslovím další dotaz. Ta ženská mě napíná tak, že mám pocit, jako bych měl za chvíli vybuchnout.

"Že až budete vycvičen a připraven, máte výsadní právo zabít hlavu Panemu." Slyším zatajování dechu i nesouhlasné mručení z Derekovy strany. "Zabít Gerarda Argenta." A je to. Dokázal jsem to. Stačí plnit všechny rozkazy, účastnit se výcviků i hodin školení a budu moct splnit svůj úkol.

"Pak tedy počítejte, že proklamu zvládnu," odpovím s úšklebkem, zatímco na sobě stále cítím ty pohledy. Je mi to ale jedno, právě jsem totiž dosáhl toho, čeho jsem chtěl...

***
Veselé Vánoce všem. Sice jsem nechtěla tuhle kapitolu zveřejňovat zrovna dnes, protože kdo by měl čas číst Hunger Games v tak krásný čas jako jsou Vánoce? Přece jen jsem ale neodolala a musela jsem kapitolku zveřejnit, jako dárek pro vás všechny.☺

Co na to říkáte? Čekali jste takovou změnu ve Stilesově přístupu? Trošku mi to připomělo Real Face tou kamennou tváří.😁Každopádně jsem zvědavá na to, jak se vám tato kapitolka jeví a jestli je vůbec uvěřitelná.☺

Přeju Vám všem krásné a bohaté Vánoce strávené v rodinném kruhu. Hlavně se moc nepřejezte cukrovím (heh, já mám co povídat).😂 No zkrátka, šťastné a veselé.💖