Se Scottem jsme se vrátili zpět do podzemí Třináctého kraje, kde jsme se začali řídit podle rozvrhu. Podle časového harmonogramu jsem byl ve škole, kde mě taktéž doprovázel můj nejlepší přítel, ačkoliv nemusel. On tu školu totiž prodělal hned ze začátku, zatímco já jsem byl kapitolským vězněm.

Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nezajímalo. Povídalo se převážně o pravé historii Panemu a o tom, co se podle dochovaných reálií pokládá za skutečnou pravdu. Bylo fascinující poslouchat takový nával nových informací, že jsem na dobrou hodinu zapomněl, kde jsem a proč tu jsem. Dokonce jsme se bavili o strategiích bojů, kde zabodovalo několik patnáctiletých dětí. Nejspíš bych se měl cítit zahanben, ale právě naopak. Oni v tom vyrůstali celý život, kdežto my neměli šanci nic takového zjistit. Oni jsou vychováváni jako vojáci, my byli vychováni jako otroci.

Ale zpět do reality. Zrovna vycházíme se Scottem z místnosti, kde výuka proběhla, a kde jsem dostal několik knih, které je potřeba nastudovat pro můj výcvik. Zatím jsem je neotevřel, ale vím, že se asi moc v noci nevyspím, neboť mé zvědavé já se začíná vracet.

Z mého rozjímání mě vyruší Scottův komikátor. Je to taková malá věcička, co vypadá jako hodinky, ale dá se přesto komunikovat. Nejsem zrovna vědec na techniku. To obvykle bývají ve třetím kraji. Já znám jen uhlí.

"Máme se dostavit do místnosti 1328. Je tam Axel, který vyráběl zbraně pro proklamy. Zřejmě ti vyrobil nějakou zbraň," mrkne na mě Scott. Začínám se docela bát. Stačilo, co se mi stalo v lese. Takové šílené přesunutí v čase. Ty zatracené hrůzy z arény se stále vracejí. I když už si myslím, že jsem v pořádku, pokaždé něco přijde. Bojím se dne, kdy mi to vše přeroste přes hlavu a já opravdu nebudu schopný vnímat skutečnou realitu. Že uvidím jen to, co se mi stalo v aréně.

"Kdo je ten Axel?" zeptám se po cestě k výtahu. Opět bloudíme spletitými chodbami, na kterých potkáváme lidi, jenž na mě mohou oči nechat. Ovšem ne v dobrém slova smyslu. Vidím v tom něco, jako je pohrdání.

"Je ze třetího kraje. Účastnil se her deset let před tebou a vyhrál. Nevím, jestli si ho pamatuješ, přece jen se moc v Kapitolském vysílání moc neobjevoval a mentorování mu bylo zakázáno," vypraví Scott, zatímco nastupujeme do výtahu. Snažím se rozpomenout, zda si patuju vítěze devadesátých her. Ovšem marná snaha. Opravdu si nevzpomínám. Ani obličej se mi nevybavuje.

"Jak můžou výherci zakázat mentorování?" zeptám se. Ovšem, vlastně kdyby to tenkrát zakázali mě, vůbec bych nezlobil. Sice bych nepoznal tak dobře Ericu ani Alexe, ale mohl bych se vypořádávat se svými běsy. I když bych se spíš utápěl v žalu ze zabití. Takhle jsem měl jasné priority. Zachránit oba.

"Axel tenkrát vyhodil do povětří boudu v aréně. Háček byl v tom, že ta bouda byla plná kamer, a když tam Axel ty bomby nastražil a utekl, v Kapitolu nefungovalo vysílání celý večer. Kapitolští si stěžovali tvůrcům a ti to předali Argentovi. Jako trest zabili jeho rodiče a z jeho dvou sester udělali avoxky." Nezmůžu se na nic jiného, než tupě zírat do země. Ať už je to jakkoliv, Axel přechtračil Kapitol a to se trestá. Jak tvrdí sám Gerard, nikdo není silnější, než Kapitol. "Axel se potom dozvěděl o Třináctém kraji a když jsi byl ve svých hrách na konci a společně s Derekem jste se chystali sníst ty bobule, pár zvědů ho uneslo sem. Od té doby pomáhá se zbraněmi."

"Ale počkej. Jak jsi nemohli nevšimnout, že jim někdo chybí?" ptám se. Nějak mi to do sebe nezapadá. Nikdo jen tak neutíká. Chápu Liamův útěk. Tam to bylo naplánované a Liam je pokládám za mrtvého, ale jak se někomu takovému, jako je výherce Hladových her, podaří neviditelně uprchnout?

"Všimli si. Ovšem ne dost rychle. Pro celý Panem byla scéna s bobulemi silná. Ve Dvanáctém kraji celé náměstí utichlo. Dokonce i mírotvorci odložili zbraně a sledovali. Tudíž si dokážu představit, že to tak vypadalo i ve Třetím kraji. A když se všichni soustředili na tebe s Derekem, Axel uprchl. Prý to Gerard zjistil týden poté. Věděl přesně, kde se Axel nachází a jelikož nechtěl začít válku, ututlal to tak, že byl Axel zastřelen." Docela fascinující, jak se v Panemu s lidmi manipuluje. Ale nemělo by mě to překvapovat. Ne po tom, čím jsem si prošel.

Výtah se zastaví v úplně spodní části podzemí a my se Scottem procházíme úzkou a pochmurně osvícenou chodbou. Přitisknu ti knihy blíže k tělu. Vybavují se mi čtyři stěny. Dvě plechové, jedna kamenná a jedna skleněná. Připomíná mi to i ta betonová podlaha, od které jde zima. I vlhkost tohoto prostředí ve mně vyvolává svíravý pocit. Všechno to odkazuje na jediné místo. Na mou celu v Kapitolu.

Oba se zastavíme před železnou zdí, která jako by ani nepatřila sem. Vypadá tak uměle, narozdíl od všechno, co tu je.

Zatímco já si prohlížím dveře, Scott vyťukává něco do svého komunikátoru. Zřejmě, že už jsme na místě. Jsem zvědavý, až uvidím Axelovu tvář. Ač se snažím po tom příběhu si vybavit nějaký střípek, nic se mi nevybavuje. Bylo mi tenkrát sedm. Svět jsem moc nevnímal.

Najednou se stěna přesně uprostřed začne rozdělovat. Strop začne pohlcovat horní část stěny a podlaha tu spodní. A z místnosti, na kterou se mi právě naskytl pohled, mi jede mráz po zádech. Vypadá to tu přesně jako ve výcvikovém centru v tělocvičně, kde jsme museli předvádět naše schopnosti a následně jsme za to byli obodování. V takových situacích, jako je tato, bych u sebe potřeboval Dereka. Nevím proč, ale zkrátka všechno tohle s ním mám spojené. Zbraně. Výcvik. Lži. Hladové hry. Ať chci nebo nechci, tohle vše se mi vybavuje při jméně Derek.

"Pojď," vyruší mě Scott, který už stojí uvnitř té obrovské haly. Vejdu dovnitř a mráz mě neopouští. To místo je snad stejně postavené, jako ta tělocvična. Na pravé straně se nachází dlouhý stůl a na něm vyskládané všechny prototypy bojových zbraní, jaké jen znám. Uprostřed je několik terčů, jaké znám také z tělocvičny. Vypadají nově, ačkoliv tu přede mnou musel určitě někdo trénovat. Tohle tu přece nemají jen na okrasu.

Na levé straně haly stojí figuríny, které se až nebezpečně podobají mírotvorcům. Vyvolává to ve mně strach a vztek zároveň. Kdyby bylo možné požívat alkohol, asi bych se zde, po těch zážitcích, co jsem si odvezl z Kapitolu, stal opravdový alkoholik v obrovském měřítku.

A když se otáčím směrem v pravo, kam se vydal Scott, uvidím boční stolek u toho dlouhého stát dvě postavy. Jednu z nich znám a docela mě zahřeje u srdíčka. Je to Alex, který se ovšem zaráží, když mě vidí. A druhou osobou je muž kolem sedmadvaceti, s kudrnatými a černými kadeři. Má hubenou postavu a na očích má brýle. A samozřejmě má šedé oblečení, jako my všichni.

Vydám se tedy za Scottem je společně pozdravit a zeptat se, co po nás chtěli. Přesto si neodpustím rozhlížení se. Ta hala je opravdu obrovská a plná techniky, zbraní a trénovacích pomůcek. Vyruší mě až celkem pisklavý hlas kudrnatého mládence.

"Stilesi, konečně mám tu čest tě poznat osobně," usmívá se a dává ruku před sebou. Instinktivně si v hlavě snažím ten obličej vybavit, ale nedaří se mi to. Zdvořile tedy podám ruku a děkuji mu. Nevím, co mu mám na to povědět. Jsem tu už sice nějakou dobu, ale nějak mě toto místo stále překvapuje. Jak je vybudované, moderní a plné techniky.

"Co pro nás máš?" zeptá se Scott s úsměvem. Zpozorním a sleduji Axela, který už zase něco vyťukává do svého laptopu, kolem kterého má neskutečný nepořádek.

"Pro tebe Scotte bohužel nic. Vzhledem k tomu, že se Monroeová dozvěděla, že jsi dnes celý den se Stilesem, rozhodla se, abych zavolal i tebe a Alexe." Proč Alexe? Ví snad, co se mezi náma dvěma děje? Koutkem oka se nepozorovaně podívám na chlapce s blonďatými kadeři. Ten je napjatý, jako struna a čeká na vysvětlení. "No, vzhledem k tomu, že Derek i Erica jsou v nemocnici, budete muset se Stilesem natáčet poslední proklamu vy dva." Aha, tak je to. Proklama.

Axel přejde k tomu dlouhému stolu a začne probírat zbraně. Od seker, přes kuše, luky se šípy, oštěpy, po zbraně, jaké jsme viděli u mírotvorců. Možná ty by mi sedly místo oštěpů. Kudrnatý mladík si začne kousat nehet na ukazovácku. Nejspíš přemýšlí.

Já mezitím nepatrně pokukuji po Alexovi, který se na mě zatím podíval jen jednou. Je naštvaný? Nedivil bych se mu. Připadám si teď jako Derek. Zahrávám si s jeho city. Nejsem o nic lepší, než Derek.

"Už to mám," vykřikne najednou Axel, čímž mě naprosto poleká. A nejsem sám, i Scott se tváří vyděšeně a Alex celý zčervenal. "Podle tvých her usuzuji, že ti to jde nejlépe s oštěpem. Je to tak?" zeptá se. Co mu mám odpovědět? Že jsem magor, co když se snaží zabít koroptev, vybaví se mu, jak zabil své soupeře? Nebo že jsem psychicky labilní jedinec, který se stejně chystá brzy zemřít? Co mu mám sakra říct?

"Tenhle pohled znám," vysloví najednou potichu Axel. Jeho hnědé oči mě přes ty brýle propalují tak, jako by mi viděl až do žaludku. Ví, že jsem zpanikařil. Podle pohledů jeho i Scotta to museli poznat všichni. Že jsem zkrátka neodpověděl hned. Nechtěl jsem snad překonat ty hrůzy z her? K tomu ovšem patří i oštěp Stilesi!

"Jaký pohled?" zeptám se. Snažím se to zahrát tak, aby alespoň Axel s Alexem nic nepoznali. I když, jak můžu přechytračit a obelstít je dva, když zažili stejné hrůzy jako já?

"Ten pohled, kdy si říkáš, že tu zbraň už nepoužiješ. Ten pohled, kdy si vybavíš oběti, které zahynuli kvůli té zbrani," odpoví a já žasnu. Nejsem jediný, kdo to takhle má. Jistěže ne. I on byl v hrách. I on zažil ty hrůzy. I jeho duše se rozpoltila. Stejně jako ta moje.

Zachytím pohled Scotta. Ten jediný neví, jaké to je vzít někomu život takhle zblízka. Jaké je to být ve střehu pořád v aréně se zabijáckými dětmi, muty a dalšími věcmi. Přesto v jeho pohledu vidím pochopení. I on zabil. Sice ne tak zblízka, ale i on vzal někomu život.

Sklopím tedy hlavu na znamení, že to přesně vystihl. Nemá cenu zapírat. A v tomhle stavu si ani netrumfnu zapírat před někým, kdo mi rozumí naprosto skvěle ohledně tohohle všeho. Jediné, co nás všechny pohání, je pomsta.

"Něcio ti povím," začne Axel a pomalu přejde ke mně. Nevím proč, ale instiktivně udělám krok dozadu. Už jsem tak paranoidní, že se bojím úplně všeho a každého. Jen svých nejbližších se nebojím. Mám u nich jistotu, že by se mě nepokusili zabít nebo tak něco. "Měl jsem to stejně jako ty. Bál jsem se jen na nějakou zbraň podívat. A pak přišel zlom. Musel jsem tohle všechno, ten strach zahnat pryč, abych se mohl postavit na nohy. Zůstal jsem sám, stejně jako ty. A to mi dodalo potřebnou kuráž postavit se svému strachu. Musíš být silný a ukázat nepříteli, že tě nedokáže zlomit."

Má pravdu. Nesmím před nimi ukázat, že mě zlomili. A navíc, co se týče oštěpu, měl bych si ho spojovat s otcem. Měl bych si připomínat, že to on mě naučil s tou zbraní zacházet. On mě naučil tomu, jak je příroda krásná, jak moc si mám vážit toho, že si umím najít potravu. Musím dát Axelovi za pravdu a postavit se svému největšímu strachu. Musím poslat všechny ty mrtvé, které jsem zabil, někam do hlubin své duše. Stejně se tam na konci mé cesty nakonec všichni potkáme.

"Dobrá. Umím to s oštěpem." Můj nakřáplý hlas nezní vůbec věrohodně. Nejradši bych si za to nafackoval.

"Umíš? To je slabé slovo. Měli jste ho vídat na lovu u nás ve Dvanáctce. Sám jeho táta byl naprosto skvělý lovec a všechnu tu nauku předal právě jemu. Být tak dobrý jako on, nikdy bychom nehladověli," přidává se i Scott do debaty. Nikdy jsem nevěděl, co si o tom lovení Scott vlastně myslí a jak se vlastně cítí. Myslím, že teď jsem dostal uspokojivou odpověď.

"Super, protože tu mám několik vychytávek. Sami kluci ti můžou povyprávět o svých zbraních, které jsem pro ně vymyslel. Prezidentka sice říkala, že vaše skupina by neměla mít bojové zbraně takového rozměru, ale já obešel pravidla. A to samé jsem udělal s tvými zbraněmi. Chceš je vidět?"

Každou minutou se mi Axel zdá mnohem sympatičtější. Myslím, že si s tímhle chlápkem budu ještě rozumět.

"Samozřejmě, že chci," vyhrknu silným a neoblomným hlasem. Zničehonic, jako by se ztratil ten ztrápený kluk, kterým jsem byl ještě před minutou. Tohle je poslední nový začátek, který prožiji. Musím všechny strachy pohřbít hluboko, abych tuhle misi splnil. Musím se vzchopit a zabít Gerarda Argenta.

"Skvěle, tak pojď za mnou."

***
Tak další kapitola Hunger Games je na světě. Vím, že se ani v téhle nic moc neděje, ale potřebovala jsem ji napsat, protože od téhle kapitoly přijde ten zapálený Stiles, na kterého tak všichni netrpělivě čekáme. Neříkám, že nebude mít své slabé chvíle, ale bude jich o mnoho méně, než doteď. Snad jste si kapitolu užili.☺

A co říkáte? Jak to bude pokračovat dál? Povolí prezidentka Stilesovi, aby se vydal na dobytí Kapitolu? A co Derek, jak ten bude reagovat na bojového Stilese? Můžu vám prozradit, že se Derek vrátí už příště a pokud to vyjde, bude mít společnou scénu i náš milostný trojúhelník. Chtěla bych znát váš názor, protože si myslím, že tahle povídka ztrácí na kvalitě, což mě celkem mrzí. Ta dlouhá pauza, kterou jsem od HG měla, mě připravila o múzu.😐

Chci vám poděkovat za vaši podporu a trpělivost. A snad se potkáme u další kapitolky, která vás snad nebude nudit tak, jako tyhle podlední dvě. Zatím vám přeju krásný víkend. ☺

PS: Omlouvám se za chyby.😣