Je to jako rána bleskem přímo doprostřed hrudi. Nezmohu se na nic víc, než jen tupě zírat na toho chlapce, jež před rokem a půl byl součástí stého ročníku Hladových her. Všude zeje prázdnota a v ní se nachází Liam Dunbar z prvního kraje. Ten Liam Dunbar, jehož fotka tehdy v aréně oznámila, že je po smrti. Jenže on tu stojí ve dveřích, oznamuje nám, že Dereka postřelili a je živý.

Zkouším zavřít oči a znovu je otevřít. Pro případ, že například spím. Jenže vše se zdá jako skutečné, a když oči znovu otevřu, ten chlapec tam opravdu stojí. Živý a zdravý. Začínám si myslet, že jsem se už zbláznil. Je skutečný? Je to opravdu on? Žije? Nemám halucinace? Začíná se mi ztěžka dýchat. Prohlubuje se to natolik, že nedokážu popadnout dech.

Vymrštím se ze sedu a začnu lapat po dechu. Nicota se opět změní v místnost, kde jsem ještě před pár vteřinami seděl. Oči všech se upírají na mě, ale jediné, na co se dokážu soustředit, je to, jak špatně se mi dýchá. Opřu se o stůl a snažím se nasát co nejvíce vzduchu do svých plic, ale nejde to, nedokážu to.

Z očí mi začnou kanout slzy a já ze všech sil zvednu hlavu a otočím ji. Stále tam stojí. Chlapec s nevinnou tváří, který na mě upřeně hledí. Jak je to možné? Jsem ještě v Kapitolu? Mučí mě nějakým způsobem?

"Není - to - skutečné," přerývaně vydechnu tato slova, načež si dlaně položím na spánky a svezu se na zem. Slyším, jak někdo křičí. Z plna hrdla křičí Derekovo jméno. Možná jsem to já. Nevím. Zavřu oči, abych všechno vypustil. Stále se snažím se zplna nadechnout, ale nejde to.

Pak mě někdo chytí za paži, a než se stačím porozhlédnout po místnosti, zmocní se mě neviditelné ruce temnoty, která mě opět stahuje sebou. Co se to stalo? Přicházím už k sobě? Třeba mi v Kapitolu dali tak silnou dávku sršáního jedu, že jsem zaspal na takovou dobu a zdálo se mi, že nás vysvobodili.

Před sebou stále vidím Liamovu tvář, kterou vzápětí nahrazuje Derekova. Liam řekl, že ho postřelili. Je to pravda? Je vůbec něco z toho pravda? Cítím se jako blázen. Úplný blázen. Byl to všechno jen sen? A pokud ano, jsou mí rodiče ještě naživu? Je Derek ještě naživu?

Mám plnou hlavu otázek, na které neznám odpověď. Jediné ale vím jistě, Liam není naživu. Liam zemřel. Dělo a fotografie na nebi v aréně to jasně dokázali. Roztrhali ho mutí vlci. Tak stejně jako chtěli roztrhat mě a Dereka. Vždyť i na Turné vítězů jeho rodina plakala. Ano, Liam je mrtvý.

Po několika hodinách se konečně dostávám z temnoty. Cítím, jak mé záda leží na něčem měkkém. Opět slyším, jak něco pípá u mé hlavy. Jak jsou mé ruce na něčem napíchnuté. Že by nás opravdu vysvobodili a já se doopravdy probouzel až teď?

Pomalu otevírám oči se strachem. Nechápu nic z toho, co se se mnou děje. Přesto to ale musím zjistit. Přemlouvám se k tomu, abych oči neotevřel hned a nevyletěl z kůže. Pomalu přivykám ostrému světlu ze zářivky, která je nade mnou. Tělo mám jako v jednom ohni a všechno mě bolí. Nic se ale nevyrovná bolesti hlavy. Je to, jako by mě do ní někdo mlátil celou noc.

"Stilesi?" uslyším velice známý hlas, při kterém mě zahřeje u srdce. Ozývá se z pravé strany, a tak opatrně otáčím hlavu tím směrem, odkud se ozývá.

Srdce se mi rozbuší tisickrát rychleji, když nespatřím jen ji. Mám pocit, jako by se moje noční můry stávaly skutečností. Erica totiž sedí hned vedle toho chlapce s dětskou tváří. Na sucho polknu ze strachu, že jsem se úplně zbláznil. Dech se mi zrychlí tak, že nestíhám vstřebávat veškerý kyslík, který se mi snaží prodrat do plic. Jak je možné, že tu zase je?

"Stilesi, poslouchej," vysloví chlapec. Z očí mi začnou řinout slzy, když se mi do hlavy prodere vzpomínka na arénu. Na to všechno, co jsem tam zažil. Jak se všechny ty dny proměnily v noční můru, která mě straší den ode dne víc. Proměnila se snad už ve skutečnost? Nedivil bych se. Stal se ze mě blázen. Jsem si tím jistý. Teď už na sto procent.

"Erico?" Jediný způsob, jak zjistit, jestli tu ten chlapec opravdu je, je se zeptat osoby, u které jsem si jistý, že je živá a poměrně zdravá. Jenže...Jak si mohu být jistý, že i ona je skutečná? Jak si mohu být jistý, že je někdo skutečný? Jak můžu být přesvědčen, že já jsem skutečný? Moc otázek. Zase moc otázek.

"Je tu. Vidím ho," odpoví dívka a ustaraně chytne mou pravou ruku do svých dlaní. Pevně ji sevře. Nejspíš má zázračné účinky, protože se začínám cítit klidněji. Stále se ale nedokážu podívat na toho chlapce. Až moc mi připomíná, co všechno se stalo a čeho jsem se stal součástí. On mohl být klidně jednou z dalších mých obětí. Klidně jsem ho tenkrát mohl zabít a připsat si ho na seznam.

"Stilesi, musíš si vyslechnout, jak to v té aréně bylo," promluví znovu Liam. Jeho hlas zní tak nevinně. Tak jemně. Na člověka, který se mě u rohu hojnosti snažil zabít, se chová jako bychom byli staří známí. Jenže jemu to dávat za vinu nemohu. To Gerard. Všechno on. "Už od začátku her mi šlo o jedno, dostat tě do bezpečí." Jak jako do bezpečí? Vždyť se po mě oháněl u rohu hojnosti. Vždyť mě chtěl zabít. "Pamatuješ u toho rohu, jak jsme tam dorazili skoro nastejno?" zeptá se jemně. Vypadá to, jako by se bál, že mi to všechno znovu připomene. Kdyby jen tak věděl, že to mám všechno v živé paměti.

Nepatrně kývnu hlavou, ale stále odmítám se mu podívat na obličej, a proto se soustředím na Eričinu přítomnost a na to, jak je její stisk bezpečný. Ať už je tohle iluze nebo ne, ten stisk cítím. A cítím i to, jak ze mě všechno opadá. Všechen ten strach. Ten zatracený strach z věcí, kterým nerozumím. A možná ani rozumět nechci.

"Šlo mi tenkrát o to, abych zařídil, aby sis mohl z rohu vzít, co chceš. Měl jsem sloužit jako odrážeč protivníků, kteří se tě pokusí zabít, jenže ty ses po mě začal ohánět tím oštěpem. Trefil si Thea do hlavy a já se jen tak tak vyhýbal a pak už jsem jen viděl, jak běžíš pryč," začne vyprávět a moje útroby se z toho všeho stáhnout. Dodnes jsem nevěděl, že to byl Theo, koho jsem uhodil u rohu hojnosti. Ale proč by mi Liam pomáhal? To nedává smysl.

"Proč bys mi měl pomáhat?" Můj hlas zní ještě hůř, než před tím. Je zastřený obavami a šíleným strachem, který se pomalu zase prodírá do mých útrob při myšlenkách na arénu.

"Poslouchej, já pro Třináctý kraj pracoval na dálku. Společně s mou rodinou jsme jedni z nejvlivnějších v Prvním kraji, a tak by nás nikdo nepodezříval. Když tenkrát spatřili všichni tvou vlkodlačí brož, stal ses symbolem. Víš, před sto lety, když propukla ta neúspěšná revoluce, se stal symbolem chlapec. Chlapec s broží vlka. Před hrami měl vlk žluté oči, po nich modré. Je to něco, co si dodnes nikdo nedokáže vysvětlit. Ale ten vlk byl znamení a stejné znamení má i v tvém případě. Vyburcoval národ připomenout si, jak byli vraždeni nevinní," vysvětluje zastřeným hlasem. Neudržím se a podívám se do jeho dětských tváří. Ta psí kukadla upírá někam za mě a na jeho tváři poznávám, že je z našeho setkání stejně nervózní, jako já. "Takže, když ses objevil v Kapitolu a měl na sobě tu brož, moje rodina upozornila Monroevou, aby tě sledovali. Já potom, od jedné z mých vizážistek, která pomohla Chrisovi v útěku z vězení, dostal echo, že tě mám za každou cenu ochraňovat, ale nesmí to být nápadné. A tak jsem tebe i Dereka probodával pohledem. Ovšem šlo o to, abych nebudil podezření a zůstal v utajení. V aréně jsem tě ovšem hned ztratil," zasekne se a pohlédne mi do tváří. V jeho očích rozeznávám stejnou bolest, jako u každého, kdo byl v aréně. Normální člověk to nikdy nepozná, ale člověk, který vzal někomu jinému život, pozná, kdo to zažil stejně. A čí duše je tím rozpolcena na milion kousků.

"Ale jak...jak to, že tu jsi?" zeptám se rozklepaným hlasem. Stále mu koukám do očí. Jako by mě jimi hypnotizoval.

"No, když jsem tě několik dní nemohl najít, vydal jsem se alespoň po nějakých stopách. Jednoho dne jsem spatřil Dereka u potoka, jak nabírá vodu. Do dvou lahví. A lovil zvěř pro více než jednoho člověka. Došlo mi, že jste se našli. Můj úděl v aréně skončil, protože jsem si byl jistý, že tě Derek ochrání a oba se dostanete do bezpečí. Od vizážistky, která o všem věděla, jsem v té místnosti, odkud nás posílali do arény, dostal něco, jako malou tubičku s dvěma bylinkami. Byly geneticky upravené a jejich smrtící účinky nepůsobili navždy. V moment, kdy jsem si je chtěl vzít nenápadně, aby mě nikdo neviděl, jsem zaslechl řev a výstřel z děla. Věděl jsem, že přišla moje chvíle a obě bylinky jsem si nacpal do pusy a spolkl je. Fungovaly ihned. Potom jsem se probudil ve vznášedle, které mě přepravilo do Třináctého kraje."

Snažím se přijít na to, zda se mě jen nesnaží nějak zmást, ovšem když si přehrávám tu potyčku u rohu hojnosti, opravdu to nevypadalo, jako by šel po mně. Spíš se s tím nožem, co držel, koukal za mě. To by znamenalo, že mě chtěl opravdu tenkrát ochránit. Nebo to měl alespoň nařízené. Vše to do sebe začíná zapadat a já si začínám uvědomovat jistou věc - nebyl jsem jen pěšák ve hře, to já tohle celé šílenství odstartoval. V den Sklizně, když jsem od Melissy přebral tu brož, se ze mě stal hlavní aktér.

"Když pak v aréně vytáhl Derek ty bobule a postavil se Kapitolu, stal se tváří tohohle všeho," obsáhne místnost rukama, ovšem já vím, že má na mysli revoluci, která je v plném proudu. "Prezidentka byla rozhodnuta zachránit tebe a Alexe, ale Plutarch jí to rozmluvil. Potřeboval pro svou show hlavně Dereka, protože má něco, co ty nemáš."

Co by mohl mít Derek a já ne? Teď má rozum, který mě chybí. Má svaly, dokáže uvažovat logicky, je chytrý, bystrý. Je zapálený pro věc. Přesto Liam naznačil, že má jen jednu věc, co já nemám. Věc, kterou má zničená osobnost, jestli ještě nějakou vůbec mám, postrádá.

"Co má Derek a Stiles ne?" předběhne mě Erica v dotazování. Věnuji jí pohled. Ona ten svůj upírá na Liama, který kouká pro změnu do země a mne si prsty na rukou. Je hodně nervózní a vykolejený z toho všeho. Nedivím se mu.

"Derek má v sobě bojovnost, kterou prý Stiles postrádá." Bojovnost. To slovo mi zní v hlavě, jako bubnování. Chybí mi bojovnost. To kvůli téhle vlastnosti se rozhodli, že zachrání Dereka. Nezazlívám to Derekovi, ten za nic nemůže. O ničem nevěděl stejně tak, jako já. Oba jsme v tu chvíli byli loutkami ve hře. Pěšáky na bitevním poli. Figurkami Třináctého kraje.

"A proč vysvobodili...Alexe?" položí další dotaz Erica a já zbystřím. Také by mě zajímalo, proč byl Alex pro ně tak důležitý. Pokud řeknou, že Erica nemá žádnou bojovnost, tak jsou asi slepí. Samozřejmě, že teď už z Ericy všechna bojovnost vyprchala, ale kdyby ji zachránili, jistě by teď lítala po Třináctém kraji a burcovala vojáky, aby vyrazili do Kapitolu pro hlavu Gerarda Argenta.

"Alex byl důležitý pro to, aby oznámil Panemu, že Argent nechal zabít tisíce malých dětí ve Dvanáctém kraji. Že," zasekne se a jeho pohled směřuje přímo do mých očí. "Že nechal vyvraždit rodinu Stilinských. A že vy dva jste v zajetí Kapitolu." Při zmíňce o mých rodičích se něco sevře tak pevně, že malou chvíli nemohu popadnout ani dech. Je to, jako by si někdo řekl: Tak a teď nebudeš dýchat!

Nakonec se mi ale přece jen podaří vzpamatovat, ovšem vzedme se ve mně vztek. Silný vztek. Hlavou mi opět proběhne myšlenka, že musím zabít Gerarda já. Nikdo jiný. Trpěla velká spousta lidí, ale já chci být ten, kdo tuhle tyranii ukončí. Kdo dopomůže k tomu, aby vznikl nový svět. Lepší svět. Bez Hladových her.

Nestojím o slávu či bohatství. Jde mi jen o jednu věc. Chci pomstít smrt mých rodičům. Chci dokázat, že jejich smrt nebyla marná. A že ani moje smrt nebude marná.

"Ještě něco byste měli vědět," ozve se znenadání Liam. Ucítím panický strach a stisknu Erice ruku tak, jak nejvíce ve svém stavu mohu. I Erica je napjatá a její stisk rapidně zesílil. Srdce mi buší na hruď nepřetržitě bez jakékoliv sekundové přestávky. Zdá se to jako věčnost, než z něho ten další fakt vypadne. "Derek má prostřelenou nějakou tkáň u srdce. Málem by zemřel, kdyby ho včas záchranáři nerozřezali. Tkáň byla nahrazena budíkem, ale ani tak Derek nemá vyhráno..."

***
Vyvěste prapory a pusťte hymnu, protože je tady další kapča Hunger Games. Nejsem s ní spokojená, ale lépe už to nevymyslím, každopádně doufám, že se vám líbí.☺

Chci se vám moc omluvit za to, jak dlouho čekáte na nové kapitoly. Řeknu vám, že i já sama jsem kolabovala bez psaní Hunger Games či Doppelgängers, ale znáte to, nová škola, nové prostředí, noví lidé a spousta spousta spousta práce. Cítím se jako nafouknutá bublina, co za chvíli praskne. Tudíž se vám omlouvám za mou neaktivitu a posnažím se zlepšit a přidávat kapitoly alespoň několikrát za měsíc.

A co jinak říkáte na průběh téhle kapitoly? Dostali jste odpovědi na vaše otázky? Scéna s Liamem měla být původně úplně jiná a Liam měl být také úplně jiný, ale co už. Myslím, že tahle varianta mi do nakonec do karet bude hrát víc.☺

Kapitolku věnuji čtenářce CreepyGirlCZ. Vidíš, nezapoměla jsem na tebe a jsi tu taky za všechny tvé komentáře a hvězdičky. Moc ti děkuji za podporu.❤

A i vám moc děkuji a jsem ráda, že tu jste stále se mnou a nezanevřeli jste nad mými příběhy. Moc vám všem děkuji, jste skvělí!💖💖