Uběhly tři úmorné dny plné přemýšlení o tom, co mi navrhl Chris Argent. Chtěl jsem se o tom poradit s Ericou, ale Prim to zakázala. Prý jestě nejsem dostatečně silný na to, abych mohl courat po chodbách nemocnice. Nerada by si mě prý vzala na triko.

Během té doby se u mě vystřídalo opět plno osob. První, kdo přišel ihned po tom, co se dozvěděli, že už je můj zdravotní stav lepší, byla Lydie. Plakala. Doslova plakala. Vypadala ještě hůř, než když jsem jí tu poprvé viděl, ale když jsem na ni promluvil, její smutnou grimasu v obličeji nahradil nefalšovaný úsměv a radostné jiskřičky v očích. Povídala mi o tom, jak na mě celou tu dobu myslela. Jak byla naprosto zdrcená, když se dozvěděla, že rebelům docházel čas a mě s Ericou museli nechat tam, kde jsme byli.

Poté se přišli podívat i ostatní, ale mám v hlavě takovou změť informací, že i teď to nedokáži přirovnat do jednotlivé škatulky v mém mozku. Ale přece jen si pamatuji jednu zásadní věc, kterou mi sdělil Alex, když se na mě přišel podívat.

Do pokoje, jako další osoba v řadě, vstoupí chlapec s plavými vlasy a stále stejně smutným pohledem. Nedivím se. Zatímco já se lepším, Erica stále mlčí a kouká do stropu. S nikým nemluví a já opravdu usuzuji, že čeká na mě. Na to, až mě uvidí. Pak ji třeba dodám patřičnou sílu, aby bojovala.

Alex si sedne na židli a chvíli na mě kouká. Nic neříká, jen pozoruje mou tvář. Ty oči, které byly kdysi čistě modré a prozrazovaly toho o Alexovi spoustu, jsou teď úplně uzamčené. Jeho pohled mi nic neříká. Nenávidí mě za to, že já se lepším, zatímco Erica je na tom stále stejně špatně? Nedivil bych se mu. Takhle skončila jen kvůli mně a Derekovi.

"Něco jsem pochopil," vyřkne po dlouhé době ticha, které mezi námi panovalo. Jeho hlas je mnohem hlubší, než byl posledně a také bez jakéhokoliv náznaku emoce. "Je asi pošetilé myslet na lásku, když jsme v takovéhle situaci, ale přesto mám potřebu tě o něčem ujistit."

V hlavě si vybavím okamžiky s Alexem ve výcvikovém centru a ve vlaku. Už tehdy vysílal jasné náznaky toho, co ke mně cítí. Tehdy na té střeše to dal jasně najevo, jen já si to nechtěl přiznat. Byl jsem sobecký a myslel na to, jak to ovlivní mě. Až později jsem si uvědomil, že to ovlivňuje hlavně Alexe. Tehdy, když jsem se ho na to zeptal a on mi popravdě odpověděl, jsem si všechno uvědomil.

"Co mi potřebuješ říct?" zeptám se ho provinile. Stále se cítím vinný za to, že je do mě zamilovaný. Tedy jestli ještě je.

"Jedná se o Dereka a o tebe," vysloví a mě při zmíňce o Derekovi zamrazí. Co k Derekovi vlastně ještě cítím. Jedna moje část ho stále obdivuje za to, co pro mě v hrách udělal. Že přese všechno mě nechal žít. Jedná má část se ho snaží nenávidět, ale moc se jí to nedaří, ačkoliv by k tomu měla spoustu důvodů. A další má část je vlastně zmatená. Mé srdce je zmatené. Do téhle doby jsem měl od téhle otázky pokoj, ale Alex mi to připoměl.

"Víš Alexi, co se týče mě a Dereka -"

"Prosím, jen poslouchej," přeruší mě načež se na židli předkloní a lokty se opře o svá kolena, zatímco spojí své dlaně a položí si na ně bradu. Vypadá teď jako jeden z mála ochočených psů u nás v kraji. V tom kraji, ze kterého zbyl jen popel. Nic víc.

"Když se Derek dozvěděl, že jsi zůstal v Kapitolu, vyváděl. Tak hrozně moc, že skončil přesně tak, jako ty. Odmítal jíst, odmítal brát prášky, odmítal s kýmkoliv mluvit. Mnoho lidí se mu snažilo domluvit, aby se vzchopil, ale on ne a ne. Ze spaní křičel tvoje jméno a dokonce i brečel. Říkal jsem si, že toho kluka nikdy neuvidím brečet, ale on doopravdy plakal."

Poslouchám každé jeho slovo. Vypráví to, jako nějaký příběh. Používá i tu správnou intonaci. Nemusí přemýšlet nad slovy, prostě je jen ze sebe ladně dostává. Zůstala mu ta vlastnost. I přes všechnu tu bolest a ztrátu se mu povedlo si zanechat vlastnost, jež jsem jednou měl i já.

"Pak jsem za ním zašel já. Nevím, co to do mě tenkrát vjelo, ale potřeboval jsem někoho a vzhledem k tomu, že Lydia, Malia a dokonce i Peeta se schovávali a jen zřídkakdy jsem je viděl, jedinou možností byl Derek." Uvolní své ruce ze sevření, načež se opře o židli. Jeho oči však zůstávají přišpendleny na mně. "Vypravěl jsem mu o Erice. O tom, jak mi moc chybí. O tom, jak tu nemám nikoho. A o tom, jak moc ho v tuhle situaci chápu. Řekl jsem mu i to, že jsem se do tebe skutečně zamiloval. Vím, že mě neměl rád právě kvůli tomu. Že o tom věděl."

Z paměti mi vyskočí vzpomínka na poslední noc ve výcvikovém centru. Těsně před tím, než jsem šel spát jsme se pohádali. Kvůli natvrdlosti Dereka. Kvůli Alexově zamilovanosti a kvůli polibku, který mi věnoval. A pak jsem mu vykřičel do obličeje, že jsem Thea zabil kvůli němu...

"Překvapilo mě, když se na mě otočil, přesně jako ty před pár dny, a promluvil na mě. Řekl, že jste se pohádali. Kvůli tomu, co jsem řekl Erice v hrách. Že jsem tě políbil. Zaskočil mě tón, jakým to řekl. Nemluvil naštvaně, nýbrž lítostivě. A pak mluvil o tom, co jsi mu řekl o tom polibku. Že jsi ten polibek přirovnal k tomu, který si dal jako poslední Derekovi v aréně."

Nemluvil zlostně ani arogantně. Nechoval se tak, jak by ostatní předpokládali, že by se choval. Neumím si představit rozhovor mezi těmito dvěma. A přesto vím, že to, co mi tu Alex říká, je pravda.

"Řekl mi, že od té doby, co přišel o tátu, svou dívku i sestru, nedokáže milovat. Ne takovým způsobem, jakým dokážu já či ty. Přesto ale pro něj znamenáš hodně. Znamenáš pro něj mnohem víc, než jen hodně. A on tě musel ztratit, aby si to uvědomil," vysloví naprosto klidně. Z jeho hlasu neslyším žádnou bolest. "A já si uvědomil jednu věc," vyřkne následovně, načež se odmlčí. Naskočí mi husí kůže a čekám, co řekne. "Nemohu se mezi vás stavět. Ať už Derek jakkoliv říká, že nemůže milovat, opravdu tě miluje. Tak moc, že se zhroutil. Tak moc, že pomalu tři týdny s nikým nemluvil, nejedl, skoro ani nespal. Proto ti chci říct, že on je ten pravý. Ne já."

S tím také odešel a nechal mě napospas myšlenkám. Těm o mně a Alexovi. O mně a Derekovi. Nemůžu ani teď popřít, že by se mi nezamlouvali oba, ale copak si mohu vybrat? To nejde. Nejlepší bude, když na všechno zapomenu. Alespoň do té doby, než tohle všechno skončí. Třeba nakonec přeci jen zemřu. A pak už nebude žádný Derek či Alex. Už budu jen já a má svoboda.

Sedím na své posteli v šedém triku, šedých kalhotech a černých těžkých botech. Obvyklé oblečení pro obyvatele Třináctého kraje.

Do pokoje vstoupí s úsměvem Prim, ale není sama a mé oči mi mohou vypadnout z dulků. Stojí s ní ve dveřích Erica. Mám snad halucinace? Zase? Vždyť Prim a ostatní doktoři říkali, že už po něm v krvi není ani stopa. Ani kapička.

Stoupnu si a promnu si oči, mezitím, co se Erica rozeběhne a skočí po mě. Její náraz je tak silný, že jsem ho sotva ustál. Přesto ji obejmu tak silně, abych se přesvědčil, že je tu. Že je tu opravdu živá a zdravá. Zdravá tedy podle možností. Už nikdo z nás nebude zdravý. Nikdy.

"Stilesi," vydechne mi ucha. Slyším v jejím hlase úlevu a moje srdce pociťuje radost. Téměř celý týden jsme se neviděli. Celý týden trvalo, než jsme se stačili dát alespoň trochu dokupy, i když jsme stále vyhublí a tváře máme oba propadlé.

Stojíme v objetí už více jak deset minut. Nejkrásnějších deset minut po dlouhé době. Poznal jsem, že mě má skutečně ráda.

"Nechci vás nijak vyrušovat, ale na rozhovory a ptaní se bude čas potom. Teď si vás žádá prezidentka a Plutarch Heavensbee," vysloví Prim a já se zarazím. Očividně i Erica, která mě stále jednou rukou drží kolem pasu a pomalu se otáčí. Jak do tohohle všeho patří Plutarch Heavensbee? Poslal ho snad Argent, aby vyjednával o míru tím, že nás dají opět do spárů Kapitolu? Všechno se ve mně zastaví. Jen mysl mi pokládá stále více a více otázek.

"Plutarch - ja - jako ten tvůrce her?" přetne to ticho Eričin nakřáplý a vyděšený hlas. Cítím, jak její stisk kolem mého pasu sílí. Bojí se. Přesně jako já.

"Ano, ale on," odmlčí se Prim a neví, jak najít správná slova. "Zkrátka pojďte, čekají na vás. Oni už vám to nějak vysvětlí." S tím se také odebere pryč a my se na sebe s Ericou naposledy podíváme, než se oba vydáme za ní. Bojím se tak, jako ještě nikdy v životě. Jestli mají v plánu nás vydat Kapitolu, na místě zabiju nejdřív Ericu a potom sebe. Nikdo mě ani ji už nikdy nepošle zpět. Bude to jen tehdy, až pojedeme dobýt Kapitol a zabít Gerarda Argenta. Toho, který to má vše na svědomí.

***

Prim nás provedla různými spletitými chodbami, jeli jsme dokonce i výtahem. Ovšem ne takovým, jako mají v Kapitolu. Tenhle je o hodně primitivnější. Ovšem zase umí jezdit i do stran, s čímž by si mnozí Kapitolané nevěděli rady. Přesto na mě ale celý Třináctý kraj působí dost pochmurně. Chodby jsou osvětleny jen matnými zařivkami, které dávají té pochmurnosti asi největší ingredienci. A také fakt, že jsme pod zemí.

Nakonec nás dovede dlouhou chodbou až k jedněm dveřím, na kterých stojí nápis Pracovna prezidentky. Před dveřmi, z každé strany, stojí něco jako stráže. Mají na sobě podobnou černou kombinézu, jakou měl Chris Argent, když mě přišel navštívit do nemocnice.

Prim jen pokyne hlavou, načež zaklepe na dveře. Klepání se rozlehne po celé chodbě, až mi to zkrátka nedá a porozhlédnu se kolem sebe. Zní to, jako kdyby se nějací lidé domluvili, že budou klepat na všechny dveře v chodbě po sobě.

Zevnitř se ozve jen tlumené dále a Prim vstoupí. Avšak já i Erica zůstáváme stát přede dveřmi a díváme se jeden druhému do očí. V jejích oříškově hnědých očích, které překrývá občasná šeď, se zračí neskutečný strach. A stejný strach cítím i já. Proto mi to nedá a chytím ji pevně za ruku. Abych ji dodal odvahy. Musím být já ten statečnější z nás dvou. Je to přece jen moje vina.

"Přivedla jsem pana Stilinského se slečnou Reyesovou," vyřkne Prim. Koukám, že si tu na formálnosti jistě hodně potrpí. Slušné kývnutí hlavy, když někoho potkáte, omluva za každou byť jen malinkatou věc, kterou provedete, či oslovování. Zřejmě tu mají přísná pravidla, která se musí dodržovat. O tom také vypovídá i to oblečení. Všichni mají na sobě to samé. Tedy až na pracovníky nemocnice a stráž.

"Pošlete je dál," ozve se hlas, který už jsem jednou slyšel. Ucítím ještě větší strach. Ten hlas patří Plutarchu Heavensbeenovi, hlavnímu tvůrci her, který pomáhal připravovat arénu pro splátce z posledních Hladových her. Pokud já teď cítím strach i vztek, co musí cítit Erica? Přesto ale uzamknula všechny emoce a vztyčila hlavu. Snaží se být opět silná. A přesně takový bych měl být i já.

Ruku v ruce proto vejdeme do prostorné místnosti, načež kolem nás proklouzne Prim a zavře při svém odchodu dveře. Nachází se zde velký projektor na pravé zdi. Celou místnost zabírá dlouhý stůl, který je obklopený obyčejnými modrými židlemi. Je jich tu snad třicet. Celá místnost působí ještě mnohem pochmurněji, než chodby.

A za stolem, přesně v prostředních židlích na pravé straně zády k projektoru, sedí dvě osoby. Jednou z nich je muž okolo čtyřiceti s panděrem, našedivělými vlasy, které kontrastují s jeho tmavým obočím. Plutarch Heavensbee. A vedle něj, po levé straně, sedí žena, kterou vidím poprvé v životě. Má krátké, černé a kudrnaté vlasy, které ji nesahají ani po ramena. Je hodně tmavá a působí velice mladě. Podle těla usuzuji, že je i velice hubená. Tedy, pořád je víc při těle, než já s Ericou, ale stejně. Narozdíl od Plutarcha se na nás nekouká. Hypnotizuje nějaká lejstra na stole.

Stále držím Ericu za ruku. Nehodlám ji pustit. Ne teď, když je tu ten odporný had, co se hřál v srdci Panemu celý život. A navíc pomáhal zabíjet nevinné děti. Oba svůj stisk zesílíme, když Plutarch vstane.

"Erico, Stilesi, posaďte se prosím," vyzve nás a ukáže na židle naproti nám. Opět si s Ericou vyměníme pohledy, načež se přesuneme k židlím a posadíme se. Ani tehdy se ale nepouštíme. Pomáháme jeden druhému zůstat silní. A pokud možno i nezlomní. Ne víc, než už jsme.

Plutarch se posadí také a slizky se na nás usměje. Rozhodli se nás vydat napospas Kapitolu? Když ano, čím bych se mohl zabít? Moc věcí tu přeci jen není. A už vůbec ne ty, které by mi pomohli zabít jak Ericu, tak i mě.

"Erico, Stilesi, tohle je prezidentka Třináctého kraje," ukáže na černovlasou ženu vedle sebe, která konečně zvedne pohled. Její oči jsou přívětivé, ale něco se za nimi skrývá. Instinkt mi už teď radí, abych si na ni dával pozor. "Představuji vám Tamaru Monroe."

Žena kývne a její kamenná tvář se změní v přívětivý úsměv. To ona rozhodla, že ponechají Ericu v Kapitolu? To ona má na svědomí to, co z nás Kapitol udělal? Jistěže ano. Ať už tu misi navrhl kdokoliv, ona ji musela schválit. Tak to přeci chodí.

"Prezidentko, představuji vám Stilese Stilinského, vítěze stého ročníku Hladových her, a Ericu Reyes, splátkyni ve sto prvních Hladových hrách," představí nás ten slizký muž. Ačkoliv bychom s Ericou měli alespoň kývnout na pozrav, oba máme hlavy vzpřímené a pozorujeme ty dva před sebou. My nejsme formálně vychovaní. My jsme z Dvanáctého kraje. Z kraje, kde byla chudoba na denním pořádku.

"Asi vás zajímá, proč jsme vás zavolali," namítne Plutarch a znovu se usměje.

"Spíš by mě zajímalo, co tu děláte vy," odvážím se říct. Můj hlas je pevný jako skála. Mám pocit, že teď mě nemůže zlomit nic a nikdo. Už nejsem loutka ve hře. Nepatřím nikomu.

"Plutarch byl od začátku součástí plánu," ozve se Monroeová místo Plutarcha. Její hlas je stejně přívětivý, jako její oči a úsměv. Stejně se mi na ní ale něco nezdá. Je až moc milá na někoho, kdo patří do diplomacie.

"A bylo ve vašem plánu nechat zemřít i nevinné děti? Bylo snad i ve vašem plánu nechat takzvanou splátkyni sto prvních Hladových her napospas Kapitolu, když jste věděli, co jí provedou, přestože neměla ani páru, co se děje? Zahrnoval snad váš plán, že tím, že osvobodíte naše přátele, uvrhnete naše rodiny do spárů smrti?" Hněv se ve mně zvedá. Tón mého hlasu nabírá na intenzitě a ztěžka se mi dýchá. A překvapilo to nejen je, ale také Ericu, jejíž pohled cítím na svém těle. "Řekněte, proč jste nás vysvobodili? Hryzalo vás snad svědomí?"

"Tak to by stačilo," ozve se Plutarch, ale Monroeová ho umlčí zvednutím prstu. Koukám, že má obrovskou autoritu. Na mě je ale krátká.

"Pane Stilinski, mám-li být upřímná - ano, všechno tohle náš plán obsahoval. Jsme ve válce a ta si žádá oběti." Její klidný hlas mě naprosto irituje. Jak tu dokáže jen tak sedět a mluvit o tom, že si válka žádá oběti? Ona celé ty roky žila v podzemí, nebála se o svůj život každičkou minutu. Moje instinkty jsou správné, ona není dobrý člověk. "A vysvobodili jsme vás, protože pan Hale si nárokoval vaše vysvobození za to, že natočí proklamy, které lidi přesvědčí, na kterou stranu se připojit."

Derek. Opět mě zachránil on. Nejen v tu noc, kdy se všechno stalo mrtvým v našem vězení, ale už i dlouho před tím. Uzavřel smlouvu s touto ženskou. Myslel na nás celou tu dobu. Chtěl nás vysvobodit.

"A vy jste tu, abyste se přidali k týmu a natáčeli proklamy společně s panem Halem, Reyesem a McCallem. Když obyvatelé krajů uslyší váš příběh a když vás oba uvidí na naší straně, budeme mít všechny kraje na své straně. A vy si na oplátku můžete nárokovat něco ode mě," dodá prezidentka a pohodlně se opře o svou židli, načež nás oba propichuje pohledem. Plutarch jen sleduje celou situaci, která nastala.

Co bych si mohl nárokovat od této ženy? A co by chtěla Erica? Podívám se na ni a ona mi pohled opětuje. Čeká, jak rozhodnu. Čeká, co udělám. Z jejích očí čtu, že by odsud nejraději někam zmizela a schovala se. I já bych se teď momentálně potřeboval schovat, ale v tu chvíli mi v hlavě vyskočí vzpomínky na rodiče. Na Hladové hry. Na Thea. Na smrt dvojčat. Na výhružku od Argenta i na mučení. To všechno mi hlavou utíká, jak na běžícím páse a všechno se to vzájemně prolíná. A nakonec to končí u jedné jediné osoby, která za všechno může.

"Uděláme to, pod dvěma podmínkami. Zajistíte, aby byla Erica neustále v bezpečí. Jak tady, tak i během proklam. Pokud byste se měli rozhodovat, koho zachráníte prvního, bude to ona!" řeknu tvrdě.

"Ale -" ozve se nakřáplým hlasem dívka s plavými vlasy, ale nestačí protestovat, jelikož ji přeruší prezidentka.

"Souhlasím, a ta druhá?" zeptá se a já cítím, jak mě odhodlanost začíná opouštět. Erica totiž mou ruku pustila. Zřejmě se zlobí. Ale ona musí přežít. Musí.

"Zabiju Gerarda Argenta!" vyslovím nakonec a veškeré pochyby zaženu do kouta. Všímám si, jak se Monroeová zamračí a chvíli si mě prohlíží. Opět na sobě cítím pohled Ericy a její ruka se vrátí opět k té mé. Podporuje mě v tom. Rozumí, proč to chci udělat. Proč to musím udělat.

Dokonce i Plutarch mě pozoruje s otevřenými ústy. Já se však koukám prezidentce přímo do očí. Nemrkám a nesnažím se uhýbat pohledem. To aby věděla, že jsem dost silný na to, že to dokáži.

Zničehonic se dveře s prásknutím otevřou a můj oční kontakt s Tamarou Monroeovou končí. Udiveně se podívám na mladíka, který stojí ve dveřích v tváři má hotové zděšení. Někoho mi silně připomíná, ale nejsem si jistý koho. Je to snad někdo z Dvanáctky? A pak mi dojde, odkud tu tvář znám.

"Dereka Halea postřelili!" vykřikne. Všichni, včetně Ericy, se poplašeně zvednou, mně se však zamlží před očima a srdce se mi rozbuší o sto šest. Nejen, že mě zasáhla slova toho klučiny, ale také i jeho tvář. Derek je postřelený a chlapec, který to přišel oznámit, byl splátce z prvního kraje ve stém ročníku Hladových her. Je to Liam Dunbar...

***
Přeji vám krásný pátek. Povedlo se mi napsat další kapitolku Hunger Games, a tak jsem tu, abych se o ni s vámi podělila. Je o 1000 slov delší, než jste v poslední době zvyklí, tak snad vám to nevadí a užijete si ji tak, jako já si užila její psaní.☺

Musím vám říct, že původně mělo být všechno jinak, ale tahle varianta mi přijde mnohem lepší. Máme tu Stalex scénu, Sterek scénu (aniž by se Derek objevil na scéně), Sterica scénu (nebojte se, o rozhovor nepřijdete) a dokonce tu máme i Plutarcha s prezidentku Třináctého kraje.

Co myslíte? Byla správná volba obsadit Tamaru Monroe do role Almy Coinové? Já si myslím, že to byla dobrá volba, ale nechám to na vás. A teď k tomu zásadnímu. Stiles nemá halucinace a na scéně je opravdu Liam. A jak je možné, že tu je? Co si o tom myslíte? Nebojte, vše bude brzy vysvětleno. Každopádně chci vědět všechny vaše teorie.☺

Tato kapitolka je věnována IFwolfski a Charrli_e. Obě dvě jste uhádly, že Chris Argent zastává roli Boggse. A jak jsem slíbila, věnuji vám právě tuto kapitolku.☺

Jinak vám chci všem hrozně moc poděkovat za úžasnou podporu. Sice se pořád opakuji, ale vážně jste pro mě hodně důležití. Jsem moc ráda, že vás baví i tento díl.❤