Pustili mi do žíly něco, po čem jsem znovu usnul. A tak jsem spal. Nevím, jak dlouho. Jen vím, že mě potřebovali umlčet. A tak mě uspali. Přesto jsem si do paměti zapsal dvě tváře. Jedna patří Alexovi, kterému se z očí řinuly slzy jako vodopády. Tou druhou byla Scottova tvář. Stál ve dveřích a zakrýval si ústa dlaní. Zahlédl jsem v jeho očích i slzy. Ovšem mně nepomůže jejich soucit. Ani to, že mi tak milosrdně dopřejí spánek. Pomůžou mi jedině tak, že mi poskytnou vykoupení. Vykoupení z toho věčného trápení.

Ani nevím, jestli mi něco zbylo ze srdce. Možná tak jeden malý spálený uhlík, který není schopný cítit nic jiného, než nenávist k životu. Nenávist sám k sobě, že jsem to nechal zajít tak daleko. Tak moc daleko.

Teď jsem ale vzhůru. Vnímám a vím, že mě za tím sklem pozorují. Každý můj pohyb je monitorován někým z Třináctého kraje. Někým, kdo nechtěl, aby se všichni ostatní dozvěděli, co se s námi dělo celé ty tři zatracené měsíce. Celý ten čtvrt rok.

Oči mi padnou na otevírající se dveře a na snědého mladíka s křivou čelistí a štěněčím pohledem. Přišel mi snad kázat i Scott? Můj nejlepší kamarád. Moje opora. Je jí stále nebo už se mi odcizil úplně? Dokázal Kapitol rozdělit naše životy úplně? Asi přišel čas to zjistit.

Scott přejde až k židli s očima upřenýma do země. Sedne si a teprve až teď se mi podívá do očí. Dlouho jsem ho pořádně neviděl. Změnil se. Za tu dobu, co jsem ho naposledy viděl, se změnil. Dospěl a stal se z něj plnohodnotný muž. Jeho tělo je samý sval a ani to šedé oblečení to nedokáže zakrýt. Přibral i v obličeji. Tváře už nemá tak propadlé, jako děti ze Sloje a jeho oči mají jen minimální šeď. Sedí tu u mě Scott McCall. Můj nejlepší kamarád.

"Jak se cítíš?" zeptá se, načež mě chytne za ruku přesně tak, jako to udělala Lydia. Cítím z něj strašně moc emocí. A on jistě cítí emoce i ze mě. Měli jsme to tak vždy. Byly časy, kdy jsme nemuseli ani mluvit a věděli jsme, jak se ten druhý cítí. Naše přátelství bylo silné. I naše vůle žít byla silná.

"Zničeně," odpovím popravdě. Je to, jako by ze mě spadlo malé břímě, když jsem to konečně řekl otevřeně. Třeba o to jde. Vyzpovídat se někomu. Jen, jestli je Scott stále stejný jako býval. Alespoň jeden z nás by mohl být stejný jako tenkrát. Ale vím, že není. Neptejte se jak, ale vím to. Cítím to.

"Byla pravda to, co jsi říkal? To o tom, co s vámi prováděli?" zeptá se a stiskne mou ruku silně. Je to to gesto, kterým mi naznačuje, že mu mohu říct pravdu. Že před ním nemusím tajit vůbec nic.

"O tom bych si nevymýšlel," odpovím nakřáple a hledím do jeho hnědých očí. Vidím v nich něco jako vinu. Ale proč? On o tom nemohl rozhodnout. Nemohl tomu zabránit. Nenese žádnou vinu.

"Já vím," řekne a sklopí pohled k zemi. Mou ruku ale stále tiskne silně.

"Jsem rád, že tu jsi," řeknu, aniž bych o tom přemýšlel. Zvedne hlavu a podívá se tak překvapeně, jak jen dokáže. "Tenkrát, před prvním rozhovorem s Caesarem, mi Argent pustil vaši proklamu. Tu, jak jsi tam s Derekem sestřelil to vznášedlo. Nebyl jsem si jistý, jestli to jsi opravdu ty, ale věřil jsem tomu. Dostal jsem naději. Bojoval jsem s nutkáním se zbláznit. A je to i tvoje zásluha. Tím, že jsi v té proklamě byl, jsi mi dodal nějakým způsobem sílu."

Po dlouhé době se na jeho tváři mihne něco, jako úsměv. Objeví se mu na tváři i ty slavné McCallovské ďolíčky. A já neodolám a usměji se na něj také. On jediný ví, co pro mě moji rodiče doopravdy znamenali. Vždyť i pro něj byli jako rodiče. Stejně tak, jako Melissa pro mě znamená matku.

"Melissa je tu?" zeptám se, když si vybavím tvář ženy, která se s mými rodiči spřátelila hned, když jsem nastoupil do první třídy. Tenkrát se se mnou Scott odmítal bavit, protože jsem byl dítě z města. Melissa mu ale vysvětlila, jak se věci mají. A tak vznikla dvě nerozlučitelná přátelství. Mezi mnou a chlapcem ze Sloje. A mezi jeho matkou a mými rodiči.

"Je tu. Pomáhá s léčením Ericy. Chtěla pomáhat tady, ale když tě viděla poprvé, zhroutila se," odpoví Scott zasněně. Jako kdyby měl stále před očima to, když mě poprvé viděl tady na tomhle lehátku. Musel to být asi ošklivý pohled.

"Snad je v pořádku," vydechnu a tentokrát stisknu jeho ruku já silněji, abych mu ukázal, že tu jsem pro něj. Uvědomuji si, že to nemohu jen tak vzdát. Tihle lidi jako je Scott či Melissa jsou můj domov. To oni ví, jak se cítím. Před nimi se nemohu uzavřít. Protože oni se přede mnou také neuzavřeli.

Na dlouhou chvíli se mezi námi rozhostí ticho, které nám oběma umožňuje přemýšlet. Já však nevím, o čem mám přemýšlet. Jediné, co doopravdy vím je to, že se nemůžu vzdát Scotta a Melissy. Ti dva mi zbyli a já si je musím udržet, abych se plně nezcvoknul.

"Stilesi, hrozně moc se omlouvám," protne ticho Scottův hlas a já se na něj zmateně podívám. Za co se mi omlouvá? Vždyť on nic neprovedl.

Můj pohled mu zřejmě říká víc, než by mohla vyjádřit slova, a tak pokračuje dál: "Po hrách, těch posledních, k nám přijeli mírotvorci. Mnohem víc, než normální počet. Už tehdy mi bylo jasné, že to nebude dobré. Zahnali nás do domovů." Jeho hlas mi rezonuje v hlavě. To, jak strašně těžko se mu mluví. "Na hodinu zavládlo ticho. A pak přiletěly stíhačky. Přijeli nás vybombardovat. Popadl jsem svojí mamku a začal nahánět lidi. Posílal jsem je k plotu směrem do lesa. Mamka mi pomáhala, nasměrovávala lidi. Přidala se k nám i paní Haleová."

Odmlčí se a já poznám, že se už moc dlouho neudrží a sesype se. Nemluví se mu o tom dobře. Komu by se mluvilo dobře o tom, že se snažil zachránit lidi před vybombardováním jejich domova.

"Stilesi, hledal jsem je. Všude jsem je hledal." První várka slz se dostavuje v zápětí. Mluví o mých rodičích. Mluví o tom, jak je chtěl zachránit. "Našel jsem je oba dva." Něco ve mně hrkne a i mé oči se zalijí slzami neštěstí a smutku. "Leželi mrtví před budovou soudu. S prostřelenou hlavou," dořekne a svěsí ramena a svůj zrak přesune opět k zemi, načež se rozvzlyká tak, až to trhá ty zbytky, co zůstaly z mého srdce.

"Scotte," vyslovím jeho jméno a snažím se potlačovat vzlyky, které se snaží prodrat ven z mého hrdla. "Nemohl jsi je zachránit. Oni - oni byli jistě první na seznamu, kdo má zemřít. A - a jak znám svého otce, ste - stejně by neutekl. Snažil by se zachránit všechny." To mohu s naprostým přesvědčením konstatovat. Můj otec by neutekl do té doby, dokud by nevěděl, že jsou všichni v bezpečí. Záleželo mu vždy na tom, aby byli obyvatelé Dvanáctého kraje alespoň trochu zaopatření a neumírali hladem. Vždy stavěl blaho ostatních před to vlastní.

"Tak moc to bolí," řekne Scott a začne drtit mou ruku. Oba vedeme válku stisku, aniž bychom si to uvědomovali. Dodáváme jeden druhému sílu. Jsme tu jeden pro druhého. V tom se náš vztah nezměnil. Naše pouto sice oslabil Kapitol, ale nespřetrhal ho celé. Myslím, že by se to Gerardovi nepovedlo ani po mojí či Scottově smrti. "Oni mě zachránili, ale já je zachránit nedokázal."

"Scotte, poslouchej mě," řeknu, načež si vytrhnu hadičky z rukou, svěsím nohy z postele a posadím se. Stále se ale držíme za ruku. Mírně se mi zamotá hlava, ale to ignoruji. Nesmím připustit, aby si Scott dával za vinu to, co je ve skutečnosti moje vina. "Zachránil jsi jistě spoustu lidí a můj otec by na tebe byl hrdý. Byl jsi pro něj jako jeho syn. I pro mou matku. Pro celou naši rodinu jsi znamenal hrozně moc. Jsem hrdý na to, že tě mám za přítele. Nesmíš si dávat za vinu co se stalo, protože to není tvoje vina."

Pustím jeho ruku, načež seskočím z postele. Scott se postaví a otře si slzy z tváří. Nezastaví ale to, jak z jeho očí stále kanou další a další. Já se to snažím potlačovat. Vlastně ani nesnažím. Probrečel jsem takovou spoustu hodin nad ztrátou mých milovaných, že už ani neexistuje způsob, jakým by se mohly vytvořit nové slzy a spatřit světlo světa.

Rozevřu Scottovi náruč a on ji ihned přijme, načež začne zvlykat tak moc nahlas, až se ten zvuk vpisuje do mého mozku. Držím ho tak silně, protože se bojím, aby se mi nerozplynul. Aby to nebyla jen další halucinace. Aby tu se mnou doopravdy byl, protože i přesto, jak je tahle situace beznadějná, mi dodává potřebnou sílu, jak se znovu postavit na nohy.

"Mrzí mě to," vydere mezi vzlyky ze svého hrdla. Před očima mi běží okamžiky, kdy s námi Scott býval. Jak se mnou a s otcem chodil na lov. Jak u nás s Melissou trávili odpoledne. Jak nás moje mamka učila péct koláče. Scott je součástí mé rodiny. Je můj bratr. A tak to také zůstane.

***

Před pár chvílemi Scott odešel. Vyhnala ho Prim s tím, že mě zbytečně rozptyluje od zotavení se. Vím, že to myslela dobře, ale stejně jsem jí spražil tak nenávistným pohledem, jak jen to šlo. Kdyby tak věděla, že jeho přítomnost na mě má mnohem větší léčivé účinky, než ty jejich léky.

Nezbývá mi tedy nic jiného, než jen zírat do stropu a přemýšlet. Mám před očima Scotta, jak pláče. Kvůli mým rodičům. Kvůli tomu, že je nedokázal zachránit. Jenže on nemohl. Ale já ano. Já je mohl zachránit, kdybych zemřel. Mohl jsem uchránit tolik lidí před smrtí. A místo toho jsem já přežil a oni jsou mrtví. Tisíce životů pro jeden. Nerovnoměrný poměr.

Mé oči padnou na pomalu otevírající se dveře. Nevím, kdo to je, ale pokud nechce mít problém s Prim Everdeenovou, pak by si měl svou návštěvu hodně rychle rozmyslet.

Krev v žilách mi ztuhne, když se ve dveřích objeví muž okolo čtyřiceti let, s mírně šedivými vlasy a plnovousem. Je celý v černém a připomíná mírotvorce, až na ten oblek. Já ho ovšem znám. Je to muž, který několik desítek let jezdíval do Dvanáctého kraje, aby vybíral splátce do Hladových her. Muž, jež byl uvězněn a podařilo se mu uprchnout. Chris Argent.

Co by mi mohl chtít sám Chris Argent? Vždy jsem měl strach z jeho ostrého pohledu a přiznám se, že jsem ho jeden čas i nenáviděl. To byly ty roky, kdy přijel do Dvanáctého kraje poprvé a usmíval se od ucha k uchu. Mně bylo tak kolem pěti, ale i na dítě jsem chápal moc dobře, jak jsou Hladové hry zvrhlé. Další rok už úsměv neměl a působil tvrdě a neoblomně. A po pár letech, kdy jsem do sklizně patřil taky, vypadal spíše ztrápeně.

Nikdy jsem se vlastně o něj ani moc nezajímal.

Posadí se na židli, kterou tu zanechal Scott prázdnou a s nic neříkajícím pohledem se na mě zahledí. I teď mám z jeho pohledu celkem strach, ovšem mé mimické svaly už jsou tak zvyklé předstírat, že ten muž nepozná, zda ve mně vyvolal nějaké pocity.

"Poslyš, nejsem na tohle moc dobrý. Řečnit jsem nikdy moc neuměl a taky neumím," začne. Jeho hluboký hlas mi rezonuje v uších jako gong a já jsem si jistý, že ten už z hlavy taky nedostanu. Má v něm hrozně bolesti a utrpení. "Prošel jsem si tím taky. Tím mučením. Tedy až na sršání jed."

Je mi jasné, z čeho má tedy tolik bolesti v hlase. Mučili ho a dokážu si přesně představit, co z něj chtěli vymámit. Ostatně důvod je ten, že tu vlastně teď i je. Chtěli stoprocentně vědět, kde jsou vzbouřenci a co on s nimi má společného. Co si tak pamatuju z Allisonina vyprávění, naprášila ho Kate kvůli něčemu, co se jí nelíbilo. Dokážu si představit, o čem se ji snažil přesvědčit.

"Potřebujeme tě. I tu dívku. Potřebujeme vás oba, abychom dostali to, po čem toužíme celé roky. Svobodu."

"Proč bych vám měl pomáhat? Vy jste nám také nepomohli," odseknu, načež svůj zrak přesunu na strop. Chtějí ze mě znovu udělat loutku ve hrách a to jim nesmím dovolit. To, že se Alex s Derekem stali jejich loutkami, ještě neznamená, že já s Ericou se k nim přidáme.

"Dám ti jeden důvod. Bojuj sám za sebe a za to, co chceš ubránit," vysloví, načež se zvedne a odchází. U dveří se ale ještě zastaví a podívá se na mě. Z jeho očí poznávám, že ví, že o tom začínám uvažovat. Co chci ubránit? Jednoznačná odpověď by dříve byla sebe a svou rodinu. Teď ale vím, že sebe už chránit nechci. Chci ochránit Ericu, Scotta, Melissu, Alexe, Dereka a všechny své přátele. Je musím ochránit.

"Co vám na to odpověděla Erica?" zeptám se.

"Myslím, že čeká na tebe. S nikým jiným nemluví," odpoví a odejde z pokoje pryč. Tohle byla jasná výzva k tomu, abych s Ericou promluvil a abych se s ní poradil. Přece jen ale asi vím, jak bude znít má odpověď i bez Eričina souhlasu. Jediné, co musím udělat, abych ochránil své přátele, je zabít Gerarda Argenta. Jedině tak totiž skončí celá tyranie zvaná Panem...

***
Krásné úterý vám přeji. Přicházím s novou kapitolkou HG, kterou jsem měla v hlavě už od půlky druhého dílu. Sice se mi nepovedlo zachytit ten nápad přesně, ale i tak doufám, že se vám kapitolka líbí.☺

No, co bych vám mohla povědět. Teen Wolf skončil a já jsem myslí stále u té poslední scény. Ten seriál jsem sledovala bez mála tři roky a hrozně moc se mi zaryl do srdce. Pomohl mi v mnoha věcech. Objevila jsem spoustu úžasných herců, o kterých jsem dříve neměla ani páru (viz. oba Dylanové, oba Tylerové, Holland, Gage, Shelley a tak dále...). Finále mě hrozně potěšilo na to, že jsem to očekávala mnohem horší. Přece jen, co si budeme nalhávat, šestá série měla sice silný příběh, ale podle mě ho nepodali tak, jak chtěli. Stejně ale nemohu říct, že by se mi nelíbila. Pokud jste už finále viděli, dejte vědět váš názor na poslední díl, po kterém se do příběhu Teen Wolf přidala kolonka s nápisem DOKONČENO.❤

A co kapitolka, jak ta se vám líbila? Sciles scéna se mi trochu protáhla, a tak už nezbylo místo na Stericu, ktera bude příště. Každopádně bych ráda věděla váš názor na jejich scénu.

Na scéně se konečně objevil i Chris. Kdo uhádne čí roli z originálních HG zastává náš milý Argent, věnuji mu příští kapitolu. (Malá nápověda - objevil se ve třetím díle a chtěl, aby Katniss přežila). Jinak co na to říkáte? Nepoužil moc slov a přesto se mu povedlo Stilese přivést na tak hlubokou myšlenku.

Dnes je kapitolka věnována Lmanakova. Moc ti děkuju za tvé úžasné komentáře, které mi dokáží zpříjemnit den. A samozřejmě také za hvězdičky.❤❤

A samozřejmě děkuji i vám za vaši podporu. Bez vás bych se nedostala ke třetímu dílu. Jste naprosto skvělí.💖