Už od rána se tu objevila desítka lidí, kteří se na mě snažili mluvit. První se pokoušela Prim. Mluvila o tom, že ví, jaké to je zbýt na světě sama. Že nejdřív ztratila sestru a teď i matku. Že tu zůstala sama, ale že jí pomáhá vydržet a nezhroutit se její práce. Nic jsem na to neodpověděl. Nemám proč odpovídat.

Poté přišla Allison. Dívka, jež byla mou přítelkyní. Nebo si na ní alespoň hrála. Nevěděla, o čem se mnou mluvit a chvilkami mi přišlo, že je jí i nepřijemné být se mnou v jedné místnosti. Nevím, proč jsem měl takový pocit. Vlastně se mě jen ptala na otázky, na které nedostala odpovědi. Potom odešla.

Dostavila se i Malia. Jeden z mála, který si sedl a mlčel. Ačkoliv Maliu neznám, po tomhle se mi zalíbila o trochu víc, než doposud. Nesnažila se zjistit, jak mi je. Nevnucovala mi ani báchorky, že tahle bolest jednou přejde. Nic. Jen seděla a koukala po všem možném, zatímco já koukal do stropu s naprosto prázdnou hlavou.

Další v řadě návštěvníků se objevil Peeta. I on má zásluhu na tom, že moji rodiče zemřeli. Nebýt toho zatraceného románku, nikdy by Derek nemusel Argenta přesvědčovat o své neexistující lásce ke mně. Nikdy nemuselo dojít k tomu, co se stalo, kdyby nám neřekl, ať se s Derekem držíme spolu. Mluvil. Ale já neposlouchal. Nevím jak, ale zkrátka ho můj vnitřní hlas přehlušil. A i on odešel se svěšenými rameny s nepořízenou.

Pak jsem si zdříml. Byl jsem unavený z toho, jak se na mě všichni chodili koukat a promlouvat mi do duše. Zkrátka jsem se otočil na bok, zavřel oči a usnul. A kupodivu se mi nezdálo nic. Sice sem tam záblesky mučení z Kapitolu proběhly, ale byly hrozně rychlé. Nestačil jsem je ani vstřebat.

Vzbudil jsem se ve chvíli, kdy u postele seděla má nejlepší kamarádka. Lydia. Provinile na mě koukala. Její tvář zestárla snad o deset let. Skoro jsem ji ani nepoznal bez toho make-upu. Měla kruhy pod očima. Ne takové, jaké mám já nebo Erica, ale počínající stádium. Takové, jaké jsem měl po hrách. Zřejmě se trápila. Držela mě za ruku, ale já její stisk neopětoval. Ani ona nemluvila. Není o čem mluvit.

Když odešla, znovu jsem propadl spánku. Tentokrát už se mi zdálo o rodičích. Smáli jsme se spolu. Byli jsme v lese. Lovili jsme. Pekli jsme koláče. Zdobili dorty. Popíjeli jsme. Byl to šťastný sen. Dokud jsem nepopadl oštěp, který se mi zničehonic objevil v ruce a oba je jím nezabil. Na rukou jsem měl jejich krev a křičel jsem. Trhal si vlasy, zatímco oni dva leželi na zemi mrtví. Celá místnost se zabarvovala jejich krví.

Vyšvihnu se do sedu a zrychleně dýchám. Z očí mi opět kanou slzy neštěstí a smutku. Co na tom ale sejde? Čas nevrátím. Zemřeli. Místo mě. Díky mé a Derekově chybě. Už chápu, proč si pro mě smrt nepřišla. Jsem pro ni moc zkažený.

Lehnu si opět na záda a pohled zabodnu do jediného místa ve stropě. Vyprázdním si hlavu a bezmyšlenkovitě zírám na jedno místo celou dobu. Nic jiného ani dělat nemůžu.

Jak by asi reagovali rodiče, kdyby mě takhle viděli? Už tak mě viděli zlomeného, když jsem přijel po Hladových hrách domů. Dobře si pamatuji, jak oba byli nešťastní z toho, že se každou noc budím s křikem. Jak mi matka chtěla pomoci odstranit ty kruhy pod očima, ale nevěděla jak. Jak mi otec pomáhal všemi možnými způsoby zapomenout na veškeré hrůzy, které jsem v hrách prožil. Jenže na to se nedá zapomenout. A kdyby teď viděli trosku, která ze mě zbyla, myslím, že by to jen těžce nesli. Ale nejsou tu. Už se nemusí trápit tím, že je jejich syn pryč.

Moje uši zbystří zvuk otevírání dveří. Ovšem já stále koukám do stropu. Zřejmě je to někdo další, kdo mi přišel promluvit do duše. Ještě tu nebyl Scott. A nenavštívil mě ani Derek. Zřejmě se bojí, že bych mohl znovu zaútočit. Ovšem já už nemám sílu na nic. Natož abych na něj znovu zaútočil.

Uslyším, jak dotyčný dosedl na židli vedle mé postele, kterou sem nejspíš nechala donést Prim. Nevím. Spal jsem a když jsem se probudil, už tu ta židle byla.

"Stilesi," vysloví osoba a mě zamrazí. Hluboký mužský hlas. Takový má jen jeden člověk. Alex. Chlapec, který by do mě měl být zamilovaný. Ten chlapec, který se stal zdí mezi mnou a Derekem.

Neodpovídám. Sice mi nic neprovedl, netajil, ale já zkrátka nemohu mluvit. Nemohu si připustit, že jsem se přenesl přes to všechno, co se stalo.

"Byl jsem za Ericou," řekne a já se celý napnu. Erica. Dívka, jež se mnou trpěla. Dívka, jež trpěla kvůli mně a Derekovi. Úplně jsem zapomněl, že se za ní mám jít podívat. Napravím to potom. S jedinou s ní mohu mluvit. Jedině ona ví, jak se alespoň z poloviny cítím. "Leží, kouká, ale nemluví. Jen pláče."

Zlomili ji. Moc dobře si pamatuji, jak se ve vlaku, když jsme mířili do Kapitolu, chovala. Nebo jak silná byla ve hrách, když jsem ji na obrazovce sledoval. Jak byla vždy o krok napřed. Jenže teď, jak tak poslouchám, nás postihl skoro stejný osud.

"Od té doby, co ví, že i naše matka zemřela, nemluví," vysvětlí chlapec se stříbrnými vlasy. Zamrazí mě. Ona sdílí naprosto stejný osud jako já. Jsme opět ve stejném stavu, jako v Kapitolu. A to jsem si říkal, že toho má spoustu společného s Derekem. Ale opak je pravdou. Ona je jako já.

Před očima mám opět své rodiče. Ty dva bezbranné lidi, kteří toužili jen po tom, aby byl jejich syn v pořádku. V bezpečí od všeho zlého. Jenže, co čert nechtěl, byl jsem vybrán jako splátce. A oni měli pocit, že ve své roli neuspěli. Stejně tak, jako já mám pocit, že jsem svůj životní úděl nesplnil. Měl jsem zemřít.

Do uší se mi zabodne Alexovo popotáhnutí a následný vzlyk. Je to skoro podobné, jako kdyby brečela Erica ve své cele. Přesně takhle totiž vzlykala i ona. Potichu a zároveň nahlas. Dává to smysl? Ani nevím. Vím jen to, že se své vzlyky snažila tlumit. I přesto všechno chtěla být silná. A nedokázala to.

"Víš Stilesi," namítne opět chlapec, načež znovu vzlykne, "když jste se poprvé objevili v tom kapitolském vysílání, spadlo ze mě obrovské břímě. Břímě toho, že jsem zabil svou sestru a tebe tím vypuštěným šípem." Ano, vypuštěný šíp. Zničená aréna. Vysvobození chlapce s průzračně modrýma očima. "Jenže," chce pokračovat, ale odmlčí se.

Oči se mi opět zalijí slzami a já očekávám to, až bude pokračovat. Ani nevím, proč jsem se rozhodl ho poslouchat. Zřejmě proto, že začal o Erice. Aby mi pověděl, co je s ní. Nikdo jiný se k tomu totiž za celou dobu neměl.

Stále zírám do stropu, ale před očima mi běží spousta vzpomínek. Hlavně na mé usměvavé rodiče. Také na Ericu, jak se smála, když viděla Alexe naprosto zmoženého z lekce s Derekem a Allison. Tenkrát jsme se smáli všichni tři, aniž bychom tušili, že za pár měsíců už nebudeme mít důvod k úsměvu.

"Jenže?" vyjede z mého hrdla netrpělivě. Je to jen nepatrné zachrčení, ale promluvil jsem. A nelituji toho.

Cítím na sobě jeho překvapený pohled, ale stále ještě nejsem připravený se na něj podívat. Slzy z mých očí si nachází cestu ven. Nechávám je spadat na bílý polštář a čekám na to, až Alex bude pokračovat.

"Jenže když jsem viděl, jak make-up nezakrývá všechny ty modřiny a kruhy pod očima, přál jsem si jen jedno," pustí se do dalšího vysvětlování, ale myslím, že tohle dokončovat nemusí. Vím přesně, jak to dokončí.

"Přál sis, abychom byli mrtví," dokončím tedy za něj. Kdyby tak věděl kolikrát jsme si oba přáli, abychom už zemřeli. Kdyby tak všichni věděli to, co se s námi v Kapitolu dělo. Jenže nikdo nic neví. A možná teď je ten spravný čas alespoň někomu nastínit to, co se nám dělo.

"Že za tím matným sklem stojí někdo, kdo nás pozoruje?" zeptám se, abych se ujistil v mé teorii. Když jsem se totiž probudil z noční můry o mých rodičích a jejich vraždě spáchané mnou, viděl jsem tam nepatrný pohyb. Ovšem nepřemýšlel jsem nad tím. Ale teď, pokud nás opravdu někdo pozoruje, rád bych tomu člověku nastínil, jak moc je nenávidím za to, že tu nebohou dívku nevysvobodili s Alexem.

Otočím svou hlavou mírně doleva, kde sedí on. Tváře má stále tak sněhobílé, avšak jeho vlasy už nemají barvu stříbra. Jsou totiž zase plavé. Takové, jako je měl před přehlídkou splátců. Oči má zarudlé. Hodně zarudlé. Je vidět, že brečel i dlouho před tím, než se sesypal tady.

"Ano," šeptne tak, abych to slyšel jen já. Podle toho, jak to řekl a jaký výraz si mu pohrával na tváři, usuzuji, že ti lidé nebudou tak úplně mírumilovní. Ostatně kdo je v téhle době obrovský lidumil.

"Víš co s námi dělali?" zeptám se nahlas. "Má někdo z vás vůbec ponětí o tom, co se tam dělo?" Ačkoliv se uvnitř cítím naprosto nevyrovnaný, můj hlas je pevný a neoblomný. "Myslím, že nikdo si nedokáže představit, co s námi dělali. Věděli, že o tomhle zatraceném spiknutí nic nevíme. Že jsme jen loutky v hrách. A přesto se nás ptali, kde jste. Kam jste utekli. Co plánujete. A za každou odpověď slovem nevím nás mučili elektrickým proudem. Za každé mlčení nás pálili a za byť jen sebemenší projev odporu nám vyplavili celu a dohnali nás do fáze, kdy jsme měli smrt na dosah. Jenže tehdy nás probudili," skoro až křičím. "A pak se nějakým způsobem dozvěděli, že jste tady. Od té doby se na nic neptali a mlátili nás, pálili nám vlasy, pouštěli do nás elektrický proud a při každém projevu žízně nám zaplavili celu. A takhle to probíhalo celé tři měsíce. Mučili nás i tím, že jsme se museli koukat jeden na druhého, jak trpíme. Já na Ericu, ona na mě. A pak si mě zavolal Argent a pustil mi vaši proklamu nebo jak to nazýváte. Chtěl televizní protiútok. Chtěl jsem vám dát najevo, že jsem stále s vámi, ale kdybych se jen sebemíň odvrátil od předložené řeči, mučili by nás. Na mě mi nezáleželo, šlo mi hlavně o to, aby Erica vyvázla."

Sleduji, jak Alex skoro ani nedýchá. Jen mi opětuje pohled a nevěřícně mi hledí do očí. Zřejmě si něco takového jen těžko dokáže představit ve své hlavě.

"Ovšem Kate Argentová, milá prezidentova dcera, přišla s jinou metodou mučení. Přišla s injekcí naplněnou sršáním jedem. A my začali mít halucinace. Erica mi vyprávěla, že často vídávala tebe a tvou matku. Oba mrtvé. A nebo jen křičela, abys ji pomohl zabít pavouky, kteří jí žrali za živa. Prožívala své nejhorší obavy přímo před očima mezi čtyřmi stěnami. Já vídal Thea Raekena. Erica mi říkala, že znáš důvod, proč jsem ho zabil,"

"Aby to nemusel dělat Derek. Aby jeho duše zůstala čistá," odpoví mi na nevyřčenou otázku, zda je to pravda. Čímž potvrzuje, že Erica si také udržovala svou mysl stále při sobě.

"Ano," kývnu hlavou. "Snažil se mi vštípit do hlavy, že je Derek mut a že nás chce zabít. Nakonec jsem skončil s dýkou v krku a šípem v hrudi. Tak jsem totiž Thea zabil. Takhle to pokračovalo týden. Měl jsem sny o Derekovi jako vlčím mutovi. Erica křičela a brečela. A vy se nám divíte, že nemluvíme?" sednu si, načež se podívám nenávistně přímo na sklo nedaleko od mé postele. "Vy se divíte, že neskáčeme radostí, že jste nás vysvobodili? Divíte se, že s vámi nemluvíme?" křičím tak, až mi od úst padají sliny. "Zatímco vy jste tu seděli a hráli si na hrdiny, my jsme trpěli! A přesto jsme vás varovali před Kapitolem. Už teď jste tu mohli být mrtví! A víte, co jsme si za to vysloužili my? Bití, topení a sršání jed." Oči mám opět zalité slzami, ale hlas mám pevný jako skála. "Nejde mi o sebe! Jde mi o to děvče! Proč jste ji tam nechali? Proč jste vzali jen Alexe, ale ji už ne? Vždyť nikde nešel proud. Mohli jste je vysvobodit oba! Oba vám mohli pomáhat ve vašich slavnostních proklamách! Jenže já vím, co vy jste! Nepotřebovali jste ji, protože máte Dereka, že ano? Plamen, který pomohl zapříčinit požár. A Erica takový plamen v sobě taky nosila. Jenže k čemu by vám byl druhý, že ano? Byla pro vás nepotřebná."

Dveře od pokoje se otevřou, ale já stále koukám do skla a doufám, že mě teď dost dobře slyší i vidí. Doufám, že jsem v nich probudil vinu. A doufám, že za to jednou shnijí v pekle.

"Pokud jste nás nepotřebovali, měli jste nás zabít," rozvzlykám se a hlas se mi zlomí. "A místo toho jste nás nechali zemřít uvnitř! Nenávidím vás!"

***
Přeji vám krásnou a lenivou neděli. Podařilo se mi napsat další kapitolku Hunger Games. Nejsem s ní sice úplně spokojená, ale mohlo to být i horší. Každopádně doufám, že se vám líbí.☺

Stiles opět vybuchl. Tentokrát v přítomnosti Alexe, který je také na pokraji svých sil. Co si o tom všem myslíte? Prozradím vám, že v další kapitolce bude Sciles moment a pokud se mi to povede vměstnat, tak i Sterica.😉

Dnešní kapitolku věnuji Ta_bozska za každou hvězdičku i komentář. Neskutečně si toho vážím a moc ti děkuji.❤

A samozřejmě i vám patří můj vděk za to všechno. Překročili jsme hranici 600 přečtení a 200 hvězdiček, což je na tak málo kapitol naprosto skvělé. Moc vám děkuji.❤❤