Starý život skončil a nový, ten horší, přišel. Studená podlaha, čtyři zdi. Chlad. Svět jako by se zahalil do temnoty. Pokud jsem si před tím myslel, že jsem napokraji svých sil, a že už nemůžu dál, mýlil jsem se.

Hlava naplněná zvířecími skřeky z ostatních cel. Před očima dívka, jež jednou byla silná a statečná, která teď působí jako tělo bez duše. I já měl kdysi duši. Ta mě však opustila.

Nevím, jak dlouho tu jsem. Týden? Měsíc? Rok? Desetiletí? Nevím. Jen vím, že tohle vede jen k jednomu. K naší smrti.

Oči mě pálí, ovšem přesto, že mám modřiny, spáleniny a bůh ví, co ještě, mě nic nebolí. Uvědomuji si, že by mělo, ale nejspíš jsem si na bolest zvyknul tolik, že už ji ani nevnímám. Stala se mou součástí.

Skutečnost nebo iluze? Po dlouhé době vím, že tohle celé je skutečnost. Tak si to probereme jedno po druhém.

Alex vymyslel metodu, jak by se z arény mohli dostat oba. Došli ke stromu, nebo spíš ke keři, který byl napájený elektřinou z blesku. Oba sourozenci ho obmotali kolem keře a počkali na blesk. Alex vystřelil v momentě, kdy blesk uhodil do keře. Aréna se rozpadla a Erica sledovala, jak Alexe vyzvedává vznášedlo, zatímco jí tam nechali.

To samé se stalo mě. Zamknuli mě v pokoji, rozdrtili strop výcvikového centra a vzali si všechny. Až na mě. Poté jsem se probudil tady. V cele, která má jednu zeď kamennou, dvě elektrické a tu čtvrtou tvoří sklo. Jestli jsem ho zkoušel rozbít? Ano, zkoušel. Nejdřív mě kvůli tomu topili a pak do mě pustili proud. Myslel jsem si, že už by mi po tom všem mohlo prasknout srdce. Ale ono se stále drží. Nechápu důvod.

Už si přeji být mrtvý. A přeji to i Erice. Přeji nám vysvobození z tohohle věčného utrpení.

Máme teď pár hodin na odpočinek, aby nás potom mohli zase podrobovat mučení. Už tisíckrát jsme jim řekli, že ani jeden z nás nic neví. Je to ale nezajímá. Nevěří nám. Lámou nás kousek po kousku.

Někdy společně. A někdy se jeden kouká, jak toho druhého mučí. Pro mě je daleko horší ta druhá varianta. Nedokážete si představit, jaké to je koukat na anděla, kterému odřezávají křídla a jeho bílou duši lámou na kousky. Tak to přesně vnímám. Ďáblové se rozhodli umučit anděla se jménem Erica. A ať se snaží být sebevíc silná, i teď slyším, jak vzlyká.

Také jsem vzlykal. Ale jsem tak vyčerpaný, že už ani to nezvládám. Zlomili mě.

Zda jsem někdy přemýšlel o tom, proč nás dva nevysvobodili? Ano. Přemýšlel. A dospěl jsem k závěru, že Ericu nepotřebovali, protože se podobá Derekovi. A Dereka už mají, tak k čemu zachraňovat zbytečnou osobu. A mě nevysvobodili, protože jsem blázen. Protože potřebovali skvělého řečníka a herce. A tím já už dávno přestal být. Ale nova dušička jménem Alex ne. Tedy aspoň myslím, že ne.

Nezazlívám jim to. Tedy ne svým přátelům. Jen si říkám, zda na nás někdy myslí. Zda za nás bojovali. Kdyby ano, vím, že by Derek zboural všechno, aby mě vysvobodil. Slíbil mi, že mě v tom nenechá. Jenže jak si mohu být jistý jeho sliby, když ani jeden z nich nedodržel? Lhal mi. Celou tu dobu. A já ho nedokážu nenávidět. Já už nedokážu nic.

A co Alex? Myslí na mě někdy? Myslí někdy na Ericu? Určitě. Jsem si tím jistý. Jenže on není tak průbojný jako Derek. I když co já vím? I on v aréně ukázal, jaký doopravdy je. Houževnatý, chytrý, bystrý.

Přemýšlím nad tím, co je s mými rodiči. Žijí ještě? Žije ještě Scott? Pochybuji. I ta sebemenší naděje ve mně už dávno pohasla. Už nikdy se s nimi neuvidím. Už nikdy jim nepovím, jak je miluji. Už nikdy se jim neomluvím, že mou vinou se dostali do tohohle stavu. Už nikdy nic nebude.

Bojím se zítřků. Bojím se toho, co nového přinesou. Už nám toho přinesly spoustu. Spoustu špatného abych byl přesný. Jen utrpení, bolest a beznaděj. I v Erice už vyhasla naděje na spásu. Sice spolu moc nemluvíme, protože jsme zapomněli, jaké to je mluvit. Ale vidím jí na očích, že vzdala boj. Že už čeká jen na jedno. Na smrt. Přesně tak, jako já.

Ani už si nepamatuji její hlas. Nepamatuji si její oči. I Derekova a Alexova barva očí se mi ztratila z mysli. I vůni své nejlepší kamarádky Lydie. Soucitný pohled Allison či vřelý úsměv Peety. To všechno se mi z hlavy vykouřilo.

Vím jen, jak se vždy chovali, ale z toho mučení, už si ani nedokážu představit jejich obličeje. Řekl bych, že už tu budeme nějakých pár let.

Zavřu oči a snažím se usnout. Ve snech mám alespoň jistotu, že se to neděje doopravdy. Že nezabíjím nikoho. Už ani Theo, Aiden a Ethan mi nepřijdou tak děsiví. Proč také? Není má vina, že zemřeli. Zemřeli proto, abych přežil. A nezabil jsem je já, ale Kapitol. Tak jako teď zabíjí nás.

V uších slyším po dlohé době Eričin hlas. Je nakřápnutý, beznadějný a stále se občas ozve srderyvný vzlyk. Otevřu oči a natočím hlavu doprava směrem k Eričině cele.

Také leží na zemi. Pohled má upřený do stropu a její šeptavý hlas se ozývá takovou hlasitostí, že se mi zdá, jak sklo praská. To je ale jen iluze. Ve skutečnosti Erica jen šeptá nějaký popěvek. I přes to je pro mě její hlas tak vysvobozující. Už dlouho jsem ji neslyšel. Tedy ano, slyšel, ale pouze křičet. Křičet hlasem, který bych přiřadil ke zvířecímu utrpení.

Teď ale zpívá. Tu baladu, která se jí line z úst, neznám, ale líbí se mi. Zpívá o klukovi, který přichází k místu, kde se setkával se svou milou, která je po smrti. Tam slyší pokaždé její hlas, jak ho vábí, že všechno zvládne. Avšak v poslední sloce nastává zvrat, kdy dívka chlapci řekne, aby se k ní přidal na dlouhou cestu plnou objevů. A chlapec si uplete oprátku, načež se oběsí na stromě, ve kterém jsou vyryty jejich iniciály.

Docela mi to připomíná oběšencův strom, který si matka občas pobroukávala při vaření či pečení. Hodně jsem jí prosil, aby mě tu písničku naučila, ale pokaždé odmítla s tím, že jsem na naučení té písně ještě moc mladý. Vsadím se, že by mi to řekla i teď. Sice netuším kolik mi je let, ale to nevadí. Jsem si jistý, že by odmítla.

Je-li pak mrtvá? Zabili ji? Mučí ji někde? Ať už se stalo cokoliv, budu nejšťastnější, až se dozvím, že je opravdu mrtvá. Zní to bezcitně, ale jediný způsob, jak uniknout Kapitolu nadobro, je smrt. Smrt, kterou mi nehodlá nikdo dopřát.

Odvrátím svou hlavu od zničené Ericy, která stále pěje a zavřu oči. Vidím matku, otce, Scotta, Melissu, Dereka, Alexe a tak dále. Zkrátka všechny, které jsem kdy miloval. Poprvé po dlouhé době je zřetelně vidím. Derekovy zelené studánky, které vedou do duše. Alexovu upřímnou modř. Slyším otcův vřelý hlas, jak mě povzbuzuje, že každá bolest v budoucnu přinese ovoce. Tati, mně už žádné ovoce nepřinese, pomyslím si. A s touto myšlenkou se také propadám do hlubin temnoty. Před tím ale stále slyším, jak Erica pěje. A to mě trošku uklidňuje. Její šepot dělá dobře mému srdci. I kdyby zpívala falešně, byl bych šťastný, že ji slyším. A nakonec se i její hlas ztratí v dálce a já definitivně propadám do říše nočních můr.

Sedím na té chladné podlaze v tureckém sedu. Obklopuje mě chlad a beznaděj. Slyším šplouchání vody. Cítím to, jak se mi do nosu dostávají litry té vody a nemůžu s tím nic dělat. Z očí mi padají slzy soucitu. Přesně vím, jaké to je. Cítím to s ní.

Odmítám zvednout hlavu, protože vím, co se děje na protější cele. Vím, proč se odtamtud ozývá hlasité šplouchání vody. Cítím to s ní. To, jak se topí. Jak pomalu ztrácí vědomí a jak se dusí tím přívalem. Dohánějí jí tím do stavu, kdy se ocitnete někde mezi životem smrtí. A ačkoliv si myslíte, že už konečně přijde ten okamžik, kdy na smrt budete moct sáhnout a odprosit ji, aby si vás konečně vzala, vždy vás odmítne.

Vím, že až s ní skoncují, přijdu na řadu já. Potíž je v tom, že se toho nebojím. Jen chci, abych to raději všechno odnesl já, než ona. Erica nic neprovedla. Nevěděla o ničem. Nic neplánovala. Ani ten pitomý šíp nevystřelila ona. A přesto trpí. Jen kvůli mně. Aby mě zlomili. Abych se na to koukal. Nedokážu se na to koukat.

Na to, jak se její vlasy vznáší vztlakovou silou v té zatracené vodě. Na to, jak se z jejích očí ztrácí život. Na to, jak moc velké modřiny na obličeji má.

Slzy stále padají tak, že za chvíli vytopí i moji celu. Nemůžu přestat brečet. Ona si to nezaslouží! Mám chuť to zařvat na ty zrůdy, které jí to provádí. Mám chuť rozflákat tuhle zatracenou skleněnou stěnu a toho anděla osvobodit. Mám chuť je všechny pozabíjet. Do jednoho!

Najednou se ozve známý zvuk vypouštění vody. Je jasné, že už se dostala na tu hranu, o které jsem mluvil. A tak přišel čas ji nechat vydechnout. A pak bude přinucena se koukat na to, jak trpím já. Zřejmě mě nenávidí za tohle všechno. Trpí za mou a Derekovu chybu. Hlavně za Derekovu chybu! Měl mě zabít. Říkal jsem mu, aby mě zabil.

Zvednu hlavu ve chvíli, kdy Eričino tělo padne na zem. Vykašlává vodu a vím, co bude následovat dál. Pozvrací se. Tak jak tomu bývá pokaždé.

"Tak co, už jste se rozhodli nám říct, kde jsou vaši kamarádíčkové?" ozve se z chodby, načež se mezi našimi celami obejeví Flint. Ten nejhlavnější mírotvorce. Ten, který se z nás snaží vypáčit informace, i když ví, že kdybychom něco věděli, nebyli bychom tu teď.

"Kolikrát ti ty zasranej zmetku mám říct, že nic nevíme? Můžeš nás mučit kolik chceš, ty proradnej bastarde, ale věř, že až oni vyhrajou, tak ty budeš mezi prvními, kteří budou trpět!" začnu chrlit naráz. Neovládám to. Je to stejné jako vždy. A i když vím, co teď přijde, nevadí mi to. Potřeboval jsem ulevit svým pocitům. Tak dlouho zadržovaným.

Flint zmáčkne tlačítko, kterým otevře tu skleněnou stěnu. Měl bých začít vyšilovat, ale sedím klidně a nenávistně mu pohlížím do očí.

Z opasku u bílých kalhot kombinézy vytáhne pistol, kterou vám způsobí elektrické šoky. Nebojím se toho. Moje tělo si už stačilo zvyknout na všechnu tu bolest. Nebo je to jen tím, že jsem dávno opustil své tělo. Respektive má duše a tohle všechno řídí už jen mozek. Kdo ví? Každopádně z jeho pistole vyletí elektroda, která se mi strefí do ruky a mé tělo sebou instinktivně začne cukat. Ale nebolí to. Už ne.

Probouzím se úplně klidně. Nebudete mi asi věřit, ale naučil jsem se ovládat svůj křik. Už sebou neškubu, když se mi zdá špatný sen. Už nekřičím pokaždé, když se probudím. Poslední dobou vstávám klidně.

Zřejmě to bude tím, že už konečně vím, na čem jsem. Už se nemusím obávat ničeho, co mě před tím tak sužovalo. Ta zatracená nevědomost. Teď vím přesně, co mě každý den čeká a nemine. A věřím, že jednou přijde vysvobození. Teď nemyslím buřiče nebo snad Dereka. Ne. Já myslím smrt. Někdo ji bere jako trest. Já ji beru jako vysvobození z tohoto trápení. Smrt není zlá mrcha. Smrt je milosrdná mrcha. Vezme si vás. Jen nevíte kdy a nezbývá vám nic jiného, než čekat. A tak čekám. A budu čekat, jak dlouho bude nutné. A věřím, že jednoho dne přijde.

Opět si sednu do tureckého sedu a jako obvykle se podívám k Eričině cele.

Leží obličejem ke mně, oči má zavřené a pravidelně oddechuje. Její obličej je tak...ztrápený. Pod očima má černé pytle. Lícní kosti jí až nepřirozeně vyčnívají. Zhubla. Hodně. Rty má rozpraskané a dokonce ji někde teče i krev. Vlasy má na některých místech sežehnuté a na některých místech slepené. A přesto vypadá jako anděl. Jako zničený anděl.

Po chodbě uslyším kráčet kroky, které přeruší tok mých myšlenek. Najednou se zpoza rohu objevuje postava v bílé kombinéze s černým opaskem. Zřejmě je čas na další mučení. Tentokrát, ale nepřichází Flint. Tohle je Knut. Argentův vlastní mírotvorce.

Zmáčkne tlačítko na kamenné zdi vedle skelných dveří a ty se vzápětí otevřou. Že by mě dneska přišel mučit on? Vypadá to, že nejspíš jo.

"Vstávat. Prezident Argent s vámi chce mluvit," řekne a mě zamrazí. Mám stejný pocit jako tenkrát, když přišel do bytu ve výcvikovém středisku. Jenže tentokrát se nebojím. Už se nepotřebuji chytnout ničí ruky. Už nemám co ztratit.

"Tak mu vyřiď, že já s ním mluvit nechci," odpovím stroze, načež se mu vzpurně zadívám do obličeje. Není nijak hezký. Má šedé vlasy a ačkoliv vypadá mladě, vsadím se, že jeho duše je stará. Kolik asi tak zabil lidí jako jsem já? Nespočet.

"Vy jste to nepochopil. To nebyla žádost. To byl rozkaz. Jestli se nechcete koukat na to, jak vaše kamarádka trpí, tak půjdete se mnou a my ji necháme spát!" Ne. Erice už ubližovat nemohou. Ona si to nezaslouží. Nesmí trpět kvůli mně a Derekovi. Proto mi nezbývá nic jiného, než jen vstát a zjistit, co po mně ta napodobenina lidské bytosti chce..

***
Tak jsem nakonec neodolala a ještě dneska se s vámi musím podělit o první kapitolku třetího dílu. Snad si ji užijete tak, jako já jsem si užila její psaní.☺

Další už mám také předepsanou, takže se možná dočkáte i zítra (jak se znám, tak nevydržím čekat a zveřejním ji), ale raději nic neslibuju.😉

Kapitolku věnuji skvělé IFwolfski, která v předchozích dílech komentovala a hvězdičkovala. Jsem ji moc vděčná za zpětnou vazbu, která se mi od tebe dostává.❤

Jinak, co myslíte, že chce Argent po Stilesovi? Chtěla bych znát vaše teorie, tak se neostýchejte a napište vše, co vás napadne.😎

Budu se na vás těšit s další kapitolou.😊