Ze spánku mě probouzí hlas Allison za dveřmi. Pocity deja-vu mě zkrátka nikdy neopustí. Jako obvykle na ní houknu, že už jsem vzhůru. Pak se jako obvykle ozývají kroky, jak Allison mizí zpět do salónku s jídlem. Znaveně spustím nohy z postele dolů a s prázdnou hlavou mířím do umývárny, abych se vysprchoval a vykonal ranní hygienu.

Kupodivu se mi po tolika proběsněných nocích nic nezdálo. Upadl jsem prostě do černo černé tmy a tak to pokračovalo několik minut, i když to vlastně bylo několik hodin. Proto mám prázdnou hlavu a nad ničím nepřemýšlím. Ovšem vím, že jakmile vylezu ze sprchy, můj mozek začne pracovat na plné obrátky a já budu mít hlavu zase v proudu. Ještě k tomu, když se dneska koná přehlídka splátců.

Vycházím z kupé a mnu si dlaněmi obličej. Matně si vzpomínám z loňského roku, kde najdu koupelnu, a tak mě mé nohy táhnou samy. Nekoukám na cestu, mnu si oči, když v tom do někoho silně narazím. Okamžitě padám dopředu na toho, kdo mi stál v cestě a s tupou ránou člověk padá na zem a já na něj.

Koukám do studankově modrých očích Alexe, který se tváří naprosto vyděšené a zmateně. Okamžitě se začnu zvedat a pomohu mu na nohy.

"Promiň. Měl jsem dávat pozor, jsi v pohodě?" zeptám se mile a pohlédnu do jeho tváře, ktera nabrala jasný odstín červeně. Je do půl těla vslečený a všímám si, že má sněhově bílé tělo s malou jizvou nad břichem. To by vysvětlovalo ten ruměnec. Zřejmě se stydí za své tělo.

"Jo, jsem," odpoví a snaží se vypadat co nejklidněji, i když na něm poznávám, jak je rozrušen a v rozpacích z našeho srazu. Překvapuje mě, že na to, jak má milou tvářičku, je jeho hlas hluboký. Tak hluboký až se mi ta dvě slova zarývají hluboko do mozku. "A promiň. To já jsem měl dávat pozor." Jeho hlas se stačil už trochu uklidnit a působí o něco vyrovnaněji, než tomu bylo včera. I když určitě někde v hloubi duše prožívá smršť negativních emocí, které se snaží potlačovat, aby nevypadal jako uplakánek. Hodně mi připomíná mě. To možná proto jsem si k němu během tak krátké doby dokázal vytvořit nějaké pouto. A možná to je tím, že mi visí jeho život na bedrech.

"Hloupost. Hold příště oba budeme muset dávat větší pozor kam šlapeme," řeknu pobaveným hlasem a jemu se na tváři rozlije milý úsměv. Při tom pohledu mě zahřeje u srdce. Aspoň trošku se mi ho povedlo rozveselit.

Oba jsme pokývli hlavou a vydali se svou cestou. On nejspíš do svého kupé a já do koupelny, ze které vycházel, neboť měl mokré vlasy.

Jakmile jsem vešel dovnitř, do tváří mě uhodila pára a vzduch zbavený několika potřebných molekul kyslíku. Dýchalo se tu ztěžka, jelikož pára z teplé vody se nesla celou čtvercovou místností. Zřejmě si ten chlapec užíval teplé vody, dokud to ještě jde.

Zavřel jsem a zamknul za sebou dveře, načež jsem ze sebe svlékl všechno oblečení a vlezl si do mokré sprchy. Teplý příval vody, který jsem spustil stlačením modrého a červeného tlačítka, mě jaksi uklidnil a zároveň probudil. Nechal jsem na sebe působit ten úžasný příval vody a moje svaly jako by roztávaly. Byl to skutečně uklidňující pocit.

Pak, když jsem byl zcela umytý i mýdlem a šampónem, se dostavilo jakési uvědomění si. Dnes už budeme v Kapitolu. Možná právě teď projíždíme branou na nádraží, kde na nás bude čekat spousta lidí. Hrdlo se mi sevře při pomyšlení, jak se asi musí cítit ti dva. Jasné, že i já s Derekem jsme v tomhle nováčci, ale zvykli jsme si na hyperaktivní povahy kapitolských lidí, kteří nás samou láskou obsypávají a při tom se těšili z toho, když jsme v aréně trpěli. Jenže Alex s Ericou na nic takového zvyklí nejsou. A navíc si je hned do parády berou lidé z přípravného týmu. Bude to pro ně šok. Tím jsem si jistý.

Kolem pasu si obtáhnu nažloutlý ručník s kapitolským erbem a otevírám dveře od koupelny. Pára není tak silná, a tak je tu už dýchatelněji, ale stejně raději nechám dveře otevřené, kdyby se náhodou šel koupat někdo po mě.

Procházím uličkou mezi jednotlivými kupé, až nakonec narazím na to svoje a vejdu do něj. Dnes bych se měl obléknout tak nějak formálněji. Vím, že si mě Lydia, během toho, co přípravné týmy budou zkrášlovat naše dva splátce, vezme do parády, ale určitě by mi někdo z Kapitolských vyčetl, že v jejich společnosti vypadám krajně nevhodně.

Beru si na sebe čisté bílé spody, černé ponožky, a pak přichází ta tězší část. Ve skříni jsou věci opravdu jen křiklavých barev jako je růžová, sytě žlutá, zelená a tak dále. Zřejmě si usmysleli, když vybavovali tento vlak, že jsme s Derekem (i když na toho používali jen bílou) chodili v nevýrazných barvách. Ovšem jestli jim to sáčko, které jsem měl v jedenáctém kraji při Turné vítězů, přišlo nevýrazné, tak opravdu nevím, co Kapitolští považují za hodně výrazné.

Nedá se nic dělat a já ze skříně vytahuji béžové kalhoty, které jako jediné nebijí do oka, a světle modré triko. Vypadá to jako pěst na oko, ale nic se nedá dělat. Určitě se neobléknu jako trávník. Chci zůstat svůj, i když vím, že v Kapitolu být svůj nemohu. Vlasy si jen trošku rozčešu a poslední, co mi zbývá je sebrat brož a připevnit si ji na triko. Nikam bez ní nechodím. Je to vzácnost a dárek od jednoho z mých nejbližších. Ta brož začala reprezentovat mě. A tak je jasné, že ji budu mít stále u sebe.

Nakonec, když i ji mám na sobě, se vydávám na snídani. Hlad sice nemám, ale něco málo budu muset sníst, protože dnes se oběd konat nebude. Všichni se totiž budeme připravovat na legendární přehlídku splátců. Jsem i docela zvědavý na to, jaké kostými Lydia s Maliou pro sourozence přichystali. A jak znám Lydii, ta Alexe a Ericu jistě obleče do něčeho, co vzbudí šílený povyk. Jen v dobro těch dvou doufám, že se vyhne těm speciálním efektům jako jsou tesáky a chlupy. Jen ty oči by mohla nechat. Zajímalo by mě, jaké by si ti dva vybrali.

Čidlo upozorňuje dveře na mou přítomnost a ty se tiše otevřou. Vejdu dovnitř a vidím, jak u stolu už sedí všichni. Opět jsem zase poslední. Ani se té Allison nedivím, že na mě každé ráno křičí tak hlasitě. Zřejmě si u toho pokaždé může vyřvat hlasivky. Včele stolu na pravé straně sedí Peeta, na levé Allison. Zády k oknu zabírají místa Alex s Ericou a naproti nim si sedám já. Vedle Dereka samozřejmě.

Nikdo nic neřiká. Atmosféra mezi námi je napjatá a já jako obvykle začínám vzpomínat na to, jak tomu bylo před rokem. Bylo nás tu podstatně méně a Peeta nám sdělil, že máme držet spolu. Ani já a ani Derek jsme to nechápali. Dozvěděli jsme se ten důvod těsně před tím, než jsme byli představeni Kapitolu jako oficiální splátci krajů. Ta léčka s tím, že mohou zvítězit oba z jednoho kraje.

"Takže za necelých deset minut projedeme bránou Kapitolu. Na nádraží bude spousta lidí, kteří na vás budou pokřikovat a oslavovat vás. Můžete jim mávat a usmívat se, ale za žádnou cenu jim neodpovídejte. Nemáte totiž povoleno komunikovat s nikým kromě nás, přípravného týmu a vašich návrhářek," vysvětluje Allison a na oba se usmívá. Cítím na sobě něčí pohled, ovšem snad poprvé není Derekův, který dojídá obyčejný chléb s máslem. To Alex se svýma průzračnýma očima. Svůj pohled neodvrátí ani když se na něj nechápavě podívám. Zřejmě je zamyšlený, ovšem on se usmívá. Nechápu, co se děje. Nakonec se ale podívá na Allison a moje nakrčené obočí zcela ignoruje.

"Přípravný tým si vás vezme do parády hned jakmile dojedeme autem k budově, odkud vede ulička splátců. Je to kosmetický salón. Vůbec ničeho se nelekejte. Připravuji vás na nějakou tu bolest, ale když si potom vezmete konečný výsledek, budete se divit," začnu se do vysvětlování ponořovat já, když vidím, že Allison došla slova. Oba se na mě koukají jako na naprostého zvrhlíka. I já bych tak koukal, kdyby mi někdo řekl, že na vzhledu záleží.

"Díky práci vašeho přípravného týmu a vizážisty, vám budeme moct sehnat sponzory. Myslím, že už teď se lidi budou přetlačovat v tom, kdo vás bude sponzorovat," přidává se i Derek. Oba si dobře pamatujeme, že jsme se lidem v Kapitolu oba zalíbili, a že se nás Caesar Flickerman vyptával na náš milostný život. A že o nás básní kapitolská děvčata.

"Ano, to sice ano, ale další vaše vystupování to značně ovlivní víc. Zvrat nastává při předvádění dovedností a bodování. Sponzoři budou sledovat a podle vaší známky usoudí, zda na vás mají vsadit. Ale to už všechno znáte z předešlých her. Já vám chci jen poradit, abyste se snažili co nejvíc vyčnívat z toho proudu splátců. Chovejte se jinak, mluvte jinak. Jen tak si vás lidi všimnou a Derek se Stilesem vám budou moct v aréně poslat cokoliv, co budete potřebovat," dokončí Peeta s vážným výrazem.

Zřejmě oba pochopili a oba vypadají velmi vyrovnaně. Erica má na tváři ten svůj typický kamenný výraz a blesky v očích. Alex se tváří vážně a v jeho očích se zračí, že přesně ví co má dělat. Docela bych si i tipnul, že i on v hlavě spřádá plán, jak co nejvíc zataktizovat. V tomhle je jiný než já. U mě konečnou taktikou bylo nerozbrečet se a tím si získat sponzory, ovšem Alex má v očích jiskru něčeho, co připomíná mnohem lepší plán.

Najednou vlak potemní a my projíždíme prosvětleným tunelem, když v tom, jen na malou chvíli, se mi před očima mihnou v okně dvě velké modré tečky a černé kolo. Něco ve mně hrkne. Otočím se na Dereka, který také najednou zaraženě sedí a kouká z okna. Určitě si toho také musel všimnout. Ovšem Peeta s Allison dojídají a Alex s Ericou vstávají a přesouvají se k oknu. Právě jsme totiž vjeli do Kapitolu a oni ho pozorují s pootevřenými ústy, načež se z venku line křik lidí. Jsme blízko nádraží.

"Viděl jsi to?" nakloní se Derek nepozorovaně a pronese svůj dotaz na půl pusy. Jen přikývnu, jelikož si nejsem jistý, zda to můžu říct nahlas. "Vypadalo to, jako vlk s modrýma očima," dodá Derek a já se na něj otočím a následně svůj pohled přesunu na brož. Jestli to byl opravdu vlk, jsme s Derekem ve větším nebezpečí, než jsme si mysleli. Přísahal bych totiž, že naposledy, před půl rokem, v tom zatraceném tunelu nic takového nebylo. A pokud se buřičům povedlo dostat nějakým způsobem sem a namalovat to, znamená to, že moje brož se pro ně stala symbolem.

***

"Jsem ráda, že tě zase po takové době vidím," řekne Lydia hned, jakmile vstoupím do jedné z místností v kosmetické budově. Opět je celá v černém, vlasy má svázané do jednoduchého copu, který má přehozený přes pravé rameno a dokonce si všímám, že je má zastřižené. Oči jí zdobí jemná zlatá linka a v očích má ty samé jiskřicky jako pokaždé, když mě vidí.

Ihned k ní přicházím a objímám jí. Hodně mi během toho půlroku chyběla, jelikož se stala velmi blízkou osobou mému srdci. Je to taková moje poradkyně ve všem, v čem si nevím rady. Všechno se mnou prožívá a právě teď, když ji držím ve svém objetí, z ní cítím opět tu její empatii. Jako by chtěla všechny mé starosti převzít na svá bedra.

"Jakpak ses měl?" ptá se, když mě pouští a chytá mě za ramena. Vypadá tak obyčejně a to jí dělá naprosto krásnou osobou. V tomhle městě je totiž těžké najít někoho, kdo je obyčejný a zároveň kouzelný. A takové jsou obě naše vizážistky. Malia je takové střeštěné trdlo, které si rádo dělá legraci z lidí a její mnohdy sarkastické poznámky na přípravný tým mě vždy dokáží rozesmát.

"Jak kdybys to nevěděla. Stale je to stejné. Troufám si tvrdit, že možná i horší," odpovím jí popravdě. Proč bych měl před ní něco skrývat? Je mou přítelkyní. Mým spojencem.

"Myslela jsem si, že mi takhle odpovíš. Každopádně doufám, že ti tvoje dnešní róba vykouzlí úsměv," řekne optimisticky a přejde k černé kožené pohovce, na které leží moje dnešní oblečení.

Když přejdu blíž, naskýtá se mi pohled na vínové sáčko. Na rukávu je zobrazen vlk se žlutými kukadly, což mě zaráží. Ovšem pokračuji ke kalhotám, které jsou uhlově černé a u kolenou jsou potrhané. Na nádraží jsem si všiml, že letos jsou v kapitolské módě zahrnuté roztrhané nohavice, které působí spíš směšně, jelikož na lidech neskutečně visí. Ovšem tyhle kalhoty jsou jiné a uchvacují mě. Ostatně jako všechno, co Lydia navrhne.

"Chtěla jsem něco, co zůstane v módě a zároveň to zůstane nepovšimnuté. Nechci udělat nezapomenutelnými jen sourozence Reyesovi, ale i tebe a Dereka," začíná vysvětlovat Lydia a prohlíží si svůj výtvor. "Ten vlk se žlutýma očima ukazuje, že i přesto, co se stalo v aréně, jsi stále nevinný. Pro nás všechny, kteří jsme normální." Na slovo normální dává důraz a já z toho poznávám, že myslí lidi, kteří tohle všechno dávají za vinu Kapitolu. Ne mně. "Všechno je přesně na míru a mělo by ti to sedět."

"Moc děkuju. Je to nádhera. Jen mám dotaz," řeknu a svůj pohled přesunu na dívku s jahodovým copem.

"Ptej se," řekne s úsměvem.

"Kdo mě nalíčí?" zeptám se, protože mi je jasné, že já už přípravný tým nemám a Lydia se téhle práci sice ráda věnuje, ale pochybuju, že na to bude mít čas, když za necelou hodinu bude mít na starosti Alexe.

"A to je právě to, o čem jsem s tebou chtěla mluvit," řekne tajemně, načež se celým tělem natočí ke mně. Zopakuji to a koukám jí do očí, ve kterých si teď hrají malé jiskřičky radosti. Z čeho může mít radost? "Tvé kruhy nebudeme nadále zakrývat! Chci, abys zůstal sám sebou a to také udělám. Představím Kapitolským Stilese, kterého naposledy viděli v aréně," vysloví se a laškovně mrkne.

Nic jiného jsem si snad v tuhle chvíli nemohl přát. Alespoň má tvář zůstane opravdu mou a nebude se schovávat za tunu make-upu. A zároveň to z Lydiiny strany zní jako menší vzpoura proti kapitolským konvencím. Tak proč se jim takhle skrytě nepostavit?

***
Taková trošku nudnější kapitola, ale přece jen je pro další průběh docela dost důležitá. Každopádně doufám, že se vám líbí.☺

Můžu vám prozradit, že teprve teď začne ta pravá jízda a Lydia, Allison a Malia dostanou již v brzkých kapitolách zásadní role pro tenhle díl. Naopak se do postraní přenesou Sterek scénky, kterých tu bude tak po minimu (ale nebojte, ne na dlouho).😉

Sourozenci se nijak moc zatím neukázali v plné síle, ale slibuji vám i to, že se projeví. A myslím, že v jedné z následujících kapitol se dozvíte víc o jejich životě. Co se týče Peety, myslím, že vám v některých částích bude lézt hodně na nervy (já vím, jsem strašná, ale věřte mi, Peetu z originálu miluju❤).

Tak snad jsem vás tak nějak připravila na to, co vás čeká a nemime. Jinak jsem se rozhodla vydávat kapitoly každé úterý, čtvrtek a sobotu. Snad vám to nevadí.☺