Peeta nám vysvětlil jasné instrukce, jak se máme chovat. Erice a Alexovi přikázal, aby poslouchali veškeré rozkazy, které jim dá buď on nebo my. Jeden z nejdůležitějších rozkazů byl, aby se nevzpírali přípravnému týmu, který, až přijedeme do Kapitolu, se jich ujme. Možná to zní drsně, ale Peeta všechno podal neskutečně mile a vždy zvolil ta správná slova, že si je nakonec oba získal na svou stranu a oni mu všechno odkývali.

Byl jsem rád, že jim vše vysvětloval Peeta, protože kdybych to měl dělat já, nevím, kde bych měl začít. Tohle všechno je pro mě moc nové, čerstvé. Rány na mé duši se nezhojily a teď mám připravovat dva mladé lidi na to, co je čeká a nemine. Hlavu mám přeplněnou vzpomínkami a jen těžko rozeznávám, co se skutečně stalo a co si vymyslela má vlastní mysl. Myslím, že ani Derek není připravený na něco takového. Ovšem narozdíl ode mě to zvládá všechno s přehledem a i on si je dokázal získat na svou stranu.

Poté jsme si všichni sedli na křesla k malému stolku v jídelním salónku, jelikož začala sestříhaná sklizeň ze všech krajů dohromady. Ovšem místo, abych se koukal na promítadlo a sledoval ostatní splátce, se kterými budou sourozenci zápasit, jsem pozoroval Alexe. Neskutečně moc mi připomínal mě. Bylo vidět, že se přemáhá k tomu, aby zůstál silný a nesložil se tu. Přesně jako já, když jsem koukal na sestřižené záběry ze sklizně. Seděl klidně a sledoval, co se na promítači děje, ovšem v očích mu hrála nepopsatelná hrůza. Je jako moje přesná kopie vloni.

Když můj pohled přejel na Ericu, v očích se jí zračilo jen jedno jediné. Taktika. Už podle pohledu jsem poznal, že to děvče je naprosto vychytralé a každého splátce z ostatních krajů si prohlíží a přemítá své možnosti. Snaží se už teď vymyslet plán jak sebe i bratra zachránit před profesionálními splátci z prvního, druhého a čtvrtého kraje. Prohlížela si každou dívku, která by ji mohla ohrozit. Každého chlapce, který se je bude snažit napadnout. Zkrátka a dobře svou mysl zaměstnává něčím jiným než pravděpodobností, že brzy zemře. A tak to bral loni Derek. Už jsem pochopil, proč nás Peeta rozdělil právě takhle. Věděl, že si takhle mezi sebou sedneme mnohem víc a mnohem víc s nimi budeme moct komunikovat i v aréně. Já si budu muset domyslet, co si myslí on. On, co si myslím já. Jednoduché jako facka.

***

Moc se toho dál už neudálo. Já si zalezl do svého kupé, abych si dal sprchu a  převlékl se. To samé udělali i Peeta s Derekem. Sourozenci se vydali prozkoumat vlak a Allison se šla prospat hned, jakmile začala sklizeň v televizi, kterou komentoval Caesar Flickerman a nezapoměl se zmínit ani o mně a Derekovi. Především si ale pozornost převzala Erica, která se sama dobrovolně přihlásila.

I večeře proběhla v naprostém klidu a pohodě a díky několika Peetovým vtipům na Kapitolany, jsme se dokonce všichni i zasmáli. Dokonce i Allison, která vypadala mnohem víc odpočatě a zdravě. Neměla by si dávat za vinu něco, co ona sama ovlivnit nemůže. To Gerard na svých bedrech nese zodpovědnost za tohle všechno a já věřím, že za to jednou zaplatí cenu nejvyšší. Před tím by měl ale pořádně trpět. A vůbec nejlepším trestem pro něj a celou tu jeho sebranku by bylo, kdyby pro ně uspořádal někdo legendární Hladové hry. To by pak byla podívaná. A já bych se jistojistě zapojil ve vymýšlení obludných zvířat a všelijakých nástrah. Už jen ta představa mě pohání kupředu. Jenže on má v rukou moc, kdežto já jsem obyčejný chlapec z dvanáctého kraje, který pomalu přichází o rozum.

Po večeři jsme si šli všichni lehnout a já si právě teď promítám v hlavě dnešní den. Když si vezmu, že sklizeň proběhla před několika hodinami, zdá se mi to až směšné, jelikož mám pocit, jako by uběhly měsíce. Dlouhé měsíce. A přitom neuběhl ani pitomý den od toho dramatického okamžiku ve dvanáctém kraji.

Zase mám ten svůj známý pocit deja-vu. I tenkrát se mi zdálo, jako by to byly měsíce. Jenže tentokrát je všechno jinak. Nejedu si pro jistou smrt. Jedu, abych zabránil smrti jednoho kluka a jednoho děvčete. A to je ještě horší pocit, než si jet pro vlastní smrt. Jestli se jim něco stane, ponesu jejich krev na rukách už navždy a oba se připíší na seznam mých obětí. Vím, že se na to nevydržím koukat. Že ve mně něco pukne a já pošlu sebe a své blízké do záhuby. Dokonce i Dereka a jeho rodinu, Peetu a všechny, kteří s náma mají co dočinění.

Budu v Kapitolu hrát takové svoje hry. Ty, které se nevysílají občanům Panemu. Budu hrát o život s naším systémem. S naší vládou. Stejně tak, jako Derek. My dva proti ostatním s daleko větší mocí, než máme dohromady. Se systémem se ale nedá bojovat. Buď je přesvědčíš a jsi v pohodě a nebo ne a tvůj osud je zpečetěný. Kdyby na tom závisel jen můj život, čert to vem. Ale tady jde mnohem o víc. A mám pocit, že kapitolská vláda se ještě nerozhodla, zda nám uvěřit či ne. I když o nich nic nevím, má intuice mi to říká.

Převaluji se ze strany na stranu a nemohu zabrat. Tímto stylem se zkrátka nikam nedostanu. Hlavu mám přeplněnou vším možným. Od boje proti systému, přes udržení Alexe a Ericy na živu, až k Derekovi a mým citům k němu. Ovšem tohle se na dnešní den odsunulo úplně stranou a jsem za to i docela vděčný. Tento den byl pro nás všechny tak náročný, že na lásku by myslel jen hlupák.

Nedá mi to. Musím se jít alespoň projít po vlaku, abych trochu uklidnil své rozvířené myšlenky. A nenapadá mě lepší místo, kde si usměrnit myšlenky, než poslední vagón.

Vykročím tedy z pokoje a procházím neslyšně jako myš přes jídelní salónek a přes chodbičku, na které se nachází kupé Peety a Allison. A nakonec najdu své milované místo. Vagón je pořád stále stejný. Sedačka, obrovské okno, stolek a koberec. Nejlepší místo na relaxování. Všímám si dokonce i malého občerstvení v podobě lahví s alkoholem. Nevím proč, ale nadchnu se. Třeba mi právě alkohol pomůže usnout.

Naliji si trochu nažloutlé průhledné tekutiny do sklenky a vydám se ke gauči. Venku je tma a já v okně vidím svůj odraz. Vypadám zase jako já. Připadám si i pyšný na své kruhy pod očima. Ukazují, kdo skutečně jsem a s čím bojuji. Jaké mám problémy. Odhalují něco, co Kapitolští nikdy nepochopí.

Při pomyšlení na to, že celou dobu budu muset mít na tváři zase masku, si upiji velký doušek té štiplavé a hořké tekutiny. Rychle se otřesu a můj obličej se změní ve znechucenou grimasu. Je to opravdu odporné pití. Ale pokud mi to pomůže vyhnat z hlavy aspoň polovinu myšlenek, rád takovou oběť přijmu. I když se mi už po tom jednom velkém doušku začíná motat hlava. Ale jen mírně. A jsem stále při smyslech, abych uslyšel dveře od vagónu.

Ve skle vidím Dereka s rozcuchanými vlasy a bledým obličejem. Ještě nikdy jsem ho takhle bledého neviděl. A to ani v té jeskyni, když ztratil krev. Proč mi přijde, že většinu vzpomínek s Derekem mám spojenou s Hladovými hrami? Zjevně proto, že jsou nejživější a nejsilnější. Až na jednu, která jim od včerejšího večera vévodí.

"Taky nemůžeš spát?" zeptám se a svůj pohled na něj přesunu. Nevypadá vůbec dobře a v tvářích za dnešní den zestárl tak o pět let a zesvětlal o tři odstíny.

"Ne. A zřejmě ani ty," řekne prostě a usedne vedle mě, načež se znechuceně podívá po sklenici. Nesnáší alkohol. Několikrát mi to za těch půl roku řekl. Ale já taky nesnáším spoustu věcí a musím si na ně zvykat.

"Správně," mrknu na něj a zády se opřu o opěradlo. Pohled míří ke dveřím a já usrkávám další doušek toho hnusu, co jsem si nalil. Ale pomáhá to, už ani nemám takový strach. Z ničeho. Klidně bych teď mohl vykřičet Gerardovi to, co si o něm myslím. Ovšem stále je tu má rodina, kterou musím bránit a chránit.

"Všiml sis něčeho na těch dvou?" zeptá se Derek a já opět cítím jeho pohled na svém těle. Proto svůj zrak přesunu na něj a začnu se topit v těch zelených studánkách. Zavrtím hlavou na znamení, aby pokračoval. "Jsou stejní jako my dva. Erica je něco jako jsem byl já a Alex mi čím dál tím víc připomíná tebe."

Myslel jsem si, že právě to bude věc, které jsem si měl všimnout na těch nebohých dětech. A akorát mi to potvrzuje mou úvahu o tom, že právě proto nás Peeta takhle rozdělil. Jenže já se bojím, protože vím, že i když udělám cokoliv, Alex bude stejně trpět. Taková aréna je. Ať se váš mentor snaží sebevíc a ať vy se snažíte ukrývat kdekoliv, zranění, strach a pocit nebezpečí si vás najdou všude. Takové jsou Hladové hry. Vyvolají ve vás to nejhorší, co je v člověku usazené v hloubi. A v aréně se to všechno dostává na povrch.

"Stačil jsem si toho všimnout," řeknu po hodné chvilce ticha. "A o to víc se o oba bojím!" dodám s pohledem stále upřeným na Dereka. Svírá se mi hrdlo, když pomyslím, že ten nevinný Alex zavraždí. Určitě. Ať už chtěně nebo nechtěně. Jediný komu se za celé roky, kdy Hladové hry vnímám, povedlo vyjít s neposkvrněnou duší, je člověk sedící vedle mě. A můžu říct, že jsem hrdý na to, že jsem nenechal, aby Thea zabil on. Že i tímhle způsobem se vymkl síle Kapitolu.

"Něco vymyslíme Stilesi, nedovolíme, aby nám je vzali oba. Ať už budou sebevíc zranění nebo polámaní, budu se snažit pomoct oběma. Nejen Erice. Alex mi připomíná tebe a o to větší síla mě popohání, abych mu pomohl," řekne a já si při té poslední větě nedovolím ani vydechnout. Vážně je tak důležité, že mu připomíná mě? Jsem pro něj zřejmě hodně důležitý. A Alex tím pádem taky.

"Dereku, já," začnu a sklopím pohled na svoje ruce. Nemám odvahu mu ani poděkovat. Jsem slaboch. Najednou mě jeho ruka svými prsty uchopí jemně za bradu a mou hlavu zvedne tak, abychom si zase koukali do očí. Srdce mi buší tak, jako včera v noci, když mi dal ten polibek. "Děkuju!" šeptnu omámeně, jelikož mě znovu pohlcují jeho oči.

"Za co?" zeptá se zmateně a dotkne se hřbetu mé ruky svou dlaní. Ten dotek ve mně opět vyvolá tolik emocí, že mám pocit, jako by ve mně vybuchla sopka. Po celém těle mi naskakuje husí kůže a já automaticky pohledem sjíždím k jeho růžovým rtům, které mi potvrdily úplně všechny mé city k němu. Vím, že bych se měl krotit. Jsme v situaci, kde je láska až na tom posledním místě. Žijeme ve světě bez lásky. Tudíž bych správně ani já neměl nic takového cítit. Jenže cítím a to všechny problémy, které oba máme, jen zveličuje.

"Za všechno," šeptnu a oči mám stále přilepené na jeho pootevřených rtech. Na jeho bledé tváři působí mnohem růžověji, než obvykle. Vybízejí k tomu, abych se jich dotkl. Abych znovu pocítil to, co včera. Tu smršť emocí, když spojil naše rty. Proč to vůbec udělal? Vždyť byla noc a kolem nás nikdo nebyl. Byli jsme tam sami. Doprovázeni světlem z měsíce a souhvězdím Fénixe. Proč ve mně vyvolal opět tak obrovský chtíč?

"Nemáš za co děkovat. Udělám pro tebe a pro ty dva cokoliv." Sleduji, jak se mu rty pohybují a všechno ve mně řve, abych ho políbil. Ale vím, že nemůžu. Všechno bych tím zhoršil. Jsem rád za to, že stále dokážu alespoň trochu přemýšlet. I když si to žádá veškerou mou zbývající sílu.

"Dereku, proč jsi mě včera políbil?" Ihned se chytím za pusu a pohlédnu mu vyplašeně do očí. To jsem neměl v plánu. Jako bych na chvíli přišel o tu špetku racionálního uvažování. Nechtěl jsem se ho na to ptát!

Derek zarytě mlčí. V očích má strach a zároveň bolest. Tou otázkou jsem neodrovnal jen sebe, ale především i jeho. Musím to nějak napravit. Musím něco udělat.

"Promiň, nechtěl jsem se na to ptát. Nevím, co mě to popadlo. Promiň," začnu mlít pátý přes devátý. Super Stilesi. Jsi opravdu třída. "Nemysli na to. Měli bychom už jít spát," řeknu, načež vstanu, dopiji ten zbytek alkoholu ve sklenici a položím ji na stolek. Připadám si jako totální idiot. Měli by mě zavřít někam mezi čtyři stěny, protože když už ztrácím kontrolu nad svým tělem a nad tím, co říkám, nevěstí to nic dobrého.

Rychlým krokem se vydávám ke dveřím. Houknu na Dereka dobrou noc, a když už stojím před čidlem, které otevírá dveře, zastaví mě Derekův hlas. "Chtěl jsem to udělat. Přišlo mi to v tu chvíli správné. Omlouvám se, že jsem to udělal." Stále to nevysvětluje, proč to udělal. Ale lepší odpověď asi nedostanu, a tak mi nezbývá nic jiného, než ji brát za uspokojivou.

Otočím se a usměji se na něj. Na nic jiného se zkrátka už nezmůžu. "Dobrou, Dereku!" řeknu a přejdu před čidlo, které mi otevře dveře a já se s těžkýma nohama a hlavou plnou myšlenek vydávám do svého kupé. Ať už Derek cítí cokoliv, lásku v něm nikdy nevzbudím. A možná to je tak i dobře...

***
Tak jsem se nakonec rozhodla, že i dnes vás obdaruji novou kapitolkou. Přece jen jsem dnes měla čas, tak vám přináším takovou oddechovou kapitolu. I když v Panemu není nikdy oddych. Ale je tu Sterek.☺

Chtěla bych znát váš názor, co od dalších kapitol čekáte a co se vám na příběhu líbí/nelíbí. Budu moc ráda za jakýkoliv komentář, který napíšete.☺

Také chci upozornit na nový cover, který příběhu vytvořila DaisySilentVoice a já jsem neskutečně nadšená, neboť z něj srší veškerá atmosféra příběhu.😉

Od zítra budu zase zaneprázdněna, takže nevím, kdy další kapitola vyjde, ovšem budu se snažit, aby to bylo co nejdříve. Moc vám všem děkuji.💖