Šok, který jsem utrpěl se nedá absolutně popsat. Jako by mi někdo zapíchl kudlu přímo do srdce. Tohle je dvojitá zrada osudem. Ten proradný hajzl se zkrátka nezastaví nikdy a nikde. A my s tím nedokážeme nic udělat. Jen sledovat, jak se nám hroutí pevná půda pod nohama s každým dnem víc a víc. A zřejmě mě osud chce potrestat za to, že jsem si k těmto sourozencům našel vztah i beze slov.

Allison okamžitě pomáhá Erice na nohy a mezitím se Alex stačí dostavit na své místo. V jeho očích jsem uviděl naprostou beznaděj, bolest a strach. Ovšem musí se cítit ještě hůř. Byl vybrán, aby bojoval se svou vlastní sestrou v hrách, které se s vámi nepářou a každou minutu se musíte snažít jen o jediné. Přežít den i noc. Pokud pro mě bylo těžké, že jdu do her právě s Derekem, jak musí být asi jim, když vědí, že se domů přinejmenším jeden z nich nevrátí. A Kapitol znovu dva vítěze nepovolí.

V Kapitolu jistě lidé šílí. Určitě si, těmi svými dutými mozečky, museli domyslet, že je Alex buď Eričin milý, což nepřipadá v úvahu, když vezmeme v potaz jejich skrytou podobu, nebo její bratr. Ať tak či onak, na dvanáctý kraj se bude letos očekávat víc, než kdy jindy. Už jen z toho důvodu, že loňské hry jsme s Derekem vyhráli my. Druhým důvodem bude dobrovolnice po dvaceti sedmi letech. A třetí důvod bude vztah Ericy a Alexe. Tito dva mají sice slušně našlápnuto k sponzorům, ale oba vyhrát nemůžou, pokud se nestane zázrak.

"Představuji vám splátce za dvanáctý kraj," vyloudí ze sebe zmateně a zarmouceně Allison, "Erica a Alex Reyesovi." A teď přichází ten okamžik, kdy lidé v Kapitolu nemohou pochybovat. A celým honosným městem se ozývá skandování těchto dvou jmen. Nepochybuji o tom. Lidé v ostatních krajích se buď posmívají tomu, že nás konečně dostihla takováhle pohroma a nebo sami nemohou uvěřit, co je tohle za zvrácenost a soucítí s námi. Nebo spíš s těmi sourozenci.

Od publika ve dvanáctce by se teď měl správně ozývat potlesk, ale není tomu tak. Jako první uvidím maličkou Coru, jak přikládá tři prostřední prsty pravé ruky ke rtům a následně je vyzdvihne nahoru. Po ní se přidávají Scott s Melissou a mou matkou. A nakonec se přidají všichni lidé. Povstanu a přidám se. Měl bych se sice držet zpět, ale je mi to jedno. Ať kamery zaberou, jak i já vyjadřuji lítost sourozencům. A opravdu mě zabírají kamery a od Kapitolských se dočkám divných pohledů. Nezajímá mě to.

Najednou si periferním viděním všímám, jak si naráz stoupli Derek s Peetou a můj táta z druhé strany a přidali se k nám. Alex s Ericou se jen zmateně otáčí a všechny pozorují. Tahle chvíle se zapíše jako jeden z nejhorších a zároveň nejemotivnějších zážitků v celém Panemu. A aby toho nebylo málo, i Allison zopakuje naše gesto a odstoupí od mikrofonu. Správně by se i ona měla držet zpět. Vnučka nevnučka, Argentovi je jedno komu ublíží. Hlavně, aby měl Panem svůj klid, pořádek a "blahobyt".

Najednou dva mírotvorci, jeden z leva a druhý z prava, popadnou sourozence a odtáhnou je do soudní budovy. Allison okamžitě utíká za nimi a křičí na mírotvorce, aby s nimi nezacházeli jako s kusem hadru. Jakmile sourozenci zmizí, gesto se vytrácí a lidé stojí na místech a mlčí. Čeká se, až starosta, čili můj otec, vyhlásí, že se mohou rozejít. Ovšem nejdřív se otec otáčí na nás.

"Dojděte si každý domů pro to, co si sebou vezmete, rozlučte se s blízkými. Máte na to hodinu. Za chvíli sem přijedou auta, které vás odvezou na nádraží. Stilesi, ty tu počkej se mnou, půjdeme domů společně," řekne a kývne na nás. Peeta s Derekem mu kývnou na znamení, že chápou a odchází pryč. Táta přechází k mikrofonu a rodinám, nebo spíš jen rodině a blízkým oznamuje, že mají poslední možnost se se sourozenci rozloučit. Pak dává rozchod.

Následně se s otcem vydáme za matkou, Scottem a Melissou, kteří stále stojí na místě. Derek stojí kousek opodál se svou matkou a objímá Coru tak silně, jak jen si to může u takového křehkého dítěte dovolit. A Cora i paní Haleová pláčou. Nevím, jestli štěstím nebo něčím jiným, ale vím, že napůl šťastné jsou určitě.

***

Uběhlo skoro tři čtvrtě hodiny. S matkou i s otcem jsem se loučil dlouho. Pořád mi kladli na srdce, abych si dával pozor a pokusil se alespoň jednoho z těch dvou nešťastníků zachránit. Slíbil jsem jim, že budu dělat všechno pro to, aby ani jeden z nich nepřišel k úhoně. A taky, že to myslím smrtelně vážně. Udělám úplně všechno pro to, aby ani jeden z nich netrpěl tolik, jako jsme trpěli já a Derek. Jen nevím, jak to zatím provést.

Právě teď kráčím po ulici ve Sloji a společnost mi dělá Scott, který míří do práce. Díky Hladovým hrám a všemu okolo má teď zkrácené směny z dvanácti hodin na pouhých pět. Občané jsou totiž povini koukat na každé živé vysílání z dění v Kapitolu, jelikož jsou Hladové hry jednou z největších událostí v celém roce. Troufám si dokonce tvrdit, že to je důležitější, než oslava narozenin Gerarda, která se každoročně koná v lednu a všichni krajané mají za povinnost několik hodin stát na zasněženém náměstí a poslouchat ty úžasné proslovy prezidenta.

"Jak to zvládáš?" ptá se Scott, čímž přetíná okovy nazvané myšlenky.

"Co myslíš?" reaguji otázkou. Opravdu nevím, co myslí. Každopádně si uvědomuji, že ať myslí cokoliv, má odpověď bude znít špatně úplně na všechno.

"Nó," protáhne Scott a zaměří mě svým pohledem. Nevím, nad čím tak dlouhosáhle přemýšlí. "Jak zvládáš tohle všechno? Dereka, mentorování, noční můry?" vychrlí na mě nakonec. Nestíhám to pořádně všechno vstřebat. Ale nad čím přemýšlet? Scottovi mohu říct naprosto cokoliv. Mám v něj plnou důvěru.

"Nezvládám nic z toho," odpovím popravdě. "City k Derekovi jsou stále stejné. Mentorování je...ještě jsem ani nezačal, ale vím, že to bude těžké. Ty dva jsem si oblíbil a teď budu muset sledovat jak bojují o život. Nedokážu se vžít do jejich situace. Je to jako, kdyby vybrali mě a tebe. Jsme jako bratři. Složil bych se hned jakmile bych věděl, že tam budeš se mnou. A noční můry? Jsou stále živější. Každé ráno mi trvá, než rozeznám pravdu od lži."

Se Scottem se zastavujeme uprostřed náměstí, neboť se naše cesty zase na nějakou dobu rozejdou. Od té doby, co jsem z Hladových her vyvázl, je náš vztah jiný. Rozděluje nás čas. Já, jakožto vítěz, pracovat nemusím, a tak mám volného času habaděj, kdežto Scott musí pracovat, jak jen to jde. Jediný volný den se snaží trávit se svou matkou a občas i se mnou. I do našeho vztahu zasáhl Kapitol.

"Až se vrátíš, pomůžu ti. Sice mám jen jeden volný den, ale udělám si na tebe nějaký ten čas a o všem si budeme moct promluvit. Třeba ti to nějak pomůže," řekne Scott s úsměvem na tváři. Je hezké, že i přesto jak nás Kapitol rozděluje, se spolu snažíme držet a pomáhat si. Poslední dobou mi spíš pomáhá on, než já jemu. Jsem jeho velkým dlužníkem.

"Děkuju," šeptnu a obejmu ho, čímž naše konverzace končí. Zase ho nějaký čas neuvidím a zase se to pouto mezi námi trošičku oslabí. I to mě sžírá. Ale teď mám jiné priority. Musím nějak zachránit Ericu s Alexem. Pak se budu moct věnovat mému poutu se Scottem.

***

Sedím v jídelním salónku a v ruce svírám hrnek s horkou čokoládu. Vlak se dal před malou chvílí do pohybu a Allison zavedla sourozence do jejich kupé. Peeta sedí na křesle a kouká do prázdna a Derek je vedle mě a ukusuje jablko. Já se ještě horké čokolády ani nedotkl rty a to už ji svírám pomalu patnáct minut. Nedokážu teď uvažovat racionálně. Před očima mám stále ten Alexův pohled, který mě dostává do kolen. Jsem si jistý, že díky tomu pohledu budu mít další noční běsy, ve kterých tentokrát budou figurovat i tihle dva.

Je až neuvěřitelné, že jsem tu před rokem seděl jako splátce já. Dereka jsem skoro neznal. S Peetou jsem se vždy jen ze slušnosti pozdravil a Allison Argent jsem znal jen z obrazovek televize. A teď tu sedím jako mentor, do Kapitolu přivážím dva nové obětní beránky a všechny tyhle neznámé tváře jsou nyní jedni z mých nejbližších. Je to jako by uplynula už dlouhá řádka let a ne jeden jediný rok.

Dveře od jídelního salónku se otevírají a Allison vchází s prázdným pohledem dovnitř. Bělmo má načervenalé a sotva drží slzy na uzdě. Tento rok ji to zmohlo ještě víc, než loni. Vypadá strašně ztrápeně. Ostatně jako my všichni.

"Co budeme dělat?" zeptá se Derek a stale hypnotizuje okno. Vyslovil otázku, nad kterou visí opravdu velký otazník. Derek si jistojistě také uvědomuje, že je nemůžeme nechat umřít. Ne, když to jsou sourozenci. Několikrát se už v jiných krajích stalo, že byli vybráni sourozenci. Ale ne takhle strašnou náhodou. Jeden chtěl zachránit kamaráda, a tak se sám obětoval, aniž by tušil, že v osudí bude právě vylosováno jméno jeho sourozence. Tohle je ironie osudu.

"Nevím," šeptne bezradně Peeta. A když ani Peeta neví, co si počít, znamená to jediné. Jsme nahraní. Peeta měl vždy nějaký záložní plán. Nikdy nám o něm neřekl, ale poznal jsem to na něm, když jsme se jednou v zimě bavili při sklence lihoviny. Snažili jsme se vyhýbat hrám, ale nakonec mi to nedalo a zeptal jsem se, kde sehnal tolik peněz nebo spíš sponzorů s tolika penězi. Neodpověděl, ale usmíval se. A pak jsem se ho zeptal, co by se stalo, kdyby tolik sponzorů nesehnal. Znovu se usmál, ale tentokrát tajemně a z toho jsem poznal, že měl v ruce eso. Měl připraveného něco, co se chystal využít, kdyby sponzoři nevyšli.

Dveře od salónku se znovu otevřou a dovnitř vstupují oba sourozenci. Jsou oblečeni přesně tak, jako jsem se před rokem oblékl já. Přitom v těch skříních je spousta krásného a extravagantního oblečení. Oni zvolili to nejchudší prádlo, které tam našli. Erica má na sobě bílé tílko a dlouhé šedé tepláky. Vlasy, které mají obrovský objem, má svázané v culíku. Alex má na sobě dlouhé černé tričko a černé tepláky. Vlasy si nejspíš rozcuchal, protože mu trčí do všech stran. Nejvíc mě ale naprosto odrovnává fakt, že má uslzené oči a červené bělmo. Narozdíl od Ericy, která má na tváři nepřístupný výraz a v očích maximálně zlost na všechno a na všechny. Bodne mě u srdce, když si všímám jak moc se podobají mě a Derekovi před rokem.

Oba přejdou ke stolu a posadí se, načež si začnou prohlížet všechno to jídlo na stole. Nikdy takovouhle hostinu neviděli. Jsou to děti ze Sloje, které jsou rádi, když mají starý okoralý chléb. A tady před sebou mají maso, zmrzlinu, dorty, ovoce, housky, horkou čokoládu, čaje a spoustu dalšího. Opět další shoda s mým a Derekovým starým já.

"Jezte," vybídnu je a poprvé si usrknu z hrnku horké čokolády, která už je spíše vlažná. Musím tak zamaskovat to, jak moc je lituju. To jim nepomůže. Ba naopak, ztratí veškerou náděj, která je v jejich očích sotva viditelná. Oba na mě hledí a bojí se si něco vzít. Ovšem, než stačím něco říct, Derek vstává a míří k jezdícímu stolku pod oknem, kde vytáhne dva talíře. Následně je přenese na stůl a začne na oba nabírat pečené jehněčí se švestkami. Položí oba talíře před sourozence, načež se natáhne pro dvě největší sklenice se zmrzlinovým pohárem.

Sleduji ho, jak se je snaží nějak povzbudit tím, že při tom přenášení pohárů dělá šaškárny. A vychází mu to. Dokonce i já se směji. Je skvělý. Opravdu skvělý. Vždycky se zdál jako takový morous, ale uvnitř něj hlodalo něco, co potřebovalo vypustit, aby svět poznal pravého Dereka. Proto mi při Turné vítězů říkal, že jsem mu otevřel oči. Zřejmě jsem mu nějakým způsobem pomohl dostat se k jeho pravé povaze.

"Hlavně moc nehltejte, aby vám nebylo špatně. Já se totiž loni tak přecpal, že jsem celou noc skoro nespal, jak mě bolelo břicho," řekne Derek s úsměvem a podá jim příbory. "Jestli chcete, tak to nepoužívejte a jezte rukama. Taky jsme takhle jedli. Ale na tu zmrzlinu použijte raději lžičku, jinak byste z toho nic neměli!" Jeho hlas zní tak strašně silně a přesvědčivě, že i já na chvíli zapomínám, proč tu jsme.

Vybavují se mi opět vzpomínky na moje první chvíle ve vlaku. Jak jsem se loučil se svou sváteční košilí. Jak jsem se proklínal za to, že jsem se nerozloučil se svými blízkými. A dokonce i na to, že jsem si dal steak s bramborem. Všechno to mám v živé paměti. Ovšem tenkrát to bylo moje staré a nevinné já, které nemělo kruhy pod očima, nepoužívalo make-up a neprožívalo noční běsy. Teď tu sedím jen jako troska vytvořená Kapitolem, která má pomoct dvěma vyplašeným dětem. Jak působivé.

"V Kapitolu budeme zítra ráno," oznámí suše Allison ze svého křesla s pohledem stále upřeným do prázdna. Je naprosto zničená. Opět si to dává za vinu. Už ji nějakou dobu znám a na tyhle věci je strašně citlivá. Ze začátku se mně a Derekovi pořád omlouvala. Ne slovy, ale pohledem. Umí vyjádřit očima víc, než by dokázala slovy a zároveň je naprosto upřímná. Toho si na ní cením nejvíc.

"Měli bychom si asi něco stanovit," vyskočí Peeta ze svého křesla a usedne do čela stolu. Alex i Erica dojedli jak jídlo, tak zmrzlinu. A vypadá to, že čekají, co bude dál. Každopádně proto se ujal slova právě Peeta. A já cítím, že nebude mluvit jen k těm dvěma, ale i k nám.

Když tedy všichni čtyři přikývneme, Peeta pokračuje: "Jsme tři mentoři, ale jen dva mohou shánět sponzory a my si to musíme stanovit tak, aby v tom byl přehled. Já budu pouze radit a Derek se Stilesem shánět sponzory. Takže vlastně já stále zůstávám jejich mentorem." Vsadím se, že Peeta to jen tak nenechá. Z jeho hlasu srší optimismus a to je jedině dobře, protože na něco opravdu přišel. Ovšem vím, že si to prozatím nechá pro sebe. Až přijde správný čas, Derek i já se to dozvíme.

"A aby to bylo ještě přehlednější, Derek si vezme na starosti tebe ehm," ukáže na Ericu, která má stále kamennou tvář.

"Erica," namítne zmiňovaná, když Peeta váhá nad jejím jménem. Z jejího hlasu proudí neskutečný vztek a odpor ke všemu. Vím, ale že to nejsme my ke komu tohle všechno cítí. Je to Kapitol. A já nemohu víc, než jen s tou dívkou souhlasit.

"Derek tedy bude mít na starosti tebe. Bude shánět sponzory jen tobě, bude s tebou probírat tréninky. Jediné, co zůstává na Stilesovi, jsou vaše rozhovory. Ovšem pokud budete chtít všechno tohle dělat společně, nemám problém. Nechci vás nějak rozdělit. Každopádně si ale na tom se sponzorama trvám. Derek Erice, Stiles Alexovi," řekne nekompromisně Peeta.

Podívám se na Alexe, který mi pohled oplácí. Jeho křišťálově modré oči jsou jako dvě jezírka, ve kterých se právě ztrácím. Působí tak neskutečně dětsky a nevinně až mi to trhá srdce. V aréně ho jistojistě změní k obrazu svému. Protože v něm částečně vidím i sebe před rokem...

***
Táákže...jsem zpět s novou kapitolkou a chci se vám omluvit za mou včerejší neschopnost. Jsem totiž totálně kaput vyřízená a na psaní nemám ani pomyšlení, takže jsem ráda, že mám předepsané kapitoly. Snad mi to tedy prominete.☺

Naši hrdinové už jsou tedy ve vlaku a míří do Kapitolu. Můžu vám říct, že tahle kapitola byla opravdu oříšek a některé věci jsem musela přepisovat. Každopádně doufám, že se vám líbí, a že vás nijak nezklamala.☺

Také jsem vás chtěla informovat, že kapitoly již nebudou vycházet každý den (jako tomu bylo doposud). Důvodem je právě čas, který na psaní nemám a také předepsané kapitoly, které nechci vyplýtvat. Tudíž vám oznamuji, že kapitoly budou vycházet nepravidelně tak, jak mi to časově vyjde. Tak se prosím nezlobte.😦

Jinak nemůžu uvěřit, že čísla u obou dílů rapidně rostou a já jsem neskutečně nadšená, že se vám moje amatérská verze HG líbí. Budu se tudíž nadále snažit, aby vás příběh bavil číst stejně tak, jako mě baví psát. Moc vám děkuji!💖