Sedím před televizí společně s rodiči. Ovšem nedokážu vnímat ani slovo, které Caesar o třináctém kraji pronáší. Zítra je den sklizně. Už zítra se ze mě stane mentor dvou nešťastníků. Dvou nebohých dětí, kteří se s největší pravděpodobností vydají na smrt. Tedy alespoň, když budu optimista, jedno z nich. Nevím, kdo to bude, ale vím, že pokud děti dříve nechodili lovit do lesa, nemají šanci pokud neovládají žadnou zbraň.

Mám svíravý pocit deja-vu. Před rokem jsem touhle dobou ležel v posteli a snažil se usnout. Myšlenky na Hladové hry mi to ale znemožňovaly. A teď je to tu znova. Jedenáctého června. Den před sklizní. Dnes proběhla už v jedenáctce a za chvíli ji sestříhanou odvysílají. Zítra to čeká nás. Splátci z jedenácti krajů už jsou buď v Kapitolu nebo na cestě do něj. A zítra se na tu samou cestu vydají dvě děti z našeho kraje. A já společně s Derekem a Peetou je budeme mentorovat, aby přežili.

Instiktivně sahám na svou brož a v ruce svírám malé ovládání, které vypustí hologram vlka. Občas se takhle zabavím i na několik hodin, když ho pozoruji. Vypadá tak opravdově, ale když si na něj chci sáhnout, vždycky se to místo rozplyne a jakmile ruku vytáhnu, zase se zacelí. Je to frustrující pocit. Nejvíc ze všeho mě stejně uchvacují jeho modré oči. Přísahal bych, že tenkrát v nich neměl tolik bolesti, jako teď. Přijde mi, že ta brož nebo spíš ten vlk, je nějak spojena s mým životem. Nedokážu si ale vysvětlit jak.

Najednou zpozorním, když Caesar mluví o zítřejší sklizni. Nakonec nezapomene ani na proslulý pár z dvanáctého kraje, o kterých se konečně Kapitol zase něco dozví. Jako kdyby to před měsícem na tu půl hodinu, kdy přijeli a vyptávali se právě na zítřejší den a jak nám to klape, nestačilo. Ano, zítra se zase staneme s Derekem loutkami. A takhle to půjde až do konce našich životů. Kdyby Derek alespoň z části opětoval mé city, nebylo by to tak složité. Jenže on neopětuje. A je to složité.

Na obrazovkách se objevuje zchátralá budova soudu v jedenáctém kraji, kterou si živě pamatuji z Turné vítězů. A moc živě si pamatuji pohled Theovy, nejspíš, sestry. Jak mě zabíjela pohledem. A teď je buď zase na rok v bezpečí svého domova a nebo právě vlakem míří do Kapitolu. Já to ovšem zjistit nechci, a tak se zvedám z pohovky.

"Musím jít na vzduch," řeknu možná až moc zkroušeně. Jenže uvnitř se cítím hůř. Mnohem hůř. Projdu kolem otce, který mě plácne po ruce a usměje se na mě. Zžírá ho, že se jeho jediný syn utápí ve svých pocitech. A já se snažím to na sobě nedávat najevo. Ovšem nejen po psychické, ale i fyzické stránce to na mě jde vidět. Ačkoliv jídla máme dost, zhubl jsem nejméné o deset kilo od prvního června. Ve tváři mi opět vyčnívají lícní kosti a kruhy pod mýma očima mají uhlově černý odstín. Za celý půlrok jsem se pořádně nevyspal ani jednou. Naposledy v tom vlaku, kdy jsem usnul s Derekem.

Otevřu dveře a vyjdu ven. Po schodech sejdu dolů a zamířím na velký trávník vedle schodů. Na nebi už září hvězdy. Fascinuje mě to opět natolik, že si lehnu na trávník. Sundám si ze své vínové mikiny brož a zmáčknu tlačítko na černém ovladači. Z brože vyskočí černý vlk s nádhernou zářící modří v očích. Uvelebí se vedle mě. Nevím proč, ale ten vlk mi dodává jakousi jistotu a bezpečí. Zní to absurdně, když se jedná o vlka, který je jen hologramem.

Hodím si pravou paži za hlavu a tou druhou obracím prázdné kolečko brože prsty. Koukám do hvězd a přeji si, abych se v nich mohl ztratit. Přemýšlím o tom, koho by zítra mohli vylosovat. Koholiv, kdo ještě nepřekročil a nebo nedosáhl věkové hranice. V tom osudí jsou jména všech dětí, kteří už dokáží pořádně vnímat a uvažovat.

Cořino jméno je tam dvakrát. S každým rokem se totiž automaticky přidává vaše jméno navíc, aby to bylo napínavější. A ten kdo nechá své jméno do osudí hodit navíc za oblázky na jídlo, je tam daleko víckrát než jen podle počtu roků, během kterých spadají do věkové kategorie. Modlím se, aby to nebyla Cora. Ta dívka je naprosto úžasná a chytrá, ale se zbraněmi zacházet neumí. Za to umí svými slovy spravovat rozpolcenou duši. Jenže se slovy v aréně nevyhraje. Ta dívka nesmí být vylosována.

Pak přemýšlím nad tou blonďatou dívkou, kterou vídám každý den, jak ráno odchází se svým bratrem ze Sloje do školy. Pokaždé mi svou jiskrou v očích vykouzlí úsměv na tváři. Přesně jako v zimě, když jsem ji dal peníze a rukavice. Její bratr se vždy tváři vděčně a má přívětivý úsměv. Ovšem je hodně hubený, proto téhle rodině dávám mnohem víc jídla.

Ani si nejsou podobní. Ta dívka je menšího vzrůstu, v obličeji má vždy drsný výraz, oči oříškové jako kdysi já a vlasy zbarvené spíš do té zlatavé barvy. Chlapec je vysoký, obličej má naprosto milý a neškodný, oči poměnkově modré. Jen vlasy mají stejně zlatavé. Ne. Tihle dva taky nemůžou být vybráni. Až moc mi přirostli k srdci, i když jsem s nimi nikdy ani nemluvil. Ovšem žádné dítě si nezaslouží jít na smrt. Nic neprovedli. Ničím se neprohřešili. My přece nemůžeme za to, že lidé před sto lety nebyli spokojeni a chtěli to změnit. Že kvůli nim vypukla neúspěšná revoluce.

Do očí mi vhrknou slzy, když pomyslím, že z toho není cesty zpět. Oni budou chodit každý rok a brát si děti. Budou dělat show z jejich smrti. Přál bych jim, aby věděli, jaké je to žít s pocitem viny a strachu o své bližní. Oni to ale nikdy nezažijí. Jsou až moc nóbl, aby se jejich děti zúčastňovaly Hladových her. Přál bych Gerardovi, aby jeho milovaná dcera Kate, která hry zbožňuje, byla jednou vybrána. Vsadím se, že by nepřežila ani pět minut. A ostatně ani Gerard sám.

Z myšlenek mě vyruší tiché zakašlání, které se ozývá od našich schodů. Instinktivně otočím hlavu a zjišťuji, že mě pozoruje Derek se zájmem v očích. Z očí mi stále tiše kanou slzy beznaděje a já nevím, jak bych je zastavil. Svět je hrozné místo a já si přeji zemřít. Klidně a bezbolestně. A totéž přeji i své rodině. Protože žít v tomhle světě přináší jen utrpení. Kdyby si Kapitol neliboval ve fyzických a psychických trestech, než ukončí zrádcův život, už dávno bych se nechal zabít.

"Nad čím přemýšlíš?" ptá se Derek, který se právě od schodů vydal ke mně a lehl si na opačnou stranu od vlka vedle mě. Jeho přítomnost ve mne vzbuzuje spoustu emocí. Nejvíc asi nepochopitelné bezpečí, které zajisté necítí ani on. Tenhle komplex, že mě ochrání a postará se o mě, jsem si odnesl z arény. Stejně jako lásku k němu.

"O různýh věcech," setřu si slzy z očí a dál křečovitě svírám prázdné kolečko brože. Nevím, jak mu mám říct o čem přemýšlím, když sám si to jistě uvědomuje. Že není cesty zpět. Že tohle budeme prožívat do konce našich životů. Nic se nezmění. I kdyby doopravdy vypuklo povstání, nemáme šanci přežít všichni.

"Jak moc velkou roli v tom hrajou tvoje city ke mně?" zeptá se narovinu, až mě to zaskočí nepřipraveného. Zdálo by se, že v tom uvažování nehrají mé city k němu žádnou roli. Ovšem opak je pravdou. Kdybych si byl jistý, že mě miluje, žádné divadlo bychom hrát nemuseli. Prožívali bychom to doopravdy. Jenže to je neuskutečnitelně. Derek na lásku nemá v srdci místo. Vtipné je, že z velké části se on usadil v tom mém. Nezazlívám mu to. Nemůže za to.

"Žádnou," zalžu. A vím, že to poznal, protože moje herecké výkony jdou čím dál tím víc ke dnu. I když se snažím.

"Nelži mi. Nechci, aby ses kvůli mě trápil," řekne s takovým...zarmouceným hlasem, až to nabourává můj mozek. Jo Dereku, já se kvůli tobě taky nechci trápit! Pomyslím si v tu chvíli, ovšem raději nereaguji na jeho poznámku a prohlížím si hvězdy.

"Vidíš to seskupení hvězd?" natáhnu ruku k obloze, jako by se můj ukazováček mohl dotnout těch malinkatých třpytivých krystalů na obloze. Fascinovaně zírám na to seskupení a uvědomuji si, že už jsem to viděl v té knize o vesmíru.

Derek dá svou hlavu blíž k té mé a s pootevřenými ústy hledí na místo, kam směřuje můj ukazováček. Vypadá naprosto udiveně. Zřejmě to také ještě neviděl.

"Je to nádhera," vydechne a usměje se. Usměji se taky a svou paži nechám klesnout zpět na trávník. Všímám si, že vlk se ke mně přiblížil a stočil se do klubíčka a spokojeně spí. Opět mám tendenci na něj sáhnout, i když vím, že to bude marné. Proto svůj pohled přesouvám zpět na hvězdy.

"Říká se mu Fénix," řeknu a stále udiveně sleduji to souhvězdí několik tisíc kilometrů nade mnou. Ani si neuvědomuji, ale na chvíli zapomínám na všechno, co mě tíží. "Podle mýtického ptáka, který povstává z popela!" dodám aniž bych si to uvědomil. Ovšem ucítím na sobě Derekův pohled a to mě donutí na něj otočit hlavu.

Jeho pohled mě rozesměje. Kouká fascinovaně a zároveň překvapeně. "Promiň, asi jsem se moc vytaho -" přeruší mě tím, že naše rty spojí. Po těle se mi rozlévá pocit uspokojení a zároveň zmatení. Proč to dělá? Dělá to ještě horší, než to je. A já se opět vracím do kruté reality. Souhvězdí mě zachránilo jen na pár minut. A Derek Hale mě právě svými rty odtáhl od chvilkového zapomění zpět.

Odtrhnu se a věnuji mu zmatený pohled. Srdce mi splašeně buší. Nechápu ho. Proč to udělal? Proč mi takhle motá hlavu ještě víc? Proč se prostě nemůže chovat jako kamarád?

Zmáčknu tlačítko na ovladači, načež se vlk probudí a skočí zpět do brože. Musím jít domů. Okamžitě. Abych byl od něj teď co nejdál. Beze slova se zvedám, když v tom mě Derek chytí za zápěstí. Snažím se mu nekoukat do těch nazelenalých studánek pravdy. Bojím se, co bych tam uviděl.

"Promiň - já - já nevím, co to do mě vjelo," řekne a vyhoupne se do sedu vedle mě, načež pouští mé zápěstí. Musím pryč! Okamžitě!

"To je v pohodě," řeknu třesoucím se hlasem, načež rychle vstávám a v rukách drtím brož a miniaturní ovladač. Vybíhám schody naprosto ztěžka. Jako by zas věci vážily víc, než já sám. "Uvidíme se zítra!" vyhrknu, načež otevřu dveře rychle zapluju dovnitř. Skopnu z nohou boty a vybíhám schody nahoru, do svého pokoje.

Zavřu se a sjedu po zádech na zem. Hlavu si zabořím do dlaní a stále si přemítám v hlavě ten okamžik, kdy spojil naše rty v jedny. A tentokrát to bylo pravé. Ale zároveň bez dravosti. Byl to úplně jiný polibek, než které si vyměňujeme před kamerami. Nebo které jsme si vyměnili v aréně.

Tenhle byl mnohem...procítěnější. A mnohem víc mi zamotává hlavu. Je možné, že ke mně Derek opravdu něco cítí? Ne. Má mě jen rád jako kamaráda. Ovšem kamarádi se nelíbají nebo mi snad něco uniklo a teď frčí kamarádské procítěné polibky? Nemyslím si. Nejpravděpodobnější vysvětlení je asi síla momentu. Tenhle moment mezi náma dvěma byl nejsilnější ze všech, které jsme spolu prožili. Byl dokonce i silnější než to, když jsme se poprvé uviděli ve studiu po hrách. Nebo když jsem ho našel na té skále. Tenhle moment byl citově vypjatý. Sálalo z něj něco romantického. A kdyby mě nepolíbil, mohlo to pokračovat třeba i celou moc. A já se možná mohl i klidně vyspat.

Ale on to zkazil a zároveň ten moment zapsal do mé paměti. Zničil ho a zároveň ho udělal krásnějším. Teď už Dereka z hlavy nevymažu ani kdybych se snažil sebevíc. Musím se mu ale stranit. Kdykoliv jindy bych právě teď začal šílet radostí, ale zítra je sklizeň. A v Hladových hrách není na moje city místo. Je jen na divadlo a smrt.

Vstávám ze země, načež ze sebe shodím věci a jen ve spodním prádle vlezu do postele. Vím, že neusnu, ale alespoň odpočinout si mohu. Napadá mě, že bych si mohl vzít svou knihu o vesmíru a zase ji trochu studovat, abych zabavil své myšlenky. Vytahuji ji tedy ze třetí zásuvky mého nočního stolku a aniž bych se nějak snažil hledat, kniha se mi otevře na stránce se souhvězdím Fénix.

Přejedu bříšky prstů pravé ruky po papíře, kde je vyobrazeno, v jakém jsou hvězdy seskupení. Ovšem před očima se mi zase objeví Derekův pohled a následné spojení jeho rtů s těmi mými a já si instinktivně přejedu bříšky prstů po rtech. Fénix už pro mě nikdy nebude jen souhvězdí na papíře. Ne po téhle noci...

***
Tak dneska s několika hodinovým spožděním, ale tak snad to nevadí. Doufám, že jste si kapitolu užili. Já osobně jsem si psaní téhle kapitolky užila, jelikož to bylo takové odlehčení od toho kapitolského režimu. Ale nebojte, další kapitola je mnohem mnohem horší (hlavně pro naše hrdiny). Příště bude sklizeň. Tak zase u příští kapitolky.☺❤