Vycházím z vlaku ven, ruku v ruce s Derekem, a sleduji okolí kolem sebe. Všude stojí mírotvorci. Mimo nich tu stojí jen starosta jedenáctého kraje, který vypadá značně znepokojen. Až křečotvitě se usmívá a podává nám svou spocenou pravačku. Má velmi silný stisk, ale vypadá to, že se nás, spíš jen mě a Dereka, nechce ani dotýkat, a tak je naše poklepání rukou jen sekundové. Nevím proč, ale něco mi tu nesedí.

Pak začíná s chůzí a my ho následujeme. Já opět s úsměvem na tváři a prázdným pohledem. Jediné, co mi dodává alespoň trochu bezpečí, je právě Derekova dlaň, která pevně svírá tu mou. Je mi špatně od žaludku a myslím, že ze sebe vyhodím veškerou snídani. Ještě, že jsme neměli oběd. Ten bych tu určitě vyhodil.

Procházíme podchodem u nádraží a mě se naskýtá pohled na soudní budovu z druhé strany. Je mnohem zchátralejší, než vypadá v televizí a marně se to snaží zakrýt břečťanem, který se táhne po jeho zdech ze všech stran. Vystoupáme po schodech nahoru a starosta odemkne zadní dveře od budovy. Jakmile vlezeme s Derekem dovnitř, do očí a do nosu nás praští silná vrstva prachu po celé místnosti, ve které snad nikdo nebyl celá staletí.

Procházíme po moli ožraném koberci. S každým dalším krokem se z koberce uvolňuje prach a dostává se mi až do nosu. A to následně vyvolá kýchnutí na celé kolo. Nikdo si toho ani nevšímá. Dokonce ani mírotvorci, kteří jsou těmi nejvšímavějšími lidmi na téhle planetě. Naštěstí ale cesta není dlouhá a my se přes místnost dostáváme na pochmurnou betonovou chodbu se zchátralým schodištěm. Je tak úzké, že se mezi zábradlí a betonovou zeď vejde maximálně jeden člověk.

Dojdeme až k obrovským dveřím, které jistě vedou na vyvýšené místo, kde každý rok vybírají splátce z jedenáctého kraje. Na takzvané pódium. Starosta se na nás se ztrápeným pohledem otočí, ovšem hned svůj zrak přesměruje na mírotvorce, kteří se dávají do pohybu a následně pootevírají obrovské dveře a jeden po druhém vychází ven. Neodvažuji se tam podívat. Jen při tom pomyšlení, že za chvíli uvidím Theovu fotografii a pod ní jeho rodinu, mi svírá každý sval v těle a bere kyslík z plic.

"Takže, asi víte jak to chodí. Nejdřív pronesu proslov, pak na řadu přijdete vy. Převezmete od dvou dětí květiny, já vám předám plaketu a pak pronesete svou řeč. Následně vás zavedu do vašich přípravných pokojů v této budově, kde se připravíte na večeři," oznamuje monotónně starosta a nevím proč, ale stále svým pohledem míří na mě. V jeho očích vidím něco jako nenávist. Zřejmě tu Thea měli hodně rádi.

"A po večeři se vydáme zpět do vlaku a vyrazíme dál," dodá Allison s úsměvem, i když sama vidí, jak se starosta chová. Nezazlívám mu to. Zabil jsem jeho krajana. Zabil jsem dítě. Má právo mě nenávidět. Tak stejně, jako já nenávidím sám sebe pro to, co jsem způsobil.

Starosta jen kývne, ještě jednou si mě sjede pohledem a nakonec se vydá k velkým dveřím, načež je pootevře a proklouzne jimi ven. Nevím proč, ale úlevně si oddychnu, což přinutí všechny, aby se na mě podívali. Usměji se na ně, ale je vidět, že i oni postřehli starostův pohled.

Pak k nám přejde Allison a podívá se na nás zkoumavým pohledem. V ruce drží kartičku s řečí. "Stilesovi!" vyhrkne Peeta a Allison mi předá kartičku s řečí. Obsahuje bláboly, které uznal Kapitol za vhodné. A je mi z nich špatně. Je tam, že nám je oběť jejich krajanů velmi líto, ale vítězové mohli být jen dva. Že jejich oběť pomohla k rozkvětu naší lásky. A my jsme jim strašně vděční za ztrátu, kterou utrpěli. A nakonec otřepaná fráze - Panem dnes, Panem zítra, Panem navěky. Při té snůžce keců mě začne pohlcovat neskutečný vztek, ale musím se ovládat. Kvůli své rodině.

Nakonec nás Allison postaví před dveře a ještě jednou nám řekne, ať nezapomeneme na úsměvy. Derek mě drží svou spocenou dlaní tak silně, jak jen dokáže. Srdce mi buší neskutečně rychle, dech se mi zadrhává. Celý se opět třesu. Za chvíli na nás bude namířeno snad sto tisíc kamer. To, aby to mohli vysílat ze všech možných úhlů. Budou se na mě upírat nenávistné pohledy lidí z jedenáctého kraje. A uvidím Theovu rodinu.

"Budu tam s tebou. Neboj se. Jen splníme všechno tak, jak máme nastavené a večer zase budeme ve vlaku. Jsem tu s tebou a budu tu s tebou! Pořád!" pošeptá mi Derek, když si všimne mého zrychleného dechu. Otočím na něj hlavu a koukám mu do očí. Jejich krása je zastíněna tou bílou kapitolskou linkou. Ale stejně je krásný. I s tím vším. Jen to není ten chlapec, který uchvátil mé srdce. Usměji se na něj, načež se začnou otevírat dveře dokořán a na nás zaútočí sluneční světlo.

Postupujeme s Derekem ruku v ruce až k mikrofonu, kde už stojí dvě malé holčičky a drží v ruce puget květin. Usmíváme se na všechny. Ovšem potlesk není takový, jaký slýcháváte v Kapitolu. Je nucený a nikde se neozývá žádné pískání ani nic takového. Jen stojí, tleskají a propalují nás pohledem. Vřele dívce poděkuji a věnuji jí jeden ze svých nejzářivějších úsměvů. A dívka mi svým úsměvem připomene připomene tu plavovlásku, které jsem dal pár mincí a své rukavice. Zahřejě mě to u srdce a vleje trochu energie do žil.

Pak k nám přichází starosta a do rukou nám předává zlatou plaketu jedenáctého kraje. Musí mít vysokou hodnotu. Možná tak vysokou, že by tu hrstku lidí, kterou uvolnili od práce a teď stojí seřazení pod pódiem jako ovce, nakrmili k prasknutí. Jenže tahle plaketa má sloužit jako čestné uznání. Za to, že jsme jim zabili děti.

Předám plaketu Derekovi a s květinou v ruce mířím k mikrofonu. Snažím se pravidelně dýchat a druhou rukou si přidržovat kartičku s řečí, kterou si matně vybavuji z jednoho přečtení. Schválně se pohledem vyhýbám vyvýšenému místu za publikem, kde na pravé straně visí Theova fotka a pod ní je jeho rodina. Určitě mi teď přejí bídnou smrt. Kdyby dostali tu možnost, nemilosrdně by po mě hodili nůž tak, aby se mi zabodl do krku. A já umíral stejně tak, jako jejich příbuzný.

Když začnu s těmi kecy z kartičky, snažím se hypnotizovat hlavně ty zatracené věty. Není jich moc, ale přijde mi, jako bych tu stál celou věčnost a všechno to zopakoval nejméně třikrát.

Když to dořeknu, neubráním se a zvednu pohled přesně k tomu vyvýšenému místu za lidmi. Všímám si fotografie, na které se Theo pousmívá. Vůbec nevypadá jako někdo, kdo by byl schopný spáchat vraždu. To já ostatně také ne, ale přeci jen se stalo. A dokonce i třikrát. Pod fotografií stojí tři lidé. Žena s hnědými vlasy po ramena a vyplakanýma očima. Nejhorší na tom všem je, že jí v očích nevidím žádnou zášť vůči mě. Vypadá lítostivě. Vedle ní stojí muž, který ji svírá svou paží okolo ramen. Nebrečí. A ani on na mě nekouká nenávistně. Nýbrž má v obličeji smutek. Spoustu smutku. Jediný, na kom je vidět, že by mě nejraději teď a přede všemi rozpáral kudlou, je menší dívka, kolem čtrnácti. Z očí jí srší nenávist. A nejhorší na tom je, že vypadá jako ženská kopie Thea.

Hrdlo se mi sevře a úsměv z tváře okamžitě zmizí. Cítím se, jako by mě někdo právě uvěznil v mém vlastním těle. Sotva dýchám. Stále mám pohled upřený na to děvče. Ani hymna, která se právě rozezněla po celém okolí, nedokáže mou pozornost od dívky odvrátit. Zabil jsem jí bratra. Jediného bratra. Zabil jsem někoho, kdo by pokračoval v mužském pokolení jejich rodiny. Jsem vrah.

Pak cítím, jak mou ruku uchopí Derek a má pozornost se přenáší právě na něj. Podívá se na mě tím stejným pohledem, než jsme vyšli sem. Je tu při mně. A bude. Je asi pošetilé mu po tom všem zrovna něco takového věřit, ale v tuhle chvíli nemám na vybranou. Teď je jedinou osobou, která mě může zachránit.

***

A takhle pokračuje celé turné dál. Přijedeme do kraje, předneseme ty kecy z Kapitolu, které už oba umíme nazpaměť, v budově soudu se na nás vrhne přípravný tým a odvede opět skvělý výkon v tom, jak přijít o svůj pravý vzhled, večer povečeříme se starostou a jeho rodinou a pak nasedáme do vlaku a jedeme o dům dál. Jak prosté. Jak jednoduché.

Na sobě a i na Derekovi cítím, jak nás to zmáhá. V šestém kraji se Derek málem psychicky zhroutil, když viděl Dannyho fotku a pod ním dva postarší lidi a jednoho chlapce. To byl zřejmě ten jeho přítel. Derek se rozbrečel a bylo to vůbec podruhé v životě, co jsem ho slyšel nahlas vzlykat. Svíralo se mi při tom pohledu hrdlo.

V pátém kraji, ze kterého pocházela dvojčata, jsem to neunesl zase já. Ten pohled na fotku obou. Byla o mnoho větší, než fotky, které představovali padlé splátce z odlišných rodin. A jejich rodina mě zabíjela pohledem. Vlastně všichni. A tak nějak neprobodávali pohledem jen mě, ale i mírotvorce, kameramany. Zkrátka všechny až na starostu, který se věnoval tomu, jak mě propálit pohledem. I při večeři mi dal jasně najevo, co si o mě myslí. Bral jsem to s úsměvem, i když jsem věděl, že z tohohle se jen tak nevzpamatuji.

A pak přišel Kapitol. To třpytivé město. Ten klenot Panemu. Všichni se o nás zajímali. Všichni se chtěli bavit s párem z dvanáctky. Dokonce jsme poznali i samotného tvůrce her. Musel jsem uklidňovat Dereka, aby ho nebodl vidličkou do krku, kterou svíral v ruce. I když to bylo opravdu lákavé nechat ho, aby zmrzačil toho bídného hajzla. A samotným hřebem celého turné se stalo prohlášení Gerarda Argenta, prezidenta Panemu, který nám popřál štěstí do našeho milostného života. Ovšem z očí mu sršela nenávist. Ne ke mně. Na mě se usmíval. Ovšem Dereka zabíjel pohledem. A to mě utvrdilo v tom, že stále jde o život jak nám, tak i jeho rodině.

A slavnosti ve dvanáctce? Lidé dostali konečně roční příděl jídla. A dokonce se Kapitolští omlouvali za zpoždění. Tudíž náš kraj bude mít příděl jídla až do konce prosince v příštím roce. Jediná světlá stránka na tom, že jsme vyhráli Hladové hry.

A když odjeli kamery, společně s Allison, Lydií a Maliou, náš životy se vrátil zpět k normálu zase na celých půl roku s tím rozdílem, že když jsem si hrál s Corou, přidal se k nám i Derek. Byli jsme zase sami sebou. Já zase kluk z dvanáctky s umělou nohou a kruhy pod očima. Ale abych nezapomínal - Lydia mi na vlčí brož připla to čidlo, které vlka z brože přemění na hologram skutečného. Je to skvělé.

Derek je zase zpátky jako kluk, který má obdiv za to, že se neúmyslně vzepřel Kapitolu. Lidé v kraji nás za tuto vzpouru milují. Tedy Dereka milují. Samozřejmě se ale před mírotvorci o ničem nezmiňují a dál hrají to směšné divadýlko, ve kterém jsme dva zamilovaní blázni a oni se nad námi rozplývají.

A tak měsíce ubíhají. Nejdřív leden s únorem, pak březen sdubnem a nakonec se květen přehoupne v červen. Nehorší měsíc ze všech. Stále prožívám své noční můry. Stále mám kruhy pod očima. Stále se chodím procházet. I když světlá stránka toho všeho je, že jsem přišel na nový způsob, jak pomoci svým spolukrajanům a Peeta s Derekem se mi rozhodli pomoct. Proto každé ráno společně chodíme do Sloje a dáváme jim přebytečné jídlo. Nejvíce toho přinese pokaždé Peeta, protože je doma sám.

Se Scottem, když má volno, si občas uděláme na trávníku před domem piknik a povídáme si tak jako zastara. Většinou vypráví o práci v dolech a já ho poslouchám. Zní to jako stereotypní práce, ale Scotta baví. Vlastně jsme k tomu byli od malička vychovávaní, aby se z nás jednou stali horníci, takže se nedivím, že ho to baví. I když já bych si na to moc nepotrpěl. Pořád by to ale bylo lepší, než hrát divadýlka pro Kapitolany.

Od otce jsem se dozvěděl, že v několika krajích se tvoří odboje proti svržení Kapitolu. Ovšem ty jsou velmi silně potlačovány mírotvorci. I u nás je jich víc, než je obvyklé. A několikrát jsem byl dokonce svědkem i zastřelení, když jedem z mužů, kteří pracují v dolech, šel přímo k mírotvorci. Než se k němu dostal, mírotvorce ho zastřelil. Poté se ukázalo, že nešel k němu, ale mířil jen stejnou cestou, protože na louce za náměstím na něj čekala jeho milá. Ovšem ve zprávě pro Kapitol bylo jasně napsáno, že to byl útočník. Vzedmul se ve mně tenkrát příšerný vztek. Ovšem já musím chránit hlavně svou rodinu a žádný takovýhle krok proti zákonu by tomu nepomohl. A tak se držím zpátky. Co mi také jiného zbývá?

***
I dnes přicházím s kapitolkou. Je sice trochu víc urychlená, ale já se prostě potřebovala dostat k jednomu momentu, který bude v příští kapitole. A bude to kapitola hlavně o Sterekovi. Takže se máte na co těšit.😉

Snažila jsem se zahrnout do týhle kapitolky i to, jak se zhoršila situace v krajích. Hodně jsem se inspirovala filmem v tomhle případě, protože mi zkrátka sedl víc. A Kapitol jsem přeskočila tak rychle z jednoho jediného důvodu - pro Stilese to byl obyčejný den v roli vítěze (stejně tak jako pro Peetu v knize a filmu).😉

Tak snad se vám kapitola líbí. Moc vám děkuji za podporu a snad zase zítra.😊❤