Ležím v posteli ve své prostorné ubikaci číslo dvě. Oknem mi proudí do místnosti silné měsíční světlo. Připomíná mi to dny, kdy se bojím usnout a z okna svého pokoje doma sleduji měsíc a zkoumám jeho podstatu. Nikdy jsme se ve škole neučili nic o planetách a vesmíru jako takovém. Ovšem já vypátral na černém trhu nedávno knihu, které se tímto zabývají. Musel jsem si sice několik věcí domyslet sám, ale kniha mi hodně napověděla, a tak jsem místo spánku studoval vesmír a vše, co se v něm nachází.

Měsíc je pouze osvícený světlem ze slunce, a tak tahle "planeta" nedokáže svítit sama od sebe. Docela jsem to i tušil, když jsem sledoval některé západy slunce a několikrát jsem zahlédl měsíc mihnout se na obloze. Je to neuvěřitelné.

Ovšem teď tu knihu u sebe nemám, a tak jen pozoruji noční oblohu a snažím si v hlavě zodpovědět pár otázek. Na většinu z nich ale odpověď neznám. A jednou z nich je právě Derek Hale a naše nově vzniklé přátelství. Přiznávám, že se mi takhle ta romance bude hrát mnohem snáz. Ale...nepomůže mi to se od Dereka odprostit. Nechci k němu zkrátka cítit to, co on ke mně nikdy cítit nebude. Jasně mi to před pár hodinami naznačil. Měl jsem mlčet dál. Neodpovídat. Jen poslouchat a mlčet. A i to jsem zvoral.

Uvědomuji si, že tahle naše romance bude muset trvat do konce našich životů, jelikož jsou v sázce životy našich rodin a blízkých. Tudíž i Scottův a Melissin. A já nikdy nedopustím, aby Gerard ublížil mé rodině. I kdybych se měl prokopat pod trosky třináctého kraje, abych je ukryl mimo dosah Gerarda a Kapitolu.

Co byl třináctý kraj? Jeden z nejdůležutějších krajů v celé revoluci před sto lety. To oni dokázali vyburcovat ostatní kraje, aby se vzepřeli síle Kapitolu a bojovali proti ní. Ovšem neuspěli a Kapitol nechal celý kraj i s obyvateli vyhladit. Každý rok, těsně před sklizní do Hladových her, vysílají reportáž, která se odehrává na troskách třináctého kraje. Má nám tak připomínat, jak dopadne kraj, který se znovu pokusí vyburcovat ostatní kraje proti Kapitolu.

A právě něco takového před půl rokem odstartoval Derek. Nemyslím tím, že by se lidé v ostatních krajích začali bouřit, ale dodal jim jakousi jiskru. I u nás se o tom ze začátku často mluvilo. Dovolil si vzpouřit se proti Kapitolu a změnit rozhodnutí, že vítěz může být jen jeden. Nakonec to Kapitolští podali jako akt lásky. Ne jako akt vzpoury. A vlastně ani Derek nezamýšlel o žádný akt vzpoury. Snažil se z arény dostat jak mě, tak sebe. Zachránil mě tím. A to mu nebudu moct splatit nikdy. Ovšem, jak už jsem několikrát zmínil, raději bych zemřel, než vystavil svou rodinu do takového nebezpečí. I když oni o tom nevědí.

Ani nevím, jak se moje myšlenky k něčemu takovému dopracovaly. Ovšem protíná je zvuk, který se ozývá z ubikace naproti té mé. Ta patří Derekovi. Jsou to takové skřípavé zvuky, které jako by vydávalo nějaké zvíře. Poraněné. A jsou dost hlasité.

Spustím nohy z postele a postavím se. Musím chvíli jen stát, jelikož se mi motá hlava. Jak dlouho už vlastně ležím? Bude to pěkná řádka hodin. Myslím tak kolem pěti, možná šesti hodin a tudíž usuzuji, že bude kolem druhé ráno.

Nakonec se vydávám ke dveřím ubikace. Samy se otevřeou. Docela mě děsí, že tu není nastavený žádný zámek. Kdokoliv, například strojvedoucí nebo nějaký avox, by sem klidně mohli přijít během mého spánku. Mohli by přijít na to, že ve skutečnosti jsem jen blázen s nočními běsy. Stejně mě ale ráno uvidí bez make-upu. S kruhy pod očima.

Přejdu úzkou chodbičkou a nastražím uši. Opravdu se z Derekovy ubikace ozývá zvuk. A ten zvuk mi trhá srdce. Je to pláč se vzlyky a hlasité oddechování. Rychle vběhnu pod čidlo, které otevře dveře a mám co dělat, abych se nesložil.

Derek se drží prostěradla na posteli, hlavou kývá ze strany na stranu a mezi vzlyky volá moje jméno. Trhá mi srdce pohled na něho v tak slabé situaci. Ještě nikdy jsem ho neviděl brečet. Dokonce ani tehdy, když na náměstí sledoval, jak mu umírá otec nebo na obrazovce před soudní budovou zírá na svou umírající sestru. Možná, že pak brečel doma, ale o tom já nic nevím. Nikdy před tím jsem se o toho kluka s dvěma sestrama nezajímal. Až do sklizně.

Přeběhnu k posteli a začnu s ním cloumat. Vypadá to, že tahle noční můra má velké co dočinění se mnou, protože ze spaní na mě křičí, abych něco nedělal. Zdá se mu, že ho zabíjím? Ani bych se nedivil, jelikož takové sny mám také. Nezabíjím ve hrách Dereka ale sám sebe. Další připomínka toho, jak jsem těmi vraždami zabil něco v sobě. Rozpoltil jsem svou duši.

"Dereku!" zařvu a dám mu facku, protože cloumání, sebevětší cloumání, na něj vůbec nezabírá. Ovšem tohle zabralo a on své tělo okamžitě vymrští do sedu a pohledem začne těkat po ubikaci. Pak se podívá na mě a já v jeho očích vidím bolest a strach. Zřejmě strach ze mě.

Sleduji, jak má úplně promočené vlasy, z čela mu kape pot a tričko má také navlhlé a přisáklé na těle. Přesně tak jako já každou noc od doby, kdy jsem se vrátil zpátky domů. A koukám, že má Derek stejné potíže. Ovšem dovolím si podotknout, že jeho sny nebudou o tom, že vraždí tři chlapce.

"Co se děje?" zeptá se zmateně a kouká mi do očí, načež si dlaní setře pot a následně si prsty té ruky prohrábne své uhelně černé kadeře. Zřejmě ale asi špatně vyslovil otázku, neboť sám musí vědět, co se děje. Spíš se měl zeptat, co tu dělám já.

"Měl jsi noční můru a já se lekl, že se něco děje, protože jsem slyšel výkřiky z tvého pokoje. Musel jsem tě probudit, celou dobu si se držel prostěradla a brečel jsi," vysvětlím, načež vstanu. Teď už je vzhůru, takže já mohu odejít zpět do své ubikace. Ovšem něco mě tu stále drží. Spíš on mě tu stále drží. Svým pohledem.

"Děkuju," špitne. Já se zmohu jen na kývnutí, načež se rychle otáčím a mířím si to ke dveřím jeho ubikace. Jsem rád, že jsem ho alespoň z toho jednoho zlého snu mohl probudit, když z toho reálného není únikové cesty. "Stilesi?" ozve se a já se zastavím těsně před čidlem, které pozoruje osoby, které chtějí projít a umožňuje jim to. Další z kapitolských vymožeností.

Otočím se, načež se na něj podívám a usměji se. Ani nevím proč, když mi do smíchu vůbec není. Vážně už se ze mě stává blázen. Moje tělo dělá věci, které já sám nechci. Jak skvělé. "Zůstaneš tu se mnou?" zeptá se a ve mně hrkne. Ne, Dereku, nezůstanu! Potřebuji se od tebe distancovat a usměrnit své city k tobě. Nemůžu tu zůstat, protože tě pořád miluji, a i když máme být přáteli, nejsem si jistý, zda to vydržím! Tohle všechno mi v tu chvíli probíhá hlavou. Jak by asi na tuto odpověď reagoval? Ovšem jeho prosím, které hned dodal něco ve mně zlomí a já nakonec kývnu hlavou.

Poposune se dál a uvolňuje mi tak místo. Beze slov si lehnu vedle něj. Opět cítím to teplo jeho těla a zmocňují se mě vzpomínky na arénu, kdy ležel ve spacím pytli vedle mě. Tenkrát jsem byl přesvědčený o tom, že ke mně chová alespoň podobné city. Byl jsem hlupák, když jsem si něco takového vůbec mohl myslet.

"Taky je mívám," vypadne ze mě nekontrolovatelně a hledím do bílého stropu osvětlené ubikace. Cítím se vedle něj znovu tak uvolněně a v bezpečí. A zároveň jsem nervózní z toho, že je tak blízko a já cítím, že mě propaluje svýma očima. "Myslím ty noční můry. Každý den je mám. Od té doby, co jsme přijeli domů se jich nemůžu zbavit. A jsou stále stejné. Zabíjím. Bez slitování." Ani nevím, jak jsem se dokopal k tomu, abych mu to řekl. Dokonce ani můj táta neví, že se mi zdá o tomhle. Vymyslel jsem si totiž, - první noc, kdy přiběhl v noci táta, když uslyšel můj křik - že se mi zdá o tom, že v Hladových hrách umírám. Nechci jim povídat o tom, jak lituji chlapce, kteří se mi pokoušeli udělat to, co já provedl jim. Jediný, kdo to doteď věděl, je Scott.

"Jak je zaženeš?" zeptá se Derek a já cítím jeho teplý dech nebezpečně blízko mému krku. Strnu a ochromeně ležím na zádech. Pohledem stále vypaluji díru do bílého stropu.

"Nezaženu. Prožívám takhle celou noc. Dokud se nevzbudím. Proto často naspím maximálně jen tři hodiny. Je to nic moc, ale k fungování mi to stačí. Bojím se totiž, že bych to déle nezvládal," odpovídám popravdě. To proto mám stále ty kruhy pod očima. Melissa se mi snažil dát nějaké léky na spaní, ale já je odmítl. Nechci léky na spaní, když se spánku snažím vyhýbat co nejdéle.

Najednou ucítím na hřbetě své ruky jeho teplou dlaň a po mém těle projede husí kůže. Příjemná a zároveň bolestivá. Bolestivá hlavně po té psychické stránce.

"Můžeme to zkusit zvládat spolu," řekne, načež se ke mně přivine, proplete si se mnou prsty a hlavu mi položí na mou hruď. Nechápu tohle jeho počínání. Chce být jen kamarád, ale takhle se kamarádi nechovají. Tedy alespoň ne já se Scottem. Největší intimčo mezi mnou a Scottem bylo tehdy, kdy jsem ho poprosil, jestli by mě nemohl poprvé obejmout. Bylo nám asi jedenáct. A tehdy se to stalo naší tradicí. Objímáme se, když se loučíme a objímáme se, když se vítáme.

Najednou mě z přemýšlení a vzpomínání vytrhne spokojené oddechování a malinké uvolnění Derekova stisku. Nezbývá mi nic jiného, než zavřít oči a nechat se stáhnout do hlubin nočních můr. A jakmile to opravdu udělám, spánek se dostavuje během minuty.

***

Nevím, jak se to stalo, ale kupodivu jsem spal klidně, jelikož se mi nic nezdálo. Prostě mě obklopila tma a já nemám tucha jestli se mi něco zdálo nebo ne. Jediné, co vím je, že jsem ze spaní nekřičel a ani sebou neházel. A myslím, že i Derek spal klidněji. Nebo ještě spí. Právě totiž ležím naproti němu a pozoruji ho, jak spokojeně oddechuje. Ústa má mírně pootevřená a já mám co dělat, abych se jich nedotknul.

Dneska je den, kdy se jich znovu stoprocentně dotknu, ale chci, aby ty polibky byly pravé. Aby i Derek chtěl moje rty ukrást těmi svými. Jenže on nechce. Nebo si alespoň myslím, že nechce. A proto je na čase, abych raději zmizel, než se mě zmocní chtíč a já ho políbím.

Pomalinku vstanu a odejdu. Derek stále spí. Ovšem jakmile výjdu na chodbu uvidím Allison, jak stojí u mé ubikace a chce vejít dovnitř. Když ale uslyší kroky, otočí se. Vypadá vesele a to mi alespoň trochu vleje do žil optimismus, že by dnešní den nemusel být tak hrozný, jak předpokládám. I když...Z jedenáctky, kde se dneska s Derekem předvedeme, pocházel Theo. A já dnes uvidím jeho rodinu. Hrdlo se mi při té myšlence sevře a můj úsměv povadne.

"Snídaně," vyloudí ze sebe Allison, načež mě obejde a vejde do Derekovy ubikace. To je jasné poselství. Potřebuji do sebe vpravit alespoň trochu jídla, než tam dorazíme. A hlavně, než si mě vezme přípravný tým do parády a udělá ze mě kráčející dokonalost. Nejdřív se ale musím alespoň sám omýt, abych nevypadal úplně beznadějně a neschytal od nich zase tucet nadávek, jak jsem ošklivý a jak si nevážím jejich práce.

***

Snídaně kupodivu proběhla v klidu. Když jsem před sebou zase viděl křupavé houstičky a horkou čokoládu, neodolal jsem. Chuť mě ale přešla, když jsem si vzpomněl na moje poslední jídlo před vstupem do arény. Jedl jsem přesně to samé. A také jsem se musel přemáhat jako teď. Stále a stále mám pocit deja-vu. Bojím se, že až se jednou probudím, objevím se znovu v té zpropadené jeskyni a budu opět poraněný. Mrazí mě při tom pomyšlení.

Jak jsem předpokládal. Můj přípravný tým mě nenechal ani pořádně dojíst jídlo a už mě táhli vlakem do mé ubikace, kde je koupelna. Doslova ze mě strhali oblečení a nastrkali mě do sprchového koutu. Bylo nepříjemné, jak se mě dotýkali. Ten jejich hrubý dotek mě akorát víc utvrzoval v tom, že to jsou kapitolská hovada.

Poté, co mi po těle a na vlasy napatlali nějaký páchnoucí krém a vypli vodu na deset minut, jsem dostal svolení si všechno už omýt sám a vzít si jen spodní prádlo. Potom mám přijít do posledního vagónu, kde se nachází ta relaxační místnost. Prý už tam na mě bude čekat Lydia s mým dnešním oblečením. Jsem zvědavý, co vymyslela. Nevím proč, ale hrozně se těším na její oblečení. Hrozně mě uchvacují její nápady a vždy ví, jak mám nejlépe vypadat. Je to až neuvěřitelné.

A právě teď si to kráčím přes celé čtyři vagóny až do toho posledního jen ve spodním prádle. Připadám si trošičku blbě, když míjím Allison, Peetu a pár avoxkých děvčat. Mé tělo není nic moc a obzvlášť tomu dodává korunu má umělá noha. Ale mohlo by to být horší. Mohli mě nechat úplně nahého.

Nakonec se mi ale podaří dostat se do polsedního vagónu, kde sedí Lydia a pozoruje z té obrovské prosklené stěny vagónu, jak míjíme slunečnou krajinu a bez sněhu. Zůstanu strnule stát. Jak to, že venku není sníh? Co se to sakra děje? Já myslel, že všude po Panemu je alespoň trošičku sněhu, ale tady to vypadá, jako by byl červen a ne prosinec. Červen...Měsíc sklizně. Zatřepu hlavou, abych okamžitě tuhle myšlenku zavrhl. Ještě pořád zbývá půl roku do nové sklizně. Teď na to nesmím myslet.

"Dnes pro tebe mám něco, co jsem ještě nikdy nikomu neoblékla," začne Lydia, aniž by se na mě podívala. Stále pozoruje krajinu, která teď právě představuje stromy a...dlouhý plot s ostnatými dráty a za ním dlouhé plantáže se strhanými lidmi. Sbírají plody a dávají je do košíků. A nad každou z těch plantáží je vždy jeden sloup a na něm jsou mírotvorci se zbraní v ruce. Mým tělem projede husina, když vidím, jak na jednom sloupu stojí mírotvorce s namířenou zbraní. Ovšem vlak hned míjí další a další sloupy, a tak nevím, zda se jen necvičil nebo opravdu na někoho mířil.

"Znáš to, v Kapitolu všichni nosí křiklavé barvy, ale vítězům se na turné mají dávat spíše tmavší odstíny. Jenže já to změním. I Malia se tak rozhodla. Jenže ona u Dereka nemá jinou možnost. Ten zkrátka musí vypadat nevinně. Ale ty budeš zářit jako západ slunce," řekne a já pokrčím obočí. Ovšem Lydia vstane a já si všímám, že má vedle sebe na pohovce položené sáčko s černými kalhoty. Sáčko je na ramenou nepatrně nažloutlé a žlutá postupně přechází v tmavě oranžovou. Je to nádhera.

Lydia se pousměje, když uvidí můj obdivuhodný výraz. Nedokážu od toho sáčka odtrhnout oči. Na oblečení jsem si nikdy moc nepotrpěl, ale kousky od Lydie jsou vždy tak skvělé, že mám zkrátka co dělat, abych k sobě to oblečení okamžitě nepřivinul. "Tak se obleč. Já jdu pro přípravný tým, aby ti zakryli ty kruhy pod očima a udělali něco s těmi vlasy." Na nic nečekám a pádím k ní, načež ona oblečení položí na pohovku, políbí mě s úsměvem na tvář a odchází. A já mám čas obléknout se a užít si trošku svého já, než přijdou ti lidé a přemění mě v krasavce.

Ta příprava trvá něco přes půl hodiny, k make-upu mi dokonce přimalovali i slabé oranžové stíny. Když jsem se viděl, zhrozil jsem se a dokonce i Lydia s tím nebyla spokojena, ale přípravný tým si zkrátka prosadil, že takhle vypadám víc prestižně, a že mi to ladí k oranžovému sáčku. Ovšem vím, co měli v plánu a taky je to hodně vidět. Udělali ze mě Kapitolana. Vůbec jsem sám sebe neviděl. Dokonce ani v tom oblečení. Jako by moje pravé já odešlo na dovolenou. Teď se sám sobě hnusím ještě mnohem víc, než doposud.

Nakonec vlak zastavil a to bylo znamení, že je na čase odejít. Došlo mi, že jsem nervózní ze všeho, co mě čeká. Z přetvářky, jak moc šťastný jsem. Z toho, jak na mě ti lidé budou koukat. Z toho, že před nimi budu muset pronášet ty řečičky schválené Kapitolem. Všechno se ve mně svírá a já si přeju, aby už tohle všechno skončilo a já byl zase zpět doma.

Společně s Lydií jsem se vydal do vagónu, kterým vyjdeme ven. S každým krokem si připadám mnohem těžší. Jako by to prádlo, co mám na sobě vážilo nejméně tunu a táhlo mě k zemi. Ruce se mi třesou tak, jako by venku mrzlo, i když přes všechna okna proudí silné sluneční světlo a ve vagónech je minimálně dvacet pět stupňů.

A když dojdeme na místo, moje mysl se opět pozastaví na jediném člověku. Přede mnou stojí Derek společně s ostatními. V obličeji i v očích se mu odráží nervozita a on hlasitě oddechuje. Na sobě má bílé sáčko a našedivělé kalhoty. Linky mu zvýraznili bílou tužkou na oči a nevím, jak to udělali, ale některé pramínky vlasů má zbarvené také do běla. I jemu sebrali jeho osobnost. Vůbec nevypadá jako ten člověk, který uchvátil mé srdce. Vypadá jako člověk z Kapitolu. Přesně jako já.

"Takže první půjdu já s Malií, pak z vlaku vystoupí Lydia s Peetou a nakonec vystoupíte vy dva. Držte se za ruce, usmívejte se a pokud nebudete dotázáni, nemluvte! Nečekejte žádnou slávu, jde o jedenáctý kraj, který je střežený snad ještě víc, než dvanáctý. Proslovy vám dám těsně před tím, než vás vypustí na pódium před soudní budovou. Snad jsem řekla všechno. Hlavně nezapomínejte, jste šťastní a zamilovaní!" vysvětlí Allison a mně se s každou minutou svírá hrdlo víc a víc. Ruce se mi klepou snad jako ještě nikdy. Musíme zahrát perfektní divadlo. Závisí na tom život našich blízkých.

Derek přejde ke mně, kdežto Lydia si stoupne přede mě vedle Peety. Allison zaujme místo vedle Malie. Najednou ucítím Derekův dotek na mé dlani, až ji nakonec stiskne silně. Alespoň nějaký pocit bezpečí. Ovšem do očí se mu podívat nedokážu, a tak hypnotizuji Lydiiny jahodové vlasy.

"Připraveni?" zeptá se Allison zepředu a i když mám chuť zařvat, že připravený nejsem, souhlasně se všichni ozveme a dveře od vlaku propustí světlo z venku. Divadlo začíná...

***
Dneska mám pro vás spíš jednu z těch nudnějších kapitol, které s dějem moc nehýbají. Ale tak snad to alespoň pomáhá zachránit Sterek scéna v Derekově ubikaci, která se mi psala dobře. No, každopádně Stilesovi Derek pořád motá hlavu a to je jen začátek.😉

Tak snad jste se dnešní nudnou kapitolkou prokousali. Ještě sice pár takhle klidných kapitol bude, ale mnohem víc vás čeká toho napětí (snad tedy). Moc vám děkuji za veškerou podporu. Jste zlatíčka!❤