Celý den se mnou Derek nepromluvil. Venku se mě držel jen proto, abychom před ostatními lidmi nevypadali divně, neboť pořád nad námi visí připravená oprátka. Pořád jsme v ohrožení života. Nechápu, o co Derekovi jde. Vždyť mě sakra nemiluje, tak proč žárlí? Myslí si, že jsem snad jen jeho majetek? Nejsem ničí majetek a kromě toho, že mu dlužím tolik, se mu nemusím vzpovídat o svém milostném životě. Není moje vina, že mě Alex políbil. Moje vina je, že jsem to nezarazil. Jenže proč bych to dělal? Ten kluk to chtěl, protože si je jistý, že zemře. Proč bych mu měl odepřít poslední věc, kterou jsem pro něj mohl tváří v tvář udělat?

Ohledně toho, že nepotřebuji spánek, jsem se mýlil. Je kolem šesté večer a já padám únavou. Pomalu ani nevnímám, co se děje kolem mě. Jen vím, že Peeta k nám přilákal dalšího sponzora, jehož jméno si nepamatuji. Uzavřeli jsme s ním smlouvu. Další hodiny mám v mlze a jen tak matně si vybavuji, že jsme mluvili s několika lidmi, pozorovali Alexe s Ericou, jak putují dál a dál. A pak jen, že se ulice začaly vylidňovat a my venku zůstali pouze s několika mentory.

Cestou k výcvikovému centru nám vyprávěl Peeta nějakou příhodu, která se mu stala, ale já sotva dokázal udržet pozornost. Potřebuji spánek jako sůl.

Ve výtahu mezi námi panuje nesnesitelné ticho a já z Dereka cítím stále stejný chlad, jako celý den. Je odtažitý, nemluví se mnou. Už mi neposkytuje bezpečí. Jeho sliby, že všechno zvládneme se vypařily. Nedokáže je splnit. A já jako naivní osmnáctiletý idiot jsem mu na jeho lži zase naletěl. Pokud se cítí zhrzený, jak se mám cítit já? Jak se mám cítit po tom všem, co přede mnou utajoval, co všechno mi nasliboval a nesplnil? Dokázal jsem se přenést přes to, že mé city neopětuje. Přenesl jsem se i přes to, že mi zatajil rozhovor s Argentem. A přenesl jsem se i přes jeho chování po tom, co zjistil, že je do mě Alex zamilovaný. Ale tohle? Přijde mi to přehnané na člověka, který na mě chtěl zapomenout.

Ani nevím jak a stojím v našem současném bytě a naproti mně stojí Derek. Jak jsem se tady objevil? To už jsme večeřeli? A kde je Allison s Peetou? Co se to sakra děje? Nezdá se mi to? To je moc otázek. Hrozně moc otázek. Pro jistotu se štípnu do ruky, ale ani to nezabírá. Tudíž usuzuji, že nespím. Stále mám ale všechno rozmazané a padám únavou.

"Potřebuješ odpočinek, jdi si lehnout," řekne Derek se založenýma rukama na hrudi. Působí neskutečně naštvaně a jeho obličej brunátní. Zřejmě hněvem.

"Měli bychom si promluvit," řeknu. Opravdu si s ním potřebuji vyjasnit pár věcí před tím, než půjdu spát. Vím, že už tak mě budou pronásledovat noční můry, které jsou příčinou mých načernalých pytlů pod očima. Nepotřebuji usínat s vědomím, že se Derek zlobí kvůli polibku, který jsem neplánoval. Chci alespoň trochu klidně spát.

"Pokud chceš mluvit o tom, co řekl Alex, tak na to zapomeň. Nemáme o čem mluvit." Tón jeho hlasu je chladný a odtažitý. Každé slovo mi způsobuje bolest v místě, kde se nachází srdce. A ta bolest mě probouzí alespoň na tuto chvíli z mlžného oparu, který je způsobený nedostatkem spánku. Teď ale vidím jasně a zřetelně.

"Nemáš proč žárlit!" vyjedu na něj. Přestává mě tahle hra bavit. Stačí, že hrajeme s Argentem. Nechci hrát i s člověkem, který je pro mě, přese všechno, pákou. Mou kotvou, abych dokázal rozeznat iluzi od skutečnosti.

"Nemám? Stilesi, máme být pár!" zařve až nadskočím. Je to poprvé, co ho takhle slyším řvát. Nekřičel takhle ani když oznámili v aréně, že může vyhrát pouze jeden z nás.

"Ano, před Kapitolskými. Ty tu nějaké vidíš?"

"Stilesi, nebudu se o tom bavit. Běž si lehnout!"

"Ale já se o tom chci bavit! Už mě nebaví ty hry, které se mnou hraješ! Zlobíš se za to, že mě ten kluk políbil, aniž bys znal okolnosti. Víš, proč mi ten zatracený polibek dal? Hm? Víš to?" Teď pro změnu křičím já a konečně ze mě všechen ten vztek našel cestu ven. A jak sleduji jeho obličej, uvědomuji si, že takového mě ještě nezná. Ani já se takhle neznám. "Políbil mě, protože počítá s tím, že umře. Políbil mě, protože si myslí, že už nikdy nepřijde příležitost, aby mě políbil."

Jeho výraz se naprosto změní. Stále ale nepoznávám, jak se cítí, protože v očích má led, kterým mě probodává skrz na skrz. I ten jeho pohled tak zatraceně bolí.

"Vzpomínáš si na to, jak jsi vytáhl ty bobule a já tě naposledy políbil. Byl z toho stejného důvodu, z jakého mi svůj polibek daroval Alex. Počítá se svou smrtí, aby zachránil Ericu. A ty jsi jenom tupec, který nic takovýho nepochopí! Já se můžu roztrhat, abych na tebe nebyl naštvaný za to, co všechno se mezi námi stalo. A už mě to tvoje chování nebaví. Ani ty svoje podělaný sliby nedokážeš splnit. Slíbils, že se mnou přes noc zůstaneš, ale nechal jsi mě tu poslední noc spát samotného. Nechal jsi mě utápět v nočních můrách o tom, jak zabíjím. Jak zabíjím Thea jenom kvůli tobě, abys zůstal čistý a neposkvrněný. Abys alespoň ty byl v pořádku!"

Zničehonic si uvědomím to, co jsem řekl. Srdce mi několikrát vynechá a já si dám dlaň před ústa. Šokovaně hledím na Dereka, který svěsí ruce podél těla a vyplašeně mě pozoruje. Co jsem to provedl? Tohle se neměl dozvědět. Nikdy se neměl dozvědět, že jsem Thea zabil kvůli tomu, aby jeho oči zůstali čistě žluté. Ovšem neuvědomil jsem si tenkrát, že jeho oči by nezmodraly. Jelikož žhnou rudě.

"Stilesi," vydechne a udělá ke mně krok. Instinktivně udělám krok vzad a spustím ruku podél těla. Koukám do jeho zelených studánek. Do těch dvou očí, které odhalují jeho duši. Zračí se v nich bolest. Nic jiného, než čistá bolest.

"To jsem neměl říkat. Není to pravda. Promiň," vydechnu, načež se chci otočit a utéct do svého pokoje. Jenže Derek mě chytne za paži a podívá se mi zpříma do očí.  A já vím, co právě dělá. Hledá pravdu v mých očích stejně tak, jako já v těch jeho.

"Vím, žes to myslel vážně," šeptne a já se celý rozklepu. Začíná mi být příšerná zima, i když je tady neskutečné teplo. Připisuji to té únavě, která už na mě zase působí.

"Promiň," špitnu. "Půjdu se prospat. Budeme potřebovat oba spoustu sil, abychom zachránili ty dva. Pokud se tu budeš cítit sám," namítnu takovým tónem, jako by se nic nestalo a sáhnu do kapsy pro brož s vlkem, kterou jsem si ráno tajně vzal i s tím malinkatým černým ovládáním, "zmáčkni to tlačítko. Mně ten vlk pomáhá. Myslím, že ti pomůže taky." Vtisknu mu obě věci do ruky a než stačí něco říct, vyběhnu do uličky za jídelnou, načež rozrazím dveře napravo a nahlas za sebou zabouchnu.

Opět mnou jímá beznaděj tak silná, že mám pocit, jako by mě někdo trhal na cucky. Celý rok jsem to před ním tajil. A teď? Vybuchnu jako časovaná bomba. Co se to se mnou jen stalo? Co se to s námi stalo? Kapitol nás přetváří k obrazu svému. U mě se mu to povedlo zcela perfektně. Jen Derek stále odolává. A to je ta největší propast mezi námi.

Skopnu z nohou boty a zahučím do postele. Vím, že klidně spát nebudu a dnes opět přijdou všichni mrtví splátci. Přijdou i Erica s Alexem. Přijdou moji rodiče. Přijde Cora. Přijde Derek. A ti všichni kvůli mé neschopnosti budou trpět. Přesto už oči neudržím otevřené, a tak je zavírám. Jakoby někdo sfoukl poslední svíčku, která mě drží při smyslech. Tak rychle usínám.

***

Probírám se do absolutní tmy, kterou prosvěcuje jen měsíc. I přesto ale nevidím na nic. Všechna pouliční světla, všechna světla na budovách, billboardy - zkrátka všechno je mrtvé. Nic. Žádné světlo v kapitolských ulicích.

Mé srdce zachvátí neskutečná panika. Nenávidím tmu. Bojím se jí. V poslední době se ale bojím všeho. Nejsem si jistý, jestli je tohle jen další noční můra nebo holá skutečnost. Nejsem si v tuhle chvíli jistý ničím.

Spustím nohy z postele a v hlavě si představuji pokoj za světla. Po mé levici by měl být noční stolek, naproti mě skříň, vedle ní dveře od záchodu a napravo by měly být východové dveře.

Poslepu kráčím k těm zpropadeným dveřím a mhouřím oči do té neskutečné tmy. I to světlo měsíce je naprosto k ničemu.

Udeřím se do holení kosti a něco silně nabourá do zdi. To byl určitě ten zpropadený stojan, který sem nechala přivést Lydie, na němž mi občas představuje své modely. A stojan stojí vedle dveří. Tudíž popojdu kousek doprava a už sahám na hladký povrch železných dveří.

Poslepu se snažím nahmatat kliku, ale úctyhodnou dobu se mi to nedaří. Je mi i divné, že je po celém bytě takový klid. Spí snad všichni. Nějaká hloupost, když měl Derek hlídat Alexe s Ericou, kdyby se jim náhodou něco stalo, aby kontaktoval Kiru a ta jim poslala nějaké léky. Jenže chodba je podivně mrtvá a mě se stále nedaří nahmatat tu zpropadenou kliku.

Jezdím dlaněmi po celém povrchu, až mě nakonec zastaví právě hledaný předmět. Mírně za kliku zatáhnu s tím, že se mi dveře otevřou. Ovšem opak je pravdou. Proto přidám sílu do ruky a zatáhnu, jak nejvíc mohu. Ale pořád nic. Zamkli mě tu? Proč? Co jsem provedl?

Snažím se v tuhle chvíli přemýšlet, co se stalo. Celý den jsem měl jako v mlžném oparu, pak jsem se pohádal s Derekem a nakonec jsem mu dal svou brož a šel spát. Počkat! Brož. Vlčí brož. Vlk. Pokud tady má Argent opravdu své kamery, pak tedy viděl, jak jsem Derekovi tu brož předal. Jasně se vyjádřil, že na nikom z nás nechce vidět brože ani nic spojeného s vlky. A já to porušil. A teď si pro nás jistě jedou mírotvorci, aby nás zabili.

Panika mě obklopuje celého a já bezmyšlenkovitě začnu bušit do dveří a křičet Derekovo jméno. Ovšem nic se neozývá. Přišli si pro ně snad už a já jsem poslední, kdo zbývá? A co moje rodina? Jsou už po smrti? Pokud moje rodina, tak i Derekova a Scott s Melissou. Alex s Ericou zahynou také, ale tvůrci se to pokusí udělat tak, aby to vypadalo jako nehoda.

Najednou to ticho proříznou motory něčeho, co mi silně připomíná vznášedlo. Bezhlavě se rozeběhnu k oknu a koukám k černému nebi. V měsíčním světle se opravdu leskne menší kovová nestvůra. A já jsem si jistý, že si pro mě přijeli. Vtrhnou do našeho bytu přes střechu, otevřou dveře a propálí mi hlavu kulkou. Takový je tedy můj osud.

Zničehonic se cítím klidně. Žádná panika, stres. Nic. Posadím se na postel a mžourám do tmy směrem, kde usuzuji, že stojí dveře. Čekám na svou smrt. Jak zábavné. Možná právě to mě uklidňuje. Už nebude stres, strach, noční můry. Už nebudou žádné sté Hladové hry. Nebude vítěz. Ani jeden. Nebude život. A nebude Stiles Stilinski z dvanáctého kraje. Bláznivý chlapec.

V tu chvíli přichází konec světa. Strop nade mnou pohltí oheň a trosky, které spadají na zem, přičemž mě několik uhodí do hlavy. Skácím se stále ještě při smyslech na zem a čekám, až přijde ten konec. Slyším křik, vidím kovový chyták, který se stahuje dolů směrem, kde má Derek pokoj. V tu chvíli se chci zvednout a zachranit ho, ale začnu se ztrácet v černočerné tmě, ve které nic není.

***

Ať už se stalo cokoliv, myslím, že jsem mrtvý. Nebolí mě vůbec nic, cítím se jistým způsobem šťastný a občas vidím světlo. To se ale zase hned promění v tmu. Občas ucítím něco jako píchnutí v paži a pak mě zahlcuje bezstarostný stav a upadám do tmy.

Nevím, jak dlouho to následuje, než mě zasáhne ostrá bolest v zádech. Nejspíš z toho, že místo toho měkkého, co jsem celou dobu cítil, teď vnímám naprosto tvrdou a ledovou plochu pod sebou.

Otevřu oči a hned je zase zavřu. Usuzuji, že jsem musel být mimo dostatečně dlouhou dobu, protože má kukadla si jaksi přivykla na tmu. Ovšem pocit zvědavosti je silnější, a tak pomalu a opatrně otevírám oční víčka.

Poznávám slabé zářivky vydávající světlo, které zkomírá. Navíc na jeho pochmurnosti přidávají kamenné zdi. Jsem si jistý, že nejsem v Kapitolu. Takhle zaostale přece nic v tom městě plném luxusu a světel nemůže vypadat. Mírně se nadzvednu a do zátylku mě bodne ostrá bolest. Jako kdyby mě někdo napichoval snad na stovku jehel.

I přes tu bolest se ale opřu o lokty a otočím hlavu do levé strany, která je tvořena také kamennou zdí, z níž čouhá několik malých trubiček. Nevím, na co jsou a bojím se to zjistit. Podívám se před sebe, kde stojí velká plechová stěna, na které nic není. Jen v pravém horním rohu se nachází několik miniaturních dír, které jsem viděl jen na jednom přístroji. Na reproduktoru. Tudíž usuzuji, že to je s největší pravděpodobností právě reprák.

Pak otočím hlavu napravo a něco mě bodne do srdce tak silně, jak jen může. Skleněná stěna, která mě tu uvězňuje. Vyšvihnu se i přes veškerou bolest na nohy a začnu se kolem sebe ještě jednou rozhlížet. Vězení. Tohle je jistě vězení. A s největší pravděpodobností kapitolské.

"Stilesi?" ozve se hlas mně velmi známý. Přejdu ke sklu a snažím se soustředit na svůj zrak a sluch. Ne na to, že mě pohlcuje panika z tohoto uzavřeného prostoru.

Naproti mému sklu se jen asi o metr dál nalézá další skleněná bariéra. A za ní stojí Erica s popálenou rukou, stále v té kombinéze z her. Vlasy má rozcuchané a v očích strach.

"Erico, co se to děje? Kde to jsme?" Beznadějnost v mém hlase je nepřeslechnutelná.

Než to zničené děvče stačí zareagovat, před mým sklem se objeví mírotvorce bez helmy. Je starší, má krátké šedivé vlasy, plno vrásek a našedlý vous. Na tváři si mu pohrává vítězný úšklebek a já začínám mít neblahé tušení, že mě nemají v plánu zabít. Ale mučit.

"Vítej v Kapitolském vězení, vítězi Hladových her. Teprve teď poznáš, jak probíhají Hladové hry. A teprve teď poznáš bolest, pokud nám neřekneš, co víš o tvém příteli!" Jeho slizký hlas se mi zapisuje do paměti a vpíjí do kůže.

"On tu není?" zeptám se překvapeně.

"Nehraj blbýho, pacholku. Moc dobře víme, že vaše celá partička, ten váš vlčí tým, v tom jede se vzbouřencema. A tomu tvýmu přítelíčkovi, vašemu mentorovi, prezidentově vnučce, vašim návrhářkám a nevím jak, ale i tomu klukovi z arény se povedlo zdrhnout. A dokud nám neřeknete, kde jsou, pak tedy..." nedopoví a já se za sebou ucítím chvění celého mého vězení. "Užijte si koupel!"

Otočím se v tu chvíli, kdy z trubek ve zdi začne vytékat silný proud vody, který okamžitě začíná zaplavovat mou celu. A podle výkřiku, který se vydere z Eričina hrdla, usuzuji, že i její cela se zaplavuje. Nejhorší ale na tom je, že nás nechají topit a nasát vodu do plic, ale nenechají nás umřít. Mučení totiž právě začíná.

***
Nevím, kde bych měla začít. Nejprve vám přeji krásnou sobotu. Snad odpočíváte od těžkých školních dní. Každopádně jsem tu já, abych vás vtáhla do poslední kapitolky druhého dílu HG. Snad se vám kapitola líbí.☺

Přiznám se, že jsem jeden čas ztratila inspiraci a pomalu týden nic nenapsala. Nevěděla jsem, jak bych tenhle díl měla ukončit. Napadlo mě i, že by jedna kapitola byla z Derekova pohledu, ale to jsem zavrhla. Nemám ráda, když se vypravěč mění. Ztrácí to potom na té tajemnosti a není to tak překvapivé, když víte, co ten druhý cítí a jak to vidí. Tudíž jsem to zavrhla a začala přemýšlet. A tohle z toho vzešlo.

Co se týče konce...prosím, nezabíjejte mě. Jelikož se Stilese snažím stále brát jako knižního Peetu (nebo alespoň tu jeho situaci v knihách), jeho uvěznění bylo plánováno od začátku. Původně měl se Stilesem skončit ve vězení Alex, ale to by potom nedávalo smysl. A ten smysl se dozvíte ve třetím díle. Tudíž bude trpět Erica společně se Stilesem.

Stiles se ve třetím díle bude projevovat jinak. Sice ze začátku bude stále takový, jako byl doteď, ale pak se něco stane a on na věci začne pohlížet jinak. Můžu vám slíbit i Sterek scény, Stalex scény a Sterica (přátelské) scény. Ve třetím díle bude víc Chrise Argenta a já už se nemůžu dočkat.

Dále bych vás chtěla informovat, že první kapitola třetího dílu nevyjde hned. Nevím, kdy ji zveřejním, ale budete informováni ještě v této knize o zveřejnění třetího dílu. Snad se na mě nebudete zlobit za čekání, ale potřebuji si ještě vyřídit nějaké věci ohledně nástupu do školy.

A teď to nejdůležitější. Chci vám upřímně od srdce poděkovat za to, že jste se mnou vydrželi do konce  této knihy. Vím, že jsem vás převážně trápila a občas dostala i do depresivní nálady, za což se omlouvám. Moc vám děkuji za nádherná čísla u povídky. A abych vám dokázala, že jste pro mě opravdu důležití, tak v příštím díle se můžete těšit na věnování u některých kapitol. Je to za to, že jste se neostýchali napsat svůj názor, vyjádřit se k průhěhu děje nebo jen prostě a jednoduše kliknout na tu malou hvězdičku, která mi vždy vykouzlí úsměv na tváři.

Chtěla bych vědět váš upřímný názor celkově na druhý díl. Co byste změnili, co se vám nelíbilo, co se naopak líbilo, co mohlo být lepší. Hodně mi to pomáhá při psaní ostatních povídek. Proto je zpětná vazba tak důležitá. Pomáhá nám všem zdokonalovat nedokonalé.

Ještě jednou vám tedy děkuji a snad se brzy potkáme i u třetího dílu.❤❤